Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Velikonoce - triduum
Zmrtvýchvstání Páně - vigilie / myšlenky k biblickým textům Stůl slova (AO)

Jediným symbolem vzkříšeného Krista ve velikonoční liturgii (srovnatelný s křížem jako symbolem utrpení) je velikonoční svíce.

Slavnost zmrtvýchvstání Páně - vigilie

Rozbor textu

1. čtení
Řím 6, 3-11
Hlavní dar Krista pro nás, hlavní věc, kterou jsme mohli od něho získat, bylo to, že jsme spojeni s jeho smrtí a vzkříšením. Tedy ještě jinak - hlavním darem není něco, co bychom jako "věc" mohli přibrat ke svému životu, ale hlavním darem je on sám, on, který spojuje svůj život s naším. Mrtvi hříchu (když v něm nevidíme nic dobrého, žádnou budoucnost) - živí Bohu v Kristu Ježíši - to můžeme a máme být po křtu. Teprve pochopení našeho křtu v souvislosti s velikonočním tajemstvím, v perspektivě Velikonoc, nám umožní pochopit, kdo vlastně jako křesťané jsme.



Evangelium
Mk 16, 1-8
Nalezení prázdného hrobu a slovo mládence (posla - anděla) není ještě jádrem věci. Tyto skutečnosti jen ukazují k tomu, co má nastat, a to je setkání s živým, vzkříšeným Ježíšem. Teprve z tohoto setkání může vyrůst velikonoční víra a z ní zvěstování vzkříšeného Krista lidem. Jak toto setkání může vypadat, ukazuje modelovým způsobem Lk 24, 13-35 setkání Ježíše s učedníky na cestě do Emauz.


K úvaze
Právě tak, jako je Ježíšovo vzkříšení nepochopitelné (evangelia jen konstatují prázdný hrob a mluví o různých setkáních se Vzkříšeným, o samém faktu vzkříšení zprávu nepodávají), právě tak není samo o sobě symbolicky vyjádřeno ani v liturgii. Obstarožní zvyk v našich zemích, kdy se vezme na konci liturgie monstrance z Božího hrobu a za zpěvu se jde průvodem kostelem nebo jeho okolím, právě tuto zdrženlivost evangelií nechápe a snaží se posunout vzkříšení tam, kam nepatří, totiž do oblasti smyslově zachytitelných událostí lidské historie. Liturgie konstatuje, že Kristus vstal a že je světlem a životem. Jediným symbolem vzkříšeného Krista ve velikonoční liturgii (srovnatelný s křížem jako symbolem utrpení) je velikonoční svíce. V této liturgii je křesťan především zván k tomu, aby Kristovo vzkříšení prožil sám na sobě, vždyť kvůli tomu Ježíš podstoupil utrpení a smrt, abychom žili z něho. Centrálním textem je zde epištola, vyvrcholením účasti z naší strany je křest a obnova křestního slibu. Eucharistie toto vše pak dovršuje, je obnovením staré smlouvy, stvrzené Kristovou krví a s námi jednotlivě uzavírané na křtu.


Myšlenky k promluvě
Mk 16,1-8; Řím 6, 3-11
Člověk má rád své věci jisté. Co má v hrsti, co uchopí a drží, to považuje za jasný majetek svého života. A přece je v životě mnoho věcí, které takto uchopit nelze a které jsou přes to pro nás svrchovaně důležité. Jsou to především lidské vztahy, něco, co pro zdravého člověka vytváří základní předivo jeho života. Jistě, i milovaného člověka máme rádi na očích, i jeho se lze z lásky dotknout, uchopit, gestem vyjádřit náklonnost - a přece to není totéž, co vztah. I kdybychom toho člověka drželi vší silou, jako v kleštích, může se nám vzdálit, ač bude stále u nás...

Vzkříšený Ježíš patří k těmto neuchopitelným skutečnostem. Setkávali se s ním, ale nikdo ho nemohl uchopit tak, že by ho "podržel" a ukázal dalším. Lidé byli odkazováni dál, do dalšího života. Tam ho mohli potkat a hlavně tam mohli pocítit jeho moc, poznat, co vlastně vzkříšení pro nás zde na zemi znamená. A tak ženy v evangeliu mají vyřídit vzkaz učedníkům, aby šli do Galileje, tam Ježíše uvidí.

To platí stále: je třeba jít tam, kam Ježíš vybízí, pak lze očekávat setkání. Pro každého z nás může vypadat ta cesta trochu jinak. Ale může to probíhat i jiným způsobem, jako u Pavla. Ten se setkal bez předběžné přípravy se vzkříšeným Kristem jaksi přímo, v zážitku u Damašku. To byl náraz a obrat. A potom přišly další kroky života s Kristem neuchopitelným, neviditelným, ale přítomným. A ze zkušenosti a poznání těchto roků píše Pavel to, co čteme v listě Římanům. Neznáme Ježíše jen z popisu, nemáme možnost se ho dotýkat, svírat ho v objetí. A přece je nám dáno nekonečně víc - při křtu jsme byli s ním pohřbeni a s ním vstali k životu. To, co se odtrhlo od Boha, to, co podléhá smrti a zániku, to, co nechce být svaté, pro nás přestalo být perspektivní. To zemřelo nejen kolem nás, ale mělo zemřít i v nás. Protože to ale stále křísíme, musíme se znovu a znovu obracet.

Dá se ale říci, že Boha přestala při křtu zajímat naše hříšná minulost a tedy i naše konečnost a smrtelnost. Toto pro něho umřelo, nejsme už pro něho jemu cizí lidé, odsouzení ke smrti, k věčné smrti, k věčnému životu bez Boha. On nám dal při křtu nový život. To, co způsobil v Ježíši až v jeho smrti, to začal konat v nás už při našem křtu. Naše smrt už Boha nezajímá. Dívá se na nás jako na ty, kdo začali teď na zemi přecházet do věčného života, jako na ty, u nichž se jejich smrtí tento přechod stane dokonaným a definitivním. A tak vzkříšený Kristus je už teď v nás živý, nebo naopak - my už teď, ač tady na zemi, žijeme spojeni s ním. Z něho máme své žití, a pokud naše spojení s ním je nějak porušeno, pak je i náš život jakoby podvázán, umenšen, může se změnit ve smrt. Snažili jsme se odstranit to, co náš život umenšuje, co nás od Krista odděluje.

A nyní přichází chvíle, kdy to máme vědomě dokonat: obnovit svůj křest. Máme s plným vědomím vyznat, že ve zlu nevidíme žádnou perspektivu, že pro toho Zlého, pro jeho lákání, jsme umřeli, že to pro nás není žádná šance, žádná cesta. A máme vyznat svou vůli žít z Boha, z toho, co nám daroval, počítat tedy s tím, co ve vyznání víry říkáme. Nemůže to být nic formálního. Vždyť je to otázka života a smrti. Věčnosti. Hrajeme o všechno - celý život. A tam, kde jsme Kristovi, kde v nás pulsuje jeho život, kde je v nás činná moc jeho vzkříšení, tam toto "všechno" už máme, teď a tady, byť v nedokonalých podmínkách tohoto pozemského života. Obnovíme- li tedy svůj křest, pak se samozřejmě na vnějších podmínkách našeho života téměř nic nezmění. Ale změní se ten, kdo v těchto nezměněných podmínkách žije, to jsme my. A to znamená, že se v našem životě mění - díky Bohu - všechno. Ovoce z toho uvidíme ovšem až po čase.