Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus A)
2. neděle velikonoční / Ze strachu měli dveře zavřeny…

Angelo Scarano

1. čtení Sk 2,42-47

42Křesťané setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách. 43Všechny naplňovala bázeň, poněvadž se prostřednictvím apoštolů dělo mnoho divů a znamení. 44Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné. 45Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval. 46Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, 47chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse.


Letniční Petrovo kázání mělo velký účinek: "ti, kdo jeho slovo přijali, byli pokřtěni. A ten den se k nim přidalo na tři tisíce lidí" (v. 41). Tak vznikla jeruzalémská církev (srv. Sk 4,32-35), která se inspiruje tou komunitou, jež se scházela k modlitbám před letnicemi (Sk 1,13-14).
Liturgická perikopa představuje formou tzv. souhrnné zprávy ideální obraz prvotní jeruzalémské církve. Tento souhrn znovu předkládá témata společného přebývání a svornosti (Sk 1,14; 2,1), shromáždění spasených (Sk 2,21.40.41). Zároveň zhušťuje motivy, které budou explicitně rozvedeny později: jednotu srdcí, společenství majetku, roli apoštolů, vztah k ostatním lidem (Sk 4,32-35), zázraky apoštolů, jednomyslnost, přítomnost v chrámě, úctu ke křesťanům ze strany ostatních (Sk 5,12-14), každodenní vyučování v chrámu a po domech (Sk 5,42). Jeruzalémská obec má být modelem pro budoucí generace: nejde však o pouhý popis stylu života, který by měl být konzervován či opakován v pozdějších staletích.
Úvodní verš (42) má být chápán ve světle veršů následujících. Jednota se uskutečňuje na několika rovinách: na rovině osobní ("bratrské společenství", "drželi pohromadě"), duchovní (učení, tj. víry, lámání chleba, čili slavení eucharistie, modlitba, chvála, svorné pobývání v chrámu), majetkové ("měli všechno společné").

Vytrvalost v apoštolském učení: je to především učení, zvěst o Kristu ukřižovaném a vzkříšeném, jak ji hlásali a předávali "ti, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova" (srov. Lk 1,2). Církev možná prožívá období, kdy je ohrožena falešnými naukami, proto je třeba vytrvat v učení sloupů církve. Sbor apoštolů je nyní autoritou, normou křesťanské nauky.

Modlitbami Lukáš patrně míní modlitby v pevných denních dobách, podle židovského zvyku třikrát denně. Setrvávání v modlitbách pak mohlo také znamenat modlitbu poněkud jinou, než znala židovská pospolitost, totiž modlitbu v síle Ducha svatého, vedoucí k naplnění týmž Duchem (srov. Sk 4,24-31). Bázeň před Božími činy je biblickým motivem, který Lukáš používá, aby zvýraznil vztah úcty, poslušnosti před Boží blízkostí a jeho konáním, zakoušeným prostřednictvím apoštolů.

44 - Společenství majetku je lukášovský důraz - ideál chudoby žitý jako bratrská láska.
Věřící byli spolu: nejedná se tolik o to být na stejném místě (bylo jich tři tisíce!), jako spíš o vědomí, že tvoří jedno tělo. První křesťané si uvědomili vlastní sounáležitost.
V souhrnu se zdůrazňuje společenství majetku, typické pro řecký ideál přátelství ("mezi přáteli je všechno společné", řekl už Pitágoras). Nicméně je důležité si povšimnout, že to, co spojuje první věřící, není přirozená náklonnost dovršená přátelstvím, ale víra. Zřeknutí se majetku bylo praktikované i v kumránské komunitě s tím rozdílem, že v jeruzalémské obci nebyla pevná pravidla a tato chudoba nebyla žita "mezi zdmi kláštera", ale uprostřed lidí.

45 - Tím ideálem není dobrovolná chudoba kvůli ní samotné, ale kvůli bratrské a sesterské lásce, která nedovoluje, aby byl nějaký bratr nebo sestra v nouzi. Učedníci odevzdávali majetek ne z touhy být chudým, ale z touhy, aby nebyli chudí ve společenství. Zřeknutí se majetku je důsledkem hluboké solidarity. V každém případě se ale tato praxe na dlouho neujala a její následky musela například zmírňovat Pavlova sbírka pro jeruzalémské křesťany (srov. 2 Kor 8).

46 - Tak jako každý zbožný obyvatel Jeruzaléma, i křesťané navštěvují chrám (podobně i Ježíš, Lk 19,47). Zároveň však měli i jiné místo setkání: dům. Tam se slavila eucharistie spojená s hostinou (v první době eucharistie nebyla oddělena od agapé): tato eucharistie byla prožívaná v radosti ze spásy (Sk 8,8), a v upřímnosti, lépe v prostotě srdce (tj. ne v náruživé vášnivosti). Toto poslední upřesnění je snad narážkou na různé podezíravé pohledy ze strany okolí (podezírání z pitek či nevázaných oslav).
47 - Vedle radosti je chvála dalším projevem přijaté spásy: je to odpověď na Boží jednání. Životní styl prvních křesťanů je kladným svědectvím Izraeli: takové živé společenství bylo skutečně zpřítomněním vzkříšeného Krista, a proto přitahovalo další lidi (Sk 2,47).

Jaký obraz první církve můžeme vykreslit?
- Je to církev, která vede vzorný život zbožných Izraelitů, těší se obliby lidu;
- zároveň je věrná Ježíšovi, jeho učení předávanému skrze apoštoly, slavení eucharistie
- odlišuje se od židovství, má jinou zbožnost a životní styl
- vládne jednota v jejím středu, zároveň je však otevřená Izraeli a, potažmo, světu





Mezizpěv Žl 117

Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky.
Nebo: Aleluja.

Nechť řekne dům Izraelův: - "Jeho milosrdenství trvá navěky." - Nechť řekne dům Árónův: - "Jeho milosrdenství trvá navěky." - Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: -
"Jeho milosrdenství trvá navěky." *

Vrazili do mě, abych padl, - avšak Hospodin mi pomohl. - Hospodin je má síla a statečnost, - stal se mou spásou. - Jásot ze spásy - zní ve stanech spravedlivých. *

Kámen, který stavitelé zavrhli, - stal se kvádrem nárožním. - Hospodinovým řízením se tak stalo, - je to podivuhodné v našich očích. - Toto je den, který učinil Hospodin, - jásejme a radujme se z něho! *





2. čtení 1 Petr 1,3-9

3Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na 4dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé. Je pro nás připraveno v nebi; 5protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc (a vede) ke spáse, která se má ukázat (nyní) v poslední době. 6A proto budete potom jásat, i když vás snad musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, 7aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato, které přece bývá čištěno v ohni. Až se pak zjeví Ježíš Kristus, bude vám to k chvále, slávě a cti. 8Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti, 9až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.


První Petrova epištola je adresována pronásledovaným pohanokřesťanům z provincií Malé Asie (1,1). Epištola začíná hymnickým chvalozpěvem, který vyjadřuje radost a vděčnost za dary přijaté křtem (v listu jsou narážky na křest, proto jej církev čte na pokračování o velikonočních nedělích). Mezi těmito dary je především "znovuzrození", tedy nový život.
Znovuzrození je počátkem oslavení (v. 7) a života v plnosti (v. 9). Již přijatý dar spásy je nadějí na dědictví skvělé a trvalé (v. 4), které nepomíjí, narozdíl od pozemského života (1Petr 1,24) či od hodnot tohoto světa (stříbro, zlato - 1Petr 1,18). Naděje na takové dědictví není prázdná, lichá, ale "živá", protože je založená na živém Kristu (v. 3). Pohled na tuto skvělou budoucnost je posilou k překonání dosavadních těžkostí a zkoušek (v. 7).





Evangelium Jan 20,19-31

19Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" 20Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. 21Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." 22Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. 23Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." 24Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. 25Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána." On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím." 26Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" 27Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." 28Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!" 29Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili." 30Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. 31Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.



Perikopa má tři hlavní části:
1) 19-23: setkání jedenácti učedníků se Vzkříšeným
2) 24-29: setkání Tomáše s Kristem vzkříšeným
3) 30-31: tzv. první závěr evangelia

1) 19-23: setkání jedenácti učedníků se Vzkříšeným
Podle evangelní tradice má zjevení Vzkříšeného zásadní význam pro budoucnost společenství učedníků. Verše 19-23 mají stejné schéma jako jiná vyprávění o setkání se Vzkříšeným:
a) Ježíš se ujímá iniciativy a přichází
b) dává se poznat
c) svěřuje poslání
Prvního dne v týdnu, tj. v den Kristova vzkříšení, v den Páně, učedníci jsou shromážděni na jednom místě (podobně jako před letnicemi). Dveře jsou zavřeny ze strachu před židy: to je ten strach, který svazoval ty, kdo neměli odvahu přiznat se ke Kristu (J 7,13; 9,22; 12,42). A najednou nenadálá událost: Ježíš přichází (přes zavřené dveře) a postaví se (sloveso "stát" je typické pro vítězný postoj Vzkříšeného: neleží v hrobě, ale "stojí"; příbuzné sloveso se používá pro označení zmrtvýchvstání).

Slova "pokoj vám" označují skutečný dar pokoje, ne pouhé přání (pokoj ať je s vámi). Kristus přináší pokoj tam, kde je nepokoj (strach a úzkost). Pak ukazuje ruce a probodený bok, z kterého vytryskly krev a voda symbolizující nový život: vzkříšený je ten, který byl ukřižovaný! Učedníci prožívají radost ze setkání s Pánem, podobně jako při jiných příležitostech (Lk 24,41). Ježíš pak znovu obnovuje dar pokoje, který má být dále zprostředkován skrze svěřenou službu smíření (v. 23). Setkání se Vzkříšeným není jen "kvůli osobnímu prospěchu" apoštolů, ale také kvůli službě. Poslaný posílá učedníky: Jako Otec (přesněji, protože mě Otec poslal), i já posílám vás. Slovo "jako" (spíš "protože", příslušné řecké slovo totiž udává důvod poslání apoštolů, neboli základ tohoto poslání) napovídá, že je kontinuita mezi posláním Syna a jeho učedníků: Syn jim předává své poslání přijaté od Otce. Sloveso "poslal" je v perfektu, tj. v čase označující trvání, pokračování: poslání Syna pokračuje totiž v učednících. A toto poslání se nezakládá pouze na Kristových slovech, ale také na daru Ducha, který umožňuje účinnou službu. Kristus vdechne Ducha: i při stvoření prvního člověka, Adama, byl vdechnut duch života. Tímto novým vdechnutím tak vzniká nové stvoření (a to je v linii předchozí scény, kdy Kristus ukázal probodený bok, z kterého vyprýštil nový život symbolizovaný vodou a krví!). Nový člověk (znovuzrozený) může sloužit novým darem, darem smíření, nového zrození (v tomto smyslu v. 23 velmi dobře navazuje na předchozí verš o vdechnutí Ducha). Odpustit - zadržet znamená plnost odpouštějící moci předané učedníkům.


2) 24-29: setkání Tomáše s Kristem vzkříšeným
Tomáš nevěří svědectví apoštolů: nevěří tak společenství první církve. Tomášův postoj je v kontrastu k meditativnímu postoji milovaného učedníka, jenž uvěřil díky prázdnému hrobu. Hlavním záměrem textu není ani tolik potvrdit, že Kristus žije (i to, ale není to hlavním poselstvím!), ale odhalit, kým Kristus je pro mě (proto setkání končí vrcholným vyznáním: "můj Pán a můj Bůh").

Ježíš zná myšlenky i srdce člověka (J 1,48) a vychází mu vstříc právě tam, kde se nachází, proto poskytuje Tomášovi znamení ("pokud neuvidíte znamení a zázraky, neuvěříte" - 4,48). Vhled do srdcí je charakteristickým rysem Ježíšovým (viz jeho setkání s Natanaelem, Jan 1,47-51, které vrcholí rovněž slavnostním vyznáním, tak jako v našem případě; podobný úryvek máme tak na začátku a na konci evangelia).

Tomáš se nedotkl Krista (o tom se totiž nic neříká, navíc Kristus prohlásí: protože jsi mě uviděl, ne "dotkl"). Tomášovi tak stačilo vidět "znamení". Vidět u Jana není v protikladu k víře, ale vede k ní (J 14,19-20). Toto znamení přivede Tomáše k vyznání víry (J 4,48) a ke klanění (J 5,23). Jeho slova nejsou jen uznáním Ježíšova božství (J 1,1), ale uzavřením smlouvy: Tomáš přijímá Ježíše jako svého Boha a Pána (Ž 34,23; Oz 2,25; 1Kor 12,3).

Další generace věřících nejsou o nic ukráceny ve srovnání s ním, protože i ony jsou blahoslaveny (tímto slovem se tedy prohlašuje, že tito věřící se nachází v novém stavu, požehnaném). Velmi příhodná se v tomto kontextu jeví slova z 1 Pt 1,8: "Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí".

3) 30-31: tzv. první závěr evangelia
Tento první závěr (druhý je J 21,24-25), vyjadřuje cíl Janova evangelia: uvěřit v Krista a mít v něm život (on totiž přišel, abychom měli život, a to v hojnosti - J 10,10). Označení Syn zdůrazňuje, že Kristus je shůry: přišel od Otce, v něm se ukazuje Otec (1,18). Titul Mesiáš spíš podtrhuje, že Kristus je ten očekávaný Spasitel. V tomto závěru máme oba tituly vedle sebe, a tím se ukazuje kontinuita Božího plánu, spjatost starozákonního očekávání s novostí evangelia.





K úvaze

Žádné dveře nejsou tak pevně zavřené … pro Krista. Žádný zámek, ani závora jej nemohou zastavit. On je ten, který rozrazil bronzovou bránu a železnou závoru podsvětí (srv. Ž 107,16), on je ten, který přichází i zavřenými dveřmi. V obou případech vyvádí člověka z vězení smrti, strachu, uzavřenosti. Přichází, aby člověka vysvobodil. A nepřichází s prázdnou: dává dar pokoje. Dar pokoje silnější než strach z okolí, než úzkost o vlastní život. Kristus totiž osvobozuje od starého člověka ovládaného strachem, uzavřeného do sebe, neschopného vyjít ze sebe a nabídnout druhým osvobození, nový život. Jen Kristus může učinit tu proměnu, přivést na svět nové stvoření vdechnutím oživujícího Ducha. Vdechnutím se rodí nový člověk, který v síle darovaného Ducha vychází: přijatý Duch jej totiž uschopňuje ke službě. Přijatý dar se jakoby rozlévá a dává dál, a to skrze službu smíření (komu odpustíte hříchy …). Proud živé vody (dar životodárného Ducha) tekoucí z probodeného Kristova boku se nejprve rozlévá na apoštoly, skrze ně pak na mnohé … Zkušenost těch prvních učedníků má být i zkušeností dalších křesťanů: přijetí uzdravujícího Kristova pokoje, daru Ducha ke službě (každý však přijme jinou podobu této služby, a to podle Kristova obdarování).

Pokud by učedníci zůstali uzavřeni ve svém malém společenství, nemohli by dávat dál ten úžasný dar nového života. Skanzenové křesťanství, uzavřené do svých malých velkých problémů, hledící jen na vlastní pohodlí či prospěch, není životné: je doslova neplodné, protože neplodí nové křesťany.

Učedníci byli zavřeni jen krátce, někteří z nás jsou možná zavřeni už dlouho: a tak zakrněli, zkostnatěli … Nemá moc velký smysl snažit se rozhýbat ztuhlou kostru: smysluplnější je toužit po Duchu, který svým vanutím tvoří nové kosti, šlachy a svaly (srv. Ez 37,3-6), nové nohy schopné vyjít a kráčet (srv. Ef 6,15), nový jazyk schopný hlásat veliké Boží činy (Sk 2,11).
Kristus může přicházet zavřenými dveřmi, ne však zavřeným srdcem: on stojí u dveří a tluče (Zj 3,20). Je na nás, zda mu otevřeme ony dveře, kterými nechce projít bez našeho souhlasu. A klíčem k otevření je touha: kdo žízní po vodě z Kristova boku, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života (srv. Zj 22,17). Touha, která vyústí ve volání: Přijď, Pane Ježíši (Zj 22,20).





K reflexi

1. V čem může být první komunita inspirující pro život mého společenství (farního, řeholního, modlitebního …)?
2. Co znamená pro mě osobně křest?
3. Které jsou ty zámky, které mě nechávají zavřeného? Dokážu je pojmenovat?

Sekce: Kázání
Témata: kázání

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz



Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz