Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty P Postní dobaBiblické texty 2. neděle postní , cyklus A (z ´Lectio Divina´)

2. neděle postní , cyklus A (z ´Lectio Divina´)

Lectio

První čtení: Genesis 12,1-4a

Hospodin řekl Abrámovi: "Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země." Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin.


Když Bůh uzavřel smlouvu s Noem, zavázal se, že bude věrně stát při svém stvoření (srov. Gn 9), ale nevzal lidem možnost přiklonit se ke zlému (srov. Gn 11). Bůh se proto i nadále vejít s lidským pokolením ve společenství. Odpovědí na babylónské rozptýlení je povolání Abraháma, aby opustil všechny své společenské a rodové vazby a bezpodmínečně se vydal na Hospodinovy cesty (Gn 12,1).

Boží příkaz - "Vyjdi ze své země…" - je spojen se zaslíbením hojného požehnání. Slovo "požehnat" se ve verších 2-3 objevuje celkem pětkrát a dosvědčuje, že Bůh bude při Abrahámovi hned ve třech oblastech. První oblastí je příslib potomstva, což už bylo v jeho věku lidsky naprosto nemožné (Gn 11,30), a s tím spojené zaslíbení, že Bůh učiní Abrahámovo jméno velikým (na rozdíl od Gn 11,4). Druhá oblast (v. 3a) rozšiřuje horizont Božího požehnání na všechny, kdo poznají a přijmou dějiny spásy, které Bůh zakládá na Abrahámovi, a stanou se syny zaslíbení. Kdo by se však tomuto Božímu záměru vzpíral, neuspěje (srov. Nm 22-24). Ve verši 3b se tento horizont otevírá na všeobecnou rovinu: třetí rozměr Božího dobrodiní projeveného Abrahámovi se dotýká všech pokolení země a celých dějin spásy. V Kristu zasahuje Boží zaslíbení všechny národy (srov. Gal 3,15-18), a to až do eschatologického dovršení dějin. Abrahám odpovídá na zaslíbení Boha poslušností, a tak mu dovoluje, aby ovlivňoval jeho život a úděl. Skládá v něho svou důvěru a na jeho slovo se vydává na cestu. V tomto jeho putování vidí Izrael i všichni ostatní "synové zaslíbení" vzor každého dalšího "vyjítí", které Hospodin vyžaduje od těch, kdo jsou jeho. Vidíme to na exodu, na návratu z babylónského zajetí, na učednících, kteří následují Ježíše, i na výzvě, abychom v tomto světě žili jako cizinci a poutníci. Abrahámova poslušná víra je pro všechna pokolení vzorem správné odpovědi na Boží povolání.





Druhé čtení: 2. list Timotejovi 1,8b-10

Milovaný! Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. On nás spasil a povolal (svým) svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Kristu Ježíši před dávnými věky. Ale to se projevilo teprve nyní, když přišel náš spasitel Kristus Ježíš. On zlomil (moc) smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu.


Apoštol Pavel je jako nějaký zločinec (2,9) uvězněn v Římě, odkud svému milovanému učedníku Timotejovi, který byl biskupem v Efezu, posílá pozdrav, v němž můžeme v jistém smyslu nalézt jeho poslední vůli. Kromě tělesných útrap prožívá Pavel i morální utrpení (1,12). To ale nesmí být v žádném případě důvodem, aby se za něj jeho duchovní učedník Timotej styděl nebo aby ztrácel odvahu (1,8). Naopak, právě teď je třeba oživit charisma, které přijal vzkládáním rukou nástupců apoštolů, a načerpat z něj ducha síly, lásky a moudrosti, aby mohl vítězně čelit hodině zkoušky (v. 6n). Kristovi učedníci budou nevyhnutelně trpět pro víru (2,3), ale nikdy nejsou sami. Svědectví, které vydávají, je podepřeno Boží milostí (v. 8b), v jejíž síle může i lidská slabost kráčet cestou spásy (2,10-12a).

V kratičkém verši 10 je souhrnně představeno jádro křesťanského kerygmatu: vtělení, smrt a vzkříšení Spasitele. On zvítězil nad smrtí a otevřel nám bránu ke světlu. V jeho stopách - a ve stopách všech svatých, kteří věrně následovali Krista - může také Timotej (a spolu s ním všichni ostatní křesťané) s vírou a láskou čelit utrpení pro evangelium (v. 13). Smutek nad tím, že je Pavel daleko (v. 4), lidská ostýchavost (v. 7), "skandální" situace, v níž se nachází svatý Pavel, opakované narážky na věznění a na zrady některých křesťanů (v. 15) - to vše může vyvolat v duši Pavlova učedníka pocit zklamání a marnosti. Apoštol národů se tedy snaží svého učedníka povzbudit, a proto používá slovník, který evokuje světlo a radost (v. 10): V Kristu nám zazářil nový život!





Evangelium: Matouš 17,1-9

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle - ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle - z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!" Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!" Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých."


Evangelista Matouš začíná své vyprávění o proměnění Páně časovým údajem "po šesti dnech", aby tuto událost spojil s Petrovým vyznáním víry, na které Ježíš navázal první otevřenou předpovědí svého utrpení a ujištěním, že po cestě kříže jej budou muset následovat i všichni jeho učedníci. "Po šesti dnech" pak Ježíš jde se třemi svými učedníky na vysokou horu, aby je už předem upevnil v jistotě, že svým utrpením vejde do slávy. Zde jim Ježíš o samotě ukázal svou božskou zář a "byl před nimi proměněn" (v. 2). Důrazem kladeným na světlo a zář, které z Ježíše vycházejí, se Matouš odvolává na postavu Božího Syna z Dan 10 a na vyprávění o Hospodinově zjevení na hoře Sinaj (Ex 34,29-33).

Četné odkazy na starozákonní teofanie (Ex 19,16; 24,9; 1 Král 19,11) dosvědčují, že se děje něco velmi důležitého. Ježíš proměňuje starou smlouvu ve "smlouvu novou a věčnou". Mojžíš a Eliáš jsou svědky, že Ježíš přináší dovršení Zákona i Proroků jako ten, který přivede Boží lid k pravé zaslíbené zemi a obnoví jeho víru v Boha.

Petrova reakce (v. 4) připomíná, že Ježíšovo proměnění se odehrává v liturgickém kontextu svátku stánků - radostné a světlem prozářené oslavy exodu, kdy Bůh sestoupil doprostřed svého lidu a přebýval ve stánku setkávání. Oblak Boží přítomnosti (šekína), který se nyní snáší na všechny přítomné, zpřítomňuje a dovršuje liturgickou oslavu. Hlas z nebe potvrzuje, že Ježíš je "největší" z proroků, ten, o kterém hovořil sám Mojžíš (Dt 18,15) - sám milovaný Boží Syn.

Učedníky, svědky tohoto mimořádného zjevení slávy, naplnil veliký strach. Ježíš je svým gestem a slovem uklidňuje (v. 7) stejně jako Syn člověka v Danielově vidění. O to víc je sklíčila a zmátla slova, která k nim Ježíš pronesl, když byli zase sami: Syn člověka - který měl přijít ve slávě, aby dovršil dějiny světa - bude muset podstoupit smrt, ale pak vstane.





Meditatio

Dnešní liturgie nás zve, abychom si zvolili úzkou a strmou cestu poslušné víry, která vybízí Abraháma, aby se rozloučil s jistými vztahy a vykročil na cestu k neznámým cílům. Je to cesta vytrvalosti v obtížích, která povzbuzuje Timoteje, aby přemohl svou malomyslnost a stále ochotněji odevzdával svůj život do Boží služby. Je to cesta utrpení a smrti, kterou zcela vědomě kráčí Ježíš, a upozorňuje své učedníky, že i oni jí budou muset odvážně čelit. Jedině tato cesta vede k pravému životu, k opravdové slávě a ke světlu, které nezná západu.

Už nyní jsme mohli okusit něco z té záře, abychom na své cestě načerpali nové síly. Příslib Božího požehnání vlévá naději Abrahámovi, Boží síla pomáhá Timotejovi, aby čerpal z pramene Kristovy milosti a neohroženě šířil evangelium, a pohled na slávu Kristova proměnění povzbuzuje jeho učedníky, aby vytrvali v hodině Ježíšova ponížení a kříže. Duch svatý nám neustále přichází na pomoc.

Život každého člověka provází utrpení, ve zkoušce však nejsme nikdy sami. Ježíš stojí po boku každého člověka jako "muž bolesti, který dobře zná utrpení" a který jako první nesl tíhu kříže. Právě z této jistoty můžeme načerpat novou důvěru, že se v naší slabosti tím více může projevit Boží moc, a odvahu jít stejnou cestou, jakou si zvolil náš Pán. Jedině tak se staneme věrohodnými svědky jeho zmrtvýchvstání.





Oratio

Ježíši, ty jsi Pán: svým učedníkům jsi dal poznat svou tvář prozářenou světlem. Nejprve byli otřeseni předpovědí tvého utrpení, a nyní se chvějí při pohledu na slávu, která z tebe vyzařuje. Tvé tajemství je vždycky větší, než dokážeme pochopit a snést.

Ty jsi Pán: ty, milovaný Syn Boha Otce, jsi jako první prošel cestou poslušné víry, která se nám zdá přehnaná, cestou vytrvalosti, kterou považujeme za zbytečnou, a cestou naděje, kterou vidíme jako neúnosnou. K této cestě nyní zveš i nás.

Ty jsi Pán: a my v tebe chceme složit všechnu svou důvěru, protože pouť je příliš těžká a cesta příliš temná. Sami bychom jí nedokázali projít, ale s tebou, náš dobrý Pastýři, budou naše kroky jisté, přemůžeme svůj strach a velkoryse přijmeme všechny obtíže.





Contemplatio

Těm, které si Bůh vyvolil a zamiloval, někdy zjevuje odlesk své tváře, který se podobá plamínku a objevuje se nebo skrývá podle vůle toho, kdo jej nese ve svých dlaních. Když jej duše jen na chviličku a jako záblesk spatří, probouzí se v ní touha po plném vlastnictví věčného světla a po dokonalém vidění Boha. A aby si ten, kdo plane láskou k Bohu, aspoň částečně uvědomil, co mu ještě schází, Boží milost někdy letmo a velmi jemně zasáhne jeho smysly a přivede jej k sobě. Vzdálí jej od hemžení tohoto světa, přivede do radostného ztišení a dá mu okusit atmosféru dne, který nikdy neskončí: na maličký okamžik, nakolik to dokáže snést, může pak člověk v kontemplaci zahlédnout samo Bytí tak, jak je. Někdy ho navíc toto Bytí promění ke své podobě, aby se také on - v míře, která mu je vlastní - připodobnil svému Bohu.

Když člověk pozná, jak veliká propast zeje mezi Čistým a nečistým, vrací se k sobě, aby nastoupil cestu očisty srdce, a tak se připravil na přímé vidění Boha (…) Nikde nepoznáme míru lidské nedokonalosti lépe než ve světle Boží tváře, v zrcadle Božího zjevení (Vilém ze St. Thierry, Zlatá bula, č. 268nn, passim).





Actio

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:

"Sešli své světlo a svou věrnost: ty ať mě vedou a přivedou na tvou svatou horu a do tvých stanů" (Žl 43[42],3).




Se svolením převzato z knihy "LECTIO DIVINA na každý den v roce", kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.


Témata: Postní doba

Čtení z dnešního dne: Sobota 18.11. Posvěcení římských bazilik svatých apoštolů Petra a Pavla

Sk 28,11-16.30-31; Mt 14,22-33

Komentář k Mt 14,22-33: Ochota k následování. Potom ale zachvácení strachem a nedostatkem víry. A nakonec: Ježíšova záchrana před vlnami a zklidnění vichru. Dodnes v církvi stejné pořadí!

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...