Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty V VíraDelší texty Apologetika, polemika: Proti Fundovi -1 /Petr Plaňanský/

Apologetika, polemika: Proti Fundovi -1 /Petr Plaňanský/

Proti Fundovi – 1
Polemika k práci Doc. Dr. O. A. Fundy: Vznik křesťanské víry – hypothesa Erchómenos
(zveřejněné v Universu na Neviditelném psu)
Polemiku ”Proti Fundovi” sepsal Petr Plaňanský, v červenci-srpnu L. P. 2001


Tento text si můžete stáhnout ve formátu WORD: PF1.doc, PF2.doc, PF3.doc.





Úvodem
Doc. Dr. Otakara A. Fundu znám osobně. K jeho rodině mě dokonce váží jisté přátelské svazky. Pokud mohu k panu docentovi něco poznamenat, pak pouze tolik, že mě po mnoha stránkách (zejména pak té vědomostní a morální) bezesporu převyšuje. A ačkoli s jeho závěry bádání nesouhlasím, jako člověka si Doc. Fundy vážím.
U vědomí právě řečeného se přesto pokusím sepsat několik zásadních námitek, které budou polemizovat s některými tezemi uvedenými v jeho práci Vznik křesťanské víry (hypothesa Erchómenos).

Soubor vlastních polemických poznámek jsem, po vzoru svých dávných předchůdců ve víře, nazval Proti Fundovi. Aby mi bylo správně rozuměno: nejde o žádné ”vyřizování účtů”, nýbrž v jistém smyslu o apologetiku vyznání, které držím. Nebo ještě přesněji: pokusím se o vyvrácení tezí, které křesťanskou víru, dle mého názoru, mylně interpretují.

Zároveň však jde i o pokus nazírat nadnesené otázky a teze z odlišné perspektivy. A sice z perspektivy člověka, který byl vychován v zásadě ateisticky (ovšem s nezanedbatelným vlivem reformované tradice ze strany prarodičů a to zejména v otázkách morálky a svědomí), sám sebe v období dospívání považoval za agnostika a ve dvaceti prožil to, čemu se říká náboženská konverze, nebo-li obrácení. Po patnácti letech, které od tohoto období zásadní životní změny uplynuly, mohu říci, že za nejpodstatnější skutečnost života dnes považuji zkušenostní vztah s Hospodinem Bohem, který je Bohem osobním a v jistém smyslu Bohem poznatelným. Z hlediska náboženské orientace patřím k protestantskému evangelikálnímu pojetí křesťanství s určitými charismatickými důrazy, z hlediska občanského se přikláním ke konservatismu s důrazem na osobní svobodu nerozlučitelně spjatou se zodpovědností jedince. Mám-li definovat svou víru či vyznání, pak se držím Apoštolského vyznání víry. Tyto věci jsem viděl jako dobré vypovědět z důvodu jasného vymezení svých východisek.

Protože vím, že pan Funda je člověkem velkoryse uvažujícím, jsem si jist, že nad mými polemickými poznámkami jednoduše nemávne rukou a přijme je jako určité korektivum.
Ostatní čtenáři nechť jsou touto prací povzbuzeni k tomu, aby se sami vydali na dobrodružnou cestu hledání toho, zda vůbec existuje nějaká objektivní a absolutní Pravda.



Definice
”Lze křesťanství nějak přesně ohraničit/definovat, a to jak z obsahového, tak i časového hlediska? Nota bene v naší době, kdy existují na tisíce nejrůznorodějších skupin, které se ke křesťanství, respektive k Ježíši jako svému zdroji a původci víry, hlásí?” jsou úvodní otázky, která mě zcela přirozeně napadají při četbě konstatování doc. Fundy:

Povrchně populární mínění na tuto otázku poví, že zakladatelem křesťanství byl Ježíš z Nazareta. Toto mínění není udržitelné nejen z hlediska religionistického bádání…
[cit. z 1. části]

Souhlasím, že toto mínění je skutečně povrchní, nebo přesněji: zjednodušující. Podíváme-li se do historie, zjistíme, že následovníci víry v Ježíše Krista byli křesťany nazváni v Syrské Antiochii – viz. Skutky apoštolů 11:26 přibližně okolo roku 45-46 po Kr. Do této doby byli učedníci/následovníci Páně (z počátku původně ortodoxní židé a řečtí proselyté, držící se Mojžíšovské víry) vnímáni a v jistém smyslu i trpěni – zejména Římem (v rámci tolerantního postoje religio licita), pod jehož nadvládu celá oblast spadala, jako okrajová součást hlavního židovského náboženského proudu prvního století našeho letopočtu. [1]

[V období první poloviny I. století (což trvalo fakticky až do zničení Druhého chrámu v Jeruzalémě v r. 70 po Kr., v samém závěru židovského povstání proti Římu) jsou v židovstvu známy tři hlavní náboženské skupiny: farizeové, saduceové a esséni. Zájemce o bližší seznámení s těmito skupinami odkazuji na knihu J. Flavius: Válka Židovská, Kniha druhá, kap. 8 in Válka Židovská I, Svoboda, Praha 1990. Další podstatné podrobnosti o historickém pozadí doby, kterou se budeme na následujících stránkách zabývat, lze vyhledat v Novém biblickém slovníku, Návrat domů, Praha 1996. Jako další solidní knihu pro doplnění historického kontextu ohledně Římské říše (v níž se zrodila křesťanská církev) lze doporučit například Jan Burian: Římské Impérium, Svoboda – Libertas, Praha 1994.]

Křesťanství tedy bylo v počátku nazýváno tou cestou – viz například Skutky 9:2 (a křesťané lidem cesty, tak jako židé byli a jsou nazýváni lidem knihy).
K názvu/označení ”křesťané”, John Stott ve svém výkladu knihy Skutků apoštolských říká:

…Zdá se, že to byla právě nevěřící veřejnost z Antiochie, proslulá svou vtipností a dovednými přezdívkami, která, domnívajíc se, že ”Kristus” je vlastní jméno a ne titul (Kristus neboli Mesiáš), vytvořila přízvisko Christianoi. Bylo pravděpodobně spíše důvěrné a žertovné než posměšné. Ačkoli se pravděpodobně zpočátku neuchytilo, protože jinde v Novém Zákoně se objevuje pouze dvakrát (Skutky 26:28 a 1. list Petrův 4:16), přinejmenším zdůrazňovalo povahu učednictví soustředěnou na Krista. Slovo bylo totiž vytvořeno podobně jako slovo Héródianoi (herodovci) a Kaisarianoi (císařovi lidé); označovalo učedníky, kteří byli především Kristovým lidem, jeho následovníky a služebníky. [2]

I dnes by se křesťanství – jakožto určitý náboženský fenomén, odhlédnu-li od existence církve jako instituce –, dalo definovat nejspíše jako cesta učednictví či cesta následování Ježíše Krista. (O církvi a jejím poslání se zmíním ještě později, pro danou chvíli se tedy spokojme s touto jednoduchou definicí.)

Ježíš – jeden, nebo dva? (a také otázka důvěryhodnosti pramenů)
Pojďme se podívat na zakladatele křesťanství, který podle doc. Fundy žádným zakladatelem (viz výše) vlastně ani nebyl:

Ježíš z Nazareta byl výraznou postavou dějin poexilního židovstva v době římské nadvlády. Středem jeho kázání, toho, co hlásal, bylo očekávání konce tohoto věku a příchod božího království. Po způsobu židovské apokalyptiky božím královstvím Ježíš nemyslel nějakou nadpozemskou či snad dokonce zásvětnou veličinu někde na nebi, či až po smrti nebeské přebývání duší, nýbrž sestoupení božího panování na zem, konec ambivalence těchto dějin a nástup nového věku boží spravedlnosti na zemi.
[cit. z 1. části]

Kdo vlastně byl (a nebo je) Ježíš? Pouhou výraznou postavou dějin poexilního židovstva? A nebo někým mnohem větším, jestliže se náš letopočet počítá od roku jeho (domnělého) narození, jestliže se stal námětem a inspirací bezpočtu lidských skutků, knih, filosofických a teologických úvah, obrazů, filmů a jiných výtvorů lidské mysli? Kdo byl ten Žid, který vyrůstal na výspě Římského Impéria v Mojžíšovské tradici, aby ve svůj čas opustil galilejský zapadákov a svým vystoupením v Jeruzalémě obrátil řád věcí na hlavu? Kdo byl ten muž, který má v dnešním světě na milióny přesvědčených vyznavačů a upřímných následovatelů?

O existenci Ježíše se dnes obecně nepochybuje (tak jako před padesáti či sto lety). Ježíše z Nazareta jako historickou osobnost uznávají dokonce i ateisté. Vesměs jej považují za náboženského podivína, či nepřekonatelného učitele nové etiky a morálky. Podívejme se tedy, zda byl víc, než jen historickou osobností a učitelem ten, který nepopírá mesiášské atributy, které mu přisuzují druzí, ba naopak o sobě otevřeně prohlašuje, že je Synem Člověka (což byla jedna z variant Mesiášského titulu) – viz. například Janovo evangelium 1:49,51.
Řešení přístupu k tomuto problému snad nejvýstižněji načrtl C. S. Lewis:

Představa velkého morálního učitele, který říká totéž co Kristus, je mimo diskusi. Podle mého názoru ten, kdo takto mluví, může být jedině Bůh – nebo naprostý blázen, trpící onou formou bludu, která rozvrací celou jeho osobnost. [3]

A jinde říká C. S. Lewis ještě radikálněji:

Někdo, kdo byl pouhým člověkem a říkal to, co Ježíš, by nemohl být velkým mravním učitelem. Byl by to buď šílenec – srovnatelný s někým, kdo tvrdí, že je sázené vejce, nebo ďábel z pekel. Musíte si vybrat. Buď ten muž byl a je Synem Božím; anebo šílencem či něčím ještě horším. Můžete ho umlčet jako blázna, můžete ho poplivat a zabít jako démona; anebo mu můžete padnout k nohám a nazývat ho Pánem a Bohem. Ale neohánějme se žádnými blahosklonnými nesmysly o tom, že to byl velký mravní učitel. Tuto možnost nám nenechal otevřenou. Neměl to v úmyslu. [4]

Zdálo by se, že máme na vybranou: Ježíš buď byl tím, za koho se prohlašoval a nebo byl nenapravitelným bláznem či podvodníkem.

Podvodníka můžeme vyloučit okamžitě: podvodníci se obvykle nedávají dobrovolně zabíjet, nota bene ne pro velké myšlenky. Blázna, který nejen zvěstuje Boží lásku (a prakticky jí naplňuje uzdravením řady nemocných, jak dokládají evangelia), nýbrž je ochoten podstoupit oběť nejvyšší – vlastní smrt na kříži (v té době nejpotupnější a nejhorší způsob umírání), je též nutné vyloučit. Na blázna měl Ježíš přespříliš jasně načrtnutou cestu svého tříletého působení a neuvěřitelně bystrou mysl. Jeho ironické šlehy na adresu zákoníků, farizeů i herodiánů jsou naprosto brilantní. Odpovědi, kterými Ježíš reagoval na záludné a provokativní otázky svých odpůrců by nedokázal vymyslet mozek slabomyslného člověka. Navíc – na základě určité znalosti tehdejších mravů (alespoň tak, jak jsou v historických pramenech doloženy) usuzuji, že jako skutečný blázen/podivín by byl Ježíš vyloučen ze společenství a nebyl by mu umožněn ani vstup do chrámu, ani normální život v obecenství. Blázen to tedy také nebyl, neboť víme, že skutečný Ježíš svou moudrostí udivoval znalce litery Zákona. Zdá se, že se náš výběr značně zúžil: je to buď a nebo se všemi důsledky.

· Ježíši bud přiznáme jeho atributy Synovství Božího – což s sebou přináší jisté závazky a nároky pro náš další život (a to je skutečné a jediné jádro toho faktu, proč je Ježíš mnohými odmítán jako Mesiáš – zachránce);
· nebo jej v jeho Mesiášských nárocích odmítněme, ale pak se jím raději více nezabývejme, což bude alespoň poctivé (nicméně i to, zdá se, přinese ve svůj čas určité důsledky).

Samozřejmě, že je možné ještě diskutovat o věrohodnosti pramenů jako takových (zejména evangelií), které přinášejí informace o životě, působení, smrti a vzkříšení Ježíše z Nazaretu. Na tomto místě se vyrovnám pouze s tezí, že jde o legendy. Za mnohé budu citovat alespoň jednu kapacitu v oblasti literární historie, opět C. S. Lewise:

…Dále stojí za povšimnutí, že z tohoto hlediska byste museli považovat zprávy o tomto člověku za legendy. Jako literární historik jsem ovšem přesvědčen, že evangelia mohou být čímkoli spíše než legendami. Přečetl jsem mnoho legend a je mi naprosto jasné, že to není záležitost téhož druhu. Nejsou dost umělecká, aby mohla být legendami. Z hlediska imaginace jsou neohrabaná, věci v nich nejsou náležitě propracovány. Většina Ježíšova života nám zůstává naprosto neznámá, stejně jako život kteréhokoli z jeho současníků, což by tvůrcové legend jistě nedovolili… [5]

Tvrdit, že evangelia (a taktéž kniha Skutků apoštolských, jejímž autorem je evangelista Lukáš – a o níž se doc. Funda místy ve své práci opírá) jsou pouhými legendami (v lepším případě spisy, které mají především, či pouze, vyznavačskou hodnotu) je nevěrohodná zkratka těch, kdo se evangelii nechtějí zabývat poctivě. Doc. Funda sice k NZ textům přistupuje z hlediska svého religionistického bádání vcelku seriózně, ale i tak poněkud ”mate tělem”. Totiž, když na jednu stranu pochybuje nad hodnotou historické výpovědi Skutků, přičemž na druhou stranu o texty této knihy v jistém smyslu opírá svou hypotézu:

…I když kniha Skutků apoštolských není historicky příliš spolehlivým pramenem, protože z určitého již odstupu – asi padesáti let – retušuje některá názorová pnutí první křesťanské generace, mluví na druhé straně ve prospěch hodnověrnosti tradice o Štěpánovi skutečnost, že Štěpán formuluje své vyznání starou judaistickou titulaturou: ”Syn člověka” a ”stojící na pravici boží” (Skutky 7:56).
[cit. ze 4. části]

Povšimněme si, prosím, v citátu zejména slova ”retušování”. Přes čtvrt století fotografuji, takže moc dobře vím, co je to retuš – jde o vědomý a promyšlený zásah do stavby fotografického záznamu za účelem změny, opravy či úpravy výsledného obrazu. Nebo – chcete-li – jde o fixlování. A ještě jinými slovy: retuš je způsob, jak do finálního obrazu dostanu to, co tam chci mít a vyloučím to, co tam mít nechci.
Pokud takto doc. Funda uvažuje o autorech NZ, pak nechápu, jak pro něj může být poselství NZ spisů natolik spolehlivé, aby se stalo oporou pro jeho jakoukoli tezi? Jestliže autoři podváděli, upravovali a retušovali tak, aby výslednice odpovídala jejich imaginaci (případně projekci vlastních představ a z nich odvozené víry), nikoli skutečnosti, pak nejsou přeci hodní toho, abychom se jimi zabývali (viz dále citace doc. Fundy, která pojednává o existenciálně-etické transcedenci).
Nicméně k historické spolehlivosti Skutků apoštolských mohu alespoň citovat slova proslulého světového archeologa Sira Williama Ramsaye, který – ačkoli neměl žádné osobní důvody křesťanství ”nadržovat” – prohlásil:

Lukáš je historikem prvé třídy. Nejenže jsou jeho tvrzení o faktech hodnověrná, má správný historický smysl, staví na myšlence a plánu, který vládne vývoji dějin, a postupuje úměrně podle důležitosti každé události. Předkládá důležité a rozhodující události a ukazuje pravou podstatu, zatímco se jen lehce dotýká nebo vůbec vynechává to, co je pro jeho účel bezcenné. Zkrátka, tento autor může být řazen po bok největších historiků. [6]

[K dalšímu studiu spolehlivosti NZ spisků odkazuji čtenáře na prostudování knihy F. F. Bruceho, Věrohodnost Nového zákona, Návrat, Praha 1992. Pokud jde o dataci čtyř evangelií a zboření klasického liberálního mýtu o tom, že jsou psána až mezi roky 65-120 odkazuji na velice propracovanou a čtivou studii C. Tresmontanta, Hebrejský Kristus, Knižná dielňa Timotej, Košice, 1994. Ve své studii navíc Tresmontant velice přesvědčivě argumentuje ve prospěch teorie, že pod řeckým textem evangelií se skrývá výrazná vrstva původního textu hebrejsko-aramejského. A dataci sepsání evangelií posouvá fakticky do první generace Kristových následovníků.
Tyto prameny doporučuji k poctivému prostudování, neboť rozsah mé polemiky nedovoluje obšírněji opakovat to, co je fundovaně, srozumitelně a poměrně obsáhle zpracováno ve zmíněných publikacích.]

Pospěšme ale dále, doc. Funda ve své práci dále o Ježíši tvrdí, že:

…Středem prvokřesťanského kérygmatu není historický Ježíš, ale Kristus křesťanské víry.
[cit. z 1. části]

Tato definující věta liberální teologie je v určitém smyslu jádrem celé Fundovy teorie: historický Ježíš a Ježíš vyznání nejsou toutéž osobou. Jde o domnělou projekci víry Vzkříšeného Mesiáše na historickou osobu. Nebo jinými slovy: Ježíš víry (tak, jak bychom ho chtěli vidět a vyznávat) je ztotožněn se skutečným (avšak ve své podstatě odlišným) Ježíšem zakotveným v historii. A o tom vlastně podstatná část práce doc. Fundy pojednává, neboť právě toto východisko je nutnou podmínkou pro formulaci hypotézy Erchómenos.

[Jenže ”projekce víry” není až zase tak něco nového. Doc. Funda se fakticky vrací přes R. Bultmanna a další až k L. Feuerbachoovi, který ve své práci Podstata křesťanství (z r. 1841) se snaží dokázat, že Bůh není transcendentní realitou, nýbrž jen a pouze projekcí lidských aspirací na dokonalost.
Mám za to, že se v tomto bodě nejenom doc Funda, nýbrž i jeho předchůdci filosofové a teologové jako například L. Feuerbach, F. Nietzsche, či R. Bultmann dopustili v hodnocení Ježíše Krista určitého klopýtnutí, jak říká K. Barth ve svém komentáři k Listu Římanům: ”Klopýtneme, když si myslíme, že o Něm (rozuměj Ježíši) můžeme pojednávat, hovořit a slyšet – aniž bychom Jím byli otřeseni.” V zásadě jde o základní postoj: buď pátrám po tom, čím mne Ježíš může oslovit a proměnit, a nebo po tom, jak si Jžíše mohu zaškatulkovat a učinit z něj ”neškodného a nezávazného” učitele, jednoho z mnoha jiných.]

Souhrnem k této části polemiky, kterou jsme započali otázkou vzniku církve: pro mě osobně jako vyznávajícího následovníka Ježíše z Nazareta zvaného Kristus není až tak podstatné vědět na den a hodinu přesně, kdy ”vzniklo křesťanství”, nýbrž moje víra stojí a padá s několika málo skutečně zásadními otázkami: Je Ježíš vyznání – ten Vzkříšený Pán – toutéž osobou jako historický Ježíš evangelií? Došlo ke skutečnému vtělení Boha, nebo jde o pouhou projekci víry, či mýtus? Došlo ke skutečnému (nebo-li fyzickému) a nebo jen domělému vzkříšení ukřižovaného Ježíše Nazaretského? A je tedy historický Ježíš tím prvotním impulsem vzniku církve?

(Pokračování zde)

 


Čtení z dnešního dne: Pondělí 20.11.

1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64; Lk 18,35-43

Komentář k 1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64: Spolu s novým stylem, vynuceným řeckou nadvládou, přichází: porušení zákona, oddání se modloslužbě. Nepřipadá ti, že jsou lidé stále stejní? Chci jít proti proudu!

Zdroj: Nedělní liturgie

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...