To, co jsme vykonali, zůstane s námi navždy a navěky... - archiv citátů

26.11.2007, Aleš Opatrný

Senioři v církvi – pastorovaní a pastorující

Konspekt přednášky na Celostátním setkání animátorů seniorských společenství v Hradci Králové 22.11.2007
Aleš Opatrný
Senioři

Pokusíme se nejprve o popis této skupiny, ve kterém se vyhneme věkovým hranicím, číselně vyjádřeným. Také nepřitakáme heslům, která říkají „že každý je starý tak, jak se cítí“. Spíš je třeba připomenout, že v naší kultuře došlo k zásadnímu obratu, pokud jde o oceňování stáří. Starý zákon viděl stáří jako výsledek Božího požehnání a cenil si bohatství zkušeností, kterých člověk nabyl. Ostatně i v současné době kultury, které považujeme z pohledu Evropy za primitivní, cení stáří jako jednoznačnou hodnotu. V Evropě se pohled na stáří vyvíjel v posledních zhruba sto letech jinak. Rychlý technický pokrok, zavádění technických vymožeností, které zasahují do každodenního života většiny obyvatel,přinesly velké změny. K tomu přistupuje kultura spotřeby charakterizovaná heslem: „nakup – užij – zahoď“ (a kup si nové, které je automaticky považováno za lepší). To vede k bezmyšlenkovitému podcenění až zavržení toho, co nové není a k přecenění nového a tedy „mladého“. To se samozřejmě přednáší i do lidských vztahů a hodnocení významu stáří. I když to nikdo takto neřekne, může být lidský život v této kultuře pochopen jako něco, co má probíhat podle hesla: „užij co nejvíce – až se bude zdát život nepotřebný, protože už nebude čerstvý a nový, tak ho zahoď!“. „Zahodit“ lze člověka do ústavu nebo tak, že si volí smrt. I zde je asi jedno z ideových podhoubí sympatií k eutanazii.

Nemůžeme ovšem zůstat jen u odmítání a kritizování toho, co vidíme kolem sebe. Proto se pokusme o výše slibovaný popis seniorského „stavu“ (záměrně říkáme stavu, ne věku). Je to fáze života, ve které člověk musí sice poněkud zvolnit tempo, případně zařadit do života více péče o vlastní zdraví, ale přitom z aktivního života neodchází do pasivity. Poznává dál nové věci, ale už ne tak dychtivě jako dříve, protože má zásobu vlastních zkušeností. Ty mu dávají v něčem podklad k relativnímu klidu, ne lhostejnosti, ve kterém vnímá život. Ví lépe než dříve, co má v životě cenu a že se vše nejí tak horké, jak se to uvaří. Může tedy mít více zdravého nadhledu. Má bohatství vzpomínek. S nimi je ovšem někdy potíž, protože vzpomínky většinou potěší vrstevníky, kterým připomínají jejich zážitky, ale nepotěší vždy mladší generaci. Vzpomínky a zkušenosti však mohou představovat jedno úžasné bohatství pokud jsou spojeny s žitou vírou. Tím je originální a nenahraditelné pochopení toho, co znamená v životě „chodit s Bohem“.




Senioři pastorovaní

Nebudeme zde popisovat jednotlivé více či méně osvědčené pastorační postupy, ale zaměříme se na popis potřeb a ohrožení, která se seniora týkají a na něž by pastorace podle okolností měla odpovídat.



Člověk v seniorském věku zpravidla potřebuje:

- hodnotnou náplň života, nejen odpočinek;

- zachování živých kontaktů se současností, což někdy znamená i poskytnutí technické pomoci při využívání komunikačních prostředků;

- dořešení minulosti a to jak pokud jde o vzdělání tak pokud jde o hodnocení života v uplynulých letech.

Dalo by se říci, že senior potřebuje víc pomoci k zachování živých kontaktů s přítomností a potřebuje víc se zabývat řešením minulosti, než člověk středního věku.



Co seniora ohrožuje:

- ztráta kontaktu se současností a pocit vyřazení;

- vzájemné neporozumění s osobami mladší generace;

- neosvícené preferování mladých lidí v církvi a ve společnosti;

- snaha neidentifikovat se se svou skutečnou životní rolí (dělat se stále mladým);

- snaha přenášet do současnosti téměř celý „svět minulosti“, který se seniorovi jeví stále jako přítomnost;

- sebepodceňování („už k ničemu nejsem“);

- křečovitá snaha nepustit otěže z rukou;

- nezpracovaná minulost, neřešená zranění ve vztazích, jakékoliv neodpuštění;

- strach z budoucnosti.




Poznámky k pastoraci

Za velmi nemoudré lze označit mínění, které občas slýchal mladý kněz: „o babičky v kostele se nestarej, ty už do nebe dojdou“. Každý člověk každého věku si zasluhuje pastorační péči, která mu pomůže dobře zvládat přítomnost a směřovat životem k Bohu. Tato pastorační péče ovšem nemůže být zaměněna za snahu nařizovat okolí, aby vše uspořádalo podle mého (nově) nebo zachovalo vše, jak tomu bylo dříve (konzervování starého).

Seniorský věk znamená v církvi a v životě vůbec velké bohatství, ale také výzvu ke specifické chudobě. Není totiž možné si udržet a mladším osobám vnucovat svět, na který je senior zvyklý, ať už jde o zvyky v rodině či v kostele a odmítat všechny změny. Cesta stářím je tak cestou opouštěním mnohého, nač je senior zvyklý a co mu bylo drahé. Ostatně ve smrti člověk opouští vše a zůstává mu, když to dobře dopadne, pouze vztah s Bohem. Pastorace seniorů sice není bezprostřední přípravou na smrt, ale horizont smrti má také vnímat, nesmí ho popírat a má i vzdáleně člověka na smrt připravovat. Mimo jiné se to děje intenzivním duchovním životem, který člověka vede k jádru víry.




Senioři pastorující

Nemáme zde na mysli seniory biskupy, kněze a jáhny. Mluvíme o křesťanech laicích v seniorském věku, kteří nejsou zaměstnáni v církevních strukturách, ale žijí ve farnostech. Jak se mohou podílet na pastoraci? Dokument o formaci kněží Pastores dabo vobis charakterizuje pastoraci pozoruhodnou a jednoduchou větou, totiž jako „účast na milosrdné lásce Ježíše Krista“. Tuto účast může mít křesťan díky své víře. Takovýto pohled, vycházející z myšlenek Písma a z učení II. vatikánského koncilu, do jisté míry vyprošťuje pastoraci z úzkého rámce „církevně právního“ provozu a zapojuje do pastorace široké pole křesťanů různého věku. Nejde zde o žádné „hraní si na faráře“, o zastupování, suplování či uzurpování cizích rolí. Jde zde o podíl na činné Kristově lásce, na kterou je člověk v zásadě napojen křtem, biřmováním a Eucharistií a který je vnitřně živen obdarováním Duchem svatým, na němž má každý pokřtěný podíl. Není to tedy jen využití životních zkušeností, ale je to živá syntéza aktuálních životních sil, nashromážděných zkušeností a obdarování Duchem.

Kdybychom se v těchto souvislostech ptali, jak máme pastorovat, můžeme říci, že je třeba se učit u toho, kdo byl „Pastýř dobrý“, tedy u Ježíše. On miloval Otce, miloval lidi, vnímal jejich nouze a pomáhal jim tím, co dostal od svého Otce. Pastorace v tomto smyslu znamená:

• blízkost lidem v jejich konkrétním životě a blízkost Bohu ve víře a modlitbě;

• využití zkušeností k pochopení druhých a k hledání způsobu jak jim prospět;

• nahlížení situace z křesťanské perspektivy, což v prvé řadě znamená počítat s odpuštěním a se vzkříšením.

Shrnuto: pastorace znamená pomoc k pochopení a zvládnutí lidské situace tak, ve které se uplatní víra pastorujícího a posilují se elementy víry pastorovaného. Je to prostě křesťanský život, který vnímá potřeby druhého, vlastní obdarování, Boží skutečnost a to vše uvádí do souvislosti. Nejde zde zpravidla o práci se skupinou lidí, je to pastorace „od člověka k člověku“, mnohdy skrytá a bez společenského uznání. Vyžaduje čas, trpělivost, vnímavost a důvěru k pastorovaným. Nejde tedy o organizování, ale o vnímání vnitřního světa druhého, který nemá být převálcován, ale křesťansky rozvinut a o využití vlastního bohatství – zkušeností s životní cesty s Bohem.




Dodatek: pastorace seniora ve vlastní rodině

Zde je často velký a nepříjemný rozpor. Pro pastorační péči o nejbližší je senior nejsilněji motivován, ale tato jeho snaha se setkává s minimální, případně zápornou odezvou. Hněv, nucení, vyčítání, vnucování a uplácení jsou vesměs špatné prostředky. Mnohem cennější je uznání vlastní bezmocnosti, které je sice nepříjemné, ale pokud je poctivé, je osvobozující. Přesto všechno má senior šanci být k užitku. Může totiž, ve vztahu k mladšímu rodinnému příslušníkovi být tím, kdo naslouchá, vnímá, odpouští, miluje a trpí nezdarem druhého a tak se k němu staví podobně jako milý Pán Bůh.

Doma skutečně není nikdo prorokem a ve vlastní rodině zpravidla pastorovat nejde. Spíš je člověk přijat cizím člověkem, který k němu nabyl důvěry. Je tedy třeba využít možností tam, kde se otevřou, kde je senior pozván k pomoci a netrápit se příliš situacemi, ve kterých toto pozvání není. K tomu ještě třeba dodat, že všechno má svůj čas, a to, co není možné nyní, bude možné snad později.

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Úterý 25.7. svátek sv. Jakuba

2 Kor 4,7-15; Mt 20,20-28

Komentář k Mt 20,20-28: Nepodobají se naše přání oné žádosti matky synů Zebedeových? Není naše představa o Bohu zjednodušená?

Zdroj: Nedělní liturgie

Mediálně spolupracujeme:

CSM 2017 Olomouc / Celostátní setkání mládeže 15. - 20. 8. 2017

Festival United 24.8. - 26.8. 2017 Vsetín

Svatá Marie Magdalena (Magdalská, Magda) – svátek 22.7.

(20.7.2017) Kdo vlastně byla Marie Magdalská? Ještě donedávna se v ní spojovaly celkem tři ženské postavy známé z...

Sv. Eliáš (20.7.)

(18.7.2017) V náboženských dějinách Izraele hráli velkou roli proroci. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh...

17. července 1794 bylo popraveno šestnáct karmelitánek

(16.7.2017) z kláštera Compiègne u Paříže

Prosba o Vaši pomoc

(12.7.2017) Svou krví můžete zachránit život. Hledá se akutně dárce kostní dřeně pro 16 letého Jakuba z Brna.

Josef Toufar - výročí narození 14.7.1902

(12.7.2017) Josef Toufar - kněz umučený komunisty - se narodil 14.7.1902

Sv. Benedikt z Nursie (11.7.)

(10.7.2017) Sv. Benedikt měl zásadní vliv na rozšíření křesťanství na evropském kontinentu.

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)

(3.7.2017) svátek 5.7.

Svatý Prokop (svátek 4.7.)

(3.7.2017) (*Chotouň asi 970 + Sázava 25.3.1053)