Velikonoce - triduum
Bílá sobota - vigilie Zmrtvýchvstání / Petr Šabaka

Vejdi, Ježíši

Promluva na Slavnost Zmrtvýchvstání Páně – vigilie

Když přemýšlíme o liturgii Velikonočního třídenní, dotýkáme se několika symbolů, které nás uvádějí do vztahu s Bohem živým a činným v našem životě. Na Zelený čtvrtek je to olej a pokrm – chléb a víno. Velký pátek má v centru naší pozornosti dřevo, strom, bič nebo roušku. Bílá sobota pak kámen, tmu, oheň a světlo, vítr a vodu. Neděle vzkříšení je to pak rouška, beránek a korouhev. Nepředbíhejme však.

Zatímco padal soumrak, my jsme zapálili oheň. V žehnací modlitbě jsme prosili, abychom, stejně jako oheň ozařuje temnotu a očišťuje, byli ozářeni a očištěni Kristem. Když jsme zažehli velikonoční svíci, zvolal jsem: „Ať slavné Kristovo vzkříšení, naši tmu ve světlo promění.“ Nacházíme se totiž ve stavu naděje. Papež Benedikt XVI. Ve své encyklice o naději píše již v úvodu: „Vykoupení se nám dostalo tím způsobem, že jsme byli obdařeni nadějí, a sice takovou nadějí, na kterou se můžeme spolehnout a v jejíž síle můžeme čelit přítomnosti“ (BENEDIKT XVI. Spe salvi. 1. vyd. Praha: Paulínky 2008, odst. 1.). „Víra (potažmo naděje, neboť jsou tato dvě slova považována za ekvivalent) nám již nyní podává něco z očekávané skutečnosti. (…) Víra tak vtahuje budoucnost do přítomnosti“ (Tamtéž, odst. 7).

Na hru protikladných symbolů světla a tmy, navazuje vítr. Možná se zeptáte, kde se s ním setkáváme? Již v prvním čtení z knihy Genesis čteme: „Nad vodami vznášel se duch Boží“ (Gen 1,2). Ruach Adonai – dech, duch, vítr Boží. Jeden ze tří chaotických, primordiálních elementů, ono nic, z čeho Bůh tvoří všechno. Nebo vítr – dech – který je nositelem slova. Slova Božího povolání Abrama. Nebo žhnoucí dech, který vysouší mořskou hlubinu, aby mohl vyvolený národ najít cestu ke svobodě. Cílem exodu izraelského národa pod vedením Mojžíše je „poklonit se Bohu“ (Ex 3,18). Duch Boží v podobě větru v nás nakonec přetváří kamenné srdce na srdce z masa, které zná Boží přikázání, jak čteme v poslední starozákonní lekci dnešní liturgie z proroctví Ezechielova.

Smrt je spojena se symbolem kamene hrobu, s prachem země, z něhož člověk pochází a do kterého se vrací, ale v němž nezůstane díky Kristovu zmrtvýchvstání navěky, neboť je spolu s ním vzkříšen. Kámen ze srdce světa je odvalen. Zemi i člověku se hned lépe dýchá. Je zbaven zátěže tragické osudovosti zmaru. Má šanci stát se tím, čím jej Bůh stvořil: „Obrazem Bohu podobným“ (srov. Gen 1, 26).

„Gutta cavat lapidem non vi sed saepe cadendo – Kapka vyhloubí kámen ne silou, však padá-li stále.“ Voda přemůže i tvrdý kámen. Proniká všude, je poslem života. Z vody se rodí stvoření. Z vody křtu se rodí nové stvoření. Nad pramenem nového života pro tuto oblast se budeme modlit: „Ať skrze tvého Syna sestoupí do tohoto křestního pramene síla Ducha svatého.“ Voda také očišťuje, kéž jsme tedy očišťováni, když se budeme zříkat zla a občerstvovat svou víru ve vyznání a pak kdykoliv budeme svěcenou vodou žehnat sebe i věci, které nás obklopují.

Kéž dovolíme Ježíši, vítězi nad smrtí, aby vešel do našeho života jako oheň, světlo, vánek, slovo, osvěžující a očišťující voda. Radujme se! Kristus vstal z mrtvých! Zvítězil! Aleluja!

Autor: Šabaka Petr

Témata: kázání