Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus C)
4. neděle postní - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

4. neděle postní - C

Rozbor textu

1. čtení
Joz 5,9a.10-12
Pobyt v Egyptě znamenal ve všech vzpomínkách Izraele dobu ponížení, nesvobody a hanby (ne nedostatku!). Po vyvedení z Egypta, přechodu Rudým mořem, pobytu na poušti, přechodu Jordánu, se národ dostává do země, kterou mu Hospodin slíbil. Jedí-li "z úrody té země", jedí již jako lidé svobodní. Toto jídlo už není ani mzdou otroka, ani přechodnou mimořádnou pomocí, jako byla mana.

Samotný Jozue pokračuje v úkolu Mojžíšově a uvádí lid do svobody. A v této svobodě vznikají další otázky, problémy a napětí, která Jozue řeší. Svoboda není totéž, co ráj. Ale jen ve svobodném rozhodnutí pro Hospodina lze do ráje jít a být do něj vzat.


2. čtení
2 Kor 5,17-21
Pro křesťana existuje stále určité napětí mezi tím, co žije tady na světě a mezi tím, co ho čeká v nebi. Někdo je řeší tak, že vcelku znicotní pobyt na zemi a nade vše vyvýší pobyt v nebi. V našem úryvku (a vlastně v celé páté kapitole listu) se Pavel snaží toto napětí překlenout do velké míry tím, že ukazuje "nebeské rysy pozemského života křesťana" a cestu k nabytí těchto rysů.

Ač se člověk na zemi potýká s hříchy a to mnohdy neúspěšně, je označen za "nové stvoření". Podmínkou ovšem je "být v Kristu", což je naplněním úkolu být křesťanem. Toto nové stvoření je sice stále takřka ve "starém těle", totiž v lidství, nakloněném ke hříchu, ale je přece reálné: Bůh, působí v křesťanovi tuto "novost" svým Duchem, který je v něm přítomen. Obnova stvoření začíná právě v tom, kdo uvěřil.

Na Boží usmíření se světem je nutná odpověď každého jednotlivého člověka. Ten se má "nechat smířit s Bohem", stát se tedy podílníkem tohoto Božího smíření. Pořadí je ale zřejmé: nejdřív se smiřuje Bůh a tak teprve otevírá člověku cestu ke smíření.

Důsledky toho, co se činem Ježíše Krista stalo, ukazuje Pavel jako pravý rodilý Žid ostrým kontrastem a užívá tak silných slov, že prakticky každý překlad má tendenci je zmírnit. Říká doslova, že Bůh učinil "Ježíše hříchem", abychom se my "stali Boží spravedlností". Je to úplná výměna rolí: Ježíš je postaven na naše místo, tedy na místo hříšníků, a nese za nás důsledky hříchů. A člověk, který toto usmíření přijme, je postaven na místo Ježíšovo, je přijat za Božího Syna. Opravdu "přeslavná výměna", jak říká jedna liturgická modlitba.


Evangelium
Lk 15,1-3.11-32
Evangelium z nejznámějších, mnohdy dost nešťastně vykládané, totiž z pozice staršího bratra, který je pěkně otráven tím, jak je Bůh velkorysý, který ze společenství s otcem nemá žádnou radost a zřejmě v koutku duše závidí mladšímu bratrovi jeho radovánky.

Není ovšem snadné po všech zkušenostech, který člověk mezi lidmi udělá, vzít plně za pravdivou tu neuvěřitelně velkou lásku otce, které není nic zatěžko. A přece je to klíč k pochopení křesťanství a ke správné výstavbě vlastní víry. Jinak je to vždy nějak převrácené. Toto podobenství začíná a končí láskou otcovou a to k oběma synům. Nikdo zde není nikomu dáván za vzor, oba jsou přijímáni a přijati ve chvíli, kdy si to nejméně zaslouží. Oběma otec otevírá život ve chvílích, kdy si ho sami uzavírají, oběma dává svobodu, ať už ji užijí dobře nebo špatně. A oba jsou jednáním otce zřejmě šokováni, i když každý jinak.


K úvaze
Je otázkou, co je pro člověka dnes těžší: zda uvěřit v nekončící Boží dobrotu, ve fakt odpuštění, nebo přijmout to, že mu někdo něco tak velkého daruje a nebude chtít za to nic nazpět. Ať už tak nebo onak, těžké to pro mnohé je. Člověk by si mnohdy raději reklamoval pro sebe absolutní svobodu, ve které by třeba i zahynul hlady, než by přijal od Boha obdarováni. Touha po autonomii a neochota být závislý, nedůvěra k přijetí daru snaha "nebýt nikde nic dlužen" je pro mnohé větší překážkou k přijetí evangelia, než racionální překážky, které se mohou stavět víře do cesty.

Je možné, že přiblížení této skutečnosti, tedy Boha odpouštějícího a proto žádoucího, je možné jen přes svědectví křesťanů o odpuštění: tedy přes život těch, kdo odpouštění přijímají a žijí z něho a kdo sami odpouštějí.


Myšlenky k promluvě
Lk 15,11-32
Každý kněz - a nejen on - může vyprávět o tom, jak lidé často touží sdělit své chyby, svá tajemství hříchů někomu, kdo o tom nebude mluvit dál. A jsou to třeba lidé zcela nevěřící, kterým nejde o odpuštění, ale kteří si potřebují ulevit. Bohužel je to podobné i s některými křesťany. Ti také mají dojem, že nejdůležitější je, aby své hříchy ze sebe vypravili, aby to někde - například ve zpovědnici - řekli, a když to řeknou, kámen jim spadne ze srdce a mají dojem, že jsou osvobozeni. Stane se, že takový člověk celý šťastný utíká ze zpovědnice, ani nepočká na rozhřešení. Má dojem, že to nejdůležitější se stalo, že už je osvobozen. Po čase ale může všechno vypadat jinak. Pochybnosti se vrátí. Protože ve chvíli, kdy si ulevím ze svých hříchů, tajemství, těžkostí, je mi sice lépe, ale pravé osvobození to není. Já sám ani ten, kdo mi naslouchá, není sám ze sebe schopen sejmout a odejmout ode mne mé viny.

Jak je to ale v dnešním evangeliu? Zatoulaný syn udělá správné rozhodnutí a vrátí se k otci. Řekne mu že zhřešil, uzná, že otec měl pravdu, přizná se k mizernému výsledku svého života v nezávislosti a svobodě. Jistě se mu uleví. Ale tím to nekončí. Otec nezůstane u toho, že ho vyslechne. Otec ho přijme. Dá mu synovská práva. Postará se mu o budoucnost. Zbaví ho stavu, kdy nikomu a nikam nepatřil a tak ho osvobodí.

Je třeba, abychom takto viděli odpuštění. Ne jen jako úlevu. Ne jen jako smazání dluhu nebo odstranění skvrny či šmouhy. Abychom pochopili, že skrze Ježíše Bůh s námi hříšníky navazuje plný vztah. Zcela nás přijímá. Otevírá nám u sebe budoucnost. Zbavuje nás strachu jak z budoucnosti, tak z toho, že nám někdy někde naše hříchy vyčte, že nám je někdy někde znovu připočte. Osvobozuje nás k tomu, abychom dál mohli jakoby chodit bez závaží na noze - abychom mohli dělat dobro bez překážek. Nebo jinak řečeno: odpuštěním nám Bůh stvoří novou osobní budoucnost stejně, jako ji vytvořil otec v podobenství. Bůh nemluví o tom, co už jsme dostali a co jsme poztráceli a co už nejde napravit. On nám otevře novou cestu a tak nemusíme mít strach, že jsme všechno prohráli, že už nám takřka ujel vlak, že není možná náprava. Jistě, zpátky jít nelze. Co se stalo, to tu je, to nelze vymazat z naší paměti a z dějin světa. Ale Bůh, když nám odpouští, neříká: už nemáš na nic nárok. Neříká: s tebou už nepočítám. Naopak. Když mi odpouští, tak právě se mnou počítá. Mohu mu být zas a dál užitečný. A kromě toho - mohu celý život druhým svědčit o jeho dobrotě a velkorysosti. O naději. A i tímto způsobem jsem Bohu i lidem užitečný.
Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Středa 22.11.

2 Mak 7,1.20-31; Lk 19,11-28

Komentář k 2 Mak 7,1.20-31: Matka, která dodávala odvahu, je svou statečností vzorem pro naše chování v církvi. Odvážné ženy, které povzbuzovaly své vězněné manžely, ač byly nuceny režimem k rozvodu. Vzor pro každodenní nesení břemene i v našich dobách klidných.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...