Týden modliteb za povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu proběhne od 26.4. do 3.5.2009. V příloze naleznete modlitební texty, jejichž součástí je i poselství papeže Benedikta XVI. k této události.
POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI.
KE XLVI. SVĚTOVÉMU DNI MODLITEB ZA POVOLÁNÍ
3. května 2009 – 4. neděle velikonoční
"Důvěra v Boží iniciativu a lidská odpověď"
Drazí spolubratři v biskupském a v kněžském úřadu,
milí bratři a sestry!
U příležitosti nadcházejícího Světového dne modliteb za povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu, který proběhne 3. května 2009, čtvrtou neděli velikonoční, bych rád pozval všechen Boží lid k tomu, aby se zamyslel nad následujícím tématem: Důvěra v Boží iniciativu a lidská odpověď. V církvi je třeba neustále naslouchat, jak Ježíš připomíná učedníkům: "Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!" (Mt 9,38) Proste! Důrazná Pánova výzva objasňuje, že modlitba za povolání musí být ustavičná a plná důvěry. Jen pokud je křesťanské společenství prodchnuté modlitbou, může totiž skutečně "mít větší víru a naději v Boží iniciativu" (Posynodální apoštolská exhortace Sacramentum caritatis, 26).
Povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu je zvláštní božský dar, který je zasazen do velkého plánu lásky a spásy, který má Bůh pro každého člověka i pro celé lidstvo. Apoštol Pavel, kterého si zcela zvláštním způsobem připomínáme nyní v roce svatého Pavla u příležitosti 2000. výročí jeho narození, píše v dopise Efesanům: "Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce" (Ef 1,3-4). Ve všeobecném povolání ke svatosti vystupuje zvláštní Boží iniciativa, prostřednictvím níž si Bůh volí některé k tomu, aby těsněji následovali jeho Syna a byli jeho přednostními služebníky a svědky. Božský Mistr povolal osobně apoštoly, "aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat, a to s mocí vyhánět zlé duchy" (Mk 3,14-15). Oni sami přijali do svého okruhu další učedníky, věrné spolupracovníky v misionářské službě. A tak během staletí v odpovědi na Pánovo volání a v připravenosti k působení Ducha svatého vstoupilo nespočetné množství kněží a osob zasvěceného života zcela do služeb evangelia. Chceme děkovat Pánu, že i dnes povolává další dělníky na svou vinici. Jestliže se skutečně v několika regionech Země objevuje nedostatek kněží, který vzbuzuje obavy, a potíže a překážky doprovázejí cestu církve, přesto v nás žije neotřesitelná jistota, že si ji Pán bezpečně vede cestami dějin až ke konečnému dovršení Božího království. Svobodně volí osoby každé kultury a každého věku podle nevyzpytatelných plánů své milosrdné lásky a zve je k následování. Naší povinností je proto neustálou modlitbou uchovávat živě toto volání božské iniciativy v rodinách a farnostech, v hnutích a v apoštolsky činných společnostech, v řádových společenstvích a ve všech článcích diecézního života. Musíme se modlit, ať roste všechen křesťanský lid v důvěře v Boha – v přesvědčení, že "Pán žně" nepřestane volat mnohé, aby ze svobodné vůle nasadili svůj život k bližší spolupráci s ním na díle spásy. A ze strany povolaných se požaduje pozorné naslouchání a moudré rozhodnutí, velkodušný a ochotný souhlas s božským plánem, vážné prohloubení toho, co patří k povolání ke kněžství a k řeholnímu životu, aby to bylo zodpovědně a přesvědčivě naplněno. Katechismus katolické církve právem připomíná, že svobodná Boží iniciativa požaduje svobodnou odpověď člověka: kladnou odpověď, která vždy předpokládá, že plán, který má Bůh s každým člověkem, bude přijímán a sdílen. Odpověď, která se chopí iniciativy Pánovy lásky a která se pro povolané stane závazným morálním nárokem, vděčným uctíváním Boha a plnou spoluprací na plánu, který Bůh v dějinách uskutečňuje (srov. č. 2062).
Když uvažujeme o tajemství eucharistie, které v nejvyšší míře vyjadřuje svobodný dar, udělený Otcem v osobě jednorozeného Syna pro spásu lidí, a rovněž i o úplné a odevzdané Kristově ochotě zcela vyprázdnit "kalich" Otcovy vůle (srov. Mt 26,39), pak lépe porozumíme tomu, jak "důvěra v Boží iniciativu" formuje a propůjčuje hodnotu "lidské odpovědi". V eucharistii, dokonalém daru, který přeměňuje plán lásky ve spásu světa, se Ježíš odevzdává ze svobodné vůle pro záchranu lidstva. "Církev," napsal můj drahý předchůdce Jan Pavel II., "nedostala eucharistii od Krista, svého Pána, jako jeden dar z mnoha, byť velmi cenný, nýbrž jako dar par excelence, neboť Kristus dává sám sebe, svou osobu ve svém lidství a též své dílo spásy" (Encyklika Ecclesia de Eucharistia, 11).
Pokračovat v tomto tajemství spásy po všechna století až ke slavnému Pánovu návratu je určeno kněžím, kteří mohou uvažovat v eucharistickém Kristu o vznešeném vzoru "dialogu povolání" mezi svobodnou iniciativou Otce a Kristovou odpovědí plnou důvěry. Ve slavení eucharistie Kristus sám koná v těch, které si vyvolil za služebníky. Podpírá je, aby se jejich odpověď mohla rozvíjet do dimenze důvěry a vděčnosti, která zažene všechen strach, přestože zkušenost vlastní slabosti je silnější (srov. Řím 8,26-30) a prostředí poznamenané neporozuměním nebo dokonce pronásledováním je nevlídnější (srov. Řím 8,35-39).
Vědomí spásy skrze Kristovu lásku, které přibližuje každá mše svatá věřícím a zvláště kněžím, v nich musí vyvolat důvěryplné odevzdání se Kristu, který za nás obětoval svůj život. Uvěřit v Pána a přijmout jeho dar vede tedy k odevzdání se mu s vděčným srdcem a k souhlasu s jeho plánem spásy. Pokud se tak stane, pak "povolaný" rád opustí všechno a odebere se do školy božského Mistra; poté začíná plodný dialog mezi Bohem a člověkem, tajemné setkání mezi láskou Pána, který volá, a svobodou člověka, který mu v lásce odpovídá, zatímco v jeho srdci zaznívají Ježíšova slova: "Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý" (Jan 15,16).
Toto pletivo lásky z božské iniciativy a lidské odpovědi je také obsaženo a podivuhodně se zpřítomňuje v povolání k zasvěcenému životu. Druhý vatikánský koncil připomíná: "Evangelní rady čistoty zasvěcené Bohu, chudoby a poslušnosti mají podklad v Pánových slovech a v jeho příkladu a jsou doporučovány od apoštolů, církevních Otců, učitelů a pastýřů. Jsou proto dar Boží, který církev přijala od svého Pána a s jeho pomocí ho stále uchovává" (Konstituce Lumen gentium, 43). Také zde je Ježíš opět naprostým vzorem dokonalého a důvěryplného souhlasu s Otcovou vůlí, na nějž musí pohlížet každá zasvěcená osoba. Jím přitahováno opustilo od prvních století křesťanství mnoho mužů a žen rodiny, majetek, materiální bohatství a všechno to, co je z lidského pohledu hodno úsilí, aby Krista velkodušně následovali a bez kompromisů žili jeho evangelium, které se pro ně stalo školou radikální svatosti. Také dnes nastoupilo mnoho takových náročnou cestu dokonalosti podle evangelia a uskutečňují své povolání sliby evangelních rad. Svědectví těchto našich bratří a sester v klášterech kontemplativního života a stejně tak v kongregacích apoštolského života připomíná Božímu lidu "to tajemství božího království, které již v dějinách působí, ale očekává dosud své završení v nebesích" (Posynodální apoštolská adhortace Vita consecrata, 1).
Kdo se může považovat za důstojného vzít na sebe kněžskou službu? Kdo se může chopit zasvěceného života, pokud se přitom spolehne jen na lidské schopnosti? Je dobré ještě jednou zdůraznit, že odpověď člověka na Boží volání – pokud si je člověk vědom toho, že se Bůh sám chopí iniciativy a že také dokončí svůj plán spásy – nikdy nepřijme formu úzkostlivého zúčtování líného služebníka, který ze strachu ukryje svěřenou hřivnu do země (srov. Mt 25,14-30). Spíše se projeví ochotným přijetím Pánova pozvání – jako u Petra, který se nezdráhal uvěřit jeho slovu a znovu nahodit sítě, ačkoli celou noc pracoval a nic neulovil (srov. Lk 5,5). Aniž by se i jen v nejnepatrnějším vzdal osobní zodpovědnosti, stává se tak svobodná odpověď člověka Bohu "spoluodpovědností", odpovědností v a s Kristem, z moci působení jeho svatého Ducha. Stává se společenstvím s Kristem, které nás uschopňuje přinášet bohaté ovoce (srov. Jan 15,5).
Příkladná lidská odpověď, plná důvěry v Boží iniciativu, je velkorysé a dokonalé "amen" Panny z Nazareta, jež vyslovila s pokorným a rozhodným souhlasem k plánům Nejvyššího, které jí sdělil nebeský posel (srov. Lk 1,38). Svým ochotným "ano" se mohla stát Boží matkou, matkou našeho Spasitele. Toto první "fiat" musela Maria opakovat později ještě mnohokrát, až k vrcholnému bodu ukřižování Ježíše, kdy "stála u kříže", jak píše evangelista Jan, a měla účast na strašlivé bolesti svého nevinného syna. A právě z kříže ji nám Ježíš odevzdal za matku a nás jí svěřil za děti (srov. Jan 19,26-27), za matku zvláště kněžím a zasvěceným osobám. Jí bych rád svěřil všechny, kteří pocítili Boží volání vydat se na cestu ke kněžskému úřadu nebo k zasvěcenému životu.
Milí přátelé, nebuďte skleslí kvůli těžkostem a pochybnostem; spoléhejte se na Boha a následujte věrně Krista, a budete svědky radosti, která pramení z vnitřního sjednocení s ním. V napodobení Panny Marie, kterou velebí všechna pokolení, protože uvěřila (srov. Lk 1,48), se snažte vší duchovní silou uskutečňovat plán spásy nebeského Otce tím, že si ve svém srdci uchováte schopnost žasnout a vzývat toho, který má moc učinit "veliké věci", neboť jeho jméno je svaté (srov. tamtéž 1,49).
Z Vatikánu, 20. ledna 2009
Benedikt XVI.
Příloha: tyden_povolani_2009.doc
***
Se svolením převzato z: TS ČBK
KE XLVI. SVĚTOVÉMU DNI MODLITEB ZA POVOLÁNÍ
3. května 2009 – 4. neděle velikonoční
"Důvěra v Boží iniciativu a lidská odpověď"
Drazí spolubratři v biskupském a v kněžském úřadu,
milí bratři a sestry!
U příležitosti nadcházejícího Světového dne modliteb za povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu, který proběhne 3. května 2009, čtvrtou neděli velikonoční, bych rád pozval všechen Boží lid k tomu, aby se zamyslel nad následujícím tématem: Důvěra v Boží iniciativu a lidská odpověď. V církvi je třeba neustále naslouchat, jak Ježíš připomíná učedníkům: "Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!" (Mt 9,38) Proste! Důrazná Pánova výzva objasňuje, že modlitba za povolání musí být ustavičná a plná důvěry. Jen pokud je křesťanské společenství prodchnuté modlitbou, může totiž skutečně "mít větší víru a naději v Boží iniciativu" (Posynodální apoštolská exhortace Sacramentum caritatis, 26).
Povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu je zvláštní božský dar, který je zasazen do velkého plánu lásky a spásy, který má Bůh pro každého člověka i pro celé lidstvo. Apoštol Pavel, kterého si zcela zvláštním způsobem připomínáme nyní v roce svatého Pavla u příležitosti 2000. výročí jeho narození, píše v dopise Efesanům: "Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce" (Ef 1,3-4). Ve všeobecném povolání ke svatosti vystupuje zvláštní Boží iniciativa, prostřednictvím níž si Bůh volí některé k tomu, aby těsněji následovali jeho Syna a byli jeho přednostními služebníky a svědky. Božský Mistr povolal osobně apoštoly, "aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat, a to s mocí vyhánět zlé duchy" (Mk 3,14-15). Oni sami přijali do svého okruhu další učedníky, věrné spolupracovníky v misionářské službě. A tak během staletí v odpovědi na Pánovo volání a v připravenosti k působení Ducha svatého vstoupilo nespočetné množství kněží a osob zasvěceného života zcela do služeb evangelia. Chceme děkovat Pánu, že i dnes povolává další dělníky na svou vinici. Jestliže se skutečně v několika regionech Země objevuje nedostatek kněží, který vzbuzuje obavy, a potíže a překážky doprovázejí cestu církve, přesto v nás žije neotřesitelná jistota, že si ji Pán bezpečně vede cestami dějin až ke konečnému dovršení Božího království. Svobodně volí osoby každé kultury a každého věku podle nevyzpytatelných plánů své milosrdné lásky a zve je k následování. Naší povinností je proto neustálou modlitbou uchovávat živě toto volání božské iniciativy v rodinách a farnostech, v hnutích a v apoštolsky činných společnostech, v řádových společenstvích a ve všech článcích diecézního života. Musíme se modlit, ať roste všechen křesťanský lid v důvěře v Boha – v přesvědčení, že "Pán žně" nepřestane volat mnohé, aby ze svobodné vůle nasadili svůj život k bližší spolupráci s ním na díle spásy. A ze strany povolaných se požaduje pozorné naslouchání a moudré rozhodnutí, velkodušný a ochotný souhlas s božským plánem, vážné prohloubení toho, co patří k povolání ke kněžství a k řeholnímu životu, aby to bylo zodpovědně a přesvědčivě naplněno. Katechismus katolické církve právem připomíná, že svobodná Boží iniciativa požaduje svobodnou odpověď člověka: kladnou odpověď, která vždy předpokládá, že plán, který má Bůh s každým člověkem, bude přijímán a sdílen. Odpověď, která se chopí iniciativy Pánovy lásky a která se pro povolané stane závazným morálním nárokem, vděčným uctíváním Boha a plnou spoluprací na plánu, který Bůh v dějinách uskutečňuje (srov. č. 2062).
Když uvažujeme o tajemství eucharistie, které v nejvyšší míře vyjadřuje svobodný dar, udělený Otcem v osobě jednorozeného Syna pro spásu lidí, a rovněž i o úplné a odevzdané Kristově ochotě zcela vyprázdnit "kalich" Otcovy vůle (srov. Mt 26,39), pak lépe porozumíme tomu, jak "důvěra v Boží iniciativu" formuje a propůjčuje hodnotu "lidské odpovědi". V eucharistii, dokonalém daru, který přeměňuje plán lásky ve spásu světa, se Ježíš odevzdává ze svobodné vůle pro záchranu lidstva. "Církev," napsal můj drahý předchůdce Jan Pavel II., "nedostala eucharistii od Krista, svého Pána, jako jeden dar z mnoha, byť velmi cenný, nýbrž jako dar par excelence, neboť Kristus dává sám sebe, svou osobu ve svém lidství a též své dílo spásy" (Encyklika Ecclesia de Eucharistia, 11).
Pokračovat v tomto tajemství spásy po všechna století až ke slavnému Pánovu návratu je určeno kněžím, kteří mohou uvažovat v eucharistickém Kristu o vznešeném vzoru "dialogu povolání" mezi svobodnou iniciativou Otce a Kristovou odpovědí plnou důvěry. Ve slavení eucharistie Kristus sám koná v těch, které si vyvolil za služebníky. Podpírá je, aby se jejich odpověď mohla rozvíjet do dimenze důvěry a vděčnosti, která zažene všechen strach, přestože zkušenost vlastní slabosti je silnější (srov. Řím 8,26-30) a prostředí poznamenané neporozuměním nebo dokonce pronásledováním je nevlídnější (srov. Řím 8,35-39).
Vědomí spásy skrze Kristovu lásku, které přibližuje každá mše svatá věřícím a zvláště kněžím, v nich musí vyvolat důvěryplné odevzdání se Kristu, který za nás obětoval svůj život. Uvěřit v Pána a přijmout jeho dar vede tedy k odevzdání se mu s vděčným srdcem a k souhlasu s jeho plánem spásy. Pokud se tak stane, pak "povolaný" rád opustí všechno a odebere se do školy božského Mistra; poté začíná plodný dialog mezi Bohem a člověkem, tajemné setkání mezi láskou Pána, který volá, a svobodou člověka, který mu v lásce odpovídá, zatímco v jeho srdci zaznívají Ježíšova slova: "Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý" (Jan 15,16).
Toto pletivo lásky z božské iniciativy a lidské odpovědi je také obsaženo a podivuhodně se zpřítomňuje v povolání k zasvěcenému životu. Druhý vatikánský koncil připomíná: "Evangelní rady čistoty zasvěcené Bohu, chudoby a poslušnosti mají podklad v Pánových slovech a v jeho příkladu a jsou doporučovány od apoštolů, církevních Otců, učitelů a pastýřů. Jsou proto dar Boží, který církev přijala od svého Pána a s jeho pomocí ho stále uchovává" (Konstituce Lumen gentium, 43). Také zde je Ježíš opět naprostým vzorem dokonalého a důvěryplného souhlasu s Otcovou vůlí, na nějž musí pohlížet každá zasvěcená osoba. Jím přitahováno opustilo od prvních století křesťanství mnoho mužů a žen rodiny, majetek, materiální bohatství a všechno to, co je z lidského pohledu hodno úsilí, aby Krista velkodušně následovali a bez kompromisů žili jeho evangelium, které se pro ně stalo školou radikální svatosti. Také dnes nastoupilo mnoho takových náročnou cestu dokonalosti podle evangelia a uskutečňují své povolání sliby evangelních rad. Svědectví těchto našich bratří a sester v klášterech kontemplativního života a stejně tak v kongregacích apoštolského života připomíná Božímu lidu "to tajemství božího království, které již v dějinách působí, ale očekává dosud své završení v nebesích" (Posynodální apoštolská adhortace Vita consecrata, 1).
Kdo se může považovat za důstojného vzít na sebe kněžskou službu? Kdo se může chopit zasvěceného života, pokud se přitom spolehne jen na lidské schopnosti? Je dobré ještě jednou zdůraznit, že odpověď člověka na Boží volání – pokud si je člověk vědom toho, že se Bůh sám chopí iniciativy a že také dokončí svůj plán spásy – nikdy nepřijme formu úzkostlivého zúčtování líného služebníka, který ze strachu ukryje svěřenou hřivnu do země (srov. Mt 25,14-30). Spíše se projeví ochotným přijetím Pánova pozvání – jako u Petra, který se nezdráhal uvěřit jeho slovu a znovu nahodit sítě, ačkoli celou noc pracoval a nic neulovil (srov. Lk 5,5). Aniž by se i jen v nejnepatrnějším vzdal osobní zodpovědnosti, stává se tak svobodná odpověď člověka Bohu "spoluodpovědností", odpovědností v a s Kristem, z moci působení jeho svatého Ducha. Stává se společenstvím s Kristem, které nás uschopňuje přinášet bohaté ovoce (srov. Jan 15,5).
Příkladná lidská odpověď, plná důvěry v Boží iniciativu, je velkorysé a dokonalé "amen" Panny z Nazareta, jež vyslovila s pokorným a rozhodným souhlasem k plánům Nejvyššího, které jí sdělil nebeský posel (srov. Lk 1,38). Svým ochotným "ano" se mohla stát Boží matkou, matkou našeho Spasitele. Toto první "fiat" musela Maria opakovat později ještě mnohokrát, až k vrcholnému bodu ukřižování Ježíše, kdy "stála u kříže", jak píše evangelista Jan, a měla účast na strašlivé bolesti svého nevinného syna. A právě z kříže ji nám Ježíš odevzdal za matku a nás jí svěřil za děti (srov. Jan 19,26-27), za matku zvláště kněžím a zasvěceným osobám. Jí bych rád svěřil všechny, kteří pocítili Boží volání vydat se na cestu ke kněžskému úřadu nebo k zasvěcenému životu.
Milí přátelé, nebuďte skleslí kvůli těžkostem a pochybnostem; spoléhejte se na Boha a následujte věrně Krista, a budete svědky radosti, která pramení z vnitřního sjednocení s ním. V napodobení Panny Marie, kterou velebí všechna pokolení, protože uvěřila (srov. Lk 1,48), se snažte vší duchovní silou uskutečňovat plán spásy nebeského Otce tím, že si ve svém srdci uchováte schopnost žasnout a vzývat toho, který má moc učinit "veliké věci", neboť jeho jméno je svaté (srov. tamtéž 1,49).
Z Vatikánu, 20. ledna 2009
Benedikt XVI.
Příloha: tyden_povolani_2009.doc
***
Se svolením převzato z: TS ČBK
