Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty V VíraDelší texty Apologetika, polemika: Proti Fundovi -3 /Petr Plaňanský/

Apologetika, polemika: Proti Fundovi -3 /Petr Plaňanský/

Proti Fundovi – 3
Polemika k práci Doc. Dr. O. A. Fundy: Vznik křesťanské víry – hypothesa Erchómenos
(zveřejněné v Universu na Neviditelném psu)
Polemiku ”Proti Fundovi” sepsal Petr Plaňanský, v červenci-srpnu L. P. 2001





Figura, nebo realita?
Doc. Funda ve své hypothese Erchómenos říká, že:

Erchomenos – ten který přichází, ten přicházející, je tou universální náboženskou figurou, vykupitelskou šablonou, která byla v různých dobách a v různých náboženských okruzích a kontextech vždy znovu aktualizována a plněna novým konkrétním obsahem. Základní schéma této rétorické figury je: někdo (eventuálně i něco) přichází, jeho příchod je to mocné a překvapivé, nad lidské očekávání, je vlomem záchranné moci.
[cit. ze 3. části]

Pokud jde o Ježíše Nazaretského zvaného Kristus (toto spojení jsem již použil a jenom na okraj dodávám, že tím jasně vyjadřuji, že Ježíše historického ztotožňuji s Ježíšem Kristem), pak k tomuto slovu doc. Fundy říkám: ANO i NE.
Ještě než vysvětlím, proč, pokusím se na určitém příměru vysvětlit chápání onoho termínu ”náboženská figura” (též ”rétorická figura”). Figura, nebo hezky česky ”panák” (v tomto případě ovšem určitý obrat, vzorec, či způsob vyjadřování) slouží k tomu, aby se využila tam, kde je potřeba vyplnit určitý prázdný prostor. (V případě panáka-manekýna jde o vyplnění prostoru ve výkladní skříni, v případě vyjadřovacího vzorce jde o vyplnění prázdnoty určitého lidského očekávání záchrany. V nedávné ideologické terminologii bývalého Československa to lze ilustrovat například na komunistické vizi ”šťastných zářných zítřků pod vedením SSSR, našeho věčného spojence”.)
Čili místo přijetí reálné události (nikoli fiktivní, jak jsem se na jiných místech snažil dokázat s odvoláním na prameny) se nám nabízí jakýsi univerzální vzorec: záchrana, touha po lepším, tedy: přicházející změna (či Měnitel) je to, o co v našem případě jde.
Moje ANO zaznělo k tomu, že v lidstvu v různém historickém kontextu vždy bylo očekávání záchrany a touha po vysvobození, které se promítly do mýtopoetických příběhů. O tom není nejmenších pochyb. Lidská bída a ubohost je univerzální, očekávání záchrany zvenčí je tudíž taktéž univerzální.
Moje NE zní k tomu, že i Ježíš by měl být zařazen jako jeden z těchto mnoha jiných mytologických obrazů. On je naopak reálným naplněním (chcete-li zhmotněním) těchto mytologických očekávání minulosti.
Tento problém souvztažnosti obecného univerzálního očekávání, promítajícího se do náboženských mýtů a skutečnou historickou událostí, kdy se mýtus uskutečnil v historicky jasně definovatelném období v ukřižování a zmrtvýchvstání historického Ježíše z Nazareta, řešil (a vyřešil) už před téměř 60 lety C. S. Lewis:

…vtělení přesahuje mýtus. Srdcem křesťanství je mýtus, který je současně skutečností. Starý mýtus o umírajícím bohu, aniž by přestal být mýtem, sestupuje z nebe legendy a představivosti na zemi historie. Stává se – v určité chvíli, na určitém místě, provázen ověřitelnými historickými následky. Dostáváme se od Baldera nebo Osirise, umírajících neznámo kdy a kde, k historické osobnosti (tak tomu je) ukřižované pod Pontským Pilátem. Tím, že se stal skutečností, nepřestal být mýtem; to je ten zázrak… [11]

Souhrnem: jako vyznávající křesťan uznávám a přijímám historickou realitu. Součástí této reality je vtělení, ukřižování a zmrtvýchvstání. To jsou tři základní opěrné body mé naděje a víry, které mají pochopitelně naprosto konkrétní přesah a účinek v každodenním životě. Chápu, že ten, kdo jen těžko tuto realitu (z jakéhokoli důvodu) dokáže přijmout, se snaží svůj prázdný prostor naděje vyplnit ”panákem” – onou rétorickou figurou, která alespoň zčásti zaplňuje prázdnotu. Problém je, že panák se po určité době ukáže býti pouhým panákem – náhražkou, která sice prostor zabrala, ale nevyplnila prázdnotu naší duše…

Plán spásy na etapy?
Pojďme se ještě krátce podívat na problém spásy/záchrany jako takové. Doc. Funda nám říká:

Lukáš, který se vyrovnává s problémem, že v první generaci království boží nenastalo a řeší tuto krizi vytvořením teologie dějin spásy, totiž že Bůh koná svůj spásný plán postupně (oikonomia tou theou) v určitých dějinných fázích, chápe již ustavivší se křesťanskou církev jako pokračovatelku zaslíbení daných Izraeli.
[cit. ze 4. části]

Zní to krásně, nicméně problém nám nastává v okamžiku, kdy otevřeme Starý zákon a zjistíme, že Bůh v jistém smyslu skutečně ”pracuje na etapy”. Stačí si přečíst příběhy Abrahama, nebo Josefa Egyptského. Mám pocit, že doc. Funda poněkud zapomíná na to, že my už všechno víme (neboť si to můžeme přečíst od začátku do konce, či v libovolném pořadí), jenže naši bibličtí ”hrdinové” to všechno nejprve ”prožívali”, ”byli u toho” a konec věcí a událostí tedy neznali v tom smyslu, jak je známe my nyní. My věci posuzujeme, jsouce nad časem oněch událostí. Jenže postavy Bible, o kterých se zde píše, jsou jaksi neustále ”v tom”. Ještě jinak: Abraham se o konci dozví na skutečném konci života. My si jej můžeme přečíst dříve, než se podíváme na to, jak byl vlastně Hospodinem osloven…
Takže bych spíše řekl, že Lukáš události, jichž byl zčásti svědkem, či které posbíral z vyprávění druhých – tedy jako pouhý posluchač, zasadil (celkem spolehlivě) do určitého dějinného kontextu, kterého si byl vědom, nebo který byl schopen nějakým způsobem zrekonstruovat. Lukáš jako by sbíral a skládal jednotlivé dílky puzzle do obrazu, který tu byl dávno před pisatelem. Pisateli jednoho z evangelií a Skutků apoštolských, myslím, nešlo ani o to, co dosadit (nakonec zaznamenával prožité události, případně události dosvědčené druhými), nýbrž jak to zasadit do správného kontextu. Ačkoli jsem dalek jakéhokoli hodnocení, řekl bych, že se to Lukášovy podařilo o mnoho lépe, než všem jeho nynějším interpretům.
Tedy ”dějiny spásy” fakticky nevytvořil Lukáš, ale jsou celkem dobře vysledovatelné v Božím jednání s lidmi tak, jak je to zachyceno zejména ve starozákonních knihách Bible.

Můj osobní obraz Božího království
Je myslím dostatečně známo, že i když se člověk pokouší o objektivní vyjádření v určitých věcech (zejména jde-li o spory vlastního přesvědčení), promítne se do jeho názorů jistý díl subjektivity a vlastní zkušenosti. Použiji-li slova doc. Fundy (z jiného jeho díla), pak věci interpretujeme skrze určité předporozumění, se kterým k danému tématu přistupujeme. Tomu se ve své práci nevyhnul ani doc. Funda, a já nemám důvod skrývat skutečnost, že i já věci interpretuji jsa zatížen osobní zkušeností víry.
Proto, abych vyjádřil své chápání víry, použiji obrazného vyjádření. (Výhodou obrazného vyjádření bezesporu je, že se skrze ilustraci mohu čtenáři více vyložit své myšlení. Nevýhodou je určitá zkratkovitost a tím i omezenost takového vyjádření.)
Smysl života, víru v Ježíše Krista a Boží zjevení dějin spásy bych přirovnal k již zmíněné dětské skládačce puzzle. Každá skládačka má svůj logický záměr – je potřeba složit výsledný obraz. Pokud jste někdy puzzle skládali, pak víte, že existuje určitý klíč, který vám práci může usnadnit. Začnete okraji – to jsou ve většině skládaček celkem spolehlivé záchytné body.
V případě smyslu života jsou záchytnými body základní filosofické otázky: Kde jsem se tu vzal? Kdo jsem? Jaký je účel mého bytí?
V případě víry v Ježíše postupuji dále k otázce přesahu vlastního bytí, poznatelnosti Boha a jeho inkarnaci (tedy vtělení).
V případě dějin spásy mohu jít od samého počátku stvoření, zaslíbení daná Adamovi a později Noemu, přes Abrahama – otce víry, Izáka, Jákoba, Mojžíše, přes krále, proroky a kněze (zkrátka přes všechny ty nesmírně inspirující postavy, které měly osobní vztah s Bohem) Starého zákona až k samotnému Ježíši…
Ve všech třech případech mohu poskládat naprosto konkrétní obraz. Zajímavější o to víc, že první souvisí s druhým a oba pak s třetím. Obávám se, ba jsem si jist, že naše skládačky nebudou okamžitě kompletní a možná některé dílky budou určitou dobu i zpřeházené. Ale jak člověk zraje a jeho myšlení a poznávání se tříbí, nabudou obrazy konkrétnějších obrysů a tvarů.
Celá architektura puzzle obrazů má však dva zásadní předpoklady: (1) na počátku dějin byl nějaký záměr/cíl a já se po něm rozhodnu pátrat, protože chci té architektuře porozumět natolik, nakolik budu schopen/nakolik mi bude dáno a umožněno; (2) do své skládačky musím vybírat a přiřazovat ty správné části, nikoli ty, které se zdají být sice pěkné, ale do našeho obrazu nepatří. (Například odpovědi liberální teologie v mnohém dokáží uspokojit intelekt tazatele, ale ve skutečnosti jsou odpověďmi velice povrchními. Odpovídají nám na otázku: ”Co si počneme s Ježíšem?” Ale naprosto nedokáží odpovědět na závažnější otázku: ”Co si má Ježíš počít s námi?”)
Mohu doufat, že než přijde můj ”onen den” (v dané situaci lhostejno zda v chápání apokalyptickém, či zda půjde ”jen” o den mé smrti), budu mít obraz složen natolik, abych porozuměl jeho poselství.
Jsem přesvědčen o tom, že co v tomto případě platí o jednotlivci, platí i o lidstvu. I ono se pokouší poskládat (skrze myslitele, filosofy, básníky, zkušenosti radostí i utrpení, války i objevy) obraz o svém přesahu, o svém smyslu bytí a smyslu a směřování dějin.
Ale tady budu muset své připodobnění opustit, neboť pokulhává za skutečností. Ten obraz již nějak vypadá, ale protože je prostorový a všechny jeho zmíněné tři části se navzájem prolínají a doplňují, pak jde spíš o to, abych na něho nahlížel z úhlu, kde vynikne jeho prostorová celistvost. Možná než k puzzle jsem měl obraz přirovnat k hologramu, který pracuje s prostorem. Ale dost již obrazů, nakonec skutečnost ve své plastičnosti vždycky předčí (ať už v pozitivním, či negativním smyslu) její pouhé vyobrazení.

Stručněji, přesněji a daleko poetičtěji to vyjádřil apoštol Pavel:

Nyní totiž vidíme jako v zrcadle, zastřeně, ale potom tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám tak, jak jsem byl také sám poznán.
[1. Korinstkým 13:12, NBK]

Když to vyjádřím ještě jinak a vlastními slovy: nejtěžší je hledat a dávat odpovědi na nejjednodušší otázky. Protože ty jednoduché otázky jsou jednoduché pouze zdánlivě: táží se totiž na samu podstatu smyslu života. A tak nám mnohdy nezbývá, než na komplikovanou otázku odpovědět otázkou ještě prostší.

Ještě ta církev, abychom nezapomněli…
Církev křesťanská (obecně) je živé společenství jednotlivců, kteří se spolu schází především za účelem vyznávání, uctívání a oslavy Ježíše z Nazareta jako Krista – svého Zachránce a Pána. V rámci tohoto scházení (sdílení a sdružování) se jednotlivci zapojují do nejrůznějších aktivit: vzájemného povzbuzování a podpory, modlitebních zápasů za své blízké i své národy, konkrétní pomoci narkomanům, bezdomovcům, osamělým starým lidem, podpory hospiců a dětských domovů, přinášejí pomoc a lásku těm, kteří nějak strádají… Církev má charakter zvěstovatelský, charitativní a vzdělavatelný. Je částkou onoho Božího království, či současným jazykem srozumitelněji vyjádřeno: Božího vladařství/panování, které se prolomilo do tohoto času. Příčinou vzniku, důvodem existence a středobodem církve je Ježíš z Nazareta řečený Kristus. Církev vznikla proto:

…aby nyní byla skrze církev oznámena vládám a mocnostem v nebesích přerozmanitá Boží moudrost …
[Efezským 3:10, NBK]

Jde především o oznamování moudrosti Boží v jednání s člověkem a o dosvědčování Božího smýšlení s námi, které je smýšlením o pokoji a milosrdenství.

[K obsáhlejšímu pojednání o církvi odkazuji například na výklad Apoštolského vyznání víry v knize V. Váchy: Věřím! Věříš? Věříme?, Ampelos, Praha 1999.]

Jak by měla znít naše závěrečná otázka?
Na závěr své ”apologetiky” se ještě jednou obrátím k židovské tradici. Někteří rabíni říkávali, že ani tak nejde o to, zda hledající pozná Mesiáše, jako spíš o to, aby v ”onen den” poznal Mesiáš onoho dotyčného.
A to jsem vlastně chtěl připomenout celou svou odpovědí. Nešlo mi ani o přesvědčování doc. Fundy, že se – alespoň podle mého mínění – v některých svých závěrech mýlí a nebo že jsou jeho vývody podmíněny jeho předporozuměním a konkrétními zkušenostmi. Jeho práci shledávám pro sebe jako hodnotnou v tom smyslu, že mě inspirovala k řadě nových otázek, a mohu říci, že s řadou jeho tezí a postřehů nemám sebemenší problémy. Konečně mi nešlo ani o nějaké přesvědčování trpělivých čtenářů. Šlo mi o co největší přiblížení se objektivní pravdě. Posouzení toho, zda se mi to podařilo nechám na vašem laskavém úsudku.
Nicméně – jak je na první pohled patrné – naše konečné vývody jsou naprosto odlišné: zatímco doc. Funda odkazuje čtenáře k následování abstraktního univerzálního existenciálně-etického přesahu, pak já zvu k hledání naprosto konkrétní osobní zkušenosti s osobním Bohem. Obrovským darem života je naše svobodná volba. Ta čeká na každého, kdo se textem prokousal až na toto místo…

Každému, kdo to bez úhony vydržel k samému závěru této práce děkuji za trpělivost. Ze srdce vám přeji, abyste byli ve svůj ”onen den” poznáni samotným Mesiášem. Nic lepšího vám popřát asi ani nemohu…






Poznámky k textu:
Biblické citáty jsou převzaty z následujících překladů:
(ČEP) Český ekumenický překlad, Česká biblická společnost, Praha 1985.
(NBK) Nový zákon, Nová Bible Kralická, 2. vyd., Biblion, Praha 2000.

[1] Za mnohé viz např. James B. North, Dějiny církve od Letnic k dnešku, Návrat domů, Praha 2001, str.18.
[2] John R. W. Stott, Zápas mladé církve, Návrat domů, Praha 1999, str. 207.
[3] C. S. Lewis, Co si máme počít s Ježíšem in Bůh na lavici obžalovaných, Návrat domů Praha 1997, str. 72.
[4] C. S. Lewis, K jádru křesťanství, Návrat, Praha 1993, str. 42-43.
[5] C. S. Lewis, Co si máme počít s Ježíšem in Bůh na lavici obžalovaných, Návrat domů Praha 1997, str 72-73
[6] F. F. Bruce, Věrohodnost Nového zákona, Návrat Praha 1992, str. 65-66.
[7] K. Rahner, H. Vorgrimler, Teologický slovník, Zvon, Praha 1988, str. 402.
[8] O. A. Funda, Znavená Evropa umírá, Universita Karlova, Praha 2000, str. 20.
[9] G. Bornkamm, Ježíš Nazaretský, Kalich, Praha 1986, str. 120.
[10] A. Molnár, Lístky o mladé církvi, Kalich, Praha 1952, str. 13.
[11] C. S. Lewis, Mýtus se stal skutečností in Bůh na lavici obžalovaných, Návrat domů, Praha 1997, str. 40.

Pro ty, kdo by se chtěli seznámit s mým pohledem vnímání Božího působení v životě (v nejrůznějších životních situacích) odkazuji alespoň na některé Internetové stránky a časopisy, kde zveřejňuji své články a úvahy:


www.christnet.cz
www.víra.cz
Konzervativní listí
Překročit hranice
Život víry



Tento text si můžete stáhnout ve formátu WORD: PF1.doc, PF2.doc, PF3.doc.




Témata: Víra

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 23.11.

1 Mak 2,15-29; Lk 19,41-44

Komentář k 1 Mak 2,15-29: Horlivost pro Hospodina, dnes těžko pochopitelná. Proto tvrdíme, že je málo „povolání“. Rozhodnutí obětovat se, nelze-li jinak, odejít na poušť. A odtamtud zachraňovat…

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...