Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
04. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

Troufl by si člověk dnes na veřejnosti mluvit o vyhánění nečistého ducha, zlého ducha? Nesklidil by smích? Asi ano. A možná, že nejvíc od těch, kteří si stěžují na to, co zla je ve světě a jak ho Bůh může trpět... 

4. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Dt 18,15-20
Slovo "prorok" je v lidovém chápání většinou silně deformováno - zpravidla se za proroka považuje jen ten, kdo předpovídá budoucnost. Toto čtení naopak může posloužit k správnému pochopení slova. Prorokem je zde v prvé řadě míněn Mojžíš - tedy ten, kdo sdělil Hospodinovu vůli lidu (smlouvu, Desatero, atd.) a dále ten, kdo zprostředkovává kontakt mezi Bohem a lidem. Kontakt "tváří v tvář", který měl na Chorebu Mojžíš s Hospodinem, je pro člověka příliš náročný. Kontakt skrze proroky - Mojžíšovy nástupce - je kontaktem skrze slovo. Tato slova vkládá Hospodin do úst proroka a ten je vyřizuje lidu. Prorokem je tedy jen ten, kdo mluví z Hospodinova pověření, v jeho jménu jeho slova. Jiný prorok nemá v Izraeli nárok na existenci - byl by svůdcem.


2. čtení
1Kor 7, 32-35
Výklad celé 7. kapitoly je značně náročný. Pavlova slova nejsou "přednáškou na téma manželství", ale odpovědí na dotazy Korinťanů, reakcí na jejich v mnohém neosvícenou horlivost. Podrobně to rozebírá N. Baumert ve své práci Láska u sv. Pavla, velmi podrobně pak v knize Frau und Mann bei Paulus.

Samotný úryvek tak, jak je čten v liturgii, se může lidí, žijících v manželství, nemile dotknout, protože chybí jeho zasazení do souvislosti.

Pavel preferoval život bez manželství ve zdrženlivosti, jak jej sám žil. Neznamená to ale, že by necenil manželství. Na jeho nerozlučitelnosti trvá právě tak, jako na tvrzení, že manželství je "instituce od Boha". Má ale za to, že těžkosti života, s jejichž stupňováním počítá, zvládne snáze ten, kdo má starost jen sám o sebe a ne o manželku a rodinu. Přesto všechno Pavel svým křesťanům v manželství nebrání.


Evangelium
Mk 1,21-28
Perikopa má dvě části ( V 21-22 a V 23-28). První část rozvíjí Markovo "programové prohlášení" (Mk 1,14). Sděluje, že Ježíšovo učení (jeho stručný obsah viz Mk 1,14) je určitým způsobem něčím zcela novým, byť na staré navazuje. Není totiž jen opakováním rabínských výroků, jak bylo tehdy běžné ("rabi X řekl, že rabín Y říkal, že rabi Z učil...") a není pouhým rozvíjením tradice. Je to tedy nové učení, které není ani líbivé, ani jen zajímavé, ale je mocné. A tato moc Ježíšova učení je ilustrována vyprávěním o exorcismu, čili vyhnání zlého ducha, ve V 23-28. Toto vyprávění má stabilní strukturu všech podobných biblických i mimobiblických líčení exorcismů:
- popis situace
- charakteristika zlého ducha, jeho moci (zná Ježíšovo jméno, což podle starověké představy znamenalo, že se bude snažit uplatnit moc, kterou by toho, jehož jméno zná, ovládl)
- Ježíšův příkaz "mlč" a "vyjdi" - je to působení pouhým slovem (viz "učení s mocí"!)
- odchod ducha - úspěch Ježíšův
- pochvalný souhlas shromážděných, jakýsi chór, který vyprávění uzavírá a znovu připomíná jeho smysl

Řekněme si otevřeně, že pro dnešního kriticky smýšlejícího člověka může být vyprávění o exorcismu nepochopitelné nebo i pohoršlivé. Většinou nežijeme s vědomím, že svět kolem nás je plný démonů. A kdyby někdo chtěl svou víru posilovat nebo demonstrovat tím, že si usilovně bude připomínat, že žije ve světě, který se démony jen hemží, nedělal by nic dobrého, dokonce by bylo velmi pravděpodobné, že by jádro víry minul. Není ale také dobré odkázat historku se zlým duchem jen do minulosti, do Palestiny před dvěma tisíci lety a říci: "Tenkrát si nevědomí lidé věci takto vysvětlovali, ale dnes vše vidíme jinak." Protože svět je v zásadě stejný a to, co je vyprávěno v evangeliu, je vyprávěno proto, že se to týká nás dnes, jako se to týkalo lidí před tisíci lety.

Zkusme si tedy představit, jak by napsal tuto část evangelia dnešní "Marek"? Musel by reagovat na to, že člověk je dnes jako tehdy ohrožován strachem ze zla, hříchem (tedy nezvládnutým zlem), a že i dnes se evangelium projevuje jako "učení s mocí". A tak by mohl třeba napsat, že Ježíš potkal člověka, který byl úplně ochromen strachem, že má rakovinu a že brzy umře. Nebo člověka, který by byl plný zhnusení, zklamání a beznaděje nad zlem, nad světem plným zla, v němž žije. A tomu prvnímu by Ježíš řekl: "Neboj se, můžeš si dovolit být nemocen, dokonce můžeš i umřít - já tě v tom nenechám, nezhroutíš se a nebude to pro tebe úplný konec. A tomu druhému by dal odpuštění a dovedl by ho k přesvědčení, že i on sám je teď schopen odpouštět, že je teď schopen bez příkras tento svět snést. To, co se stane s člověkem, když tyto věci přijme (a víme, že se tato "osvobození" stávají!), je v podstatě stejné, jako "vyhnání zlého Ducha" v evangeliu. Znamená stejné osvobození od toho, co člověka trápí, ničí, co sám nemůže zvládnout! V jiném obrazu světa je ovšem takovéto osvobození vylíčeno jinak (z člověka neutíká křičící démon), ale řešení problému zla, které je silnější než člověk a které ho opanovává, je tu stejné. Ale ten, kdo toto osvobození zažije, nebo ten kdo je zprostředkuje, zažije stejnou moc Ježíšova učení, jako ji zažili jeho současníci.

Pro nás je navíc zřejmé, že tato moc nade zlem plyne z Ducha, kterým byl Ježíš naplněn (viz Ježíšův křest v Jordánu Mt 3,13-17), a kterým je naplňována i církev, jež tak v síle tohoto Ducha může jednat podobně jako Ježíš (viz Petr s Janem, uzdravující chromého - Sk 3,1-11).

Ještě jedna věc nás může nad tímto textem napadnout: náboženství, sestávající v prvé řadě z vět, pouček, příkazů, zákazů, atd., tedy náboženství, které se dá pouze zkoušet jako školní předmět, je náboženství samo o sobě neosvobozující, a tedy bezmocné. Což lze snadno ilustrovat na dějinách evropského křesťanství. Jakmile se však křesťanství projevuje v síle Ducha, je to učení mocí.


K úvaze



Myšlenky k promluvě
Mk 1,21-28
Troufl by si člověk dnes na veřejnosti mluvit o vyhánění nečistého ducha, zlého ducha? Nesklidil by smích? Asi ano. A možná, že nejvíc od těch, kteří si stěžují na to, co zla je ve světě a jak ho Bůh může trpět... I když pro naše uši může znít dnešní text evangelia o vyhnání démona moc tvrdě, nezapomeňme nejdřív hledat celkovou souvislost textu evangelia. Evangelista uvedl, co Ježíš kázal. A dále konstatuje a dokládá, že jeho učení nebylo jen předáváním vědomostí minulých učitelů - tak učili zákoníci. Ježíš přichází nejen s novou zvěstí, se zvěstí o blízkosti Božího království (1,15). Přichází s učením, které má v sobě moc. A jakou? To právě ukazuje náš dnešní příběh. Moc vítězit nad zlem. Nic víc a nic míň. A to nad zlem v člověku, ne nad nějakým zlem obecně. Ježíš tak vystupuje naprosto nepřehlédnutelně z řady těch úctyhodných mužů v dějinách, kteří říkali správné, moudré a krásné věci, ale kteří neměli moc udělat to, co říkali, skutkem. A ještě víc vystupuje z řady těch, kteří to, co říkali, uskutečňovali mocí, totiž násilím, které páchali na druhých. Ježíšovo učení moc ani nepropůjčuje, ani nepožaduje, ani nelikviduje - ono ji nese samo v sobě. Ježíš totiž není odmyslitelný od svého učení, jeho spojení s Otcem je ve všem, co dělá, mluví, snáší... A tak se uprostřed lidských dějin objevuje jakýsi ostrov, který není pod vlivem zla, který nemá se zlem nic společného, který je tímto zlem nezničitelný. Je to spíš malý ostrov Ježíšova života a učení. Ale skrze jeho učedníky, skrze církev se rozrůstá jak v přítomnosti, tak do budoucnosti. Kde se Ježíš dostane naplno ke slovu, kde se jeho učení dostane bez lidských "podpůrných prostředků", totiž bez lidské moci a vypočítavosti, k člověku, který je přijme, tam se děje vítězství. Vítězství nad zlem, nad zlým duchem, nad nečistým (tedy službu Bohu znemožňujícím) duchem. A toto vítězství se děje dnes právě tak jako tehdy v Kafarnaum. Protože zlo se nezměnilo a Ježíšova moc také ne.

Je tu ovšem praktická otázka: Kde tuto moc Ježíšova učení najít, jak s ní zacházet, aby byla účinná? Všimněme si, že evangelia nepodávají žádné návody, žádnou techniku boje se zlem. Jen konstatují, že v Ježíši je vítězství nad zlem přítomno, že v něm tato moc je. Proto ani dnes člověk nemůže myslet, že je vůči zlu v sobě nebo v jiných zcela bezmocný, ale nemůže si také myslet, že se musí naučit nějaké speciální tajemné technice, jejíž pomocí by zlo likvidoval. To by bylo vlastně pohanství, magie. Stačí se držet toho, co ukazuje prostě a jasně evangelium. Moc vítězství nad zlem je v Ježíši, v tom, co říká a dělá. A kde dnes Ježíš učí, uzdravuje, pracuje, žije? Pavel to říká jasně: ve svém mystickém těle, v církvi. V církvi, která je vyživována a vyzbrojována Ježíšovým Duchem, tím Duchem, kterého Ježíš poslal, když odešel. Žít z Ducha je vlastně totéž jako žít v Ježíšově síle, znamená to žít tak, jak žil Ježíš, dělat to (i větší věci!! říká evangelium), co dělal on. Je to možné? Děje se to? Důkazem je každý dospělý člověk, který se vlivem kázání církve, vlivem modliteb křesťanů, vlivem svátostí atd. obrátil, který se nejen nadchl pro to, co slyšel, ale který byl uzdraven z moci zla, z otroctví hříchu nenávisti, beznaděje, malomyslnosti... Takové lidi jistě známe, tak nakonec známe i sami sebe. A myslím si, že toto slovo evangelia nepotřebuje zdaleka slyšet jen ten, kdo je téměř nebo úplně mimo církev, kdo je pro Boha zcela mrtev. Myslím, že ho nutně potřebují slyšet ti hodní a snaživí křesťané, kteří stále a stále napínají svou vůli, aby se změnili, aby se polepšili, a pak si buď "připisují" výsledky tam, kde skoro žádné nejsou, nebo se hroutí pod tíhou zjištění, že se nezlepšili, že se nezměnili a že je tedy "Pán Bůh nemůže mít takhle rád". Tihle právě potřebují slyšet zvěst o moci evangelia, o moci, která může být činná v nich, která může uvolnit a vyvolat jejich snahu, jejich dobrou vůli, která ale nemůže být jejich snahou nikdy nahrazena.

Čtení z dnešního dne: Středa 24. 4.

1. čtení Sk 12,24 – 13,5a; Evangelium Jan 12,44-50

Komentář k Sk 12,24 – 13,5a: Boží slovo se i dnes „šíří a rozrůstá“. Prosme za církev, aby měla cit k vkládání rukou a k vysílání hlásat!

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťanská nostalgie nefunguje

Křesťanská nostalgie nefunguje
(24. 4. 2024) Obranné křesťanské strategie jsou plodem nostalgického návratu do minulosti, což nefunguje, řekl m.j. papež František na…

Žena, která neohnula hřbet: Růžena Vacková (* 23. dubna 1901) / audio k poslechu

(22. 4. 2024) Od nacistů trest smrti, od komunistů 22 let tvrdého žaláře.

Co obsahuje vatikánský dokument Dignitas Infinita (Nekonečná důstojnost)?

(22. 4. 2024)  Co se v dokumentu píše a v čem je překvapivý?

Den Země - 22. dubna

Den Země - 22. dubna
(22. 4. 2024) 22. dubna si celosvětově připomínáme Den Země. Nejde o svátek, kdy bychom se měli stát nějakými pohanskými uctívači…

Svatý Vojtěch (23. duben)

(22. 4. 2024) Dvakrát z Čech odešel a dvakrát se vrátil. Svůj život završil mučednickou smrtí při hlásání evangelia pohanům v…

Den skautů - 24. duben

Den skautů - 24. duben
(21. 4. 2024) Na svátek sv. Jiří se připomíná Den skautů.

P. Emil Kapaun (* 20. 4. 1916)

P. Emil Kapaun (* 20. 4. 1916)
(19. 4. 2024) Emil Kapaun byl Americký katolický kněz s českými kořeny, který zahynul v zajateckém táboře v Severní Koreji v roce…