Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty O Osobnosti, svatíDostojevskij Dostojevskij: Byl odsouzen k smrti zastřelením, byl deportován na Sibiř...

Dostojevskij: Byl odsouzen k smrti zastřelením, byl deportován na Sibiř...

Měl obtížný charakter, trpěl epileptickými záchvaty, na čas propadl hráčské vášni a často se nacházel ve finanční nouzi. To vše představovalo pro něj i celou jeho rodinu velkou zátěž. Po komplikovaném, ale plodném životě si před smrtí k sobě povolal ženu a děti a nechal si z evangelia svatého Lukáše předčítat příběh o ztraceném synovi. Naléhavě své nejbližší nabádal, aby nikdy neztratili víru v Boha. ... Večer 28. ledna 1881 pak zemřel.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Krása zachrání svět

Říká-li se, že člověk v životě neumírá jen jednou, pak to obzvlášť platí pro život ruského spisovatele Dostojevského. Narodil se roku 11. listopadu 1821 v Moskvě a zemřel 28.1. 1881 v Petrohradě. V dubnu 1849 byl jako mladý muž zatčen pro svoje členství v ilegálním socialistickém hnutí a v prosinci odsouzen k smrti zastřelením. Právě když měl zaznít smrtící výstřel, došla zpráva o tom, že mu car dal milost. Dostojevskij vnímal tuto milost jako své nové zrození, a to i navzdory tomu, že nebyl propuštěn na svobodu, ale deportován na Sibiř na nucené práce. Z pracovního tábora byl propuštěn ještě před vypršením trestu, v sibiřském vyhnanství však musel zůstat až do roku 1859. Pracovní tábor a otřesné zážitky z něj popsal v knize Zápisky z mrtvého domu, která vyšla v roce 1861. Po návratu domů následovala léta nesmírně bohaté literární činnosti, strávená v Rusku i v zahraničí. Na fasádě jednoho domu ve Florencii proti Pallazo Pitti je umístěna kamenná deska s informací, že zde tento velký Rus pracoval na svém románu Idiot. V tomto románě se nachází jedna z klíčových vět jeho díla: „Krása zachrání svět.“ Alexandr Solženicyn, jehož osud se podobá osudu Dostojevského, neboť stejně jako on strávil dlouhá léta v sibiřském gulagu, citoval tuto větu ve svém proslovu proneseném za jeho vynucené nepřítomnosti v roce 1970 ve Stockholmu u příležitosti udělení Nobelovy ceny.

Legenda o velkém inkvizitorovi,
jenž se postaví nečekaně se navrátivšímu Ježíši Kristu

Krátce před smrtí dokončil Dostojevskij své hlavní dílo Bratři Karamazovi. V každé mužské postavě, jež zde vystupuje, počínaje věčně zasmušilým Ivanem až po andělského Aljošu, autor zřejmě vyjádřil něco ze své osobnosti. Znal velmi dobře hlubiny a tajemná zákoutí lidské, zejména ruské duše.

V tomto románu se také nachází legenda o velkém inkvizitorovi, jenž se sebevědomě postaví nečekaně se navrátivšímu Ježíši Kristu. Vylíčení nočního setkání Krista a kardinála inkvizitora v sevillském žaláři patří k nejpůsobivějším pasážím světové literatury o napětí mezí mocí a láskou. Inkvizitor Kristu vyčítá, že svobodu a lásku, které hlásal, dokážou ve svém životě realizovat pouze vyvolení. Kristus ho mlčky vyslechne a pak starce políbí na bezkrevné rty. Polibek mužem otřese, avšak nepromění jej. Otevře dveře žaláře a řekne: „Jdi a už se nikdy nevracej!“ Navzdory tomu – tak praví legenda – je láska silnější než cokoli jiného.

Dostojevskij a Sigmund Freud

V článku Dostojewski und die Vatertötung (Dostojevskij a zabití otce) se Sigmund Freud pokusil představit čtyři aspekty velkého Rusa – spisovatele, neurotika, moralistu a hříšníka. Freud k Dostojevskému choval jen pramálo sympatií, jeho náboženské pohnutky mu zůstávaly v podstatě cizí,. Přesto s uznáním konstatoval: „Dostojevskij jako spisovatel budí nejméně pochybností, jeho místo je někde hned po Shakespearovi. Bratři Karamazovi jsou nejvelkolepějším románem, který byl kdy napsán, vyprávění o velkém inkvizitorovi je jedním z vrcholných výplodů světové literatury, jenž stěží někdo překoná.“

Obtížný charakter Dostojevského
byl živnou půdou jeho geniální tvorby

Obtížný charakter Dostojevského, jenž trpěl epileptickými záchvaty, na čas propadl hráčské vášni a často se nacházel ve finanční nouzi, představoval pro něj i celou jeho rodinu velkou zátěž. Postavy jeho románů mají nejen jeho geniální schopnost psychologické intuice, ale ve svém vnitřním „boji mezi Bohem a ďáblem“ odrážejí také jeho hluboké náboženské přesvědčení a slavjanofilskou víru v poslání ruského národa vyznávajícího pravoslaví.

Naléhavě své nejbližší nabádal,
aby nikdy neztratili víru v Boha.

Když chtěl v noci na 26. ledna 1881 odsunout stranou skříň, pod kterou mu upadlo pero, začal následkem této fyzické námahy chrlit krev. Nechal si zavolat kněze a přijal svátosti. Pak k sobě povolal ženu a děti a nechal si z evangelia svatého Lukáše předčítat příběh o ztraceném synovi. Naléhavě své nejbližší nabádal, aby nikdy neztratili víru v Boha. O dva dny později namátkou otevřel evangeliář, aby se jako obvykle nechal vést textem, který najde na levé straně. Byly to verše z Janova evangelia zakončené větou, kterou Kristus pronesl k Marii Magdalské: „Nezadržuj mě!“ Dostojevskij řekl své ženě: „Slyšíš, nedrž mě! Brzy zemřu.“ Předal knihu svému synovi jako jeho duchovní dědictví a večer 28. ledna 1881 zemřel. Smuteční slavnosti na hřbitově kláštera Alexandra Něvského v Petrohradě se účastnilo více než šedesát tisíc lidí.

Z knihy: Egon Kapellari - Známé osobnosti tváří v tvář smrti
Nadpis, perex a mezititulky: redakce webu pastorace.cz


Čtení z dnešního dne: Neděle 19. 11.

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm 128; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Při čtení evangelia této neděle se posluchači často ptají, zda potrestaný třetí služebník netrpí bezpráví. Vždyť pán je tvrdý a „sbírá, kde nerozsypal“. Úvaha vypravěče však poukazuje na důležitý detail: Cožpak třetí služebník neznal Pána dobře? Vždyť ví, jak smýšlí! Jde o zaměstnance, který neprovede zadanou práci a ještě se vymlouvá. Nejde tedy o odsouzení těch, kdo mají úzkostnou povahu. Je třeba nepřehlédnout, v jaké souvislosti náš úryvek zaznívá, protože není obecná! Jde o texty mluvící o konci světa. Proto je pravděpodobné, že zde je řeč o přijetí evangelia v kontextu široké židovské komunity. Mnozí evangelium nepřijali, protože jim nezapadalo do tradic a vlastních představ o prožívání víry. Ale i dnes jsou lidé, kteří utíkají do minulosti, v níž spatřují jistotu. Nic „nového“ ze strachu nepřipouští. To ovšem nenese plody, které Pán očekává.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...