Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty P Pastorace (obecně)Krátké texty, citáty Citáty z knihy: Křesťanství na přelomu tisíciletí (Joseph kardinál Ratzinger)

Citáty z knihy: Křesťanství na přelomu tisíciletí (Joseph kardinál Ratzinger)

Nikdy jsem si nenamlouval, že bych mohl nějak přehodit kormidlo dějin. Už z toho, že sám náš Pán nejdříve skončil na kříži, je zřejmé, že Boží cesty nevedou urychleně k měřitelným úspěchům. Myslím si, že toto je velmi důležité. Učedníci mu kladli otázky: Co se vlastně děje, jak to, že věci nespějí kupředu? A on odpovídá podobenstvím o hořčičném zrnu, o kvasu a podobně a říká jim, že statistika není způsob, kterým měří Bůh. Nicméně s hořčičnými zrny a kvasem se děje něco zcela podstatného a rozhodujícího, co však teď není vidět.


Možná, že se budeme muset rozloučit s myšlenkou národních církví. Možná, že je před námi jiná, nová epocha církevních dějin, ve které bude stát křesťanství spíš jako hořčičné zrno, v zdánlivě bezvýznamných, nepatrných skupinách, které však budou intenzivně odporovat zlu a vnášet do světa dobro; vpouštět do něho Boha. Vidím, že se opět objevuje mnoho hnutí tohoto druhu. Nechci teď jmenovat žádné konkrétní příklady. Jistě, nedochází k žádným masovým obrácením ke křesťanství, k žádné dějinné změně paradigmat. Přesto však existuje mocný úkaz přítomnosti víry, která lidi opět naplňuje a dodává jim sílu a radost. Tedy přítomnost víry, která pro svět něco znamená.


Nicméně stále víc lidí se ptá, bude-li tato loď ještě někdy pojízdná. Vyplatí se ještě do ni nastupovat?
Jsem pevně přesvědčen, že ano. Je to dávno osvědčená a přece mladá loď. Právě diagnóza přítomnosti je důkazem, že ji člověk potřebuje. Odmysleme si jednou tuto loď z rovnoběžníku sil naší přítomnosti a uvidíme, jaké zhroucení by nastalo, jaký pád duševních sil. Je zřejmé, že úpadek církve a křesťanství, který zažíváme posledních třicet čtyřicet let, je příčinou mnoha duševních zhroucení, dezorientace a zanedbání, kterých jsme svědky. Proto říkám: Kdyby tato loď dosud neexistovala, musela by být vynalezena. Natolik odpovídá hlubokým lidským potřebám, tomu, čím je a má být člověk, že si myslím, že v člověku, který neztratí svou podstatu, je i záruka, že se tato loď nepotopí.


Církev je považována za velmi starý a sklerotický systém, který se stále více uzavírá, okorává a vytváří si jakýsi pancíř, který dusí její vlastní život. Takový dojem má plno lidí. Rozpoznat, že zde čeká cosi svěžího, odvážného, velkomyslného, něco, co nabízí únik ze zaběhaných životních zvyklostí, to se zdaří jen nemnohým. Avšak právě ti, kdo prošli modernou, to vidí.


Budeme si muset uvědomit, že křesťanství opravdu už dávno neznáme. Například, kolik obrazů v kostelech už lidem nic neříká; nikdo neví, co mají vyjadřovat. Dokonce i pojmy, které znala ještě střední generace, svatostánek a tak dále, jsou pro ně cizí slova. Přesto stále ještě převládá názor, že křesťanství přece známe, a teď hledáme něco jiného. Musí se zrodit nová zvědavost vůči křesťanství, touha skutečně poznat, co to vlastně je. Pro hlásání je velmi důležité dostat se z tohoto pocitu čehosi zvětralého, dávno známého, vzbudit zájem o bohatství, které je v něm ukryto, nepovažovat toto bohatství za zátěž systémů, nýbrž za životní poklad, který se vyplatí poznat.


Pochybuji však, že se katolictví jako živé ústrojí dá shrnout do jedné formule. Můžeme se pokoušet vyzdvihnout podstatné prvky, ale to vyžaduje víc než pouhé poznání, než třeba poznání programu nějaké strany. Je to vžívání se do živého organismu a to zasahuje celek života. Myslím si proto, že se to nikdy nedá vyjádřit pouze slovy. Musí to být způsob života, vžívání se, vcházení do sebe určitým způsobem myšlení, chápání. Obojí se vzájemně oplodňuje. (15-16)
(...)
Myšlení a život jdou ruku v ruce, jinak se katolictví, jak věřím, pochopit nedá. (16)


Lze předpokládat, že někdo může dosáhnout spásy prostřednictvím jiné víry než katolické?
To je docela jiná otázka. Je samozřejmě možné, že někdo ze svého náboženství čerpá pomoc, kterou se stává ryzejším člověkem, a abychom tak řekli, líbí se Bohu a dospěje ke spáse. To se nevylučuje, naopak, určitě se ve velké míře děje. Bylo by pouze nesprávné vyvozovat z toho, že všechna náboženství jsou si rovna, že všechna spolu ladí v jedné velké symfonii, že všechna znamenají totéž.
Náboženství mohou být člověku i překážkou k tomu, aby byl dobrý. To se může objevit i v samém křesťanství díky nesprávným formám křesťanského života, prostřednictvím sektářských postav atd. Proto je v dějinách náboženství i v náboženském světě stále nutné očišťování náboženství, aby se nestávalo překážkou správného vztahu k Bohu, ale aby skutečně přivádělo člověka na cestu k němu.
Řekl bych, že skrze Krista, kterého poznáváme z Božího slova, se křesťanství vřadilo do dějin jako pravé náboženství. Chci tím říci, že v postavě Krista se objevila ta pravá očišťující moc. Křesťané sice vždy podle Božího slova nežijí, ale mohou v něm nacházet měřítko a směr k neustálému očišťování, aby se z náboženství nestal systém, který přináší odcizení a útisk, ale cesta přivádějící člověka k Bohu a k sobě samému.


Dnes se hodně mluví o prorockém úkolu církve. Tato slova jsou často zneužívána. Pravda ovšem je, že církev se nemá nikdy spolčovat s duchem doby. Musí mluvit o neřestech a nebezpečích určité doby; promlouvat do svědomí mocným, avšak také intelektuálům i těm, kdo se chtějí pohodlně vyhnout bídě naší doby atd. Jako biskup jsem cítil povinnost uložit si tento úkol. Navíc deficity byly příliš zjevné: únava víry, úbytek povolání, pokles morálního standardu právě i mezi členy církve, vzrůstající tendence k násilí a mnoho jiných. Stále mi zněla v uších slova bible i církevních otců, kdy ostře odsuzují pastýře, kteří jsou němí psi, kteří proto, aby se vyhnuli konfliktům, nechávají šířit jed. Klid není prvotní občanská povinnost a biskup, kterému by záleželo jen na tom, aby neměl žádné mrzutosti, a který všechny konflikty pokud možno zastírá, je pro mě odstrašující vize.


Jak je pro vás důležitá inspirace a jak ji člověk získá?
Tu si člověk nemůže přivolat, ta musí přijít. Musí se k ní však přistupovat obezřetně, musí se dát ověřit v logice celku. Ovšem předpokladem nějakého "nápadu" je, že člověk nespěchá, že se svými myšlenkami zabývá v klidu a nechá ho v sobě delší dobu kvasit.


Kardinál König jednou vylíčil dnešní situaci církve ve světě takto: "V podstatě jde o staletý vývoj, který vedl k rozchodu života církve a světa. Je to narůstající rozpor mezi stavem vědomí moderního člověka a křesťanské nauky." A kardinál pokračuje: „Je také na církvi samé, aby si kriticky položila otázku, do jaké míry tuto poruchu komunikace zavinila, aby ji tak mohla překonat."

Porucha komunikace, o které mluví kardinál König, je zcela očividná. Myslím si, že část viny je určitě také na naší straně. Nenacházíme jazyk, kterým bychom se v dnešním povědomí vyjádřili. Možná, že se ještě později dostaneme k pojmům jako dědičný hřích, vykoupení, pokání, hřích a tak dále. To všechno jsou slova, která vyjadřují pravdu, která však v dnešním jazyce většině lidí nic neříká. Nepochybně bude naším úkolem učinit tento smysl opět srozumitelným. To se ovšem může podařit jen tehdy, budeme-li sami tyto věci vnitřně prožívat. Pak budou nám samým stále novým způsobem srozumitelnější a budeme je moci i nově interpretovat. Musím dodat, že sdělování křesťanství není pouhé dorozumívání se. Vypovídá o něčem, co zahrnuje celého člověka a co mohu pochopit jen tehdy, když se připojím ke společenství cesty. Jsou tu tedy dva požadavky: skutečně křesťanstvím žít, a tak sám docházet k poznání, a vytvářet nové možnosti výpovědi prostřednictvím přesvědčivého společenství cesty.


Je pravda, že pro mnoho lidí zůstalo z jazyka církve nakonec jen několik morálních zákazů - hlavně v oblasti sexuální morálky - a že tedy mají dojem: zde je člověk jen odsuzován a život omezován. V tomto smyslu se možná také mluvilo mnoho a příliš často bez nezbytného spojení s pravdou a láskou. Záleží také na výběru, který zprostředkovávají média. Zákazy jsou zajímavé jako zprávy, mají jakoby srozumitelný obsah. Mluví-li se však místo toho o Bohu, o Kristu a jiných věcech víry, světský jazyk je vůbec nepojme, vůbec je nevnímá. Proto se musíme také ptát, jak by se církev, místo aby jednoduše mediím spílala, měla správně prezentovat na veřejnosti. Ve vnitřním životě víry, tam, kde je hlásáno vlastní jádro víry, mohou být jednotlivé věci k sobě správným způsobem vztaženy; pak by takové zákazy mohly mít i svůj význam v mnohem větším a pozitivním celku. Přání dělat všechno co možná nejveřejněji zkresluje proporce. Církev si musí rozvážit, jak uvést do správných proporcí vnitřní hlásání, které vypovídá o společné struktuře víry, a mluvení o víře ve světě, který může vnímat jen částečně.


Společnost má mnohdy dojem, že církev pouze reaguje, inklinuje k setrvačnosti, přísně odkazuje na Boží přikázání a spoléhá na to, že Bůh svou církev nenechá zahynout. Kolem dokola můžeme pozorovat dynamické změny, ovšem zdá se, že církev není schopna změnit svou logiku a setrvává u svého umíněného sebepotvrzování. Nepůsobí proto také zvlášť radikálně, ale spíše ustrnule, obehnaná zdi jako pevnost. Poselství zůstává prázdnou frází.

To se liší podle národní kultury. V dobách útlaku v komunistických režimech měli věřící lidé, ale i lidé nevěřící či hledající, jako například Václav Havel, docela jiný dojem. Skutečně vnímali, že církev hlásá poselství svobody. Že vytváří protiváhu. Že je to síla, která má co nabídnout i nevěřícím, kterým dává důvěru, že totalitní moc nemůže nikdy docela ovládnout pole.

Také v Africe, kde je církev často konfrontována se státem, s korupcí, která je velkým problémem afrických států, nepřevládá dojem, že církev se tu především tvrdohlavě prosazuje. Je chápána jako veskrze dynamická síla, která hájí třetí svět. K tomu také vyvíjí různé iniciativy, nepěstuje jen určitý typ čistě materiálně zaměřené rozvojové pomoci, ale podporuje skutečně živé vzájemné dávání. Také v Jižní Americe je dojem úplně jiný. Je tedy velký rozdíl, jak lidé církev přijímají, zdali ji vnímají jako skutečně dynamickou. Že je u nás v Německu, ve střední Evropě, vnímána jen jako odpůrce pokroku a jako sebeobránce, je podle mého názoru důsledek vlastní sebeobhajoby společnosti, která nechce trpět námitky církve proti mnohému, co je nám pohodlné a co nám vyhovuje.


Už jsme mluvili o tom, že také církev přijme nové formy. Nebude už církví většinovou, ale spíše menšinovou. Bude žít v malých, živých kroužcích skutečně přesvědčených věřících lidí, kteří budou podle toho i jednat. Právě tím, biblicky řečeno, se opět stanou "solí země". Při této změně je opět důležitější konstanta, že člověk ve své podstatě není zničen, a tím nezbytnější se stávají také udržující síly, které ho jako člověka nesou.

Církev musí být jednak flexibilní, přijmout změněné postoje a pořádky ve společnosti, musí být schopna pustit se do řešení dosavadních spletitostí. Na druhé straně musí být tím věrnější, aby uchovala to, co dělá člověka člověkem; co mu umožní přežít, co zachovává jeho důstojnost. Toho se musí držet, v tom musí být otevřená vůči Bohu. neboť, jen odtud může do tohoto světa vejít síla pokoje.


Církev se musí snažit přivádět člověka k tomu, aby dorostl sám sobě, aby proti svým fyzickým možnostem postavil možnosti morální. S vědomím, že to nevyplývá z pouhé morality, ale z vnitřní vazby na živého Boha. Pouze v případě, že On je skutečnou silou v našem životě, získá morálka sílu, ne na základě vlastních výpočtů; to nikdy nestačí.


Zdá se mi, že právě člověk je zřejmou hrozbou, která zbaví přírodu životního dechu. A že vnější životní znečištění, které zažíváme, je odrazem a projevem vnitřního znečištění, na něž příliš málo dbáme. Myslím, že je to také deficit ekologických hnutí. S pochopitelnou i oprávněnou vášní táhnou do boje proti znečišťování životního prostředí, ale duševní sebeznečišťování člověka je nadále považováno za projev jeho práva na svobodu. V tom je nesrovnalost. Změřitelné znečištění bychom chtěli odstranit, nedbáme však na duševní znečištění člověka a tvůrčí podobu, která v něm je, aby mohl lidsky dýchat. Naopak, s nepravdivým pojetím svobody hájíme všechno, co jen si může lidská libovůle vymyslet.

Dokud se budeme držet této karikatury svobody, totiž svobody vnitřně a duševně se zničit, budou nezměněným způsobem pokračovat její navenek zaměřené účinky. Myslím, že musí nastat obrat. Nejen příroda má svůj řád, způsob života, který musíme respektovat, chceme-li z ní a v ní žít. Také člověk je tvor a on jeho nitro podléhá řádu stvoření. Nemůže ze sebe libovolně dělat to, co chce. Aby mohl žít ze svého nitra, musí se učit uznávat sám sebe jako stvoření a pamatovat na to, že si musí uchovat vnitřní čistotu, jakousi duševní ekologií. Nepochopíme-li toto jádro ekologie, půjde všechno ostatní špatným směrem. List Římanům, 8. kapitola, to říká naprosto jasně. Adam, to znamená vnitřně znečištěný člověk, zachází se stvořením jako s otrokem, rozšlapává je, takže veškeré tvorstvo pod ním sténá'. A dnes slyšíme sténat tvorstvo tak, jako jsme je ještě nikdy neslyšeli. Pavel dodává, že celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, až se zjeví sláva Božích synů. Vydechne si, až se objeví lidé, ve kterých září Bůh - teprve potom bude moci znovu začít dýchat.


Důležité je, aby kazatel sám měl vnitřní vztah k Písmu svatému, ke Kristu jako k živému slovu, a aby vnitřně zpracovával víru jako člověk doby, ve které žije, která je také jeho dobou, ze které neutíká. Hlásá-li víru pak opravdu z osobní hloubky, přichází nový tón sám od sebe.


Navzdory všem možným změnám jsem přesvědčen, že farnost zůstane základní buňkou života obce. Těžko se bude ovšem moci udržet celý nynější systém far, který je spíše novějšího data. Bude nutné se učit vzájemnému sbližování, které však bude znamenat obohacení. Jako téměř vždy v dějinách budou vedle toho existovat ještě seskupení sdružená určitým charismatem, zakladatelskou osobností. Tato sdružení půjdou specifickou duchovní cestou. Mezi farností a "hnutím" je nutná plodná výměna. Hnutí potřebuje spojení s farností, aby se nestalo sektou, farnost potřebuje "hnutí", aby neustrnula. Už dnes se vytvořily nové formy řádového života uprostřed světa. Kdo se pozorně dívá, může dnes najít podivuhodnou mnohotvárnost křesťanských forem života, ve kterých už je církev zítřka opravdu viditelně uprostřed nás.

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 185)


Čtení z dnešního dne: Sobota 18.11. Posvěcení římských bazilik svatých apoštolů Petra a Pavla

Sk 28,11-16.30-31; Mt 14,22-33

Komentář k Mt 14,22-33: Ochota k následování. Potom ale zachvácení strachem a nedostatkem víry. A nakonec: Ježíšova záchrana před vlnami a zklidnění vichru. Dodnes v církvi stejné pořadí!

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...