Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty P Postní dobaBiblické texty 1. neděle postní, cyklus A (z ´Lectio Divina´)

1. neděle postní, cyklus A (z ´Lectio Divina´)

Lectio

První čtení: Genesis 2,7-9; 3,1-7

Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí. Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, (jejichž ovoce) je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla. Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: "Řekl (skutečně) Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?" Žena odpověděla hadovi: "Smíme jíst ovoce každého stromu v zahradě, jen ovoce stromu, který je uprostřed zahrady - pravil Bůh - nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli." Had nato ženě: "Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo." Žena viděla, že (ovoce) stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry.


Hlavními tématy úryvku, který nám předkládá dnešní liturgie, jsou Boží plán a problém zla. Bůh tvoří člověka (adam) ze země (adamáh), to znamená z hmoty, vdechuje mu však svůj vlastní dech. Zahrnuje jej dobrem a krásou (v. 9), uvádí ho do prostředí, které pro něj pečlivě připravil, a svěřuje mu velký úkol a poslání (v. 15). Dále mu dává velkou svobodu, aby svou prací a svým působením ovlivňoval a přetvářel celý stvořený svět (v. 19). Člověk si jen nesmí sám určovat hranici mezi dobrem a zlem - ta je totiž položena od samého Boha - a nesmí chtít poznat na vlastní kůži zlo, protože to by jej přivedlo k záhubě (v. 16n). "Poznání" není pro semitské prostředí v prvé řadě otázkou rozumu nebo činnosti, ale spíš osobní zkušenosti. Boží příkaz sleduje život a štěstí. Člověk si proto má svobodně zvolit poslušnost a uznat, že ho tak sám Stvořitel zve k navázání zvláštního životního vztahu.

Zakázaný strom zůstává uprostřed ráje a jeho jediným strážcem je Boží výstraha. Právě do tohoto okamžiku je situován vpád zla. Biblický text nám tím chce naznačit, že podstatou zla není pouze nějaké špatné rozhodnutí, ale tvor, který k této volbě lstivě pobízí. Slovo, které v hebrejštině označuje hada, znamená též "věštba". Můžeme za ním proto tušit kromě jiného ohlas modloslužebných kultů, které se na symbol hada často odvolávaly a neustále uváděly Izraele do pokušení. Tento had zkresluje Boží slovo, aby představil Boží příkaz jako něco absurdního (v. 4n). Vyprávění o prvním hříchu je mistrovským dílem psychologie, které nám předkládá sled dokonale vystihnutých pocitů (v. 6) a popisuje rostoucí touhu po zakázaném ovoci. Následkem hříchu si člověk uvědomuje vlastní nahotu - křehkost, bezbrannost a porážku -, stydí se za své jednání a nemůže snést Boží pohled.





Druhé čtení: List Římanům 5,12-19

(Bratři!) Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili. Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem - jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít. Ale s Božím darem není tomu tak, jako to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista. A není tomu s darem tak, jako s hříšným skutkem onoho jednoho člověka. Neboť rozsudek nad proviněním toho jednoho přinesl odsouzení, kdežto Boží dar vede z mnoha provinění k ospravedlnění. Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala skrze toho jednoho (člověka) vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat skrze jednoho, totiž Ježíše Krista, ti, kdo v hojnosti dostávají milost a dar ospravedlnění. Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými.


Tento možná poněkud náročnější a teologicky velmi hutný biblický úryvek má zásadní význam pro pochopení výsadní úlohy Krista v dějinách spásy. Pomocí srovnání Adama a Krista - dvou "praotců" lidského rodu - nám apoštol Pavel novým způsobem vysvětluje tajemství kříže. První otec lidstva - dávný Adam - jediným zlým skutkem uvrhl celé lidstvo do hříchu a smrti (v. 12). Kristus - nový Adam - jediným skutkem spravedlnosti - svou smrtí, kterou z lásky k nám podstoupil na kříži - otevřel všem lidem cestu spravedlnosti, lásky a nikdy nekončícího života. Tento postřeh dokazuje, že dějinné události nejsou určovány náhodou, ale že spolu vzájemně souvisejí. To platí jak pro dobro, tak pro zlo: všechno, co děláme, ovlivňuje také naše okolí i lidi kolem nás. Dotýkáme se zde tématiky "sociálního hříchu".

Hřích prvního člověka způsobil, že se celé lidstvo přestalo podobat Kristu: každý člověk nese ve svém nitru jako dědičnou zátěž prvotní hřích. Přestože jsme byli stvořeni k životu ve společenství s Bohem a v dokonalé svatosti, nyní musíme bez ustání bojovat s pokušením ke zlému. Jako první lék nabídl Bůh zraněnému člověku svůj zákon, ve kterém mu ukazuje co dělat a čeho se vystříhat, aby žil ve shodě s Boží vůlí (v. 13-14.20a).

Samotný zákon však nedokáže obnovit společenství s Bohem. Člověk nedokáže povstat ze svého pádu svými vlastními silami. Pavel proto srovnává důsledky Adamova jednání s tím, co vykonal Kristus, a zjišťuje, že Boží dar nekonečně převyšuje to, co způsobil hřích. Na srovnání Adama s Kristem vidíme, že díky poslušnosti Syna, v němž má Otec zalíbení, se bohatě rozhojnila milost. Ježíš dovršil Otcovu vůli až k smrti na kříži, a tak nám dovolil, abychom se opět mohli vrátit k Bohu a získali přístup k věčnému životu (v. 21).





Evangelium: Matouš 4,1-11

Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: "Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby." On však odpověděl: "Je psáno: 'Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.'" Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: "Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: 'Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou o kámen.'" Ježíš mu odpověděl: "Také je psáno: 'Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.'" Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: "To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět." Tu mu Ježíš řekl: "Odejdi, satane! Neboť je psáno: 'Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.'" Potom ho ďábel nechal - i přistoupili andělé a sloužili mu.


Ihned po křtu, kde jej Otec představil jako svého milovaného Syna, je Ježíš veden "od Ducha" na poušť, aby byl pokoušen "od ďábla". Z toho vyplývá, že Bůh chtěl, aby Ježíš prošel touto zkouškou. Ježíš přišel, aby dovršil dějiny lidstva, a nabídl Otci poslušnost, jakou mu měl projevovat vyvolený národ. Proto je vystaven zkouškám, kterým čelil Boží lid při exodu, jak dokazují citace z 5. knihy Mojžíšovy, kterými Ježíš odpovídá satanovi (Dt 8,3; 6,16; 6,13). Tam, kde Izrael zklamal, Ježíš vítězí.

Ďábel nejprve představuje Ježíšovi soudobé mesiánské představy a vybízí ho, aby je přijal za své, je-li skutečně Boží Syn, jak tvrdil hlas z nebe. Ježíš odpovídá na nabídku mesianismu, který uspokojuje pouze ty nejnižší lidské potřeby, tím, že proti tělesnému pokrmu staví pokrm duchovní - životodárné Boží slovo (v. 3n). Na ďáblovu vizi poslání, založeného na zázracích a velkolepých projevech moci, odpovídá Ježíš bezpodmínečnou podřízeností Božímu plánu (v. 5-7). Po tomto druhém pokušení - založit svůj život na úspěchu - přichází pokušení vlastnit - stát se pánem celé země a nechat se zlákat modlou světské moci. Mesiánská cesta, kterou si Kristus na poušti zvolil, je však zcela jiná. Autoritou, která vychází z jeho naprosté odevzdanosti do rukou Božích, Ježíš - dokonalý ctitel Boha Otce - zlého ducha vyhání (v. 8-11).

Matouš nám Ježíše představuje jako nový Izrael a jako nového Mojžíše. Když zmiňuje čtyřicetidenní půst a "velmi vysokou horu", ze které ďábel ukazuje Ježíšovi všechna království země, odvolává se na Dt 34,1-4. Svým čtyřicetidenním pobytem na poušti se Ježíš připravuje na poslání stát se vůdcem nového Božího lidu, kterému přináší svůj nový zákon.





Meditatio

Pán Bůh připravuje člověku nádhernou a úrodnou zahradu: zemi společenství, v níž se má Stvořitel setkat s "adamem"; zemi svobody, kde se láska stává vědomým rozhodnutím a přilnutím k Boží vůli s důvěryplnou jistotou, že Bůh chce pro své tvory jen a jen dobro. Zůstává ale otevřena i možnost odmítnutí - do zahrady má přístup také had. Boží Duch vede Ježíše na poušť: je to země osamocení, kde všechno mlčí a toto ticho umožňuje, aby člověk zaslechl slova, která může vnímat pouze jeho srdce. Je to země svobody, kde může Bůh mluvit nebo mlčet. Na poušti nás může hledat také ďábel - Odpůrce. Právě kvůli tomuto setkání tam Duch vedl Ježíše.

Člověk se nechal obelstít ďáblem a chtěl se zmocnit slávy, protože si myslel, že si ji Bůh žárlivě schraňuje sám pro sebe. Touha být jako Bůh a určovat, co je dobré a co zlé, je odvěkým pokušením člověka. Adam zjistil, že je nahý, byl vyhnán z původního ráje a musel se usadit v zemi, z níž si jen s námahou dobývá svůj každodenní chléb. Ježíš proto sestoupil tam, kam "propadl" první člověk - do pýchy a soběstačnosti každého z nás. Jako každý jiný člověk slyšel v samotě pouště záludný hlas toho, který k němu přistoupil a vyzýval ho, aby vyzkoušel, jakou má moc. Ďábel Ježíše navádí, aby svému pohodlí přizpůsobil zákony hmoty, z Boží ochrany si udělal svou služku a ovládl svět tím, že se "trošičku" zaplete s vládcem tohoto světa. Nejsou to snad vhodné prostředky k tomu, aby úspěšně splnil své svěřené poslání? Každý z nás tato pokušení dobře zná, protože se s nimi setkáváme při své každodenní práci.





Oratio

Otče, ty jsi člověku nabídl, aby vstoupil do společenství s tebou, a když Adam, náš pyšný praotec, tímto pozváním pohrdl, nenechal jsi jej opuštěného v propasti prvního pádu. Shlédni také na mě a pozvedni mě z mé úzkosti, do níž mě sráží touha být jako Bůh a svévolně rozhodovat o tom, co je dobré a co zlé.

Kriste, tys vykoupil Adamův hřích i hřích každého z nás, a cestou poslušnosti, k níž tě vyzval Otec, jsi prošel až ke kříži. Zachraň také mě, který se tak často snažím naplnit svůj život věcmi, slávou a mocí tohoto světa, ale vždycky to vede ke zklamání a pocitu vnitřní prázdnoty, neboť pravý život spočívá v něčem jiném.

Duchu svatý, tys vedl Ježíše na poušť, aby tam zvítězil nad zlem a mohl Otci odevzdat dokonalou láskyplnou poslušnost, kterou jsme mu my lidé upřeli. Osvěť také mě a dej mi sílu, abych se naučil poznávat tvou vůli a bez obav z neúspěchu a z toho, že se mi někdo vysměje, ji poslušně, pokorně, svobodně a s láskou den co den plnil.





Contemplatio

Pán Ježíš byl na poušti pokoušen od ďábla. Ďábel samozřejmě pokoušel Krista, v Kristu jsi však byl pokoušen také ty. Vždyť Kristus přijal tvé tělo, aby ti mohl dát svou spásu. On na sebe vzal smrt, která patřila tobě, aby ti dal život; vzal na sebe tvoje pokoření, aby ti mohl dát svou slávu.

Já mám v Kristu svou "pevnou věž". On se pro nás stal obranou věží proti nepříteli. On je základním kamenem, na kterém je zbudována církev. Hledáš útočiště, aby tě nemohl zranit ďábel? Ukryj se ve věži! Věž je před tebou. Vzpomeň si na Krista a vstoupíš do věže. Jak si můžeš vzpomenout na Krista? Budeš-li procházet nějakým utrpením, vzpomeň si, že on jím prošel před tebou, a přemýšlej, proč je vytrpěl. On zemřel, aby vstal. Doufej, že i ty dojdeš k cíli, k němuž tě předešel, a vstoupíš do věže, aniž by ti nepřítel ublížil (Augustin, Výklad žalmu 60, passim).





Actio

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo: "Buďme pevní ve zkoušce: naší silou je Kristova láska” (z liturgie).




Se svolením převzato z knihy "LECTIO DIVINA na každý den v roce", kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.


Témata: Postní doba

Čtení z dnešního dne: Pátek 24.11.

1 Mak 4,36-37.52-59; Lk 19,45-48

Komentář k 1 Mak 4,36-37.52-59: Radost a obnova národa začala obnovou chrámu. Jsou ovšem národy, které při svém vzniku chrámy boří.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...