Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty K KřesťanstvíKrátké texty, citáty Citáty z knihy: Křesťanství na přelomu tisíciletí (Joseph kardinál Ratzinger)

Citáty z knihy: Křesťanství na přelomu tisíciletí (Joseph kardinál Ratzinger)

Budeme si muset uvědomit, že křesťanství opravdu už dávno neznáme. Například, kolik obrazů v kostelech už lidem nic neříká; nikdo neví, co mají vyjadřovat. Dokonce i pojmy, které znala ještě střední generace, svatostánek a tak dále, jsou pro ně cizí slova. Přesto stále ještě převládá názor, že křesťanství přece známe, a teď hledáme něco jiného. Musí se zrodit nová zvědavost vůči křesťanství, touha skutečně poznat, co to vlastně je. Pro hlásání je velmi důležité dostat se z tohoto pocitu čehosi zvětralého, dávno známého, vzbudit zájem o bohatství, které je v něm ukryto, nepovažovat toto bohatství za zátěž systémů, nýbrž za životní poklad, který se vyplatí poznat.


Pochybuji však, že se katolictví jako živé ústrojí dá shrnout do jedné formule. Můžeme se pokoušet vyzdvihnout podstatné prvky, ale to vyžaduje víc než pouhé poznání, než třeba poznání programu nějaké strany. Je to vžívání se do živého organismu a to zasahuje celek života. Myslím si proto, že se to nikdy nedá vyjádřit pouze slovy. Musí to být způsob života, vžívání se, vcházení do sebe určitým způsobem myšlení, chápání. Obojí se vzájemně oplodňuje. (15-16)
(...)
Myšlení a život jdou ruku v ruce, jinak se katolictví, jak věřím, pochopit nedá. (16)


Lze předpokládat, že někdo může dosáhnout spásy prostřednictvím jiné víry než katolické?
To je docela jiná otázka. Je samozřejmě možné, že někdo ze svého náboženství čerpá pomoc, kterou se stává ryzejším člověkem, a abychom tak řekli, líbí se Bohu a dospěje ke spáse. To se nevylučuje, naopak, určitě se ve velké míře děje. Bylo by pouze nesprávné vyvozovat z toho, že všechna náboženství jsou si rovna, že všechna spolu ladí v jedné velké symfonii, že všechna znamenají totéž.

Náboženství mohou být člověku i překážkou k tomu, aby byl dobrý. To se může objevit i v samém křesťanství díky nesprávným formám křesťanského života, prostřednictvím sektářských postav atd. Proto je v dějinách náboženství i v náboženském světě stále nutné očišťování náboženství, aby se nestávalo překážkou správného vztahu k Bohu, ale aby skutečně přivádělo člověka na cestu k němu.

Řekl bych, že skrze Krista, kterého poznáváme z Božího slova, se křesťanství vřadilo do dějin jako pravé náboženství. Chci tím říci, že v postavě Krista se objevila ta pravá očišťující moc. Křesťané sice vždy podle Božího slova nežijí, ale mohou v něm nacházet měřítko a směr k neustálému očišťování, aby se z náboženství nestal systém, který přináší odcizení a útisk, ale cesta přivádějící člověka k Bohu a k sobě samému.


Podle stereotypů současných hlavních proudů veřejného mínění je římskokatolická církev považována nejen za relikt uplynulých časů, nýbrž za něco téměř opovrženíhodného. Zdá se, že pro svět na konci druhého tisíciletí po Kristu není málem větši provokace, než je pouhá existence úřední církve. Že existuje jeden Bůh, který má jednoho Syna, a že Bůh tohoto Syna poslal, aby vykoupil lidstvo - tato fakta zni mnohým přímo jako hlásáni čehosi úplně šíleného. Dalo by se říci, že sotva která instituce tak provokuje svět jako katolická církev - a je zarážející, že provokuje i západní svět, který byl křesťanskou vírou a církví utvářen.

To ovšem mluví i pro katolickou církev, že má stále ještě moc provokovat, že se stává ostnem a odporem, nebo jak říká svatý Pavel, že je to skandalon, kámen úrazu. To ukazuje, že církev něco znamená a že ji člověk prostě nemůže jen tak přejít. Kdysi dávno jsem řekl, že musíme rozlišovat primární a sekundární skandalon. Sekundární skandalon jsou naše skutečné chyby, nedostatky, přílišná institucionalizace. Primární je spíše v tom, že se bráníme sklouzávání do banality, šosáctví a falešných příslibů, že nenecháme člověka v klidu spočinout v ideologiích, které si sám vytvořil. Proto bych řekl: Pokud je katolická církev skandalon v tom smyslu, že se staví proti nově vznikající ideologii světa a hájí vůči ní základní hodnoty lidství, které se do této jednotné ideologie nedají zabudovat, je to samo o sobě pozitivní.


Na druhé straně však křesťanství novým způsobem nabízí životní modely a v pustině technické existence se opět prezentuje jako místo skutečné lidskosti. To už se nyní děje. Jsem toho názoru, že můžeme vznášet námitky proti jednotlivým hnutím, fokolarínům, nové katechezi a tak dále. V každém případě tu však můžeme pozorovat inovační rozkvět. Tady je křesťanství prožíváno nově a lidé, kteří sem často přicházejí úplně zvnějšku, je pociťují jako šanci k životu, a to k životu právě v tomto století. Veřejná funkce církve nebude už taková, jakou měla v dosavadní, rozplývající se podobě církve a společnosti; ale stále bude veřejně viditelná jako nová šance pro člověka.


Jistě, stojí za to zamyslet se nad jevem, že výpovědi víry přicházející ze strany církve bud' nejsou vnímány vůbec, nebo jsou s odporem odmítány, zatímco zvenčí pak náhle opět získávají svou naléhavost. Znamená to asi, že ve vnitřním životě církve se objevila únava, která už nedokáže lidem odhalovat krásu a nezbytnost věcí víry. Potud nám může to, co přichází zvenku, také pomoci, abychom opět sami procitli.


Žijí tu vedle sebe nepochybně zcela rozdílné světy, které však přes tyto velké diference tvoří takovou jednotu, že vždycky můžeme společně slavit mši, mluvit spolu a v základních pojmech a prvcích se chápat. To je podle mého názoru také něco důležitého, čím katolická církev přispívá lidstvu - že udržuje tak různé světy v základním konsenzu, a tak mezi nimi vytváří mosty. (93)
//Svět se sjednocuje spíše v technice ale je potřeba vnitřní jednoty - vědomí, víra, ale to se musí projevit navenek.(94)//
(...)
Dá se tudíž pochopit, že společný smyslový výraz společné formace svědomí ve společenství víry je podstatný, protože co se navenek vůbec neprojeví, zůstává bez účinku. Proto je například důležité, aby v liturgii stejně jako v životě církve vůbec byla tato vnitřní pospolitost, přesahující hranice kultur, smyslově uchopitelná. (94)
(...)
Dále bych uvedl ještě dva další náměty, které obcházejí celý svět. Jedním je ekologie. Tato idea vzešla z vědomí, že se Zemí nemůžeme zacházet tak, jak to činíme. Dochází k jakémusi zahanbení nad tím, co to znamená být člověkem, který jakoby vysává stvoření. Klade se otázka, kdo je vlastně člověk, zda by se neměl opět zařadit mezi ostatní živočichy a podobně. Ekologie se dá provozovat křesťansky, na základě víry o stvoření, která klade měřítka lidské zvůli a lidské svobodě. Může se však také vyvíjet protikřesťansky, z pozic New Age, z božství kosmu. Druhé téma, na které bych rád poukázal, je relativistické hnutí, které se velmi rozšířilo. Vychází z různých kořenů. Modernímu člověku se zdá nedemokratické, netolerantní a s nezbytnou skepsí vědce neslučitelné říkat, že my máme pravdu a to ostatní pravda není, nebo je pravda jen částečně. Právě v demokratickém pojetí života ovlivněném myšlenkou tolerance se stává velmi ožehavou otázka, zdali smíme dále pokračovat ve svém dosavadním chápání křesťanství. (96)


Naopak, víra je ve skutečnosti předáváním toho, co jsme sami dostali, a člověk nejedná dobře, když ji chce mít jen pro sebe. Opravdu vnitřně pojímané křesťanství má dynamiku, má potřebu se sdílet. Našel jsem něco, jak co správně dělat - a tak si nemohu říci to mi stačí. V tom okamžiku totiž už ničím tento nález. Je to tak, jako když má někdo velkou radost; musí to nějak vyslovit a sdělit, jinak to není pravá radost. Dynamika předávání je tedy součástí poslání, kterým Kristus pověřil své učedníky; právě tak jako pobídka k fantazii a odvaze, i s rizikem, že přitom o něco přijdu. Proto bychom se také neměli klidně usadit a říkat si, že přece žádné většinové zaslíbení a úspěch nepatří k Božím jménům. V církvi musí být vždycky určitý vnitřní neklid, že máme dar, který je určen pro lidstvo. Je ovšem také řečeno: "Posílám vás jako ovce mezi vlky", a "Budete pronásledováni." To znamená, že je nám předpověděno, že naše dílo bude mít vždycky také něco společného s osudem samého Krista.


(...) Otázka zní, dokážeme-li ještě i dnes najít se základním křesťanským povědomím správné odpovědi na tento nový vývoj, požadavky a nevyjasněné věci.

Toto základní povědomí musí samozřejmě najít nový okruh použití. Neobejde se to bez námahy, společného zápasu, porážek a výměny zkušeností. Avšak základní pohledy křesťanství dokážou nastínit směry řešení, které se pak musí konkretizovat v zápase se zkušeností. Proto je křesťanství také trvalým myšlenkovým a životním úkolem. Není to hotový recept, který stačí jen použít, ale poskytuje mi orientaci a základní světlo, díky němuž pak mohu jednat, poznávat a nacházet odpovědi. Právě proto, že vím, že člověk je Božím obrazem, že znám základní řád, který představuje desatero, mám základní orientaci, která se potom musí konkretizovat v nových problémových oblastech. A zde je nezbytná spolupráce všech, společné hledání, jak se dá nejlépe, nejsprávněji použít.


Nestačí-li nám přítomnost, nikdy se nemůžeme jednoduše vrátit do dějin ani si přivolat minulost. V tomto vyvolávání starých mýtů, v tom, že se nehledá samo křesťanství - které se zdá už příliš racionální, a tedy také opotřebované - můžeme rozeznat uhýbání před jeho nároky. Zároveň v tom vidím pokus získat co nejvíce sil z náboženství, a přitom co nejméně vydávat ze sebe, navazovat co nejmenší vazbu. Neřekl bych, že v těchto mýtech není opravdu skryto mnohé, po čem by se dalo sáhnout. Jsou vize, ve kterých lidstvo zahlédlo pravdu a našlo životní cesty. Avšak volíme-li pouze sami a přizpůsobujeme tyto vize jen k vlastnímu použiti, nemohou mít svou sílu. Náboženství (religio), jak už naznačuje samo slovo, bez vazby neexistuje. Chybí-li ochota vázat se a především podřídit se pravdě, všechno to nakonec zůstává jen hrou. V předchozích rozhovorech jste se zmínil o hře se skleněnými perlami. Nové hledání se vystavuje nebezpečí, že se nedostane dál než k takové hře, a tudíž že nezíská síly, které se od něj očekávají. Spíše se stane určitým druhem snění. Tím se ovšem nedají zvládnout a přivést na správnou cestu opravdové velké problémy a síly, jež s sebou nese moderní svět. Touha po náboženství a přání znovu získat něco z jeho sil tu je, stejně jako vědomí, že je potřebujeme, že nám chybí. To je určitě pozitivní znamení, třebaže je to ještě spojeno s přílišnou sebeoslavou. Stále tu však velmi chybí pokora poznávat pravdu, která na mě klade nároky, a kterou si sám nevolím.
(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 164-65)


Témata: Křesťanství

Čtení z dnešního dne: Pondělí 20.11.

1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64; Lk 18,35-43

Komentář k 1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64: Spolu s novým stylem, vynuceným řeckou nadvládou, přichází: porušení zákona, oddání se modloslužbě. Nepřipadá ti, že jsou lidé stále stejní? Chci jít proti proudu!

Zdroj: Nedělní liturgie

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...