Ponesu jméno František

10.3.2016

Ponesu jméno František

 

Nikoho nenapadlo, že by se papež mohl jmenovat František

„Ponesu jméno František,“ pronesl nově zvolený papež 13. 3. 2013.  Byla to úžasná volba, protože již dlouho si žádný papež nevybral jméno, které by nepotřebovalo římskou řadovou číslici, ale stálo by prostě samo o sobě jako chudý světec z Assisi v žíněné košili s hedvábnými svršky odhozenými u nohou. Nikoho nikdy nenapadlo, že by se papež mohl jmenovat František. Bylo by to stejné, jako kdyby se jmenoval Petr nebo Ježíš. Ti byli z téhož soudku.

Jméno František je celý program v kostce

„Ohromila mě ta smělost, protože jméno František je celý program vládnutí v kostce,“ řekl vatikánský komentátor John Allen v Radio Boston. „On je ikonickou postavou katolické imaginace, která probouzí představy protikladu institucializované církve… to je obrovské břímě, které na sebe kladete hned od samého počátku. Pokud nejste připraven jednat podle toho, co říkáte, čekají vás pořádné potíže.“

Bergoglio jednal podle svých slov celý život. A teď to znamenalo říci některá ne. Například ponechat si staré černé boty, stříbrný pektorál (papež normálně nosí zlatý) a věrné černé plastové hodinky nebo odmítnout limuzínu, která čekala, aby ho odvezla na oběd do restaurace. Následujícího dne po mši s kardinály odjel z Vatikánu ve Fordu Focus – ochranka měla lepší auta než papež – aby se pomodlil v bazilice Panny Marie Sněžné. V hotelu kněží, kde byl před konkláve, zaplatil překvapenému recepčnímu účet. Měl jen pár věcí. Oblečení si sám pral večer a nechával je uschnout na radiátoru.

Vybočil z přežitého pojetí papežství

Takových drobností bylo mnoho. Nebyla to pouhá gesta, žádná vykalkulovaná poselství. Vycházelo to z jeho ztotožnění se s Kristem z evangelií. V následujících týdnech a měsících po zvolení využíval František svoji autoritu zděděnou po svatém Petru k tomu, aby vybočil z již přežitého pojetí papežství a maximálně odboural to, co ho odděluje od běžných lidí. Nebyl proti věcem jako takovým, jen pokud to nebyly překážky nebo zbytečnosti. Ale vrchu začaly nabírat historky médií, podle nichž všechno, co dělá, je popíráním bohatství a privilegií. Zůstal ve vatikánském hotelu, kde během konkláve bydleli kardinálové, ne proto, jak se psalo, že Apoštolský palác je opulentní (což není), nebo protože Dům svaté Marty je jednoduchý a prostý, ale proto, aby k němu lidé mohli přijít přímo. Nestál o síto prostředníků, kteří by ho drželi v izolaci.

„Musíme se naučit být normální!“ řekl jezuitovi otci Antoniovi Spadarovi v srpnu toho roku a pustil se do toho. Svůj tác s jídlem si odnášel do jídelny v Domě svaté Marty jako každý jiný, vyřizoval si telefony, domlouval schůzky, vedl si diář a navštěvoval – vždy v modrém Fordu Focus a bez jakéhokoli doprovodu – farnosti a charity v okolí Říma, trávil čas se starými lidmi, bezdomovci a imigranty.

Tažení proti spirituální poživačnosti

V Domě svaté Marty František vytvořil úplně nový způsob papežské komunikace: v sedm hodin ráno krátké, tříbodové homilie vedené spatra, ovoce jeho ranního rozjímání o liturgickém čtení toho dne.

Ve svých každodenních homiliích a projevech vlídně, ale soustředěně vede tažení proti tomu, co teolog Henri de Lubac nazval spirituální poživačností.  Jde o nemoc s mnoha příznaky: rozhazovační preláti, „letištní biskupové“, kteří často chybí ve svých diecézích, biskupové, kteří přelétají z jednoho slavnostního oběda na druhý, katoličtí laici, kteří zneužívají rytířské řády k podpoře svých obchodních zájmů, diecéze, v nichž se z efektivity stává modla a stavějí se plány před lidi, elitní skupiny s teologickými nebo liturgickými programy, samozvaní inkvizitoři, kteří pročesávají kázání kněží a hledají bludařské názory, církevní organizace natolik profesionální, že je nelze odlišit od světských… seznam byl dlouhý. Jak František neustále připomínal, církev není nevládní organizace, ale příběh lásky, a lidé jsou v něm články „řetězu lásky“. „Pokud toto nechápeme, nevíme, co je církev zač.“

Ztotožnění se spodním proudem

Volba jména začínala dávat hlubší smysl, neboť František z Assisi byl velkým nepřítelem spirituální poživačnosti. V roce 1205 se pro Kristovu slávu stal žebrákem a zavrhl privilegovaný život v luxusu, aby mohl být mezi malomocnými a žít v lesích a mezi divokými zvířaty milované Umbrie. Jeho nakažlivá radost pramenila z toho, že uvolnil místo tomu, co bylo jako první: Bohu, Kristu, Jeho stvoření. „Miloval přírodu, zvířata, stébla trávy na louce a ptáky na obloze,“ řekl papež o svém jmenovci v interview v předvečer své návštěvy Assisi 4. října 2013. „Ale nade všechno miloval lidi. Děti, staré lidi, ženy.“

Přijetím jména po světci z Assisi se František ztotožnil nejenom se svatým, ale také se spodním proudem, který v dějinách často probublal na povrch v časech krizí, ale zase se brzy vytratil. „Od dob svatého z Assisi se časy změnily,“ řekl František, „ale myšlenka misionářské, chudé církve je stále více než platná. Toto je církev, o níž kázal Kristus a jeho učedníci.“ Toto byla jeho představa: církev formovaná těmi na okraji, která na přední místo staví chudé, neustrnulá, prostá v hmotných statcích, překračující hranice a žijící ze sladké radosti evangelizace. Taková by měla být církev, jak ji Bergoglio popsal ostatním kardinálům před konkláve, odmítající spirituální poživačnost, aby mohla žít nikoli ve vlastním světle, ale  ve světle Božím.

Se svolením zpracováno podle  knihy:
Ivereigh Austin, Papež reformátor,
kterou vydalo nakladatelství  Triton.
Redakčně upraveno

Papež František - reformátor - biografie

O knize: Kniha je široce pojatá a propracovaná biografie papeže Františka. Odkrývá dříve nepopsané podrobnosti  ze života tohoto netradičního papeže. Podává plastický obraz papeže, takže čtenář na základě četby této knihy jasně pochopí současná papežova východiska, akcenty a priority.

Tato podrobná a důkladná biografie osvětluje v podstatě neznámé souvislosti: vliv argentinského nacionalistického hnutí na papeže Františka a inspiraci prvními jezuitskými misionáři; jeho radikální prosazování církve pro chudé; vizionářský, ale kontroverzní způsob vedení argentinských jezuitů a dech beroucí způsob, s nímž balancoval na hraně během vojenské diktatury. Tato monografie také podrobně popisuje období velké frustrace, kdy byl Jorge Mario Bergoglio odstaven od všech jeho mnohých aktivit, zbaven všech funkcí a poslán de facto do vyhnanství. 

Kniha na základě primárních zdrojů a desítek rozhovorů s jeho současníky následně popisuje jeho pozoruhodné působení jako biskupa a arcibiskupa. Díky hluboké analýze a mimořádnému vhledu vzniká napínavý příběh člověka a jeho putování křižovatkami víry a politiky. Papež reformátor je vyčerpávajícím popisem vzniku radikálního papeže.

Kniha je navíc vybavena důkladným a obsáhlým rejstříkem, který čtenáři pomůže orientovat se vždy ve všech zmiňovaných reáliích, faktech a osobách.

O autorovi:  Austin Ivereigh je britský spisovatel a novinář, komentátor církevních a politických témat. Vystudoval Oxfordskou univerzitu, kde získal titul PhD. Jeho články pravideně vycházejí v jezuitském časopisu America a mnoha dalších periodikách. Jako katolický komentátor se často objevuje v britských médiích, především na televizních kanálech BBC, Sky, ITV a Al Jazeera.

Papež František – dostupná literatura

Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: Papež František (Jorge Mario Bergoglio)  |  biografie  |  papež

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz

Praktické odkazy

 

 

Náhodný tip

Jdi volat Jitřenku
Jdi volat Jitřenku; až jitro nastane, pak vpravdě zjistíš, co je krásné...





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz