Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
03. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

3. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Jon 3, 1-5.10
Snad bychom i o takovéto situaci snili - kázat pokání celému městu a to dokonce s kladným ohlasem. Hned ale cítíme, že je to dnes u nás nemyslitelné, že by nás skoro nikdo neposlouchal. A asi tomu tak je. V tom se situace změnila (i když Jonáš není kniha historická, je to poučné vyprávění - scéna kázání a ohlas na něj je ideální obraz). Jisté je, že přes všechny změny zůstává jedno: Boží ochota a vůle hledat ztraceného člověka, pověřování lidí službou smíření, možnost obrátit se. A toto vcelku vůbec není málo.


2. čtení
1Kor 7, 29-31
Na první pohled nám to může připadat jako výzva k nezodpovědnosti, nebo prostě jako řeč z jiného světa. Je ale také možné, že by se člověku, který trpí nejistotou životních vyhlídek, nestabilitou dnešních manželství apod. zdála tato slova jako poměrně snadné východisko z nouze. Ale Pavel toto všechno nepíše proto, aby vedl křesťany snadnou, lacinou cestou pryč od starostí. Jsou řečena jako výraz správného ocenění tohoto světa. Vzhledem ke Kristu se všechno stává relativním, protože absolutní hodnotou je jen Boží láska, projevená v Kristu Ježíši. Ta bude trvat bez přestání (1Kor 13). Vše ostatní pomíjí, a proto má být skrze tuto lásku poměřováno.


Evangelium
Mk 1, 14-20
Náš text má dvě části: počáteční zvěstování Ježíšovo (14- 15) a povolání prvních učedníků (16-20).

Oba díly patří k zobrazení počátku Ježíšova díla. Počátek znamená také u Mk původ, a to původ ve své bohaté, i když nerozvinuté plnosti. První část obsahuje sumu Ježíšova zvěstování ve zpracování současně teologickém i misionářském. Ukazuje skloubení díla Křtitelova i díla Ježíšova (14a). V centru hlásání stojí slovo "evangelium (Boží)", výraz, který má jen u Mk a Pavla takovýto ústřední význam. Eschatologické radostné poselství Deutero-Izaiáše a misijní kázání křesťanské církve se zde slévají vjedno. Je to eschatologické slovo, které Ježíš přináší a které obec křesťanů nese dál.

Druhý oddíl, 1, 16-20, patří právě tak k plnosti počátku. I když toto slovo samo není použito, působí už z následujícího úseku (1, 22.27), jde o slovo (plná) moc - řecky EXUSIA. Mocí tohoto zplnomocnění povolává Ježíš přímo s vladařskou autoritou čtyři muže, aby se dali na cestu s ním. Stejná plná moc, jakou cítíme v 1, 15a, která v následující scéně je výslovně zdůrazněna, působí i zde. Plné moci slova odpovídá plná moc činu.

K počátku patří, že Ježíš je hned obklopen kruhem učedníků. Tím je od počátku ukázáno, že k Mesiáši patří následování, podstatně k němu patří "lid", Boží lid. Pojem "Ježíš a Jeho učedníci" je od tohoto místa v Markově evangeliu používán pořád. To ovšem není míněno popisně, ale ekleziologicky. Ovšem i popisně lze konstatovat, že tu byl okruh mužů, kteří k Ježíšovi patřili, tedy okruh Jeho učedníků. Ale na tom Mk záleží méně, než na skutečnosti, že se v této skupině nalézá jakoby v jádru přítomna obec, že tam právě vzniká. Když se tedy Marek dívá na počátky mesiánského díla Ježíšova, patří mu skutečnost povolání učedníků podstatně k tomu.

Tím se také vykládá pozoruhodná kompozice oddílu. Po 1, 15 bychom čekali spíš napojení oddílu 1,21, totiž navazující představení a praktické ukázání hlásání evangelia v plné moci. Tak totiž Mk skutečně pojímá perikopu 1, 21-28: chce v ní teoretický obsah 1,15 prakticky demonstrovat. Z tohoto hlediska vypadá dvojí scéna povolání učedníků 1, 16-20 jako vsunutá a obsahově oslabující. Ve skutečnosti se však i zde děje eschatologické dílo: počátek shromažďování mesiánského lidu.

S ohledem na literární formu patří 1, 14n k shrnujícím zprávám, 1, 16-20 k textům, které znázorňují povolání učedníků. (W. Trilling)


K veršům 14-15:
Víme, že evangelium je radostná zpráva (zvěst). Méně jasné v myslích křesťanů je to, že obsahem Ježíšova kázání nebyly především ani nové předpisy, ani morální naučení, ani informace o nějakém tajemnu, ale tato radostná zvěst sama (1, 14). Co je jejím obsahem? V úplnosti to vykládají všechna čtyři evangelia a Pavel. Ale chceme-li slovní shrnutí, pak je asi nejlépe najdeme u Lk 4, 17-21- "Obsah evangelia" je vlastně znám už ve Starém zákoně, zde např. u Izaiáše. Ježíšovo hlásání je nejpřínosnější v tom, že ohlašuje přítomnost tohoto evangelia. To, co píše Izaiáš, se už neslibuje, to se už děje. V podstatě to říká Mk 1, 15a. Čas se naplnil, nečeká se tedy už na budoucnost. To, co Bůh připravil, to se právě začíná dít. Co to je? To, co sliboval Izaiáš. Jinými slovy: Boží království se přiblížilo. Pro tehdejšího věřícího Žida to znamenalo, že se přiblížilo (začalo dít) všechno to skvělé, co Bůh slíbil, co od Něho čekali. Tedy jinak: začal mesiášský čas.

Ježíš nejdříve oznamuje, co udělal pro lidi Bůh. Teprve potom mluví o tom, co od lidí žádá: obraťte se, a věřte evangeliu! Obrátit se neznamená pouze "polepšit se", (jak nešťastně překládá Petrů). V hebrejštině a aramejštině to znamenalo spíš: vraťte se domů, tam, odkud jste vyšli. Tedy k Bohu, ke Stvořiteli, k tomu, jenž si vyvolil národ. Druhý výrok: "věřte evangeliu" dodává odvahy: není to nebezpečné vrátit se ke spravedlivému Bohu, i když jsme hříšníci. Evangelium říká, že je milostivé léto Hospodinovo, kdy se odpouštějí dluhy (Lk 4, 19), říká, že Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna (Jan 3,16). Obrátit se mohu proto, že věřím evangeliu, a naopak, víru v evangelium začnu uskutečňovat tím, že se obrátím.

Zbývá ještě poznámka k pojmu "Boží království" (u Matouše "nebeské království"). Pro synoptiky je to centrální obsah Ježíšova kázání, u Jana, který tohoto výrazu téměř neužívá, tomu odpovídá asi tak pojem "věčný život". Co není Boží království: není to lidský výtvor, produkt lidské činnosti. Není to církev. Není to jen a pouze to, co jednou přijde. Není to něco, co je mimo lidi. Není to pozemská moc. A co to je: Je to souhrn všeho, co dobrého může dát Bůh už tady na zemi člověku a co dovrší na konci časů. Něco, co má kontinuitu mezi časem a věčností. Něco, co je v člověku (lidech, křesťanech), a co přesto není identické s žádnou lidskou společností. Je to Boží vláda v člověku, která svobodu člověka naplňuje, která ji nelikviduje. Je to to, co dá Bůh člověku (lidem), když ho vpustí do svých životů. Je to zároveň to, co nám Bůh slíbil, kam nás uvede v plnosti po skončení tohoto světa. Je to něco, co člověk může reálně zde na zemi zakusit, čím ale žádný člověk nedisponuje.


K úvaze
Témat je tu mnoho, až příliš. Je asi dobré držet se důsledně jednoho; učednictví mohlo být tématem úvahy minulé neděle. Nejlépe by se tedy snad hodilo téma, dané V15: obsah Ježíšova kázání (= evangelium, Boží království). Text příští neděle na to naváže - ten ukazuje kázání s mocí. Témata evangelium a Boží království by bylo ovšem třeba domyslet až do dnešní situace: jak je obsah Ježíšova kázání dnes člověku evangeliem, co je skutečně (ne jen jak my to předpokládáme!) radostnou zvěstí? Nebo jak chápat Boží království, aby ho člověk chápal podle evangelia - ne jako konkurenci k pozemským královstvím (pak je z toho boj "kdo z koho"), ale jako skutečnost eschatologickou, která se vlomila do času, je v něm zakusitelná a nepřestala při tom být eschatologická?


Myšlenky k promluvě
1 Kor 7,29-31; Mk 1,14-20
Na první pohled se zdá, že Pavlovy "rady do života", které jsme četli, nelze brát zcela vážně, takto přece žít nemůžeme. Nemá to být "odchod ze života zaživa"? Není to příliš laciné vypořádání se s těžkostmi v životě? Není to nenávist a pohrdání světem, které jsou křesťanům znovu a znovu vytýkány? Není to trochu naivní přístup? Jenže - opravdu nemáme mnoho času. Čím jsme starší, tím jasněji poznáváme, jak život utíká, jak nestačíme všechno v něm stihnout. A že věci tohoto viditelného světa pomíjejí, to taky víme víc než dobře. Odešlo naše dětství, mládí,... naše vlasy, zuby, kondice,... tolik vytoužené věci, na které jsme se dlouho těšili. Naše staré, po námaze uskutečněné sny, jsou dnes pro nás nepotřebné, odhozené, zaniklé. A kdyby se stal manžel, manželka, pláč nebo radost, věci, které kupujeme... naším celým světem, co bychom si pomohli? Podobali bychom se lidem, kteří si postavili perfektní dům na ledové kře plující po řece. Kra by se pohybovala dál a dál, roztávala by... co by pomohl náš krásný dům, naše pýcha, naše všecko, kdyby to jednoho dne doplavalo do moře, nebo padlo do řeky, až by se kra rozpustila...? Z toho všeho by na člověka mohly jít truchlivé myšlenky. Ale evangelium nás nepřesvědčuje o tom, že by všechno v životě nemělo cenu. Ano, času nemáme mnoho. Ale v tom málu, co máme, přihodilo se nebo se přihodí, že i nám se čas naplnil - nebo naplní. Čas, kdy se v tomto životě (jinak to nejde!) Boží království přiblíží. A člověk nemusí mít najednou život postaven jen na tom, co si koupil, co má, co vybudoval nebo získal. Jeho život začne být naplňován něčím novým, něčím, co přichází od Boha, tím, co bylo slíbeno a co je nakonec vytouženo, co nezničí zlo ani smrt ani uplývající čas. Boží království je tu. Nejen v dějinách, nejen v Palestině tehdy, ale dnes u mě, který jsem se rozhodl vzít Ježíše vážně. On stojí u dveří a klepe a chce dnes zůstat u mě, u hříšníka Zachea. Chce tedy přinést spásu tomuto domu, tedy mně osobně. Pokud jsem to přijal, potom nemohu udělat nic jiného než se obrátit a věřit evangeliu. Totiž - nejen "polepšit se" (to svede i ateista), ale obrátit se k živému Bohu. Ne se strachem, ale s nadějí, vírou v evangelium, totiž s vírou, že Bůh v Ježíši přišel rozvázat i moje pouta, odpustit i moje dluhy, naplnit i mou prázdnotu, zrušit mou osamělost, přemoci zlo, které ve mně působí.

Evangelium, které jsme slyšeli, ale nekončí u tohoto nadějeplného zvěstování. Ukazuje cestu dál. Šimon a Ondřej, Jakub a Jan neslyší jen neuvěřitelně radostnou a osvobozující Ježíšovu zvěst. Jsou povoláni, aby šli za ním. Aby vstoupili do tohoto tajemství, do tohoto dění, které přináší Boží království mezi nás. A jsou vedeni s Ježíšem po Palestině, slyší Ježíše, jsou nakonec vedeni přes těžkosti a radosti ke kříži, k setkání se Zmrtvýchvstalým. Stanou se nejen učedníky, kteří poslouchají a pamatují si, ale stanou se učedníky Ježíšova života a nakonec i nositeli jeho poslání ve světě. Jsou do jeho tajemství vtahováni a nakonec strženi. To se nám ovšem neříká jen tak pro nic za nic. Evangelium nelze jen slyšet, byť s úctou, radostí a vážností, a přitom nehybně zůstat na místě. Když přijde vyhladovělý a zkřehlý poutník k hospodě a přečte si, co tam mají k jídlu a pití, bude však jen hospodu obcházet kolem a nevstoupí dovnitř, nebude mu pomoženo, může se stát, že i venku zmrzne... Ale my nejsme jen pozváni do hospody, kam navíc člověk nemá chodit bez peněz, poněvadž se tam platí. My jsme zváni domů (to je původní hebrejský význam slova obrácení - pokání), kde na nás čekají. Kde nás chtějí mít, kde nás nakrmí a napojí jako potřebné a nemajetné, ale jako milované a dlouho očekávané. Tomuto uvěřit znamená nakonec uvěřit evangeliu. Zůstat venku, ať už z jakkoliv ušlechtile vypadajícího důvodu, je tragédií.
Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 25. 4., svátek sv. Marka

1. čtení 1 Petr 5,5b-14; Evangelium Mk 16,15-20

Komentář k Mk 16,15-20: Markova spolupráce s Petrem a to, co s naším Pánem zažil, se odrazilo v jeho celém životě. Dokážu proměnit v život to, co jsem skrze církev obdržel?

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťanská nostalgie nefunguje

Křesťanská nostalgie nefunguje
(24. 4. 2024) Obranné křesťanské strategie jsou plodem nostalgického návratu do minulosti, což nefunguje, řekl m.j. papež František na…

Žena, která neohnula hřbet: Růžena Vacková (* 23. dubna 1901) / audio k poslechu

(22. 4. 2024) Od nacistů trest smrti, od komunistů 22 let tvrdého žaláře.

Co obsahuje vatikánský dokument Dignitas Infinita (Nekonečná důstojnost)?

(22. 4. 2024)  Co se v dokumentu píše a v čem je překvapivý?

Den Země - 22. dubna

Den Země - 22. dubna
(22. 4. 2024) 22. dubna si celosvětově připomínáme Den Země. Nejde o svátek, kdy bychom se měli stát nějakými pohanskými uctívači…

Svatý Vojtěch (23. duben)

(22. 4. 2024) Dvakrát z Čech odešel a dvakrát se vrátil. Svůj život završil mučednickou smrtí při hlásání evangelia pohanům v…

Den skautů - 24. duben

Den skautů - 24. duben
(21. 4. 2024) Na svátek sv. Jiří se připomíná Den skautů.

P. Emil Kapaun (* 20. 4. 1916)

P. Emil Kapaun (* 20. 4. 1916)
(19. 4. 2024) Emil Kapaun byl Americký katolický kněz s českými kořeny, který zahynul v zajateckém táboře v Severní Koreji v roce…