Nesmíme se nikdy mstít za utrpěnou urážku, byť by byla sebevíce ponižující. - archiv citátů

11.5.2016, Aleš Opatrný (Foto: IMA)

Problémy v chápání biřmování

Problémy v chápání biřmování

Zkušenost ukazuje, že chápání svátosti biřmování je často dosti nepřesné a povrchní, zatížené řadou v historii vzniklých myšlenkových klišé. Tyto nepřesné představy můžeme rozdělit do několika okruhů problémů:

Pastoračně-historický

Chápání biřmování jako iniciační ritus v profánním smyslu

V zlidovělém katolicismu rakousko-uherské provenience se vyskytovalo zúžené chápání biřmování jako svátosti dospělosti v profánním či společenském smyslu. Religionisticky viděno jde potom (v tomto lidovém chápání, ne v podstatě věci!) o určitou obdobu iniciačních ritů, které se v různých kulturách vyskytují při vstupu mezi dospělé členy kmene nebo společnosti. Takové rity jsou známé jak z primitivních, tak vyvinutějších kultur. Mají ovšem i svou novopohanskou obdobu v německé Jugendweihe (sekulární ritus v bývalé NDR, oblíbený i překvapivě dlouho po jejím zániku!). U nás tuto funkci v menší míře plnily mnohdy taneční nebo maturita.

Teologický

Pro mnohé je biřmování spíš jen výjimečným setkáním s biskupem

Historicky je sice biřmování součástí iniciačních svátostí a teologie je nyní opět takto zdůrazňuje, ale starší generaci je tato skutečnost méně známá, někdy dokonce nepochopitelná. Pro mnohé je pak biřmování spíš výjimečným setkáním s biskupem než důležitým elementem křesťanské iniciace, svátostným „upevněním“ v těle církve. Souvislost biřmování se křtem je v tom případě velmi málo chápána. Následky jsou nejlépe vidět u křtu dospělých: určitá část kněží se snaží oddělit časově i místně biřmování od křtu dospělého, ač liturgie i kodex mluví jinak (CIC, kán. 866: Dospělý, který byl pokřtěn, je hned po křtu biřmován, zúčastní se mše a přijme sv. přijímání, pokud tomu nebrání vážný důvod). 

Praktický

Zakončení zabývání se křesťanstvím

V některých oblastech u nás (a ještě více je to patrné na Slovensku, v Rakousku nebo Německu) více méně hromadné biřmování, zařazené na konec povinné školní docházky, málo souvisí se stupněm víry a zralosti biřmovaných. Je prostě zařazeno do kurikula výuky (podle některých: „dokud nám neutečou“) a nechtěně se pro mnohé stává jakýmsi „rituálním zakončením dětského povinného náboženského života“, po kterém v životě těchto dospívajících už nic výslovně křesťanského nenásleduje.

Život ze svátosti biřmování – spirituálně-mystagogická dimenze

Život z této svátosti ve velké míře závisí na vědomí a sebe-vědomí příjemce svátosti jako obdarovaného něčím, co slouží trvale k osobnímu životu z víry a ke službě druhým. To zase předpokládá vyproštění křesťanství ve vědomí pokřtěného z oblasti pouhého závazku, souboru povinností a etických imperativů a přivedení k poznání, že být křesťanem, totiž být iniciován, znamená být neuvěřitelně a současně zpravidla nenápadně obdarován. 

Značný problém, pokud jde o svátosti, je jejich chápání jako „jednodobého“ aktu, navíc podpořené nepochybně správným učením o tom, že svátost působí sama sebou. Toto učení, dovedené poněkud ad absurdum a izolované od celku chápání křesťanského života, vede například ke snaze (v krajích tradiční víry) „zmanipulovat“ mladé lidi k biřmování, ač o to nemají zájem ani nesplňují patřičné předpoklady víry. Svátost je potom sice udělena, ale příjemce ji vlastně neintegruje do svého života. V tom smyslu ji vnitřně nepřijímá, a proto z ní nežije.  /…/ 

Je tedy důležité, aby křesťané byli v rámci přípravy i slavení biřmování uvedeni do živého vztahu s nejsvětější Trojicí a do vztahů k jednotlivým osobám Trojice. Dále aby pro ně bylo biřmování spíš důležitým milníkem na cestě, ale ne cílem, po jehož dosažení už nic není. Aby byli natolik uvedeni do četby Písma a modlitby, že jim to umožní samostatné rozvíjení jejich křesťanské existence. Slovem „samostatně“ zde míníme život z víry bez stálého povzbuzování či nucení, nikoli ovšem život izolovaný, bez sdílení víry v církvi. 

Se svolením zpracováno podle knihy:
Aleš Opatrný, Pastorace svátostí
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
www.kna.czwww.ikarmel.cz
Redakčně upraveno

 

Publikace Pastorace svátostí

Publikace nabízí solidní, přehledný a srozumitelný teologický základ k chápání svátostí a forem jejich slavení. Práce vychází ze snadno dostupných a zásadních textů - především z dokumentů Druhého vatikánského koncilu a Katechismu katolické církve. Publikace je svým formátem vhodná jak do pastoračního "terénu", tak i ke studiu.

Mons. Doc. Ing. Aleš Opatrný, Th.D. (1944) je kněz pražské arcidiecéze, zakladatel Pastoračního střediska při Arcibiskupství pražském (řídil do roku 2004), u nás i na Slovensku známý jako přednášející a exercitátor. Na Katolické teologické fakultě UK vyučuje pastorální teologii. Kromě řady odborných publikací mu vyšly knihy Jak potěšit zpovědníka (2014), Ve světle víry: nad encyklikou Lumen fidei (2014), Credo: Úvahy o apoštolském vyznání víry (2013), Můžeme se ještě změnit? (1995), Apoštol Pavel (2008) aj.

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 29.6. slavnost sv. Petra a Pavla

Sk 12,1-11; 2 Tim 4,6-8.17-18;

Komentář k Mt 16,13-19: Pán předává klíče teprve po Petrově odvážném vyznání. Používání těchto klíčů je spojeno s odpovědností, odvahou a láskou. Budu víc myslet na Petrova nástupce.

Zdroj: Nedělní liturgie