Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty P Pastorační péčeMalá společenství (P. Aleš Opatrný) 1. Malá společenství

1. Malá společenství

1.1 Co je malé společenství

Pod slovem „společenství“ mají lidé různé představy - od „buchtových nebo kafových dýchánků“- až po skutečné sdílení života, kde jsou společně sdíleny víra, modlitba, starosti všedního dne. Pokusíme se tedy o ujasnění. Zde, když uvádíme slovo „společenství“, máme na mysli malé společenství (to je sociologický termín, v poslední kapitolce podrobněji vysvětlen), což je společenství čítající optimálně kolem osmi lidí, nejvýš deset až dvanáct, jehož členové mají užší osobní vazby.2

Tak jako lidé nebo rodiny mají své historie a svůj růst, tak ho mají i společenství. Záleží na tom jací lidé se v něm sejdou a jak jsou dlouho pohromadě. To, co od nich lze žádat po několika letech, nemůžeme chtít hned na začátku. Stejně tak jako rodiny a lidské vztahy, tak i společenství mají své krize. Mohou je přežít, ale také nemusí. Je proto omylem si myslet, že dobré společenství bude žít jakkoliv dlouho pohromadě bez problémů a krizí. Zkušenost ukazuje, že všechna společenství nejsou životaschopná a ta, která jsou, prožívají krize, které musí překonávat a jejich členové si je musí také tak trochu protrpět.





1.2 Základní podmínky života společenství

1. Každé společenství má mít určitou, všem zřejmou náplň života, na které musí záležet v podstatě všem. V Exupéryho Citadele čteme: „Chceš-li dát lidi dohromady, začni s nimi stavět věž.“3 Jestliže lidé spolu něco tvoří, nebo mají-li nějaký společný kladný program, který je popohání dopředu, je to předpoklad k zdravému růstu společenství.

2. Ve společenství musí být někdo, kdo mu slouží k životu (není pěkné slovo „vedoucí“). Dnes se často používá slovo animátor, což doslova znamená „oduševňovač“ nebo „oživovač“, a to je ten pravý význam takového člověka. Špatné je, má-li společenství jednoho „šéfa“, který vše diriguje. Animátor nesmí být diktátorem ani „majitelem společenství“. Má společenství sloužit tím, že pomůže k překonání konfliktů, slepých uliček či stagnací, zpravidla reprezentuje společenství navenek, zastupuje ho, když se něco domlouvá ve větší skupině.

3. Je nutné si vyjasnit otázku otevřenosti okolnímu světu. Společenství, kde se lidé neustále střídají, není schopno růstu. Na druhé straně je ovšem nebezpečí, že se společenství stane „světem samo pro sebe“, vystačí si zcela samo a ostatní pro ně nebudou existovat. Optimálním modelem pro nás může být dobrá rodina - ta drží pohromadě, vztahy, které má uvnitř, nejsou tytéž, které má navenek, ale je schopna přijímat hosty, pomoci druhým obstát, i když je každý z nich na jiném konci města nebo země a zase se znovu sejít a být pohromadě. To je určitým způsobem ideál. Na druhé straně by ale společenství nemělo být „maloměstskou rodinkou“, v níž se budou všichni „cukrovat“ a navzájem se stále ujišťovat, jak se mají rádi a přitom se uzavřou okolnímu světu. Je třeba hledat rovnováhu. Každé společenství je ohroženo mentalitou sekty - pocitem výlučnosti a nadřazenosti, ve kterém se izoluje od ostatních. Na druhé straně je společenství ohroženo i příliš „otevřenými dveřmi“. Potom bude jen shlukem lidí, libovolně se mísících bez hlubších vzájemných vztahů a odpovědnosti jednoho za druhého. Bez vzájemného pocitu odpovědnosti je jakékoliv společenství ohroženo. Ovšem pocit vzájemné odpovědnosti v každém společenství teprve časem vyroste. Nemůžeme sezvat lidi a hned při druhém setkání očekávat, že budou pociťovat odpovědnost jeden za druhého.

4. Křesťanské společenství by nemělo být lidsky zorganizovanou jednotkou typu: „Rozdělíme si farnost na okrsky a každému určíme vedoucího.“ Je potřeba respektovat přirozené sbližování lidí. A je třeba dát prostor Božímu vedení: např. dva nebo tři lidé se scházejí a chtějí někoho dalšího k sobě do společenství; mohou se za to spolu modlit a od Pána Boha si jej vyprosit. Je ohromný rozdíl mezi vymyšleným a vymodleným společenstvím, mezi společenstvím, které se stanovilo úředně a mezi takovým, jehož členy svedl dohromady Bůh. Lidsky vymyšlená společenství nemají nikdy moc dlouhou trvanlivost a velkou efektivnost života. Je tedy velmi důležité, aby vznik společenství nebyl pouze věcí lidského plánování.

5. Pro každé společenství je nutné jasné vědomí začlenění do církve a zřetelná vazba k farnosti. V menších městech je příslušnost do farnosti velmi jednoduchá, protože, co město - to jedna farnost. Ale např. v Praze je to obtížnější, protože sejde-li se zde společenství, tak každý člověk může být z jiné farnosti. Jinak řečeno: členové každého společenství a to celé musí být ještě zakotveno v nějakém větším základu. Nemusí to být zrovna podle zeměpisného rozdělení - ve větších městech to může být např. nějaká osobní vazba, ale někam patřit musí. Společenství si nesmí stačit samo, musí ho zajímat, co se děje ve farnosti i v širší církvi a má jí sloužit. Jinak je to buď neplodná idylka nebo sekta. Často se dnes ve světě propaguje názor, že farnost by měla být souhrnem společenství a zdá se, že tento model je dobrý. Často se vyčítá (nebo „hrozí prstem“), že společenství jsou „partičky“, sekty, že ruší jednotu církve. Uvádět nebezpečí je zcela na místě, neboť je reálné. Ovšem právě tak je třeba vidět nebezpečí izolovanosti křesťanů nebo „dochazečů do kostela“, zvláště ve městech, kteří vlastně do žádného společenství ani do žádné farnosti osobními vazbami nepatří. Společenství, zahrnující v sobě celou farnost, je možné pouze na venkově, kde farnost čítá třeba deset až dvanáct lidí, tam je velice snadné žít vše společně, ve větší farnosti to tak nejde. Nelze mít bezprostřední osobní vztahy se stovkou lidí a společně s nimi sdílet život. Osamocený křesťan v ateistickém prostředí neobstojí. Buď se jeho křesťanství rychle či ponenáhlu vytratí, nebo se z něj stane jakási „zkamenělina“. Nikdo s ním potom nehne, ani z víry ven, ale ani ve víře dál. Proto živé vazby ve společenství jsou často zárukou rozvoje duchovního života. Zajímavé je, že touha po společenství je mnohdy (ne u všech!) do určité míry živelná. Většina lidí je vedena neurčitou touhou někam patřit a něco dělat. To je velice cenná věc, i když třeba dost neujasněná - možná, že zde hraje roli i vliv kolektivistické výchovy, ale ten sám o sobě není hlavní příčinou. Zpravidla se dá říci, že intenzívně lze tajemství církve prožívat jen v přehledném okruhu lidí, který patří do většího celku.





1.3 Jak vzniká společenství

Na to zní nejpřesnější odpověď: různě. Tím má být naznačeno, že nejsou žádné ověřené a všude fungující recepty na vznik společenství. Existuje řada možností, jak k tomu může dojít. Ovšem sejde-li se pět lidí, kteří chtějí něco dělat, ale nemají představy reálné nebo jsou jejich představy diametrálně odlišné, tak z toho nic nepovstane.

Někdy společenství uvede do života člověk, který má schopnost shromažďovat lidi a zainteresovat je na společném programu. Ten člověk je někdy kněz, jindy laik. Většinou bývá lepší, když společenství vznikala a vznikají bez závislosti na knězi (to neznamená bez vztahu k faráři nebo jinému knězi, který je rádcem nebo který je pastýřem aspoň některých členů společenství). Založí-li totiž kněz společenství a zůstává v něm, zpravidla ho dál vede a společenství se stává na něm závislým. Je to potom spíš sbor učedníků důstojného pána (nebo fan klub oblíbeného kněze) než místo vzájemného obohacování a růstu k dospělému křesťanskému životu, k němuž jsou přece křesťané křtem a biřmováním uschopněni a zmocněni.

Jindy společenství vznikne ze společné poutě, cesty, vycházky, exercicií, kurzu apod. Lidé, kteří se někam přihlásili, tam spolu cosi dobrého prožili a zjistili, že chtějí společně pokračovat, skutečně pokračují a tvoří stabilní skupinu. Takové společenství ale má šanci vydržet jen v případě, že jeho členové jsou schopni si tvořit program a skutečně pokračovat na cestě. Pokud jen vzpomínají, prohlížejí si fotografie a pouštějí video ze společné akce, zřejmě brzy skončí. Právě tak, scházejí-li se jen proto, aby si znovu opakovali zážitky, které na exerciciích, v Taizé, v Medžugorje, v Palestině apod., prožili.

Společenství také může vzniknout jako pokračování skupiny, která se připravovala na přijetí svátostí (křest dospělého, manželství, biřmování apod.). Pokud se takto scházejí jen lidé, kteří se připravovali a svátost přijali, může to být příliš „jednobarevné“ a takové společenství nemusí dlouho vydržet. Scházejí-li se ale například dospělí křtěnci se svými kmotry, případně s dalšími, kteří je na křest připravovali, může být životnost takového společenství větší.

Někdy se záměrně sdruží ve společenství lidé, kteří mají ve farnosti nebo v diecézi nějaký společný úkol. Společenství modlitby a víry jím pomáhá v jeho naplnění - není to tedy činnost totožná s jejich pastoračním nebo evangelizačním úkolem. A také se může stát, že fungujícím společenstvím se stane širší rodina (např. rodiče, jejich sourozenci a jejich dospělé děti s životními partnery a další přátelé), která překoná vzájemný ostych a začne se společně modlit nebo se nějak společně vzdělávat apod. Zde ovšem mohou být příbuzenské vazby někdy spíš na obtíž než ku prospěchu života společenství.

Několik lidí se sejde za určitým účelem. Představy a přání mohou být neurčité a velmi různorodé (např. se chtějí nějak polepšit) a nebo mohou být i konkrétnější (společná modlitba). Je proto nutné si vše vyjasnit, aby se poznalo, zda všichni mají na mysli totéž a zvážit přiměřenost zvoleného programu. To, na čem se všichni shodnou, pak musí zůstat hlavním bodem programu, musí se tomu věnovat nejvíce času, nejvíce sil a nejvíce pozornosti. Je potřeba, aby se na programu dohodli opravdu všichni a aby na jeho dodržení za všech okolností trvali. Bude-li se k nim pak chtít někdo připojit, musí znát proč se scházejí a buď jejich program akceptovat, nebo se k nim nepřipojovat. Je potřeba vědět, které body vždy budou na programu, např. pokaždé si přečteme na začátku nedělní evangelium, nebo se budeme na začátku pět až sedm minut modlit, nebo když má někdo nějakou větší starost, tak nám ji řekne atd. Základní body musí být tedy naprosto jasné a někdo musí být zodpovědný za to, že na ně bude vždy pamatováno.

Jiný případ: dvě rodiny se sejdou na dovolené a třetí se k nim přidá. Nebo ve farnosti je pár mladých lidí, kteří se začnou společně scházet bez konkrétní představy o tom, co budou dále dělat, ale už tak nějak patří dohromady. Co je zde tedy potřeba dělat? Najít nosný program společenství, který mohou všichni přijmout. Mají-li se lidé na něčem sjednotit, pak to znamená, že se každý musí také něčeho vzdát; někdo více, někdo méně. To jinak nejde, ani v rodině. Ti lidé se musí ptát, co by chtěli a co by potřebovali dělat (to jim má částečně poradit někdo zkušenější, kdo je všechny aspoň trochu zná). Jestliže se tedy dohodnou, co budou dělat, musí se dohodnout i jak dlouho. Jsou-li přání velice různorodá, musí se časově omezit, říci si např. „pro začátek si budeme povídat o čemkoliv, co nás zajímá, a nakonec se budeme společně deset minut modlit jeden desátek růžence“. Tak to ovšem nemůže zůstat navěky, po čase se přikročí k něčemu dalšímu, na čem se zase všichni dohodnou. Mají se dohodnout na programu, který bude pro všechny přijatelný, povede je dál a bude schopen dalšího rozvoje. Pokud se hned v samém začátku na žádném programu neshodnou a mají-li tendenci nemít žádný program, pak takové společenství zdegeneruje a přestane existovat samo od sebe bez jakýchkoliv vnějších zásahů.

Je snad dobré zmínit ještě jeden dost častý problém. Jsou lidé (jednotlivci, manželské páry, rodiny), kteří třeba po přestěhování nebo po nějakém duchovním zážitku, který jim pomůže k oživení, hledají společenství. Může se stát, že ho nenajdou. Buď proto, že žádné v tom místě není, nebo proto, že se schází v čase či místě, které jim nevyhovuje, nebo je prostě společenství z nějakého důvodu nepřijme či oni v něm nenajdou zalíbení. Všem těmto lidem je lepší poradit, aby nějaké společenství sami založili, než se stát jejich agenty a společenství pro ně hledat. Na rozsahu této vlastní aktivity k založení společenství se mnohdy ukáže, do jaké míry o něj stáli a zda jsou ochotni do společenství také sami něco přinést a vložit, nebo zda chtěli jen cosi pro sebe získat.





1.4 Konkrétní příklady náplně programu společenství

a) modlitba

Na začátku je samozřejmě, jak již bylo řečeno, nutno rozhodnout o otevřenosti společenství. Bude-li to společenství, kam může přijít každý, pak zde musí být alespoň dva nebo tři, kteří jsou vychovaní ve společné modlitbě, aby náhodně sešlé trochu usměrňovali. Je-li společenství stálé, tzn. stabilizovaný kádr lidí, musí se dohodnout řád modlitby, její obvyklý průběh. Lze se modlit růženec, žalm, breviář. Lze se modlit také jeden žalm, mít text před očima a kdokoliv zopakuje verš, který ho zaujal, nebo ho ve volné modlitbě rozvine. Může se také přečíst úryvek z Písma, chvíli o něm mluvit a pak navázat otevřenou modlitbou. Tak lze naučit lidi modlit se vlastními slovy. Jsou i další způsoby společné modlitby, ale ty nebudeme detailně rozebírat. Znovu zdůrazněme: modlitba musí mít svůj řád, to společenství prospívá, všichni ho musí znát a počítat s ním. Je-li součástí společná chvíle ticha, musí se o tom předem vědět, (spontánní ztišení se samozřejmě naplánovat nedá). Chvíle ticha jsou ve společné modlitbě dobré, ale je třeba začínat s krátkými úseky.



b) čtení Písma4

Může jít např. o setkání nad nedělními texty, nebo tzv. „lámání slova Božího“5. V takovém případě je cenné, když každý řekne, co daný úryvek jemu osobně říká, ne co o tom kdy slyšel nebo četl. Nejhorší je, když někdo začne „kázat“ a říkat, co by si kdo měl uvědomit. To je potřeba usměrnit hned v začátku. Velmi důležité je vybrání vhodného úryvku, ne příliš obtížného. Jeho výběrem by měl být vždy někdo pověřen. Veškerá práce s Písmem má smysl jen tehdy, spojuje-li se s konkrétním životem - není dobré vést akademické debaty, odtažité od života. I když je hlavním bodem programu četba Písma, patří sem i modlitba, která je odpovědí na to, co jsme četli. Chce-li se společenství zabývat hlouběji výkladem Písma, potom k tomu potřebuje někoho kvalifikovaného, jinak se utopí ve vlastní nevědomosti.



c) Písmo a modlitba

Kombinovat čtení Písma s modlitbou je nejvhodnější náplní programu především pro začínající společenství. Jako vhodný úryvek může posloužit třeba některý z textů nedělní liturgie (případně všechny) a to buď z neděle minulé, nebo následující. Modlitbou potom může být - podle složení společenství - růženec, část breviáře nebo volná modlitba vlastními slovy, inspirovaná textem Písma a následnou rozpravou.



d) studium

Je např. možné číst jednu určitou knihu a o přečteném pak vést diskusi - zde je opravdu nutné striktně dodržovat dané téma. Kromě toho je nutné, aby na studijní setkání docházeli lidé skutečně připraveni - aby měli co sdílet. Je to poměrně náročný program a proto je třeba vždy pečlivě vnímat, jestli je zvolený program opravdu pro všechny vhodný a přijatelný.





1.5 Co je pro život společenství dobré

Především se lidé, kteří chtějí či mají společenství tvořit, musí navzájem přijmout. Sotva lze vytvářet společenství mezi lidmi, kde existují trvalá meziosobní napětí nebo trvale nevyřešené vztahy. Dále se musejí domluvit na takovém programu, který je pro všechny přijatelný a žádoucí. Nenajde-li se takový „společný jmenovatel přání všech“, není možné, aby z této konkrétní skupiny lidí vzniklo fungující společenství. Shoda ve věci programu schůzek je pak zásadně důležitá po celou dobu existence společenství.

Někteří lidé se domnívají, že společenství musí být věkově homogenní. I když zpravidla nelze míchat pubertální mládež se zralými manželskými dvojicemi, není věková homogenita mnohdy důležitá. Naopak, věkové rozdíly mohou znamenat mnohostranné obohacení. To vše ale jen za předpokladu, že ti různě staří mají zájem na společném programu, který je pro všechny přijatelný. Pokud toto není, nepomůže ani věková homogenita.

Další velmi důležitou podmínkou dobrého fungování společenství je přiměřená (tedy ne neomezeně dlouhá) doba schůzky, dodržování smluvené hodiny začátku a právě tak dodržování smluvené hodiny konce setkání. Pokud se sejdou ve společenství např. studenti, kteří jsou zvyklí s časem nešetřit a brzy ráno nevstávají, nebo lidé, kterým volný čas přebývá s lidmi, kteří musí s časem velmi pečlivě hospodařit, neboť brzy ráno vstávají, starají se o rodinu atd. a program je tvořen podle těch prvních, druzí se poměrně brzy ze společenství vytratí.

Důležité je, aby společenství mělo stanovenou nejen náplň programu, ale i dobu trvání programu (zvl. ve večerních hodinách). Tam, kde jsou skupiny smíšené (studenti, pracující) bývají právě s tímto největší problémy. Program setkání by měl trvat maximálně dvě hodiny, ale i jedna hodina může stačit, je to dobře vyzkoušeno. Jestliže lidé vědí, že mají na vše pouze dvě hodiny, pak je plně využijí. Při nedodržování času může dojít k nekonečnému „rozmazávání“ problémů a takto strávený čas vede spíše k únavě všech. Při nedodržování času se většinou společenství zhroutí, nebo je někteří jen kvůli tomu opustí.

Náplň programu musí být domluvena, akceptována, ale někdy její dodržování i tak trochu vynucováno. Animátor musí umět program udržet. Je-li v náplni diskuse, je potřeba někomu svěřit hlídání tématu. Vyplatí se to. Velkým nebezpečím je, když diskusi dva nebo tři ovládnou a ostatní jsou odsouzeni jen do role posluchačů.

Při scházení se rodin vzniká nebezpečí, že se bude příliš času věnovat záležitostem spíše prestižním, konkurenčním (pohoštění atp.), což se může stát velmi vážnou překážkou. (Osvědčilo se např. omezit pohoštění závazně na čaj, příp. šťávu - a nic víc).

Animátor má danou skupinu lidí především stmelovat. Nemusí to být ani ten nejstarší, ani nejzkušenější, ani nejchytřejší, spíš to má být člověk iniciativní se schopností vcítění se do druhých. Jinak řečeno: někdo, kdo pomůže společenství jak ve chvílích bezradnosti a nečinnosti, tak ve chvílích konfliktů a kdo má účinnou a trvalou péči o to, aby se pokud možno všichni cítili ve společenství dobře.

A konečně společenství prospívá, má-li jeho život nějaký vývoj, směřování, není-li dlouhodobou stagnací, byť by to byla stagnace na velmi dobré úrovni.





1.6 Co jeho život brzdí nebo ničí

Je řada momentů, které dlouhodobě žádné společenství nesnese. Nemá-li společenství prakticky žádný program nebo je-li program dlouhodobě jen improvizován, společenství strádá a spíš dříve než později se rozpadne. Na druhé straně, je-li vystaveno společenství tlaku jednoho nebo dvou členů, kteří chtějí program, který je pro ostatní nepřijatelný, buď tito iniciátoři odejdou, nebo společenství zaniká. Společenství také nijak neprospívají časté absence některých členů, nespolehlivost pokud jde o dodržení smluveného programu a doby setkání, a příliš mnoho konfliktů uvnitř společenství. Velkou zátěží také je, když někdo z jeho členů opakovaně zaplňuje program svými problémy, případně jedním opakovaným problémem, jakoby ostatní tu byli jen proto, aby ho donekonečna řešili.

Společenství také mohou zatížit dva nebo tři vášniví diskutéři, kteří jsou schopni opakovaně „zaplnit program“ a nikoho jiného ani žádné jiné téma než je to jejich, prakticky nepřipustit.

Konečně společenství unese jen omezený počet členů, kteří se převážně „vezou“, to znamená, že jsou pasivní a jen očekávají, čím je ti druzí budou „dotovat“, obohacovat, ale sami nejsou schopni nebo ochotni nic do společného života dávat. Takový postoj nevzniká jen z nízkého sebehodnocení, ale často také z mylného přesvědčení člověka, že ostatní jsou vždy šťastnější, úspěšnější a méně potřební než on, a proto se musejí vždy oni o něj starat a on může vždy jen přijímat. Tito lidé se neodhalují ani tak svým mlčením a pasivitou ve společenství, jako spíš opakovanými nářky nad tím, co od společenství očekávali a co jim nedává, a naprostou absencí sebekritičnosti v této věci.





1.7 Členové společenství a „ti druzí“

Lidé, kteří řadu věcí života společně sdílejí, se stávají sobě navzájem bližšími. To může nelibě nést okolí. Ve farnosti, řeholní komunitě nebo v jakémkoliv kolektivu to pak nesou nelibě zejména ti, kterým se nepodařilo v nějakém společenství zakotvit, někam patřit, ti, kteří se cítí být osamocení. Důvody mohou být vnější, ale často bývají i vnitřní, vězí v člověku samém. Nejtvrdšími kritiky každého společenství bývají ti, kteří by v něm rádi byli, ale nemohou, nejsou schopni. Je dobré, když se to v konkrétních případech pochopí. Potom lze hledat cestu k tomu, jak by se touha tohoto člověka nebo těchto lidí mohla naplnit. Nemusí se to ovšem podařit. Potom nezbývá, než nevoli snášet. V každém případě si ale členové společenství musejí dávat pozor na to, aby se nestávali vlastní vinou nesnesitelnými a pro druhé nestravitelnými.





1.8 Zánik společenství

Společenství není a nemusí být věčné. Každé společenství má svou osobní historii, fáze svého růstu, stagnace, případně svého nového oživení, ale také někdy období pozvolného umírání či zániku. Období pohasnutí nadšení a stagnace nemusí být důvodem k zániku společenství. Může být výzvou ke změně stylu práce a života, upozorněním, že něco důležitého v životě společenství chybí. Může se ale také ukázat, že toto konkrétní společenství dožilo, že není schopno samostatného života, že musí být uměle udržováno při životě. V tom případě je tedy dobré jeho existenci ukončit. Zbylí členové se možná zařadí do jiných společenství, možná vytvoří s jinými lidmi společenství nová, někteří si dají třeba na chvíli pauzu... Toto všechno je možné. Nedobré je umělé udržování života v něčem, kde už dost života není. A nedobré je trvat na existenci společenství jen proto, že už nějakou (třeba dlouhou dobu) existuje.

Někteří lidé se nemístně bojí zániku společenství. Je to pochopitelné u lidí, kteří buď těžko navazují kontakty, nebo pro které je společenství, do kterého šťastně patří, opravdu jedinou možnou šancí v dané etapě jejich života. Nicméně zánik společenství, ve kterém ubylo příliš mnoho členů, které dosáhlo vytčeného cíle, které ztratilo vizi dalšího programu nebo z něhož většina členů „vyrostla“ (totiž jejich požadavky na formy a náplň duchovního života se změnily proti době, kdy společenství vznikalo), není ani neštěstím, ani ostudou. Neštěstím spíše může být, když se společenství, které nemá mnoho šancí k plnohodnotnému životu, chce za každou cenu udržet při životě. Právě tak je málo šťastné, zůstává-li společenství pohromadě bez dalších ambicí a bez schopnosti dalšího růstu jen proto, že jeho členům je nepříjemné se rozejít nebo proto, že jsou prostě na sebe zvyklí. Jistě je nikdo nemůže a nemá v tom případě rozhánět, ale oni mají vědět, že k jejich růstu a prohloubení víry zřejmě nebude takové společenství přispívat.

Jsou tedy společenství „dlouhodobá“ a společenství s krátkou a intenzivní dobou života. Ale nejsou jedna lepší než druhá. Dobrá jsou ta, která prospívají jak k růstu svých členů ve víře, tak k rozvoji života farnosti.





1.9 Společenství otevřená, uzavřená, dělící se

To bývá klasickým problémem všech společenství, která vydržela delší dobu. Mají přijímat každého, kdo se k nim chce přidružit? Pokud to neudělají, vystavují se kritice, že vytvářejí elitní spolek. Pokud to udělají, mohou za chvíli zjistit, že se nevejdou do místnosti, ve které se scházejí, nebo že je jich tolik, že se už každý nedostane ke slovu, nebo že se už neshodnou na programu. Navíc se může stát, že do svého středu přijmou člověka, který je spolehlivě rozloží. A nemusí to být ani ze zlého úmyslu.

Je třeba střízlivě zvážit, co si společenství může dovolit, chce-li pokračovat ve své existenci. Nemůže si dovolit jakýkoliv růst a nemůže přijmout do svých řad kohokoliv. Pokud růst společenství přesáhne určitou rozumnou hranici, je třeba, aby se rozdělilo. To dobře srostlá společenství zpravidla nemilují a bývá to pro ně těžký úkol. Přes všechny obtíže je to ale šance, že se cosi dobrého rozšíří a rozroste. Je jen důležité, aby „nová“ společenství, vzniklá po rozdělení, si hledala svou vlastní tvář a nechtěla jen mechanicky pokračovat v tom, co žila doposud.

Ještě choulostivější je otázka, zda se společenství může bránit přijetí určitého člověka nebo určitých lidí. Ač to zní na první pohled málo křesťansky, je třeba říci, že se mnohdy bránit musí. Malé společenství je přece jen do určité míry intimní duchovní záležitostí, je to skupina osob z těsnějšími vazbami. A zde není možné, aby si vyhovoval vždy každý s každým a aby libovolný shluk lidí měl stejný názor na náplň života společenství. Proto se musí samo starat o to, aby jeho členem nebyl nikdo, kdo ho destruuje - anebo musí počítat s tím, že se rozpadne. Rozpad není největším neštěstím, jak bylo už popsáno výše. Je ale škoda, odcházejí-li lidé znechuceni, bez ochoty něco podobného ještě někdy v životě zkusit. I proto se mají lidé do společenství přibírat zodpovědně.

U větších společenství je ovšem možné věc zařídit tak, aby to byla společenství otevřená. Čili aby mohl přijít do něho kdo chce a kdy chce. Přísně vzato potom o společenství v pravém slova smyslu nejde. Může to fungovat jen tak, že nějaké stabilní společenství nabízí prostor k rozhovoru, modlitbě, společnému čtení Písma lidem, kteří přijdou jednou nebo víckrát, ale za tato setkání nepřebírají vlastně žádnou odpovědnost. Je to dobrá služba lidem nikam nepatřícím. Část z nich potom zpravidla v nějakém společenství zakotví, nebo, což je ještě lepší, sami společenství vytvoří. Ovšem stálé jádro takového otevřeného společenství se musí scházet a modlit ještě navíc samo, aby mohlo tuto službu trvale poskytovat.





1.10 Společenství a kněz

Po všech zkušenostech zastávám názor, že není dobré, když je společenství na knězi závislé, když nemůže existovat bez něho. Není samozřejmě také žádným ideálem, vznikne-li společenství „faráři navzdory“ a potom žije tak, aby o něm nevěděl. Nicméně společenství by mělo žít svou vlastní vnitřní silou (křtem a biřmováním jsou křesťané k tomu vybaveni), není dobré, musí-li být stále knězem „udržováno v pohybu“. Pro kněze je potom důležité, aby se o život společenství zajímal, ale aby tento zájem byl hlavně ze dvou důvodů: aby napomáhal společenství k dobrému zapojení se do farnosti a aby pomohl tam, kde se společenství dostává do situace, kdy si samo poradit nemůže. Není dobré, chce-li jen společenství stále kontrolovat nebo má-li dojem, že on je jediný, kdo může scházejícím se lidem něco říci. Je třeba ale počítat s tím, že si některá společenství chtějí pana faráře „přivlastnit“, protože to zvyšuje jejich prestiž nebo to některým lidem umožňuje dělat si na něho vyšší nároky, než je dopřáno ostatním. Tomu je třeba se bránit a nedopustit, aby byla ve farnosti společenství „privilegovaná“ a potom „ta ostatní“.





1.11 Nakonec

Společenství nejsou, jak ukazují zkušenosti, žádným jen ideálním jevem, nejsou vzorkem ráje uprostřed slzavého údolí. Jsou mnohdy obtížnou záležitostí, ale mohou být školou růstu křesťanů k samostatnosti a kooperaci současně. A pro mnohé jsou tím nejlepším prostorem života. Proto je dobré je podporovat a zároveň jim pomáhat, aby neutonuli ve svých omylech a chybách.


Pro udržení existence a dobré funkce společenství je potřeba dodržovat tyto zásady:
1. Každý, kdo do společenství chodí, musí být ostatními přijat a vědět, že je přijat, jinak ze společenství odejde. Nelze ale přijmout toho, kdo společenství záměrně rozbíjí.

2. Každý má mít možnost sdělit ostatním své závažné problémy nebo starosti. Má vědět, že je nejen může, ale i musí vyslovit nahlas. Je také potřeba mít otevřené oči a poznat, kdy někdo není „ve své kůži“, být vnímavý nejen k sobě, ale především k ostatním. Důležité je dávat pozor, aby nikdo nezačal společenství ovládat a zahlcovat pouze nekonečnou řadou svých problémů. To společenství rozloží.

3. Žádné společenství se nesmí uzavírat okolnímu světu, je třeba vyhledávat kontakty i s jinými společenstvími.

4. Ohled se musí brát i na zcela praktické věci, např. na otázku dopravy, aby problém špatného spojení někomu nezabraňoval v účasti ve společenství.

5. Společenství má mít kontakt s knězem, který ho může případně navštívit. Nemělo by ale být na něho zcela odkázáno. Kněz musí být pro společenství postradatelný; má být schopno samostatné činnosti a života z víry. Je jistě možné pozvat přednášejícího, ale i na jeho výklad musí opět navázat samostatná práce.

6. Velmi důležité je dávat pozor, aby společenství neustrnulo, „nezkamenělo“. Hlavní je otevřenost Bohu v tom, aby je On vedl jak a kam chce a pro další rozvoj a i pro samotnou existenci společenství je velmi nutné a prospěšné různými změnami projít. Přesto, že většina lidí nemá změny ráda a brání se jim.

7. Členové společenství se musí sjednotit na programu a na době trvání schůzky tak, aby oboje bylo pro všechny akceptovatelné. Program i časové ohraničení (začátek dodržet, konec nepřetáhnout) je třeba dodržovat. „Nekonečné schůzky“ vyřadí zaměstnané lidi a jsou neplodné.

8. Každý musí mít možnost ze společenství na čas nebo natrvalo svobodně odejít a to vždy „beztrestně“. Námitky lze mít jen tehdy, pokud někdo do společenství patří i nepatří, to znamená, že dochází zcela nepravidelně, žádné úkoly nepřijímá a pokud je přijme, tak je neplní - zkrátka nebere za svou žádnou odpovědnost za život společenství.

9. Velká citlivost a obezřetnost je nutná vůči lidem s duševními potížemi nebo nemocemi. Ne každé společenství je schopno je nést a ne každý styl života společenství je pro ně vhodný. Je třeba dbát na to, aby ani zcela nezahltili svými tématy život společenství, ani aby pobyt ve společenství nebyl pro ně přítěží, nevedl ke zhoršení jejich stavu. Ještě jinak řečeno, každé společenství není schopno plnit pro ně terapeutickou funkci a nemusí to být jeho úkolem. Oni sami ovšem budou tuto terapeutickou funkci společenství nejspíš předpokládat nebo vyžadovat.

10. Pokud společenství stále roste, může se stát, že jeho velikost je už neúnosná. Je ho tedy třeba dělit. To bývá vždy bolestivá procedura. Ti, kdo si na sebe zvykli, se zpravidla nechtějí rozejít. Nejlépe mohou v této situaci pomoci hlediska praktická: buď geografické - budou se scházet ti, kdo bydlí blízko sebe, nebo časová - nová společenství se uspořádají tak, aby doba jejich scházení se lépe vyhovovala těm i oněm. Protože v počtu dvanácti a více lidí nemůže mluvit snadno každý s každým a je těžké, aby na každého během dvou hodin zbyl nějaký čas, je třeba, když se společenství zatím nedělí, alespoň v průběhu setkání zavést čas, kdy jsou všichni rozděleni do menších skupinek (maximálně sedm lidí), pokud možná se stabilním složením.


Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 23.11.

1 Mak 2,15-29; Lk 19,41-44

Komentář k 1 Mak 2,15-29: Horlivost pro Hospodina, dnes těžko pochopitelná. Proto tvrdíme, že je málo „povolání“. Rozhodnutí obětovat se, nelze-li jinak, odejít na poušť. A odtamtud zachraňovat…

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...