To, co jsme vykonali, navždy a navěky zůstane s námi. - archiv citátů

27.9.2009, Benedikt XVI.

Svatost a katolicita církve

… Stejně sporná jako svatost se nám jeví i katolicita církve. Nesešívaná Pánova suknice je roztržena mezi rozhádané strany, jedna církev je rozdělena do mnoha církví, z nichž každá si s větší či menší intenzitou nárokuje, že má ve všem pravdu. A tak se dnes církev pro mnohé stala hlavní překážkou víry. Jsou v ní schopni vidět už jen lidské pachtění po moci a malicherné divadlo těch, kdo svým tvrzením, že oni spravují úřední křesťanství, zjevně nejvíc stojí v cestě pravému duchu křesťanství.
Neexistuje teorie, která by uměla tyto myšlenky našemu rozumu vyvrátit, stejně jako naopak i tyto myšlenky nevycházejí pouze z rozumu, ale také ze zahořklosti srdce, jež bylo možná zklamáno ve svých vznešených očekáváních a jež ve své uražené a zraněné lásce už jen cítí, že jeho naděje je zničena. Jak tedy odpovědět? Nakonec je možno jen pronést vyznání, proč jsme tuto církev přesto schopni vírou milovat, proč se odvažujeme skrze tuto znetvořenou tvář poznávat stále ještě tvář svaté církve. Začněme však přece jen věcně. Slovo „svatý“, jak jsme ukázali už dříve, není ve všech těchto výrocích míněno jako svatost lidských osob, ale odkazuje na Boží dar, který daruje svatost uprostřed lidské nesvatosti. „Svatou“ se církev v symbolu nenazývá proto, že by její členové byli vespolek lidmi svatými a bezhříšnými – tento sen vynořující se vždy znovu v každém století nemá v střízlivém světě našeho textu místo, třebaže vyjadřuje onu touhu člověka, jež ho nikdy nebude moci opustit, dokud mu nová nebesa a nová země nedarují to, co mu nikdy nedá tento pozemský čas. Už tady můžeme říci, že nejtvrdší kritici církve naší doby vskrytu rovněž žijí z tohoto snu, a protože je zklamal, s rámusem zavírají dveře domu a prohlašují, že prolhaný je celý dům. Vraťme se však zpátky: Svatost církve spočívá v oné moci posvěcení, kterou v ní působí Bůh navzdory lidské hříšnosti. Narážíme zde na vlastní poznávací znamení „nové Smlouvy“: V Kristu se sám Bůh svázal s lidmi, dal se k nim připoutat. Nová smlouva se už nezakládá na oboustranném dodržování dohody, ale je Bohem darována jako milost, která přetrvává i navzdory nevěrnosti člověka. Je výrazem Boží lásky, která se nedá přemoci neschopností člověka, ale vždy znovu je mu nakloněna a stále znovu ho přijímá právě jako hříšníka, obrací se k němu, posvěcuje ho a miluje.

Na základě neodvolatelného Pánova darování sebe sama je církev Pánem ustavičně posvěcována, právě v ní se Pánova svatost zpřítomňuje mezi lidmi. Ano, je to opravdu svatost Pána, která se tu zpřítomňuje a která si stále znovu ve své paradoxní lásce volí za nádobu své přítomnosti pošpiněné ruce lidí. Je to svatost, která uprostřed hříchu církve vyzařuje jako svatost Kristova. Tato paradoxní podoba církve – v níž se božské tak často prezentuje nehodnýma rukama a zpřítomňuje se vždy jen ve formě „navzdory tomu“ – je tak pro věřící znamením onoho „navzdory“ stále větší Boží lásky. Toto znepokojující prolínání Boží lásky a nevěrnosti člověka, které poznamenává strukturu církve, je jakoby dramatickou formou milosti, skrze niž se v dějinách názorně zpřítomňuje realita milosti jakožto neustálé omilostňování těch, kdo si to sami nezasluhují. Mohli bychom proto přímo říci, že právě svou paradoxní strukturou, sestávající ze svatosti i nesvatosti, je církev formou milosti v tomto světě.


Převzato z knížky: Úvod do křesťanství, kterou napsal Joseph Ratzinger (papež Benedikt XVI.)

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Neděle 23. 7.

Mdr 12,13.16-19 ; Žalm 86; Řím 8,26-27
Mt 13,24-43

Není snadné odpovědět na otázku jak konkrétně postupovat a jak se vyrovnat s odmítnutím či jen faktickou nevírou v Krista. Nejde ale o nový problém. První komunita křesťanů se s ním hojně setkává. Proč Židé hromadně nepřijali evangelium? S tím souvisí otázka, jak vůči nim postupovat. Máme je vyhubit? Ježíš předkládá zásadní argument. Boží království nekončí jen realitou pozemského života (teď a tady). Je třeba věci nahlédnout perspektivou věčnosti, až Bůh oddělí plevel od pšenice. Tato logika přesahuje viditelnou konfesní příslušnost a vztahuje se na nejhlubší nitro každého člověka bez výjimky.

Zdroj: Nedělní liturgie

Mediálně spolupracujeme:

CSM 2017 Olomouc / Celostátní setkání mládeže 15. - 20. 8. 2017

Festival United 24.8. - 26.8. 2017 Vsetín

Svatá Marie Magdalena (Magdalská, Magda) – svátek 22.7.

(20.7.2017) Kdo vlastně byla Marie Magdalská? Ještě donedávna se v ní spojovaly celkem tři ženské postavy známé z...

Sv. Eliáš (20.7.)

(18.7.2017) V náboženských dějinách Izraele hráli velkou roli proroci. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh...

17. července 1794 bylo popraveno šestnáct karmelitánek

(16.7.2017) z kláštera Compiègne u Paříže

Prosba o Vaši pomoc

(12.7.2017) Svou krví můžete zachránit život. Hledá se akutně dárce kostní dřeně pro 16 letého Jakuba z Brna.

Josef Toufar - výročí narození 14.7.1902

(12.7.2017) Josef Toufar - kněz umučený komunisty - se narodil 14.7.1902

Sv. Benedikt z Nursie (11.7.)

(10.7.2017) Sv. Benedikt měl zásadní vliv na rozšíření křesťanství na evropském kontinentu.

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)

(3.7.2017) svátek 5.7.

Svatý Prokop (svátek 4.7.)

(3.7.2017) (*Chotouň asi 970 + Sázava 25.3.1053)