Mimo Krista pro vás neexistuje nějaká jiná pravá hodnota - archív citátů

8. 1. 2014 , (Foto: Štěpán Špinka)

Umírat doma?

Umírat doma?

Na otázky odpovídá Martina Špinková, zakladatelka Hospicového občanského sdružení Cesta domů, manželka, matka, malířka a spisovatelka.

Kdo jste?

Snad bytost putující chvíli po této zemi, která se snaží ptát Hospodina, jak to vidí dál... a to mě těší. Když se člověk může takhle ptát, tak se cesty otevírají jinak, než když by plánoval sám…

Jaké máte cíle?

Cíle asi právě nemám, těší mě se dívat, co přichází, a to dělat. Tak to bylo i s Cestou domů. Nevymysleli jsme si ji, přišla spíš ona k nám. Začalo to tak, že jsme se potkali – jedna sestřička, jedna lékařka a její manžel a já s manželem. Lékařka Marie a sestřička Bětka už v hospici pracovaly. Všem se nám nelíbilo, jak končí naše životy, osaměle, v nemocnicích. Z osobních zkušeností jsme věděli, jak je dobré a důležité být na konci života doma; pro toho, kdo odchází, i pro jeho blízké. Vypravili jsme se do Vídně do domácího hospice a učili se od nich. V zahraničí jsme viděli a vidíme jednoznačný trend být na konci života doma. Udělali jsme pak výzkum veřejného mínění, který ukázal, že 80% lidí chce umírat doma, ale skutečnost je taková, že 80% z nás umírá v nemocnicích. Zkušenosti z Rakouska i tento výzkum nás utvrdily v tom, že umírat doma je normální. A tak jsme to zkusili i u nás.

Mnoho lidí říká, že to je smutná práce…

Těžké doby do života patří, tak i čas na konci života. Je to ale čas důležitý a je náš. Nám, kteří smíme být lidem na konci života nablízku, může mnoho dát a také dává – tiché radosti, vděčnost, něhu, naději.

Prožívají věřící lidé umírání snáz?

To neumím jednoznačně říci. Co mne umírající lidé naučili je to, že pro člověka, který odchází, je velmi důležité smíření a vděčnost za to, co bylo. Zdá se mi, že pokud si něco troufnu říci, tak snad to, že vděční lidé jsou smířenější a statečnější.

Doba na konci života je čas křehkých chvil, jakési setkání něhou – ne jen tou naší, lidskou. Něha je pro nás něco drobného, intimního... ale ona je zároveň cosi velkého, co nás přiměje zůstat v úžasu nadechnutý nad tím, co všechno Hospodin umí, jak je daleko i blízko. Nebo prostě nad vším, co nás přesahuje.

Smrtí něco končí, něco naopak ukazuje svoji sílu. Trvá láska, vztahy, porozumění, přátelství. Setkání s tímto „trváním“, snad tedy s věčností, dává člověku naději a svobodu. Je to pozvání k setkání s jednou tváří našeho života, která bývá někdy skrytá…

Setkáváte se také se syndromem vyhoření?

Vlastně tu zkušenost nemám. Lidé v Cestě domů jsou si vědomi té křehkosti našeho života i toho, co skrze tuto křehkost mohou i oni dostat. Jedna paliativní lékařka, od níž jsme se učili, říkala, že víc dostává, než dává, a proto nevyhoří. Tak se různými cestami snažíme, abychom nejen práci dělali dobře, ale aby i nám s ní se žilo dobře.

Nedávno jste měla výstavu o andělech a lidech, ilustrujete a píšete knihy...

Výstava se jmenovala Prchavá setkání. Potkávání andělů a lidí je téma, které mi kolem krouží už dávno. Chvíle, kdy Hospodin chce lidem něco důležitého sdělit, jsou zvláštní. Jsme bytosti hmatatelné a snažíme se být racionální, Bůh ale někdy potřebuje podpořit naši jemnost a bedlivé rozlišování. Takže výstava byla vlastně také o našich křehkých chvílích – na začátku, uprostřed i na konci života. Potřebujeme je: jsou to podle mne chvíle, které život nesou.

Hospicové občanské sdružení Cesta domů

Se svolením převzato ze Zpravodaje pražské arcidiecéze (listopad 2013)
Původní název článku: Křehké chvíle našeho života
Redakčně upraveno

Čtení z dnešního dne: Neděle 22. 10.

Iz 45,1.4-6; Žalm 96; 1 Sol 1,1-5b
Mt 22,15-21

V textech 21.–25. kapitoly Matoušova evangelia jde o všechno. Farizeové a znalci zákona nepřijímají Ježíšovo poselství, neuvěřili. Ale již nezbývá žádný čas na vysvětlování. Ježíš tedy velmi ostře usvědčuje tyto „vzorné“ věřící, kteří jím pohrdají a napadají ho, jako by byl falešný prorok, z jejich pokrytectví. Sami se považují za čisté před Bohem. A právě tito lidé ukazují před zástupem, že jejich vzorné plnění Tóry je pochybné hned v prvním a největším přikázání. Vždyť žádný Izraelita nesměl mít u sebe obraz člověka ani zvířete, protože to bylo považováno za modloslužbu. Proto si Ježíš vyžádá denár od nich a nikoli od někoho z učedníků ani ho nevytáhne z vlastní kapsy. Pán tak přesně vystihne, oč v této situaci jde: slepé plnění Tóry nevede ke spáse. Podstatné je, proč a pro koho úkony naší víry děláme!

Zdroj: Nedělní liturgie

Duchovní cvičení: „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!“

(20. 10. 2017) Přijeďte 27.10. – 29.10. do Rožmitálu pod Třemšínem si odpočinout a načerpat sil při víkendu biblických a...

Pozvánka na Konferenci o evangelizaci

Pozvánka na Konferenci o evangelizaci
(20. 10. 2017) V termínu 10. – 11. listopadu proběhne v olomouckém Regionálním centru druhý ročník Konference o evangelizaci...

Blahoslavený Karel Habsburský (21.10.)

(20. 10. 2017) Poslední císař rakouský, král český a uherský. Světlo ke všem důležitým rozhodnutím hledal v modlitbě... (odkaz na web...

Zápas o každodenní modlitbu - P. Józef Augustyn

(19. 10. 2017) Již tradiční rekolekce s P. Józefem Augustynem pořádá Pastorační středisko od 10. do 11. listopadu 2017 (Kolejní 4,...

Koncert na smrtelné posteli

Koncert na smrtelné posteli
(16. 10. 2017) Řeholní sestra Ann Lynn chodí každý týden do nemocnice v Bronxu a při jedné návštěvě se setkala s dvaadvacetiletou Joy....

Doporučujeme ke zhlédnutí animovaný film o papeži Janu Pavlu II. na DVD

(16. 10. 2017) Při příležitosti zvolení Jana Pavla II. papežem (16.10.1978) doporučujeme animovaný film: Karol, Odvaha otce Karola