Pokora je jako malta Ten, kdo staví dům, musí pokládat každý kámen do malty. - archiv citátů

13.6.2015

Můj duchovní život je primitivní

Můj duchovní život je primitivní

 

Můžete čtenářům říct něco o sobě?
Jsem kapucín, menší bratr. Jsem kapucínem třináctý rok a žiju v olomouckém klášteře. My se často stěhujeme, takže jsem prošel i další místa. Pocházím z Poličky, z města Bohuslava Martinů. Jsem vyučený kuchař a mým koníčkem je stopování. Setkám se tak s lidmi, které bych v kostele normálně nepotkal.

Můžete popsat původní rodinu, ze které pocházíte?
Pocházím z pětičlenné rodiny. Mamka celý život pracovala jako uklízečka a taťka jezdil s náklaďákem, vozil písek. Mám starší sourozence Petra a Věru. Ti mají svoje rodiny. Pokud jde o víru, byla naše rodina spíše matrikově věřící :). Ale do mých 14 let jsme víru nepraktikovali.

Co mělo u vás vliv na to, že jste si zvolil duchovní povolání?
Prvně to, že jsem po smrti mojí babičky začal chodit do kostela. Na jejím pohřbu jsem při kázání slyšel, že smrtí se život nekončí, ale mění. Tato věta mě nenechávala klidným a vedla mě k hledání toho, o čem ten kněz mluvil.

Byli na vaší cestě k duchovnímu povolání další lidé, kteří vás ovlivnili?
Určitě, ať už to byli ministranti nebo mládež ve společenství u nás ve farnosti. Samozřejmě i kněz. Rozhodně to ale byla i moje druhá babička, která si hodně vnitřně vyčítala, že nemůže chodit do kostela, protože se stará o nemocného manžela po mozkové mrtvici. Já jsem na ní viděl, co znamená víra, co znamená žít evangelium. To je víra, na kterou se dá sáhnout.

Jak jste dospěl k duchovnímu povolání?
Tomu, že jsem se vůbec rozhodl, předcházela dlouhá cesta. Nikdy jsem neuvažoval, že půjdu do kláštera, ale spíš jsem v cestě duchovního zrání poznával to, že nejsem sám, že nežiju sám, že pořád je tu někdo, kdo můj život provází, animuje, kdo mě miluje takového, jaký jsem. To ovlivnilo, že jsem chtěl žít na prvním místě s Ježíšem. Říkal jsem mu: „Já chci žít s tebou, a to, v jaké formě to bude, je mi docela jedno. Jestli se mám oženit a mám být otcem rodiny, hlavně s tebou. A jestli najdeš jinou formu, já do toho jdu.“ Připadalo mi druhotné, pod jakou střechou s ním budu žít :). 

Jak reagovala vaše rodina na to, že jste se rozhodl jít do kláštera?
Pro rodiče i pro mě byla vždy radost, když jsem přijel. Povečeřeli jsme, mamka uvařila dobrou večeři a během toho jsem jim řekl, že půjdu do kláštera. Taťka říkal: „Vařit?“ :)  A já jsem řekl: „To možná taky, ale žít.“ Mamka se rozbrečela. U taťky jsem v zásadních chvílích vždy vnímal velkou životní moudrost. On byl ten, kdo zaručoval svobodu. Řekl: „My jsme ti nikdy v životě nebránili, a proto ani tentokrát. Jestli si myslíš, že je to tvoje cesta, tak my s tím stejně nemůžeme nic dělat.“ Toho jsem si velmi cenil.

Změnil se nějak jejich postoj k víře?
Postupně ano. I předtím než jsem šel do kláštera, začali pravidelně navštěvovat bohoslužby. Já nedokážu jejich život víry posoudit, ale nějakým způsobem to je u nich přítomné.

Dokážete říct, v čem se liší víra muže a ženy?
Myslím si, že podstata se neliší. Když vyjdu z toho, jak jsem říkal o babičce a z Písma: „Měl jsem hlad a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít…“ (Mt 25, 35)
Jde o to, jestli se víra projeví, jestli se vtělí. Jde o to, jestli já jako muž a vy jako žena pomůžete. Vám jsou vlastní jiné projevy než mně. Znám věřícího pána, stará se o souseda, který je úplně sám a chodí za ním.  Nakupuje mu, opraví mu, co je třeba a třeba mu neumyje okna, protože mu to není vlastní a ani ho to nenapadne. Na druhé straně je paní, která nakupuje jiné starší paní, zajde s ní na úřady, vyřídí s ní věci u lékaře, umyje jí okna, ale zase jí třeba neopraví kapající kohoutek. Tedy, víra se projevuje typicky ženským a typicky mužským způsobem.

Jak si myslíte, že se psychologické rozdíly mezi muži a ženami projevují v prožívání víry? Je známo, že ženy jsou více emotivní, muži racionálnější. Jaký si myslíte, že to má vliv na víru?
Toto rozdělení mi přijde příliš zjednodušující. Myslím si, že to nemůžeme takto zobecnit. Vidím třeba u mužů, které duchovně doprovázím, že prožívání je u každého jiné, osoba od osoby, i když je to jen v mužské rovině. Přijde mi, že je to individuální. Někdo se zaměří na to, že v určité fázi svého života potřebuje ústní modlitbu, někdo jiný ji zase odmítá a stojí v tichosti před Bohem. Je to tak různé, že bych se neodvažoval to takto rozdělovat.

Myslím si, že toto, co říkáte, je velmi důležité.
Já sám mám duchovního vůdce a duchovní vůdkyni. Duchovní vůdkyně Erika je obrazem toho, jak bych nečekal, že bude žena víru prožívat. Třeba růženec je pro ni věc, kterou nemůže přijmout. Na druhou stranu zase můj duchovně doprovázející br. Titus se modlí jeden růženec za druhým. A obecně bych toto přeřadil naopak. Ale není to tak.
Podle mě záleží na jedinečnosti každé osoby a na tom, kde je v životě, na cestě víry, co prožívá, co má za sebou, v jakých vztazích žije; to všechno moc ovlivňuje, jak se s  životem vypořádává a jak roste jeho vztah s Hospodinem.

Jaký je váš oblíbený způsob modlitby?
Já to taky hledám. Jsou situace, kdy při modlitbě mluvím nahlas, kdy úpím, že si nevím rady. Co ale převažuje, je být v tichu a v tom hledání, „Pane, kde jsi?“, „Chci být s tebou.“
Řekl bych, že můj duchovní život je velice primitivní. Je to neustálé vracení se do přítomnosti Boží. „Pane, jsi tady a já toužím tě vnímat. Ne city, ale uvědoměním si, že jsi.“ To pak ovlivňuje celé moje žití. Jestliže žiju v Ježíšově přítomnosti, tak každá situace v mém životě má smysl. Přirovnal bych to k tomu, jako když je někdo zamilovaný. Když je kluk zamilovaný do nějaké holčiny, tak může dělat cokoliv ostatní, ale pořád je tam vědomí toho, že ona je v jeho životě přítomná, že on žije pro ni. Myslí na ni i při tom, co dělá. Myslím,  že v mé modlitbě je zásadní „být s ním“. Nechat ho, aby byl, aby existoval v mém životě, aby působil. Chci, abys byl pro mě Bůh s námi… Moje odpověď na to je: „Buď, jednej.“

Může být pro řeholníka modlitba těžká?
Nevím, jestli ty kategorie „lehká“ / „těžká“ jsou pro modlitbu úplně vhodné. Jestliže se budeme bavit o modlitbě jako o vztahu, tak můžu říct, jestli je pro mě ten vztah lehký nebo těžký, ale moc to nevyjadřuje, co chci říct. Možná bych volil spíš kategorie „stojím o ten vztah“ / „nestojím o ten vztah“. Je někdy těžké stát v nějaké životní situaci, uvědomit si pravdivý postoj, ve kterém jsem a přiznat si: „Ježíši, já teď o tebe nestojím,“ to chce kus odvahy. Ale ta pravda nás osvobodí. Řekl bych, že modlitba je o rozhodnutí: „Já ten vztah chci, chci žít s tebou. Proto vstanu a budu s tebou třeba hodinu, přestože nebudu nic pociťovat, chci být s tebou, protože ty máš odpovědi na můj život.“ Je otázka, jestli se při modlitbě zaměřuji na sebe nebo na něj. Mohli bychom to říct tak, že ve chvíli, kdy se zaměřím na Boha, tak je modlitba lehká.“

S čím mohou řeholníci bojovat? Je to správně položená otázka? :)
Ano, myslím, že bych takovou otázku položil, kdybych nebyl řeholníkem. 
Bojujeme úplně se stejnými věcmi jako ostatní lidi. Na prvním místě je sobectví. Od něho nás Ježíš přišel zachránit. Přišel nám ukázat svou cestu ke štěstí. Důležitý je zde i dar druhého člověka. Například druhý bratr mě upozorní na mé sobectví, které já sám nevidím. Já druhého můžu brát jako toho, kdo mě ohrožuje, protože furt proti mně něco má. Nebo: „Pane, děkuji ti za to, že mi ho posíláš, že mi ukazuje, kde můžu růst v lásce.“ A to je všude – v manželství, na pracovišti, ve škole… Buď toho druhého budu mít jako někoho, kdo mě ohrožuje, nebo jako dar. S tímto bojují řeholníci, ale všichni ostatní taky. 

Setkáváte se s mladými lidmi?
Ano, taky. Mám na starosti ty, kteří mají zájem o vstup do řádu. Jezdíme na různé akce pro mládež. Jsem v kontaktu s mladými lidmi.

S jakými projevy víry u mladých se setkáváte?
Na prvním místě je obdivuji. Zvláště dospívající. Oni jsou ve velmi důležitém období svého života. Oni sami sebe hledají. Musí si odpovědět na otázky: „Kdo jsem?“, „Co mám dělat se svým životem?“ Musí přijmout sami sebe, jací jsou. Stojí také před tím, že rodiče postaví stranou. Do té doby rodiče určovali jejich život a najednou se z nich stávají osobnosti, rodiče nutně dávají stranou, protože se musí sami vyvíjet a získávat autonomii. A to období je náročné. Já si myslím, že je to nejtěžší období života. Oni hledají lásku. Hledají tvář, která k jejich životu řekne: „Přijímám tě takovýho (takovou), jaký /jaká jseš.“  Je to hledání partnera /partnerky, který / á mu dá smysl života. Když se tohle hledání děje zároveň ve vztahu s Bohem, tak si myslím, že je to veliká pomoc a projevy víry jsou u každého jiné. Každá osoba je tajemství.

Co dnešní mladé lidi vede k tomu, aby se rozhodli pro duchovní povolání?
Je to etapa života, která je nutí hledat. Otázkou je, co / koho ve svém hledání potkávají. Jestliže potkávají osoby, které samy poctivě nežijí to, co hlásají, tak nemají důvod, proč by se od nich měli něco učit.

Co byste doporučil mladým, kteří se rozhodují?
Mnoho lidí stojí v této fázi rozhodování. Já jsem taky čekal několik let. To, co mi pomohlo, bylo: jít se zeptat Toho, který o tom něco ví :). Já bych jim doporučoval vzít si svůj diář a každý den si v tom diáři udělat záznam o tom, že mají schůzku. Vyčlenit si tam půl hodiny nebo hodinu a být v tichu. Jediný, kdo jim může dát odpověď na to, jestli to mají nebo nemají udělat a kde nebo v jaké formě, je Bůh. Žádný jiný člověk jim není schopen na to odpovědět, dokonce ani oni sami nejsou schopni si na to odpovědět. Jestliže je Bůh volá, dá jim to znát. Jde o to, jestli mu oni dají prostor na to, aby jim to mohl říct.

Kdo může v dnešní době být mladým, kteří se rozhodují pro životní povolání, vzorem? Od koho se můžou učit?
Každý člověk, ať věřící nebo nevěřící, může být pro mladého člověka vzorem, jestliže žije poctivě v každé chvíli. To je chvíle, kdy se žije duchovní život. 

Co byste vzkázal rodičům mladých, kteří cítí povolání k zasvěcenému životu?
První věc je, aby rodiče Bohu poděkovali. Aby si stoupli před Boha a řekli: „Bože, děkujeme ti, že sis vybral nás, naši rodinu, protože ty skrze nás chceš být přítomný v tomto světě viditelněji.“ Aby se rodiče nebáli uvědomit si, že oni v tom hrají ohromnou roli. To říká Hospodin Jeremiášovi: „Předtím než jsi byl v lůně své matky, já jsem na tebe myslel, já jsem tě znal.“ To znamená, Hospodin každý den, kdy ti manželé žili spolu, myslel na to, že si to jejich dítě povolá. Je třeba si projít celý život toho dítěte od jeho početí. Aby se znovu ti rodiče vrátili do těch situací a aby sami ve svém životě uviděli Boha. To, jak se tam projevoval. Já bych jim doporučil: Nebojte se děkovat Bohu, že si vaše dítě vybral. On si s ním vybral i vás. To je ohromná úloha rodičů. I to, že mají prosit za povolání. To nemusí být jejich děti, ale i třeba vnoučata.

Jak bojujete proti všem nástrahám dnešního moderního světa a české společnosti nepřející církevním institucím a duchovním hodnotám?
Neberte to jako kritiku, ale já s touto otázkou nesouhlasím :) .
Já nesouhlasím s tím, že naše společnost nefandí duchovním hodnotám, protože když se setkávám s lidmi – s nevěřícími, třeba při stopu, nebo když jsem s nimi pracoval v hotelu, tak vidím, že oni hodnoty hledají a touží po nich. Jsou jenom syceni médii a i my jsme jimi syceni a necháváme si namlouvat, že toto je mentalita českého národa. Není! Bůh mi dal poznat tolik lidí, ať už jsou věřící, či nevěřící, kteří mají hodnotách jasno. Na média neberou ohled. Ale jsou jich plné neziskové organizace. Takových lidí je ve společnosti mnoho, a proto s tím nesouhlasím. Toto já od médií nepřijímám. Ovlivňují tím lidi, ale ti lidé, když se setkají tváří v tvář třeba s tím, kdo je v těch neziskovkách, oni hned vědí, že tady ty hodnoty jsou a že mají hodnotu i pro ně. Projevuje se to velmi jednoduše tak, že otevřou svoji peněženku.  V naší zemi není většina těch, kteří by popírali duchovní hodnoty.

Se svolením převzato z časopisu
Rodinný život 2/15
Rozhovor vedla Lucie Cmarová

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 21.9. svátek sv. Matouše

Ef 4,1-7.11-13; Mt 9,9-13

Komentář k Mt 9,9-13: Nekritizovali bychom dnes Ježíše pro jeho odvahu? Kritéria pro výběr nástupců apoštolů jsme dnes opravdu zdokonalili k nepřekonání…

Zdroj: Nedělní liturgie

21.9. sv. Matouš

(20.9.2017) Dynamika Božího povolání a lidské odpovědi

20. září - památka korejských mučedníků

(19.9.2017) "... Už máme velmi blízko k rozhodujícímu zápasu, snažně vás prosím, žijte věrně z víry, abyste jednou...

Jak se stavět k odpadlíkům od církve? (Svatí Kornélius a Cyprián, svátek 17.9.)

(16.9.2017) Když v roce 251 pominulo pronásledování křesťanů, mnozí z těch, kteří předtím ze strachu od víry...

Teolog, který nebyl odtažený od každodenních a aktuálních problémů

(16.9.2017) Adolf Kajpr (5. 7. 1902, Hředle na Kladensku – 17. 9. 1959, komunistická věznice Leopoldov)

Kněz, kterého zastřelila sicilská mafie

(14.9.2017) 15. září 1993 byl sicilskou mafií zavražděn kněz Giuseppe Puglisi. Padre Giuseppe Puglisi se pokusil se o...

Svátek povýšení svatého kříže - 14. září

(13.9.2017) Kříž symbolizuje lásku Boha k člověku

Svatá Ludmila - pracovní listy pro děti

(10.9.2017) 16. září slavíme svátek svaté Ludmily. Nabízíme vám několik pracovních listů k tomuto tématu.

Narození Panny Marie 8. 9.

(7.9.2017) Nejsme loutky v rukou Božích. On má s každým z nás plán, projekt, nabídku, šanci, záměr.