Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

1. Situaci církve u nás

z knihy Pastorační situace u nás

Obrat ke světu samozřejmě přinesl církvi mnohé těžkosti. Je to podobné, jako když člověk, který se staral doposud je o svou domácnost a nikoho k sobě domů nepustil, se začne starat o druhé lidi a přijímat příchozí: pořádek je ohrožen, klid je ten tam, nebezpečí nákazy nerůznějšími nemocemi vzroste, atd., atd. - ale život se stává plodným. Je škoda, že mnozí lidé, vyděšeni vším, co se po koncilu v církvi odehrálo, nedoceňují nespornou plodnost života církve v posledních desetiletích - přes všechny těžkostí, přes omyly jejích členů. V jednom jistě mají pravdu: církev se v mnohém změnila. Pastorální koncil nenastolil žádný ideální stav. To ovšem nemůže udělat žádný koncil ani žádné nařízení. Udělal ale to, co bylo třeba udělat: nejenže otevřel cesty k lepší službě církve světu ve smyslu jejího pokračování v díle Kristově, ale připravil v mnohém církev na život ve světě, který se rychle měnil, který k dnešnímu datu dospěl do tvaru, ve kterém žijeme a který se neuvěřitelně liší od toho, jak svět vypadal před šedesáti-sedmdesáti lety.
(11)




Jednou z nevýznačnějších charakteristik dnešního světa je jeho složitost. Přesněji řečeno: to, že svět produkuje tolik informací, dostupných každému, z nichž mnohé na člověka naléhají, v televizi mu doslova "lezou do bytu", že svět je pro průměrného člověka až nesnesitelně komplikovaný. V tomto světě se má člověk svobodně pohybovat, což u řady lidí překračuje horizont jejich možností a schopností. Svoboda totiž na nich vyžaduje tolik rozhodování a takovou míru odpovědnosti, že jsou silně přetíženi. Člověk zřejmě potřebuje určitou bazální hladinu jistoty (někteří sociologové dokonce uvádějí pocit jistoty za první hodnotu v žebříčku potřeb člověka!) a pokud si ji nemůže opatřit uspokojivým roztříděním informací a výběrem informací, vedoucích k jistotě, pomůže si jinak, a sice silnou redukcí osvojených informací a absolutní preferencí vlastního výběru informací a jistot, totiž fundamentalismem. Fundamentalismus je ovšem cesta, na které přestává platit logika, přestávají platit argumenty, lidská komunikace se hroutí a otevírá se cesta k izolaci a násilí. Přesto je fundamentalismus, ať už náboženský nebo politický, řešením velmi svůdným a je asi právem považován za hlavního nepřítele dnešní civilizace.
(15)





K situaci církve u nás v rychle se měnícím světě

Církev má vyzkoušené postupy, jak na takovýto svět účinně reagovat. Jako zásadní potíž se jeví to že katolická církev, od Tridentského koncilu stavící na jednotě až uniformní, nejen pokud jde o učení, ale i o styl života, má působit ve světě, ve kterém není jen jedna jednotící idea, filozofie, či ideologie, tedy ve světě pluralitním, kde je navíc svoboda člověka nesmlouvavě hájena a to i církví samotnou. Pluje tedy mezi Scyllou rozpadu do lokálních církví, do lokálních stylů života a lokálních teologií a Chrabrou uniformity a integralismu, který prostě většina jejich členů dnes nechce ani nemůže žít.

- církev, po staletí stojící ve středu evropské vzdělanosti a kultury jako její dominantní tvůrce, si už dnes ani nemůže myslet, že tomu tak stále je, natož se tak chovat. Na jedné straně je stále bezkonkurenčně velikou morální autoritou, byť jen pro část světa (viz Káhira), na druhé straně pokračuje její marginalizace, její vytěsňování na okraj dění v euroamerické kultuře. Tuto marginalizaci samozřejmě sama snáší špatně.

- marginalizace církve není ovšem jen nevýhodou. Mnohde znamená po praktické stránce cestu k nezávislosti na státu a k nezávislosti na politických ohledech. Může to tedy být cesta, která se kryje s Ježíšovou představou malého stádce. Ovšem církev cítí právem svou odpovědnost za svět a ptá se, jak ji uplatnit. Otázka je to oprávněná, odpověď' je mnohdy nesnadná.
(17)



Mladá generace je někdy až neuvěřitelně otevřená a tak pro většinu mladých (na rozdíl od střední generace ) nebývá obtížné mluvit o tom, že jsou věřící. Což je ovsem něco jiného, než hovor o víře, kde věřící vážně hovoří o tom co, proč a jak věří a to s někým, kdo má poctivý zájem poznat, jak věřící věci vidí, kdo má ale značně jiné názory, kdo se s křesťanskou vírou neshoduje. V takovém hovoru se dnes věřící nevystavuje sice nebezpečí kádrového postihu nebo potížím se Státní bezpečností, ale vystavuje se nebezpečím jiným: jednak, že bude něco, co je mu velmi drahé, zneváženo nebo zesměšněno a dále, že jeho víra bude znejistěna. Protože otázky, které mu položí někdo druhý, jsou otázkami, které si mnohdy sám bud neklade, nebo se jim úspěšně vyhýbá. Navíc pochopitelná, ale čím dál tím méně omluvitelná, nevzdělanost až negramotnost ve věcech víry, která u nás panuje, může činit každý rozhovor o víře pro takového věřícího potenciálně nebezpečným.
(Aleš Opatrný: Pastorační situace u nás, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1996, 25)




Systémem státní regulace života církve, dozorem státu a represí bylo dosaženo toho, že oficiální život církve byl prakticky omezen na mešní liturgii a udíleni svátostí. Tento stav se za více než čtyřicet let natolik vtiskl do povědomí katolíků, že většině kněží i laiků vymezuje oblast, v nichž se pohybuje jejich uvažování. Tedy má-li kdo a kde udílet svátosti a hlavně slavit mši, je vše v pořádku. Se vzděláním dospívajících a dospělých a s životem farností mimo bohoslužby si dělají starost jen někteří. Rovněž tak potřeba diakonické služby církve pro širší veřejnost jakožto jedna z nezbytných funkcí církve je zřejmá jen některým. Kde však tato služba existuje, má nesporně pozitivní ohlas.
(26)



Christianizace v pravém slova smyslu musí být něčím, co souvisí s inkarnací, přítomností Božího království v dějinách, sesláním Ducha a s výhledem na eschatologický závěr dějin, kdy bude Bůh všechno ve všem.
(28-29)



Je příjemné a povzbudivé vidět, jak je víra nově uvěřivších mladých lidí živá a zapalující. Není už tak povzbudivé vidět, že tato víra je mnohdy velmi křehká, snadno zanikající, vázaná na osoby. S porušením meziosobní vazby je často ohrožena nebo se ztrácí. Je také většinou silně emotivně podmíněná. Zkrátka je to po dost dlouhou dobu, nejméně do překonání prvních hlubších krizí, spíš zamilovanost než manželství, použijeme-li příměru z partnerského vztahu. Přesto jsou tito lidé schopni úspěšné evangelizace, často více, než usazení křesťané. Toto někdy vede k mylným závěrům a tak jsou lidé mladí ve víře brzy pověřování zodpovědnými úkoly nebo jsou vtahováni do dlouhodobých až trvalých vazeb, jakými jsou nástup do semináře nebo vstup do řehole. To má často za následek zklamání na obou stranách, které je pro čerstvého křesťana ovšem mnohem nebezpečnější, než pro toho, kdo na něho působil.
(33)





Co máme za sebou jako zátěž:

a) rakousko - uherské dědictví
Je známou skutečností, že nejen strukturu farností, ale
i mnohé v naší mentalitě, máme stále ještě poděděno z dob staré monarchie, přesněji z josefinské doby. Josef II. a Marie Terezie vlastně uskutečnili největší reformu jak správního uspořádání tak stylu života církve v našich zemích od dob rekatolizace. Z té doby máme nejen všechna sufragánní biskupství, kromě plzeňského, ale také poměrně hustou síť farností a farních případně filiálních kostelů na venkově. Dá se říci, že rozložení farností u nás odpovídá ve velké většině demografické situaci josefinské doby, tedy situaci zcela jiné, než je ta dnešní, ovlivněná jak industrializací 19. a 20. století, tak pronikavými změnami v posledních čtyřiceti letech. Na růst měst na přelomu 19. a 20. století ještě bylo tu a tam reagováno. Upravily se hranice farností, vznikly některé farnosti a nové kostely v okrajových čtvrtích průmyslových měst, jako například v Praze, Kladně nebo Plzni. Ale na odliv lidí z venkova po odsunu a dále v průběhu padesátých a šedesátých let a na koncentraci lidí v nových sídlištích, která mají počet obyvatel na úrovni větších či menších měst, nebylo možno reagovat ze známých důvodů vůbec.

Kromě těchto stavebních a organizačních daností jsme zdědili ještě něco nezávažnějšího a to mentalitu, která se domnívá, že u nás nějakým způsobem jsou nebo mají být téměř všichni obyvatelé katolíky, že katolicismus patří neodlučitelně k výbavě státu a že relativně snadno dostupná pastorační péče, alespoň pokud jde o konání pohřbů, křtů a vánočních bohoslužeb, patří k základní občanské vybavenosti. Ostatně, když se podíváme na typickou českou venkovskou krajinu, vidíme vesnici či městečko s kostelem a nemůžeme se ubránit dojmu, že ten kostel má být opravený, používaný a plný. A realitu dneska, která je v mnohém jiná,


b) trauma roku 1968

Je známo, že rok 1968 s následující normalizací traumatizoval velkou část naší společnosti a zejména pak tu, která se v určité uvolněnosti druhé poloviny let šedesátých a po odeznění tupé a brutální perzekuce padesátých let rozbíhala v ovzduší uvolnění napětí k tvůrčí práci.
V katolické církvi mělo toto trauma ještě jeden specifický přídech: někteří tehdejší třicátníci až čtyřicátníci nabrali do plachet čerstvý vítr koncilu a v atmosféře uvolnění šedesátého osmého roku se ho pokusili uvést v život. Nevýraznějším počinem té doby bylo založení a poměrně krátká činnost Díla koncilové obnovy. Nebyl to ale čin ojedinělý a osamocený. Mnozí přitom navázali na nezlepší věci z poválečného intenzívně žitého intervalu relativní svobody v letech 1945-48, jakými byla například mise prof. Kolakoviče, práce Arcidiecézního pastoračního ústředí v Praze a jiné. Než se ale započaté aktivity mohly rozvinout, přišlo tvrdé normalizační "stop!". Na ně mnozí reagovali buď známým uchýlením se do přísně privátních sfér života nebo se snažili realizovat dobré ideje ve skromných podmínkách neveřejné činnosti, většího či menšího "podzemí". Jiné tato nová situace přivedla k velkému, ve své podstatě nekřesťanskému realismu, který se snažil natolik akceptovat situaci, že jeho stoupenci se angažovali v tzv. mírovém sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris nebo více či méně spolupracovali se Státní bezpečností. Některé vedla staronová situace k tomu, že si našli jakýsi soukromý modus vivendi s panujícími poměry tak, že se omezili na okruh své farnosti nebo častěji na okruh svých přátel, kde dělali to, co je těšilo a co považovali za dobré, a navenek se chovali vůči vládnoucí moci co možná neutrálně. Ostatně i nemalá část podzemních aktivit byla spíš snahou realizovat to nejlepší, co jsme z pokoncilové doby pochytili v privátním okruhu známých, než snahou o změnu obecně panujících poměrů v celé společnosti. Snaha po zasáhnutí všeobecných poměrů se ve větší míře de facto objevuje až s nástupem Charty 77. Zdá se, že trauma roku 1968 se dost silně projevovalo zvlášť v letech 1986-89, kdy na postupné změny v SSSR, Maďarsku, Polsku a nakonec v bývalé NDR byla jak v církvi, tak mimo ni, reakce velmi zdrženlivá, spíše skeptická. (38-39)


c) trauma roku 1989

Po krátkém váhání zejména těch, kdo byli silně traumatizováni nezdarem roku 1968 a báli se nového zklamání, zachvátila část národa a téměř celou katolickou církev značná euforie. Svoboda, konec moci komunistů, život bez nebezpečí a bez těžkostí ... To jsou ovšem jen vnější podmínky, které je třeba něčím naplnit. A zde byl kámen úrazu. Zloduchové odešli, ovšem nanejvýš z vedoucích míst, ne ze země! Ale ráj se nedostavil. Mnozí začali hledat viníka. Někdo hledal viníky zejména uvnitř církve mezi biskupy a dalšími odpovědnými. jiní vně církve, ať už dávali vinu prezidentovi, zednářům nebo nepřátelům církve všeobecně. Málokdo však připustil a dodnes připouští, že po možná kvalitní, ale zcela nedostatečné setbě minulých desetiletí, jejíž příčiny byly z velké části vně církve, i když nejenom tam, prostě nemůže následovat bohatá žeň. Přišlo tedy vystřízlivění, které mělo u mnohých podobu frustrace, která leckde nepominula dodnes. Také jsme zjistili, že sice už můžeme dělat to, co chceme, ale že na druhé straně jsme schopni dělat jen to, co dokážeme. A my jsme nejlépe dokázali žít v podmínkách nesvobody a totality, jenže toto umění se stalo naštěstí nepotřebným. Naopak potřebovali jsme a potřebujeme umět žít v otevřené pluralitní společnosti, a toto umění jsme se naneštěstí neměli do té doby kde naučit.

Zdá se ale, že specifické trauma zasáhlo dnešní šedesátníky a sedmdesátníky, a to mnohé z nejlepších a neživější z nich. To byli totiž ti, kteří se v šedesátých letech nadchli pro koncil a ze všech sil jej chtěli realizovat. Jenže normalizace většinu těchto plánů přeťala. Teď, když se zdá, že je opět možnost vše realizovat, jsou o třicet let starší - a ve světové i domácí církvi je situace už zase jiná. A dnešní mladí lidé, do jejichž situace se snaží vžít tím, že evokují zážitky svého mládí, jsou také jiní. Dorozumění pak není snadné. A proto je potom mnohdy trápí většinou nepřiznaná bezmoc -jako muže, který se setká s láskou svého mládí v době, kdy je sice vdovcem, ale po třech infarktech, obtížen šedým zákalem, revmatismem, dnou, paradentózou ... který je zkrátka daleko od možností svého mládí. (39-40)

d) následky let komunistické vlády

Po pádu komunismu zaplavil mnohé, i když ne všechny, báječný pocit svobody a bezstarostnosti, podobný slovům žalmu: "naše duse vyvázla jak pták z ptáčníkovy léčky, léčka se protrhla a jsme svobodni". Podrobnější pohled na situaci byl ovšem střízlivější. Cítili jsme se jako Izraelité po návratu z Babylonu: byli sice znovu ve své zemi, ale chrám bylo třeba znovu stavět a navíc se museli potýkat s nájezdy nepřátel. Ta situace ostatně trvá i dnes - a není to ani křivda, ani tragedie.

Nicméně po opadnutí počáteční euforie jara 1990 a po překonání následného zklamání a frustrace zůstává u mnohých v církvi stav otrávenosti, nechuti k čemukoliv novému, obviňování všeho a všech, většinou ovšem kromě sebe sama. Zdá se, že za posledních třicet let se nikdy v kléru tolik nenadávalo jako v letech 1991-1995 a málokdy od poloviny sedmdesátých let bylo možno narazit na takovou koncentraci skepse a nechutě prakticky vůči čemukoliv, co se uvnitř církve prezentuje jako nové nebo prostě nutné. Jestli něco výrazně v církvi u nás chybí, tak je to nadšení či chuť hledat a experimentovat, zdravě realistická důvěra k budoucnosti, vytrvalá touha "dobývat svět". Údiv a rozhořčení nad tím, že nám svět neleží u nohou jsou postoje nerealistické a neoprávněné.

Nelze popřít, že mnohým chybí pocit uznání. Tuto záležitost ovšem nelze vyřídit zbožně - asketickým konstatováním, že ti, kdo prahnou po uznání "vzali odměnu svou", což je vlastně v eschatologické perspektivě života člověku ke škodě. Zdá se totiž, že se poněkud podcenila zátěž, kterou život v komunistickém státě znamenal, lépe řečeno podcenily se následky této zátěže a také následky našich vlastních selhání. A tak řada kněží je, kromě toho, co bylo už uvedeno výše, frustrována jednak tím, že zlo uvnitř církve, jakým byla kolaborace se státem účastí v organizaci Pacem in terris, kolaborace s tajnou policii a řada jiných nečestných řešení, nebylo nijak pojmenováno a že naopak věrnost pravdě v minulých letech nebyla nijak zhodnocena, vyzdvižena či potvrzena. Tento paradox funguje téměř neomylně: když ti, kdo mají v církvi odpovědnost, nenazvou veřejně a jasně zlo zlem a dobro dobrem, což je jejich úkolem, jejich autorita klesá a sami jsou, byť poněkud iracionálně, stavění do pozic viníků. Navíc, po odlehnutí tlaku, se dostavil jakýsi skrytý "poúrazový sok": kněží si začali uvědomovat, co vlastně přežili a zakusili, jak byli v minulých desetiletích poškozeni - a pokoušeli se nějak nazdařbůh si svá traumata odžívat a velmi nedokonale léčit. Toto se ovšem děje i jinde v naší společnosti, nejen v církvi. Zdá se ale, že do jisté míry izolovaná pozice kněze, dána specifičností jeho funkce a podtržena životem bez rodiny, je k tomu obzvlášť vhodnou živnou půdou. Zřejmě největší potíže mají ti, kteří si už z důvodů stáří, nemocí nebo neschopnosti adaptovat se na nové poměry, nemohou svá traumata postupně léčit úspěšnou činností a uspokojením z ní. A tak k údivu mnohých, řada kněží, kteří bez větších nezdarů čelili komunistickému šikanování a pronásledování, dnes překvapivě emocionálně až iracionálně reaguje na domnělé či skutečné bolesti a křivdy mnohem nižšího řádu, než byly ty dřívější. Je škoda, že celá tato záležitost nebyla, pokud vím, na širším a oficiálním vnitrocírkevním fóru nikdy probrána se snahou dobrat se nejen pravdivých postojů, ale hledat také adekvátní léčení.

V neposlední řadě hraje dnes roli také to, že věřící a zejména kněží, kteří nejvíce cítili v minulých letech soustředěný likvidační tlak státu, tento tlak už necítí. Jakkoliv byl nepříjemný a nebezpečný, přece jen u mnohých mobilizoval síly. Většina křesťanů si říkala: "Komunisté nás chtějí zničit, ale my se nedáme!" Tento tlak pominul a s ním pominula i reakce v nitru věřícího, která jím byla vyvolávána. Tak mnozí ztratili část své "hnací síly" a jiní (naštěstí je to menšina) si ho uměle vytvářejí tím, že stále objevují nějaké zakuklené mocnosti, které chtějí křesťany v krátké době zardousit a tak tedy proti nim vytrvale bojují. Jiní se pohybují životem mnohem laxněji a s menší odolností vůči nepřízni osudu, než dříve. Asi není přehnané vidět v tomto jevu značné a přitom skryté nebezpečí a to hlavně pro mladší vrstvu kléru. (40-42)
(37-42)




Co si neseme jako bohatství

Je zřejmě jedním z velkých pokušení současnosti tvářit se, jakoby život církve za dob nesvobody byl jen přežíváním, nouzovým řešením, řetězem utrpení a podobně, nebo jakoby něco tvůrčího a důležitého existovalo buď jen tam, kde církev žila neoficiálně, v podzemí, nebo jen tam, kde se konzervovalo něco starého či starobylého. Pravdou přece je, že církev vyšla sice z dob útlaku v mnohém poškozena a o mnohé ošizena, ale na druhé straně je nutno uznat, že v této zemi existují nejen prakticky dvě ateizované generace, ale také dvě generace křesťanů, které svou víru získaly a rozvinuly v době nesvobody a právě tak dvě generace kněží, kteří vyrostli v dobách komunismu. Pokud věříme, že církev je výslovný prostor působení Ducha svatého a pokud věříme, že se církev neváže ve svém životě na žádný politický systém, jak ostatně tvrdí Druhý vatikánský koncil v konstituci Gaudium et spes, je zřejmé, že život církve v minulých desetiletích byl Bohem nesen a obohacován a že si tohoto obohacení můžeme a máme být vědomi. Kdybychom se chtěli pokusit o stanovení základních orientujících pozic pro hodnocení minulé doby, mohli bychom říci asi toto:
a) zavádějící je takové dělení a hodnocení, kde jsou glorifikovány všechny neoficiální aktivity jako takové a odmítány nebo přinejmenším za podezřelé vydávány všechny aktivity, dělané veřejně a oficiálně

b) pozornosti si zaslouží vše, co zjevně napomáhalo růstu víry věřících nebo misii mezi nevěřícími

c) zjevným handicapem minulé doby byla nemožnost veřejné vnitrocírkevní i občanské diskuse, což má, mimo jiné, za následek snadný růst sektářské mentality a také to ztěžovalo a i dnes ještě ztěžuje odstranění chyb a nedorozumění

d) je třeba rozlišit, co bylo skutečně vázáno jen na dobu nesvobody - a v čem tedy není dobré v době svobody pokračovat, a co naopak sice v době nesvobody vzniklo, ale má charakter autentické evangelní hodnoty a je proto vhodné prakticky pro jakékoliv životní podmínky.

Co si tedy neseme z minulých dob jako bohatství? Především zkušenost s mocným Božím působením, které není vázáno na přízeň mocných, na vhodné vnější podmínky a na stupeň našich kvalit. Tedy neseme si zkušenost víry a zkušenost pravdy a moci evangelia. To jsou velké věci, které však mohou být dost snadno a dost rychle zapomenuty.

Dále jsme mohli udělat bohužel lehce zapomenutelnou a také zapomínanou zkušenost s tím, co všechno v životě církve není nosné, bez čeho se lze obejít: okázalé slavností, monstrózní velkopodniky, veřejné uznání křesťanů lidmi tohoto světa, důmyslné zajištění budoucnosti a podobně.

Poznali jsme také sílu společenství, produktivnost práce v malých skupinách, užitečnost rozkládání zodpovědnosti na řadu schopných lidí - tedy praktické překonávání "systému jednoho muže". Podíváme-li se, kde a za jakých podmínek v době nesvobody rostla víra, můžeme vidět, že to bylo tam, kde práce nebyla ani ponechána jen na knězi, ani nesestávala pouze z bohoslužeb, a také se nekonala jen v kostele.

Shrnuto: díky životu v totalitě jsme se nestali ani v úhrnu lepšími ani v úhrnu horšími, než jsou křesťané v jiných zemích - směli jsme jen udělat několik hlubokých zkušeností víry, několik hlubokých zkušeností s Bohem. To je veliké bohatství, které ale může být nyní rychle vyprázdněno tím, že máme všechny vnější možnosti k životu a práci. Nejsme totiž zdaleka tak nuceni opírat se o Boha a můžeme se mnohem víc opírat o své možnosti a o své konání - a tak spoléhat na člověka místo na Hospodina. A v tom viděl katastrofu už Starý zákon.
(42-44)


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Pátek 24.11.

1 Mak 4,36-37.52-59; Lk 19,45-48

Komentář k 1 Mak 4,36-37.52-59: Radost a obnova národa začala obnovou chrámu. Jsou ovšem národy, které při svém vzniku chrámy boří.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...