Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty V VíraDelší texty Apologetika, polemika: Proti Fundovi -2 /Petr Plaňanský/

Apologetika, polemika: Proti Fundovi -2 /Petr Plaňanský/

Proti Fundovi – 2
Polemika k práci Doc. Dr. O. A. Fundy: Vznik křesťanské víry – hypothesa Erchómenos
(zveřejněné v Universu na Neviditelném psu)
Polemiku ”Proti Fundovi” sepsal Petr Plaňanský, v červenci-srpnu L. P. 2001


Tento text si můžete stáhnout ve formátu WORD: PF1.doc, PF2.doc, PF3.doc.






Vzkříšení a prázdný hrob – skutečný kámen úrazu?
Myslím, že je na čase se věnovat otázce vzkříšení Ježíše Nazaretského z mrtvých. Myšlenka vzkříšení jakožto projekce Ježíšových učedníků a legendického vyprávění je v práci doc. Fundy totiž rozvedena hned v několika pasážích:

…křesťanství vzniklo ve chvíli, kdy Ježíšovi přívrženci určitým způsobem vyznali, že Ježíš, který skončil křížem, neskončil zmarem, ale že v něm je začátek…
(…)
Pro religionistu, ale stejně tak i radikálně kritického teologa bultmannovské školy je výpověď o Kristově vzkříšení mýtem.
(…)
…Zajímavé je, že v této souvislosti, že právě v 15. Kapitole I. dopisu do Korintu, kde Pavel snáší vehementně všechny argumenty ve prospěch vzkříšení, jen jeden argument neuvádí – evangelijní vyprávění o prázdném hrobě. Tuto tradici – podle mého, studiem textů podloženého mínění, legendu – zřejmě ještě neznal.
[cit. z 2. části]

Jako protiváhu tomuto tvrzení, které v sobě nezapře školu klasické liberální teologie (dnes zjevně překonanou a tedy neadekvátní ve svých současných závěrech), mohu nabídnout jiné stanovisko, které se k pochybnostem nad skutečností vzkříšení a prázdného hrobu vyjadřuje následovně:

… Vzhledem k současným možným pochybnostem ve víře je však důležité nejprve poukázat na dobře odůvodněné historické skutečnosti. Zakládají se na dvou podstatných a objasňujících zkušenostech, jež obstojí i před kritickou exegezí a před čistě historickým bádáním proti jakýmkoli vážným námitkám. První zkušeností je objevení prázdného hrobu (nejstarší dosvědčení je u Marka 16:1-8), jež podle kriticko-exegetického posouzení právě nesloužilo k apologetickému dokazování (na jedné straně: objevení ženami, jež podle židovských zákonů nebyly způsobilé ke svědectví – ”blouznění” Lukáš 24:11 – a na závěr zprávy zmínka o obvyklém motivu hrůzy Marek 16:8; avšak na druhé straně: možnost přezkoumání této zprávy v Jeruzalémě; ani protikřesťanská jeruzalémská polemika skutečnost prázdného hrobu nikdy nepopírala). Další zkušeností je několikeré zjevení se (sebedosvědčování se) Ježíšovo před vybranými svědky… [7]

Ještě se podívejme na to, co apoštol Pavel v Doc. Fundou zmíněné pasáži listu do Korintu skutečně říká:

Předal jsem vám totiž především to, co jsem také přijal: že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a že byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen podle Písem a že se ukázal Kéfovi a potom dvanácti…
[1. Korintským 15:3-5, NBK]

Co to prakticky znamená ve sporné otázce prázdného hrobu? Z logiky kauzality vyplývá, že jestliže …Kristus zemřel …byl pohřben … byl vzkříšen … a ukázal se…, není potřeba dodávat, že hrob byl prázdný. Tento dodatek by byl v případě Pavlovy řeči redundantní. Vzkříšení z mrtvých je naprosto dostatečně podpořeno odvoláním na svědky, z nichž ještě mnozí žijí a posluchač či čitatel Pavlovy řeči má tedy teoretickou (v případě ochoty vydat se na cestu do Judeje dokonce praktickou) možnost si tato fakta ověřit. Myslím si, že zmíněná pasáž v práci doc. Fundy je hodně uměle, byť umně, vytvořeným můstkem pro jeho další závěry.
Celou situaci osobně nahlížím tak, že zatímco v evangeliích je popisováno svědectví těch, kteří prázdný hrob navštívili, pak v listech Pavlových se rýsuje jasné křesťanské vyznání víry (tedy fakticky důsledek onoho prázdného hrobu), které se navíc odvolává na prorocká zaslíbení Starého zákona (viz opakující se …podle Písem…). Je tedy nepatřičné vyvozovat z odlišného pojetí Pavlových listů a evangelijních záznamů teorii legendického vyprávění o prázdném hrobě.

[Pouze na okraj dodávám, že apoštol Pavel patřil ve své době k nejvzdělanějším lidem: nejen že znal a citoval řecké autory své doby, ale pokud jde o židovskou víru, dostalo se mu rabínského vzdělání, když ”sedával u nohou Gamalielových”. Lze tudíž předpokládat, že jako vzdělanec uměl pracovat s textem a jeho obsahem… a dokázal – pro srozumitelné definování pojmů křesťanské víry – vytěžit maximum z toho, co měl k dispozici.]

Doc. Funda navrhuje následující řešení sporu o vzkříšení:

…spor o Kristovo vzkříšení by se neměl odehrávat v pozitivistických souřadnicích pravověrné křesťanské věrouky (…), nýbrž kolem otázky, které pojetí lidské existence je více pravdivé. To s rozměrem transcedence, či to bez rozměru transcedence? Transcedence ovšem nikoli mýticky nadpřirozené, nýbrž transcedence existenciálně etické, transcedence jako přesahu, jako výrazu pro to, co do lidského života vstupuje jako bezpodmínečné a nepodmíněné, jako zvěst, že je člověk přijat a že je vyzván.
[cit. z 2. části]

V kontextu s právě citovaným si položme několik řečnických, nikoli nepodstatných, otázek: ”Dobrá, budu-li nahlížet na transcedenci jako na záležitost existenciálně-etickou, pak čím nebo kým jsem přijat a vyzván? Sám sebou? Lidstvím? Universem? K čemu mám směřovat a jak si to mám představit? A k čemu mi to vlastně bude? Jak mě to nasměruje a jakým právem vlastně?” Nemohu si pomoci, ale ta hezky načrtnutá konstrukce nemá ani pevný základ a ani jasné východisko. Řešení doc. Fundy možná postačí filosofům a intelektuálům, ale Kristus dokáže oslovit svým životem jednotlivce napříč společenským a vědomostním spektrem, a to i dnes! Skutečnost je tedy taková, že transcedence postrádající Boha (budu-li uvažovat o existenciálně-etické transcedenci s jakýmsi apriorně pozitivním nábojem) je ve skutečnosti projekcí lidských tužeb: ”jak by to mohlo být krásné, kdyby Bůh doopravdy byl a kdyby byl tak milosrdný a dobrý, jak tvrdí křesťané”. Protože nemám-li východiska v transcendentnu vpravdě Božského přesahu, pak se dostávám do pozice, kterou v jiných ze svých prací doc. Funda celkem trefně vyjádřil a mistrnou zkratkou (dle mého mínění) popsal stav lidí, kteří se od hledání Božského transcendentna odvracejí:

…není žádný Bůh, je jen průser světa. [8]

Souhrnem: svět bez naděje onoho Božského přesahu je obyčejným nihilismem – oním skutečným průserem. Není-li něco vyššího, eticky a mravně závazného, než lidská mysl či existenciální potřeba člověka a není-li tím vyšším Božská Persóna, pak jakékoli úsilí o dobro (dokonce samo úsilí) je nesmyslné, ba bezvýznamné ze samé podstaty, neboť podstata de facto neexistuje.

[Podívám-li se na tuto část polemiky například skrze působení Matky Terezy, pak mám dvě možnosti volby. Jestliže Matku Terezu k její pomoci nejbídnějším lidem hnala potřeba existenciálního sebevyjádření, pak to byla ubohá žena a její skutky nestojí za řeč. A my jsme vlastně byli hlupáci, kteří přihlíželi a tleskali jejímu existenciálnímu exhibicionismu sebevyjádření.
Jenže já osobně dávám přednost té druhé možnosti: Matka Tereza jednala soucitně proto, že byla prodchnuta, či přesněji uchvácena Boží láskou a milostí. Její život se vztahoval k Božskému transcendentnu, které mohla nahlédnout skrze osobní vztah s Ježíšem Kristem, a proto její jednání bylo a dodnes se jeví jako smysluplné a úctyhodné.
Zatímco nás práce doc. Fundy nás směřuje k abstraktní a blíže neuchopitelné transcedenci, skutky Matky Terezy nás směřují ke konkrétní a ve skutku milosrdenství doslova zhmotnělé Boží lásce.]

Z perspektivy vyznávajícího křesťana dodávám, že křesťanství bez skutečného vzkříšení je jenom jedním z mnoha jiných tuctových a prázdných náboženství. Smrt a vzkříšení Ježíše Krista, jako nejvyšší projev Božího odpuštění, ospravedlnění, milosti a lásky, je kmenem křesťanské zvěsti. Podetneme-li kmen, který z kořenů vyživuje korunu, nezbývá vcelku nic, co by stálo za řeč. Kořeny víry – starozákonní nositelé a vyznavači Boží zvěsti o naději Vykupitele zetlí v zemi. Taktéž koruna víry, není-li spojena s kořeny kmenem, bez výživy velice rychle odumře. A to je, podle mého poznání skutečný odkaz liberální a postliberální teologie dnešnímu světu: přeříznutím kmenu nedozraje ovoce lásky, protože víra usychá a odkaz naděje hnije. Nekonalo-li se vtělení jako akt Boží milosti, nedošlo-li k ukřižováni jako aktu smíření Boha s člověkem a nenásledovalo-li vzkříšení jako akt ospravedlnění člověka Bohem, pak je celá naše polemika vcelku jalovým mrháním času. Raději než toto, jak ironicky poznamenává apoštol Pavel v souvislosti se vzkříšením, přijměme a dělejme následující:

”Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! (…)
Jestliže mrtví nevstanou, pak ,jezme a pijme, neboť zítra zemřeme‘.”
[1. list Korintským 15:17-19, 32b, ČEP]

Souhrnem: středobodem (chcete-li centrem) křesťanovy víry je Boží vtělení, smrt a zmrtvýchvstání skrze Ježíše Nazaretského. Tento Boží pohyb směrem k člověku lze bez nadsázky nazvat Největším Zázrakem...

[K této části diskuse doporučuji pro lepší pochopení k přečtení jednak všechna čtyři evangelia Nového zákona a například ještě C. S. Lewise, Zázraky, Návrat domů, Praha 2000.]

Vzkříšení a jedna výpověď (snad nejstarší psaná?)
Ještě k tvrzení doc. Fundy, že:

…Pavel z Tarsu výpověď o Ježíši, že ”byl vzkříšen” nevytvořil, ale převzal…
[cit. z 2. části]

Což se opírá o text z 1. Listu do Korintu 15:3-8, který je datem vzniku starší než evangelijní záznamy.
Zde doc. Funda říká, že jde o tradici, o jistou ”formuli víry”. Avšak utekla mu jedna podstatná skutečnost a sice Pavlova osobní zkušenost se Vzkříšeným, jak je i zaznamenána ve Skutcích apoštolských 9:3-6a (ČEP):

Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: ”Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?” Saul řekl: ”Kdo jsi, Pane?” On odpověděl: ”Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ…”

[Je pravděpodobné, že Skutky apoštolské jako historicko-vyznavačský dokument vznikly přibližně deset let po sepsání 1. Listu do Korintu, nicméně to nemění nic na skutečnosti, že Pavel v době sepisování listu do Korintu již byl více než 20 let následovníkem Krista (!), takže událost osobní zkušenosti se Vzkříšeným předcházela v listu použité formulaci vyznání. Mám za to, že není podstatné, jestli Pavel použil obecně užívaného a zavedeného vyznavačského obratu, to je skutečně možné, ba přímo pravděpodobné, nicméně podstatná je posloupnost, která je opačná, než teorie doc. Fundy uvádí. A to je pro konzistentnost jeho teorie vskutku přitěžující okolnost.]

Shrnu-li to: dříve, než byl Pavel vyučen ve víře (”vyučení” a ”potvrzení” se mu dostává mnohem později od Barnabáše a při setkání s dalšími apoštoly), měl naprosto konkrétní osobní zkušenost se Vzkříšeným. Na základě neobvyklé události náhlé konverze při cestě do Damašku (potvrzené zázračným uzdravením skrze modlitbu a požehnání Ananniáše z Damašku) začíná Pavel okamžitě kázat o Vzkříšeném.

Čili naprostý obrat v Pavlově myšlení (z dříve zarputilého odpůrce Kristových následovníků, se stává bezvýhradný zastánce této víry), hovoří o tom, že se v jeho životě odehrálo něco naprosto mimořádného. V tomto faktu se Pavlem používaná vyznavačská formule jeví nikoli jako corpus delicti, nýbrž jako logický důsledek předešlých událostí.

Erchómenos: ten přicházející
Doc. Funda na toto řecké slovo zaměřil druhou část své práce (vše předchozí, co bylo řečeno, lze chápat jako určité zahřívací kolo: nutný úvod a seznámení s východisky).
Jeho teorie Erchómenos je pro mě zajímavá zejména tím, že si všímá souvztažnosti řady variant tohoto řeckého slova se starozákonním tetragramem JHVH.

[Dnešní čtenáře Bible patrně nemá nejmenšího ponětí, jaké pohoršení u židovských posluchačů Ježíšových proslovů musela vyvolávat mnohá Ježíšova vyhlášení začínající slovy: ”Já jsem…”. Takto uvozené věty jsou faktickým dovoláváním se Božské autority. Tetragram JHVH je nejenom ”jménem Božím”, nýbrž vyjadřuje Boží podstatu: ”Já Jsem, který Jsem”, nebo též: ”Jsem, který přicházím” a nebo hodně volný výklad: ”Já Jsem, který je v tom s vámi”.]

Pokud se pozorně podíváte na citovaná místa Písma, která teorie Erchómenos cituje či zmiňuje, neunikne vám určitý širší kontext: Ježíš a jím reprezentované Boží království je dynamické, přicházející, neustále v pohybu, dnes bychom to vyjádřili slovem pro-aktivní. Ježíšovo poselství není ztrnulou, snadno ”uchopitelnou” dogmatikou (ta vznikla mnohem-mnohem později), nýbrž předávání zkušenosti Božího království prostřednictvím rabínského vyučováním: pomocí obrazů, podobenství s dějovými zápletkami a zkušeností odvozených z běžného života posluchačů. Jinak řečeno: Bůh, aby mu bylo rozuměno a porozuměno, používá lidských způsobů vyjadřování. Nejen těch slovních, nýbrž i takového, že se sám vtělil – přijal na sebe člověčenství v Ježíši Nazaretském řečeném Kristus, ”stal se jedním z nás”.
Boží království, které se do světa prolomilo skrze Ježíše z Nazareta, Syna Božího, neustále přichází/uskutečňuje se. Je stále trvajícím procesem proměny a následování, i pro nás se neustále uskutečňuje a aktualizuje (ačkoli to vypadá, že s doc. Fundou zastáváme stejné stanovisko, rozdíl je patrný – doc. Funda vnímá toto ”stávání se” jako univerzální figuru, která je vystopovatelná ve všech dobách a náboženstvích; já toto ”stávání se” vnímám jako důsledek průlomu Božího království do našeho času a postupné směřování k plnosti časů a tudíž postupné naplnění lidských dějin a jejich naprosto konkrétního završení, které vyvrcholí soudem a plností Božího království).

[Doc. Funda v této části své práce přináší pohled, který se jeví jako určitý konglomerát postliberální a procesuální teologie. Procesuální teologie se dívá na vznik a pokračování křesťanství v historii skrze ”přícházení/stávání se”, což – zjednodušeně řečeno – lze vyjádřit slovy: realita není statická, nýbrž je procesem, neustálým ”stáváním se” a i Bůh se ”vyvíjí” – jeho myšlení a jednání je ovlivněno zkušenostmi, kterými spolu s lidstvem a skrze lidstvo prochází. V kontextu právě řečeného je pak nutné i chápat Boží vševědoucnost: Bůh ví vše, co se uskutečnilo, ale budoucnost je mu v určitém smyslu zahalena tak, jako nám.
Pokud jde o realitu jako proces proměny, pak v této tezi s procesuální teologií souhlasím – ovšem pouze v oblasti námi pozorovatelného času; Boží postavení v této realitě a tedy i Jeho vševědoucnost však vnímám v tradičním pojetí. Myslím, že nejlepší obraz vztahu času a nad-času (věčnosti) je vyjádřen v díle C. S. Lewise, Velký rozvod, Návrat, Praha 1992.]

Srovnejte si řadu výroků NZ a SZ a pak vám ona slova vyjadřující pohyb nebudou tak záhadná. (Nad to stavba poukazuje na to, že pod řeckým textem NZ je vysledovatelná vrstva původního hebrejského myšlení a snad i textu.) Je přeci psáno, že Bůh se nemění. Je nějakým způsobem konstantní a přesto není ustrnulý, naopak je pro-aktivní, jednající, dynamický. Konstantní je Bůh předně ve své podstatě a charakteru, ve vztahu k člověku pak ve své věrnosti a stálém zájmu. Pokud jde o Boží pro-aktivitu a dynamičnost, pak jimi mám na mysli tu skutečnost, že stále hledá nové cesty k lidstvu přes to, že lidstvo Ho odmítá. Nakonec i toto v jistém smyslu vyjadřuje tetragram JHVH: ”Jsem, který přicházím”.

Kdo tedy vlastně založil křesťanskou církev?
Doc. Funda ve své hypotéze uvažuje:

Historický Ježíš hlásal příchod božího království, místo toho přišla církev, která z Ježíše udělala Krista. Diskontinuita je především spatřována v tom, že historický Ježíš se nepovažoval za toho, kým jej křesťanská christologie vyznala.
[cit. z 6. části]

Tento citát je jasnou ukázkou ”teologie náhražky” (pozor, neplést s pojmem teologie náhrady). Dovolte, abych svůj terminus technicus teologie náhražky vysvětlil. Víte co je náhražková káva? To je káva, která má zanedbatelné (a nebo vůbec žádné) množství kofeinu, chutí a vůní má připomínat skutečnou lahodnou vůni a chuť kávy. Pokud jste doposud nepili pravou kávu, nepřijde vám, že pijete její pouhou náhražku. Spokojíte se s tím, co máte k dispozici. Jestliže však pijete náhražkovou kávu a někdy před tím jste pili kávu pravou, máte na patře pachuť ”mletých kaštanů” a je vám jasné, že náhražková káva nikdy nemůže nahradit kávu skutečnou. Citát doc. Fundy dělá z církve jakousi náhražku (nebo hezky česky: ”z nouze ctnost”), která nastoupila v momentě frustrace z toho, že Boží království ohlašované Ježíšem nepřišlo. Tento pohled vychází, alespoň se domnívám, ze zásadního nepochopení: církev v prvním plánu není organizací, nýbrž organismem. Je tělem Kristovým. Církev je – podle soudobé eklesiologie (kde se ve vzácné shodě scházejí římští katolíci, protestanti i pravoslavní) – ustanovena v konkrétním společenství slovem a svátostmi při Večeři Páně, tedy i církev jako společenství vyznávajících se v jistém smyslu znovu ”uskutečňuje/přichází” stejně jako Boží království. Dá se říci, že určitým předobrazem společenství církve je i Poslední Večeře Ježíše s jeho učedníky.

[Mimochodem citát doc. Fundy vychází ze slavného a téměř totožného citátu francouzského římskokatolického biblisty A. F. Loisyho, který ve svých dílech tvrdil, že ”základ pravého křesťanství” zformovala pozdější církevní redakce a původní jádro nelze dnes již rozeznat. Tento názor se později rozšířil na tvrzení, že Ježíš nejen že žádnou církev nezaložil, nýbrž že na žádnou církev nepomýšlel. Ježíš tedy hlásal boží království, ale místo toho se dostavila církev…]

V odpověď lze citovat G. Bornkamma (ve své práci jej cituje i doc. Funda), který ke vzniku církve poznamenává:

Církev má svůj původ a vznik ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista – ne ve smyslu časovém, nýbrž věcném. (…) Založení církve tedy není dílem Ježíše předvelikonočního, nýbrž vzkříšeného. [9]

Tedy jinak řečeno: církev je důsledkem zmrtvýchvstání Ježíše – Mesiáše, nikoli příčinou jeho přiznání Mesiášského titulu. Doc. Funda ve své práci mylně zaměnil důsledek s příčinou, respektive prohodil jejich znaménka.
K tématu nechejme promluvit ještě našeho A. Molnára, který se na vznik církve dívá následovně:

Je možné, že Ježíš nikdy nevyslovil slovo církev. Ale skutečnost církve vytvořil vědomě, když shromažďoval obec svých věrných jako ostatek, jenž je dědicem starozákonních zaslíbení a počátkem nového lidu Hospodinova, čekatelem Božího království. Blízkost tohoto království zvěstoval Ježíš přesto, že mu zůstávalo událostí nevypočitatelné budoucnosti. V jeho vlastní osobě se Boží království přiblížilo, v něm budoucí věk již přesáhl do věku přítomného… [10]

Přišlo, nebo nepřišlo Ježíšem ohlašované království?
Historický Ježíš hlásal příchod božího království, místo toho přišla církev, která z Ježíše udělala Krista. Diskontinuita je především spatřována v tom, že historický Ježíš se nepovažoval za toho, kým jej křesťanská christologie vyznala.
[cit. z 6. části]

Vrátím-li se ještě z jiného úhlu pohledu k tvrzení doc. Fundy, pak si troufnu říci, že je to tvrzení, které Ježíše (budu-li uvažovat v termínech doc. Fundy, pak Ježíše historického) nepatřičně psychologizuje (ale to nemám doc. Fundovi za zlé, neboť jak se říká: ”i my jsme děti své doby”). Jestliže Ježíš o sobě něco prohlásí (na věrohodnost pramenů ohledně Ježíšových prohlášení jsem odkázal již výše), pak nemáme nejmenší důvod jeho prohlášení retušovat či dekódovat a hledat v nich to, co bychom rádi, aby tam bylo.
Když se podíváme k samotným pramenům, tedy evangeliím, pak se z nich dovíme, že i sám Jan Křtitel o Ježíši zapochyboval. Muž, který Ježíše svým vystoupením předcházel (a fakticky uvedl do služby křtem), v době, kdy již byl vězněn, poslal dva ze svých učedníků, aby se Ježíše zeptali, zda je tím, koho židé očekávali.

Ježíš jim odpověděl: ”Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví jsou kříšeni a chudým se káže evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou nepohoršuje.”
(Mt 11:4-6, NBK)

A jinde ke svému poslání Ježíš říká:

Vymítám-li však démony Božím prstem, jistě k vám přišlo Boží království.
(Lk 11:20, NBK)

Souhrnem: dá se říci, že Boží království se skrze Ježíše ”prolomilo” do tohoto světa: už je mezi námi, ale ještě ne v plnosti. Tak jako uzdravení a zázraky, které přicházejí jako určité doprovodné jevy. Kristem můžeme být v tomto čase podstatně uzdraveni, nikoli však plně. Plnost Božího království leží před námi a přesto je můžeme v našem životě prakticky okoušet už nyní.


(Pokračování zde)


Témata: Víra

Čtení z dnešního dne: Úterý 21.11.

2 Mak 6,18-31; Lk 19,1-10

Komentář k Lk 19,1-10: I z doby nedávné ke mně mluví vzory statečnosti a odporu. Následování Ježíše předpokládá odvahu postavit se většině. Připravuji se na to?

Zdroj: Nedělní liturgie

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...