De Mello: citáty z různých knih

OSUD

Ženě, která si stýskala na svůj osud, Mistr pravil: "Ty sama přece vytváříš svůj osud.

„Jistě ale nemohu za to, že jsem se narodila jako žena?"

"Narodit se jako žena není osud. To je danost. Osud je to, jak své ženství přijímáš a co z něho děláš."

(Anthony de Mello, SAJ: Minutová moudrost, Cesta, Brno 1994, 48)

+

Představte si, že sedíte v koncertním sále a nasloucháte kouzelné hudbě, když tu si najednou vzpomenete, že jste zapomněli zamknout auto. Máte o to auto strach, nemůžete však odejít ze sálu a nemůžete se již ani těšit z hudby A to je dokonalý obrázek života, jak ho žije většina lidí.
(Anthony do Mello: Cesta k lásce, Cesta, Brno 1996, 53)

+

Stará legenda vypráví, že když Bůh tvořil svět, přišli za Ním čtyři andělé. První se zeptal: "Jak to děláš?" Druhý: "Proč to děláš?" Třetí: "Mohu Ti nějak pomoci?" a ten čtvrtý "Kolik by tak mohl stát?"

První byl vědec, druhý iluzí, třetí altruista a ten čtvrtý obchodník s nemovitostmi.
Pátý anděl se díval v úžasu a jen ze samé radosti tleskal. Byl to mystik.
(Anthony de Mello: Modlitba žáby 2, Cesta, Brno 1996, 17)

…
Za starých časů se v Japonsku běžně používaly papírové lampiony Papír ochraňoval rozžatou svíčku a pohromadě držel pomocí bambusových tyček.

Jistý slepec byl na návštěvě u přítele, a protože už byl večer, nabídli mu, aby si vzal na zpáteční cestu lampion.

Zasmál se tomu. "Den i noc jsou pro mne stejné. Co bych s ním dělal?"
Jeho přítel odvětil: "Pravda, nepotřebuješ lampion, abys viděl na cestu. Ale možná by se mohl hodit k tomu, aby v té tmě někdo nevrazil do tebe."

A tak se slepec vydal na cestu s lampionem. Brzy však do něho kdosi tak narazil tak, že málem spadl.
"Ty surovče, křičel slepý, "nevidíš lampion?

Bratře," ozval se neznámý, "tvůj lampion je vyhaslý "

Kráčíš mnohem bezpečněji ve své vlastni temnotě než ve světle někoho jiného.
(Anthony de Mello: Modlitba žáby 2, Cesta, Brno 1996, 66)

…
Když si vrabec staví na stromě hnízdo,
nezabere víc než jedinou větev.

Když jelen hasí svou žízeň u řeky,
vypije jen to, co mu útroby dovolí.

My věci hromadíme,
protože jsme uvnitř prázdní.

(Anthony de Mello: Modlitba žáby 2, Cesta, Brno 1996, 86)

…
Při prohlídce psychiatrické léčebny si jeden pán povšimne jistého chovance, jak se v houpacím křesle houpe tam a zpátky spokojeně si pobroukává: "Lulu, Lulu .. "
"Co se mu stalo?" ptá se doktora.
"Lulu byla dívka, která mu dala košem."

Jak pokračují v prohlídce, dojdou až k nepolstrované místnosti, jejíž obyvatel neúnavně naráží hlavou do zdi a úpí:
"Lulu, Lulu ..."
"Ten měl také nějaké problémy s Lulu?" zajímá se opět návštěvník
„Ano, tenhle si Lulu nakonec vzal."

V životě člověka je pouze dvojí trápeni: když nezíská to, na čem lpí, a když získá to, na čem lpí.

(Anthony de Mello: Modlitba žáby 2, Cesta, Brno 1996, 101)

…
Černý klouček pozoroval prodavače nafukovacích balónků na vesnickém trhu.Ten člověk musel být dobrý obchodník, protože nechal ulétnout červený balónek, který stoupal vysoko vzhůru a lákal tak zástup možných mladých zákazníků.

Pak vypustil modrý balónek, následoval ho žlutý a bílý. Všechny stoupaly vysoko, vysoko, až zmizely z dohledu. Malý černoušek se dlouho díval na černý a pak se zeptal: "Pane, kdybyste vypustil černý, letěl by tak vysoko jako ty ostatní?"

Prodavač se na chlapce chápavě usmál. Uškubl nit s černým balónkem, a když ten začal stoupat vzhůru, naklonil se k chlapci: „To není barvou, chlapče; to, co je uvnitř, mu dává stoupat výš."
(Anthony de Mello: Modlitba žáby 2, Cesta, Brno 1996, 123)

…
Psycholog povídá klientovi:
"Je mi líto! Snad vám můžu pomoci změnit vaše chováni, ale Příroda, ta má vlastní čas a rytmus."

Kapitán ponorky chtěl vyzkoušet chod strojovny Zavelel tedy plnou rychlostí vpřed, a pak náhle rozkázal nouzově zastavit.

Hned nato se ozval komunikační systém. "Mluv kapitán. Výborně strojovno. Zastavili jste stroj přesně za padesát pět sekund."

Vzápětí nato zahřměl jiný hlas. "Zde šéfkuchař. Ponorka sice zastavila, ale řízky a brambory jely dál. Dostavte se na studenou večeři!"
(Anthony de Mello: Modlitba žáby 2, Cesta, Brno 1996, 138)

…
Reportér dostal za úkol udělat v terénu průzkum mezi muži na téma, co si dnešní muž myslí o současných ženách. První muž, na kterého natrefil, byl člověk, který právě oslavil stotřetí narozeniny.

"Myslím, že ti, mladíku, moc nepomůžu." řekl mu smutně. "Přestal jsem na ženy myslet už skoro před dvěma roky!"
(Anthony de Mello: Modlitba žáby 2, Cesta, Brno 1996, 142)

…
Situaci, ve které se my lidé nacházíme, velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: Pusťte mě ven!"

Jsou to jen tvoje iluze, které ti bráni vidět, že jsi - a vždycky jsi byl - svobodný.

(Anthony de Mello: Modlitba žáby 2, Cesta, Brno 1996, 240)