Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty V VíraKrátké texty, citáty Citáty z knihy: Uvedení do víry (Walter Kasper)

Citáty z knihy: Uvedení do víry (Walter Kasper)

Když je teologie věrná svému dílu a usiluje o živoucí porozumění víře (fides quaerens intellectum), stává se sama sebou demonstrací proti nevíře a beznaději vnitrocírkevních reakcionářů, kteří se domnívají, že musí utahovat disciplinární šrouby a užívat různých politických úskoků, protože vůbec nedůvěřují své věci a nejsou přesvědčeni o tom, že tato věc dnes může mít znovu šanci. Když teologie plní svůj úkol, stává se také demonstrací víry a naděje proti bezhlavému útěku kupředu, který promrhává drahocenné dědictví za čočovici pochybného potlesku těch, kteří si už beztak myslí, že na věci víry nic není. Konzervativci a progresisté jsou si totiž velmi podobní. (10)


S heslem "krize víry" tedy musíme zacházet opatrně. Slovo "krize" má pro běžného člověka jednostranně negativní zvuk. Krize víry pro něho znamená totéž co zkáza víry. V původním slova smyslu však krize znamená "situace rozhodnutí". V kritické situaci přestaly být samozřejmé dosavadní struktury a formy. Tím se uvolňuje prostor pro svobodu a vzniká možnost jednání. Tím je otevřena budoucnost. Krize tedy může vést ke zkáze, ale právě tak se může stát kairos (příhodný čas): krize víry může vést také k její obnově a k hlubšímu porozumění víře. (15)


Námitky, které proti víře vznáší ateista, se často týkají špatného pochopení víry. Těmto omylům ostatně nezřídka propadali i křesťané: Místo aby podporovali přirozené možnosti člověka, až příliš často je odsuzovali. Máme tedy mnoho důvodů chápat zpochybňování víry ze strany dnešních ateistů jako katarzi naší vlastní víry a dospět skrze ni k hlubšímu a lepšímu chápání víry. Ale budeme se takto smět zeptat ateisty, zda může nabídnout něco lepšího, zda zná odpověď, která je více práva člověku a jeho otázce po smyslu. Ptáme-li se takto, spor mezi vírou a nevírou přestává být sporem o jakýsi svět za tímto světem a nad ním. Stává se nyní sporem o to, který postoj je více práv skutečnosti člověka, zda víra či nevíra. Tento spor o člověka a o jeho naději v dějinách je dnes tak smysluplný a nutný, jako nikdy dříve. Zde má víra stále své místo v naší zkušenosti. (39)


Víra není žádný výkon, nýbrž vzdání výkonu, úplné vyprázdnění pro Boha, abychom tak mohli být zcela naplněni jím. Víra je tedy konkrétní způsob existence Božího království v člověku. Bůh je Pánem tam, kde se v něj jako takového věří, kde se mu prokazuje poslušnost. Víra a Boží království jsou dvě stránky jedné a téže věci. Příchod Božího království znamená, že Bůh si zjednává platnost tím, že ho člověk uzná ve víře. (48)


Zkušenost potvrzující víru je tedy možná jen tehdy, když nestojíme mimo; pravdivost víry můžeme prožít, jen když do ní vstoupíme a sami s ní učiníme pokus. Pravdivost dějin započatých Kristem bude ve znameních prožívat jen ten, kdo se nechá do těchto dějin pojmout. Ke světlu dojde jen ten, kdo koná pravdu (Jan 3,21). Pravda víry vzchází pouze v konání víry.
Ptáme-li se po pravdivosti víry, nesmíme vycházet z pojetí pravdy, které je víře cizí. ...Pravda ve smyslu bible není, na rozdíl od jinak rozšířeného chápání pravdy, prostě shoda mezi myšlením a skutečností (adaequatio rei et intellectus). Pravda je naopak dění, v němž se teprve osvědčuje spolehlivost původního předpokladu. Pravdu nelze uchopit, pravda se spíše vyjevuje. Pravda a dějiny tu patří bezprostředně k sobě. Pravda víry bude plně zjevena teprve eschatologicky, až Bůh bude všechno ve všem (1 Kor 15,28). Pravda víry, kterou teď prožíváme, je pouze předjímáním - ve znameních - tohoto eschatologického vidění v podmínkách současného času světa. Víra je tedy možná jen v naději.(58)
...Věrohodnost víry se tedy musí ukázat v praxi víry, v lásce. Ta je znamením a zázrakem, které činí víru konkrétně věrohodnou. (60)


Věrohodnost víry se nedá ukázat čistě abstraktně a intelektuálně. Je to úkolem společenství věřících. Věrohodnost víry závisí rozhodujícím způsobem na věrohodnosti církve. Není možné říkat abstraktně, že víra slouží svobodě člověka, a zároveň v církvi praktikovat systém nesvobody a strachu, kde se všechna hnutí svobodného života sledují s nedůvěrou a pokud možno potlačují. Není možné zpívat vítěznou píseň bratrství všech lidí a neustále udržovat absolutistický režim. Ukázat věrohodnost víry je zejména dnes možné jen tehdy, když se zároveň zasazujeme o reformu církve. Věrohodnými znameními mohou být pouze jednotliví křesťané a společenství křesťanů, kteří svou víru dosvědčují celou svou existencí.

Všechny tyto důkazy věrohodnosti ještě neznamenají důkaz víry. Pouze odůvodňují vnější možnost, odpovědnost a smysluplnost víry, nepodávají však vnitřní evidenci toho, čemu se věří. Zůstávají proto před branami víry (praeambula fidei, předpoklady víry). (60)


Důvodem víry nejsou ani zázraky, ani proroctví, ani církev a její učitelské výroky; důvodem víry je pouze Boží pravda. Věřit neznamená pokládat za pravdivé zázračné skutečnosti a autoritativně předkládané články víry; víra naopak stojí a padá s tím, že člověk je ochoten přijmout Boha jako základ a cíl své existence. Věříme v Boha, ne v dogmata či církev, víra v církev naopak vychází z víry v Boha.
(Podle 1. vatik. koncilu je vnitřním motivem a vlastním důvodem víry jen autorita zjevujícího se Boha - auctoritas Dei revelantis.) (61)

...
Písmo neodkazuje nazpět na poslední, sám od sebe jistý důvod, nýbrž kupředu na budoucnost anticipovanou Ježíšovým zmrtvýchvstáním. Jistota víry je jistota naděje. To znamená, že víra bude v dějinách vždy sporná a že i věřící nikdy nemá svou víru jednoduše za sebou, nýbrž vždy před sebou. Zde platí: "Pane, já věřím, pomoz mé nedůvěře." (Mk 9,23). (63)


Ve střetávání s jinými projekty existence a světovými názory se musí neustále snažit /roz. víra/ prokázat, že jí patří budoucnost, protože dokáže člověku budoucnost otevřít. Je to tedy víra, která je sama na cestě a která musí neustále pozorně sledovat znamení. Věřící nejsou "beati posidentes", blahoslavení, kteří mají v držení pravdu a sebejistě všechno posuzují; víra musí být solidární s těmi, kteří se ptají a hledají. Smí se dokonce prokázat jako inspirace hledání a tázání. Smí být nejen azylem bezpečnosti, ale musí být také ohniskem svatého neklidu. (64)


Víra je základní rozhodnutí a totální projekt člověka, ve kterém člověk nalézá Boha a tím také sebe, svůj život, druhé a celou skutečnost. Věřit znamená, že člověk dává osobně sám sebe Bohu, říká mu amen a bezvýhradně na něm zakládá svou existenci. Takto chápaná víra není ani jen úkon myšlení, ani jen úkon vůle, nýbrž zahrnuje celého člověka a všechny oblasti jeho skutečnosti. A proto má význam nejen pro soukromý a osobní život člověka; má také dimenzi veřejnou, a potud i politickou. Víra proto není pouze křesťanský úkon vedle ostatních úkonů a výkonů; nestojí jen tak jednoduše vedle naděje a lásky. Je to naopak celek křesťanské existence a zahrnuje naději a lásku jako dva způsoby, jimiž se realizuje. (75)


Když byla Izraeli položena otázka po jeho víře, neodpovídal systémem vět o Bohu, světě a člověku. Na otázku po své víře odpovídal tak, že vyprávěl dějiny a vyznal, že v těchto dějinách zakusil vedení a věrnost Jahve. Izrael vyznával Boha ve víře jen proto, že se s ním nejprve setkal v dějinách. Jeho víra tedy bylo slovo, odpověď (Ant-wort) na slovo, které bylo vysloveno předtím. (84)


Obraz církve byl v novověku do velké míry určován pravdami druhého a třetího řádu její nauky. V obraně proti protestantismu se přehnaně zdůrazňovaly protireformační pravdy; to vedlo k tomu, že se nadměrně vyzdvihovaly pravdy, které se týkají prostředků spásy (církev, svátosti, úřady), na úkor vlastních pravd kristologických a soteriologických (týkajících se vykoupení)… Jde o to, aby všemi články víry prozařovala jedna víra a aby to, co je okrajové, se vidělo nově ze samotného středu. (89-9O)

Správně chápaná nauka o hierarchii pravd vychází z toho, že obsah víry není pouze suma jednotlivých vět, nýbrž strukturovaný celek s určitými proporčními zákony. (9O)


Církev a všechno, co je dáno spolu s ní (svátosti a úřady) je tedy předmětem víry zcela jiným způsobem než Bůh, který v Ježíši Kristu skrze Ducha svatého jedná k naší spáse. Víra se bezprostředně vztahuje pouze k němu; on tvoří její vlastní obsah. Naproti tomu církev, její svátosti a úřady jsou pouze prostředky spásy; víra se k nim vztahuje potud, že zpřítomňují a zprostředkovávají spásu. Nevěříme tedy v církev nebo dokonce v papeže, jako věříme v Boha. Prostředky spásy musíme chápat jako formy zprostředkování spásy a je nutno je kritizovat, když tuto službu už konkrétně neplní. (s. 91)


Církev tu není předmětem víry stejným způsobem jako Bůh, Ježíš Kristus a Duch. Víra v církev naopak vychází z víry v Boha. Eklesiologie se proto rozvíjí v rámci pneumatologie (nauka o Duchu). Duch přitom není v první řadě třetí božská osoba, nýbrž síla, skrze niž je spásné jednání Boha v Ježíši Kristu přítomno v dějinách. Církev je tedy konkrétní místo, kde se skrze Ducha svatého stává přítomným spásné dílo Boha v Ježíši Kristu. Eklesiologie je funkcí pneumatologie. V novověké teologii naopak často nabýváme dojmu, že pneumatologie se stává funkcí eklesiologie. Duch se stává garantem instituce církve, pneumatologie ideologickou nadstavbou nad eklesiologií. (117-18)


Věrnost však také není nic strnulého a neživotného. Můžeme se jí chopit pouze vlastní věrností v naději a důvěře. Mít v dějinách naději na základě Boží věrnosti proto nedovoluje žádnou katastrofickou náladu a katastrofickou teologii, která tvrdí, že dnes v církvi všechno spěje k zániku, a to jen proto, že mnoho věcí se radikálně mění. Této naději však právě tak odporuje názor, že všechno, co bylo v církvi až dosud, je katastrofa a že teprve dnes začíná nad církví vycházet slunce osvícení. Obojí je nedostatečná víra. Kdo věří, nemá z dějin strach, protože ví o příslibu, který v sobě dějiny nesou. (144)


Víra, která zachovává to, co je rozlišujícím znakem všeho křesťanského, bude tedy muset být víra kritická. Komu slovo "kritický" zní příliš módně, ať je nahradí slovem "kajícný", neboť kritickým se myslí právě toto. Pokání je nejradikálnější kritika. Vyžaduje obrácení, které jde až ke kořenům. Jeho základem je eschatologická změna všech věcí. Takto chápaná kritika může a musí v budoucnosti existovat i uvnitř církve. (16O ...Protože vychází z věci samotného evangelia a uplatňuje jeho eschatologický kritický charakter, je radikálnější než veškerá kritika zvnějšku. Bere církev jakoby za její vlastní slovo a snaží se ji změnit z nitra. Není to proto také nadřazená a distancovaná kritika shora, nýbrž kritika vášnivě angažovaná; zahrnuje do sebe i samotného kritika; je to kritika vášnivá a trpící. Jejím cílem může být pouze ukázat to, co rozhodujícím způsobem rozlišuje křesťanské od nekřesťanského, a učiní to provokací v samotné církvi. (16O-61)

(Walter Kasper: Uvedení do víry Řím Křesťanská akademie, 16O-61)


Témata: Víra

Čtení z dnešního dne: Pátek 24.11.

1 Mak 4,36-37.52-59; Lk 19,45-48

Komentář k 1 Mak 4,36-37.52-59: Radost a obnova národa začala obnovou chrámu. Jsou ovšem národy, které při svém vzniku chrámy boří.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...