Za pronásledování afrických křesťanů Septimem Severem byla v roce 203 blízko Kartága vydána na smrt skupina pěti křesťanů, dvě ženy, Perpetua a Felicitas, a tři muži, Saturus, Saturninus a Revocatus. Během jejich pobytu ve vězení ve dnech před umučením Perpetua se Saturovou pomocí sepsala své vzpomínky, nebo se jí možná povedlo předat je ústně dalším křesťanům. Jeden z nich text zapsal a doprovodil ho doslovem, v němž vylíčil, jak mučedníci zemřeli. O zásadní autenticitě textu po stránce formy i obsahu nepochybují ani ti nejpřísnější kritici.
Perpetua v době svého věznění měla sen, v němž viděla svého mrtvého bratříčka Dinokrata: „Několik dní nato, když jsme byli všichni na modlitbách, zaslechla jsem pojednou nějaký hlas a uklouzlo mi jméno Dinokrates. Překvapilo mne to, neboť jsem na něj před tím okamžikem vůbec nemyslila; s bolestí jsem si připomněla jeho smrt. A hned jsem věděla, že jsem hodna o něco pro něj požádat a že to musím učinit. Jala jsem se dlouze a s úpěním modlit k Pánu. V noci pak se mi zjevilo toto: viděla jsem Dinokrata, jak všecek rozpálený a žíznivý, v cárech a špinavý, ve tváři onu ránu, s níž zemřel, vystupuje z jakéhosi temného místa, kde je s mnoha jinými. Dinokrates byl můj vlastní bratr; ve věku sedmi let zemřel na nemoc, tvář rozežranou zhoubným vředem, a jeho smrt všemi otřásla. Modlila jsem se za něj, ale mezi mnou a jím byla tak veliká vzdálenost, že jsme k sobě nemohli...


***

Se svolením převzato z knihy: Zrození očistce, kterou vydalo Nakladatelství Vyšehrad.


***

Více ukázek z této knihy naleznete zde.


***

Další texty k tématu očistec naleznete zde



Další texty k tématu smrt,umírání naleznete zde.