Nesmíme se nikdy mstít za utrpěnou urážku, byť by byla sebevíce ponižující. - archiv citátů

Navigace: Tematické textyPPastorační péče Pastorační péče v méně obvyklých situacích - část I. (P. ing. Aleš Opatrný) 1. Pastorační péče

1. Pastorační péče

1.1. Jak zde chápeme pastorační péči

Slovo pastorace, pastorační péče, pastorační činnost nemá v našich poměrech většinou příliš jasné a přesné ohraničení. Mnohdy se pastorací rozumí to, co dělá kněz, zpravidla mimo práce hospodářské a technické. Jindy se rozumí pastorací jen přímé vedení farnosti, a to hlavně tehdy, když se uvažuje o knězi jako pastýři. V oficiálních církevních dokumentech se mluví na jedné straně o faráři a biskupovi jako o pastýřích ve vlastním slova smyslu (srov. CIC can 375 a can 515 §1), na druhé straně mluví jak kodex tak dokument Christifideles laici o podílu laiků na pastorační činnosti (např. CIC can 230 nebo ChfL 23).

Trochu širší pohled získáme, když se budeme ptát po úloze církve. V tomto případě se dnes vesměs tvrdí, že církev má své úkoly jednak uvnitř, tedy sama v sobě, v péči o své členy a současně také úkoly vůči okolnímu světu. Zpravidla se zdůrazňuje, že úkol církve k okolnímu světu není jen misijní. V dokumentech 2.vatikánského koncilu charakterizuje úkoly církve ve světě na jedné straně dekret o apoštolátu laiků (AA) a dekret o misijním působení církve (AG), na druhé straně konstituce o církvi v dnešním světě (GS), zejména pak její proslulý první odstavec: "Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je radostí a nadějí, smutkem i úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdcích odezvu." (GS 1) Podíváme-li se na působení nynějšího papeže, vidíme to, co je napsáno výše, velmi zřetelně a plasticky.

V současných příručkách pastorální teologie se pak úkoly církve zpravidla vyjadřují buď trojicí kerygma, diakonia, leiturgia nebo čtveřící koinonia, martyria, diakonia, leiturgia. Pastorační péčí pak můžeme rozumět uskutečňování těchto úkolů církve, a to tak, že v pastorační péči a činnosti jsou zpravidla zastoupeny všechny výše zmíněné složky, ovšem vždy v jiném poměru, a to se zacílením, které se pokouší charakterizovat následující výměr:
Pastorační péčí v širším slova smyslu rozumíme takové jednání s člověkem, ve kterém ho respektujeme v jeho jedinečnosti, přistupujeme k němu z pozice věřících křesťanů, doprovázíme ho v jeho obtížích, nemoci, utrpení či umírání a pomáháme mu k lidsky důstojnému zvládnutí jeho životní situace včetně smrti, a to na jemu dostupné úrovni víry s perspektivou jejího možného rozvoje.





1.2. Méně obvyklé situace

Když pak mluvíme o pastorační péči v méně obvyklých situacích, máme tím na mysli situace, které leží za hranicemi základní běžné farní práce, tedy za hranicemi organizování pravidelných katechezí, vedení ke svátostem, utváření bohoslužeb a pobožností, duchovního vedení atd. Jde tedy o pastorační působení někdy v mezních situacích, jindy v obtížných a zátěžových situacích, které se vyskytují u křesťanů i nekřesťanů, ale které nejsou zcela běžné nebo příliš časté. Jde především o péči o jedince, někdy malou skupinu (rodinu). Ten, kdo pomáhá, bývá většinou jednotlivec, žijící v církvi. Jedná se tedy ponejvíce o interakci ve dvojici. V dalším textu budeme partnery těchto interakcí pro jednoduchost označovat "klient" a "pomáhající", případně "doprovázený" a "doprovázející".





1.3. Vztah pastorace k jiným pomáhajícím disciplínám

Je ale třeba si alespoň v hrubých rysech vyjasnit vztah pastorace v těchto situacích k diakonii (charitě) a k medicínským, psychologickým, psychiatrickým a sociálním zákrokům a zásahům. Nejde zde jistě o přesné a "chemicky čisté" separování, nemůže jít ale o prostou konfúzi. Můžeme říci, že pastorační působení zmíněné odborné přístupy a zásahy předpokládá, pokud možno s nimi spolupracuje, ale nemá a nemůže je suplovat, určitě ne dlouhodobě. Jeho vlastním východiskem je "přístup z pozice věřících křesťanů", čili přístup z pozice evangelia, dále prostor života církve jako "domovský prostor" pomáhajícího, do které ten, komu se pomáhá, buď také patří nebo je do něho laskavě zván (ne nucen). Podstatnou je samozřejmě perspektiva víry, ve které a ze které se věci řeší a která je považována za hodnotu nejvyšší (ne ale jedinou! zdraví, osobní integrita a naplnění života klienta jsou také hodnoty, a to nikoliv zanedbatelné!), která je žádoucí a má růst jak u toho, komu se pomáhá, tak u toho, kdo pomáhá.

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Pondělí 26.6.

Gn 12,1-9; Mt 7,1-5

Komentář k Gn 12,1-9: Vyjdi i ty; ne ze své země, ale ze svých zvyků a představ. K přijetí Božího požehnání je třeba i dnes mnohé opustit.

Zdroj: Nedělní liturgie