Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty V VíraDelší texty Kdybych jen mohl/a/ věřit. Překážky vůči víře. (KGI)

Kdybych jen mohl/a/ věřit. Překážky vůči víře. (KGI)


Zábrany vůči víře
Experiment víry
Víra jako zkušenost
Víra ve společenství


„Já bych přece chtěl věřit,
ale nemohu.
Závidím každému,
kdo věřit může.“
(z jednoho dopisu zaslaného KGI)


K obrázku na zadní straně:
Svíčka, která je zapálená na obou koncích? To moc nedává smysl. Světlo víry je ale skutečně rozdmýcháváno ze dvou stran. Bůh sám nám ve zjevení a v našem rozumu dává světlo, které činí temné stránky našeho života světlejšími; člověk však na druhé straně musí hledat a ptát se, ba mít téměř „horoucí“ zájem o to, vnést světlo do posledních otázek života. Jestliže přijde obojí – lidské hledání i Boží poselství – současně, přetaví se toto společně v plamen víry.

Došli jste na konec našeho kursu. Přinejmenším to platí pro všechny, kdo se chtěli jen informovat. Většina účastníků kursu však hledá více, chtějí dojít k víře, k pevnému přesvědčení. Na to se zaměřuje tento poslední dopis.

Mnozí z Vás nám píší, že se jim naše dopisy staly pomocníkem na cestě k víře. Jiní nám ale rezignovaně sdělují, že jsou teď přesně tam, kde byli předtím. Někdo to říká s podtónem „víc se ani nedalo čekat“; jiní to píší s lítostí: „Závidím každému, kdo věřit může.“

Těmto těžkostem rozumíme. Známe důvody, které víru ztěžují: výchova, problémy v dětství, zklamání, špatná zkušenost s věřícími a zástupci církve, strach z důsledků, vina, duch času, tisíce jiných problémů...

A hloubající rozum stále nachází protiargumenty. Ani žádnému z nás, kteří jsme psali tyto dopisy, nespadla víra do klína. Mnoho lidí pokládá kritiku a pochybnosti již za nevíru. Avšak: není už hledání Boha obrácením k němu? Člověk může hledat jen to, po čem touží. Proto je člověk usilující o víru již Bohem přijat.

Jelikož je téměř 50 % účastníků našeho kursu ve věku mezi 16 a 30 lety, chtěli bychom této věkové skupině říci, že je zcela normální, že dětská představa o Bohu a dětská podoba víry jednou vezme za své, neboť víra musí dozrát, a k tomu je tato krize nutná. Krize může být velkou příležitostí. Jen teď nesmíte povolit, měli byste „podržet míč“ a mluvit s ostatními o otázkách, které vás trápí.

Někteří snad řeknou: „Mně víra prostě není dána. Jestliže Bůh existuje, pak mnou zjevně nehýbá.“ To je předčasný závěr. Člověk tak ukvapeně podléhá pokušení vzdávat vlastní úsilí o víru. Dříve, než dáme vinu Bohu, měli bychom asi odstranit z cesty překážky, které jsou na naší straně.

Zábrany vůči víře

Jeden zbožný muslim putoval do Mekky, provedl příslušnou očistu, dlouhé hodiny se modlil před kábou, ale nic ho neoslovilo, zůstal vnitřně prázdný. Ve své vnitřní nouzi šel k ulemovi (islámský učenec v oboru práva a teologie). Ten se ho zeptal: „Jak jsi přišel do Mekky?“ Poutník odpověděl, že letadlem. Na to ulema: „Pak musíš ještě počkat, neboť tvá duše přijde pěšky.“

Život mnoha lidí je dnes formován hektikou doby. Jsme zvyklí, že všechno jde rychle. Pokud možno ihned: rychlé občerstvení, polotovary, instantní káva; stačí přidat horkou vodu a jídlo nebo nápoj je připraven k požití. Trpělivost se jeví téměř jako nectnost, jako mrhání časem. Vydělávání peněz v práci nás zcela pohlcuje, večer jsme zcela vyčerpaní, unavení, máme sotva chuť a energii dělat cokoliv jiného než se dívat na televizi.

To je pak samozřejmě s vírou taky těžké. Víra není žádný polotovar, žádné rychlé menu, nic, co můžeme mít podle návodu připraveno k okamžité spotřebě. Sotvaco je pro život víry důležitější než trpělivost a klid. My, kdo jsme zvyklí „makat“, musíme čekat a nechat se obdarovat.

Zde se ukazuje, že často sami sobě stojíme v cestě svým životním rytmem a že si spoustou věcí necháváme zakrývat pohled na sebe samotné, tím spíše pak na Boha; že žijeme nějak nezdravě, že něco v nás přichází zkrátka. V tomto stavu jsme také špatně disponování pro víru a modlitbu. U mnoha lidí však vznikají zábrany vůči víře také tím, že tuší, že víra nás o něco žádá, že z ní plynou důsledky, a toho se bojí.

Jednoduchost víry

Je dokonce možné, že pohled na Boha zakrývají věci, které s vírou souvisejí. Například představa o bezpočtu pravd víry, které má člověk přijmout; nebo postupy v církvi a společenství, které člověka štvou; stejně jako bohoslužby, které člověka neoslovují, nafoukaní věřící... Zkuste na tom neuváznout. Soustřeďte se na to podstatné, a to je v základu velmi jednoduché.

Křesťanská víra se dá odvozovat ze základní pravdy: v osobě Ježíše Krista se projevuje, že Bůh je pro lidi Bohem, který nás miluje a přijímá. Víra není nic jiného, než s důvěrou se na tuto lásku spolehnout a odpovídat na ni tím, že ve svém životě počítáme s Bohem.

Když se mají dva lidé rádi, je rozhodující to, že se milují. Pak zkoušejí tuto lásku vyjádřit nejrůznějšími způsoby: udělají si na sebe čas, snaží se vycházet druhému vstříc, dávají si dárky, hovoří spolu a jsou spolu... To všechno jsou jen různé formy výrazu základního postoje: máme se rádi. Totéž platí o různých formách výrazu víry a křesťanského života.

Když mi někdo řekne, že mě miluje, pak to změní můj život. Když nám Bůh v osobě Ježíše Krista řekl, že nás miluje, změnil se náš život tím spíše: teď už se nemusím soustřeďovat na chorobnou obhajobu sama sebe, mohu sebe a druhé přijmout, být tady pro ně. Kdo je schopen přijmout sebe, může přijmout i druhé.

Jedna účastnice našeho kursu napsala: „Rozhodující byla pro mne zkušenost, co vlastně víra znamená. Dosud jsem tento střet víry nikdy nerozeznala, nýbrž jsem vždy myslela, že musím sama znát věcné pravdy a věřit jim.“

Jestliže bereme vážně to, že víra je vlastně „jednoduchá“, pak z toho vyplývá, že někdo, kdo je na cestě k víře, smí klidně také jednou „obejít“ pravdu víry, zvláště když se jedná o oficiální učení církve. To znamená: nemůžu s tím momentálně nic udělat, nic mi to neříká, proto to prostě nechám být. Láska nemá pro všechno vysvětlení, ale důvěřuje. Snad se pro mně celá otázka později stane bezpředmětnou, snad tomu porozumím.

A s tím souvisí ještě něco: existují stupně víry. Víra není žádné „všechno, nebo nic“. Už v touze po víře je v zárodku obsažena celá víra. Proto hledající není žádný „bezvěrec“. Ježíš odpovídá na každou sebeslabší víru, která k němu vztahuje ruce (srov. Mk 5,25 a násl.).

Experiment víry

Jak se ale mohu dozvědět, že mě Bůh miluje a přijímá? Mohu to vůbec poznat? A jak mohu já milovat Boha, kterého přece vůbec nevidím? Jaké kroky musím učinit, abych poznal, že Bůh vstoupil do mého života?

Jestliže víra znamená, že miluji Boha, pak to není bezpodmínečně věc pocitu, nýbrž mého jednání: udělám si čas na to, abych s Bohem mluvil v modlitbě, ptám se na jeho vůli, abych na ni mohl zaměřit své jednání, počítám s tím, že je mi v mých myšlenkách a činech zcela nablízku... Tímto způsobem se spojení s ním stává stále těsnějším a já jeho lásku ke mně zakouším tím, že vím, že můj život je jím nesen, veden. Jak se ale k této užší vazbě dostanu?

Jeden student inženýrství (21 let) napsal, že si tyto dopisy objednal vlastně jen proto, aby se mohl pást na našem koktání, jakým se snažíme „objektivizovat“ mu Boha. Označoval se za nevěřícího. Ale po přečtení těchto dopisů přiznal: „Teď bych jen ještě řekl, že Boha postrádám a doufám, že ho znovu najdu. Vím, že se teď Ježíšem z Nazareta musím zabývat. Jak mám nejlépe začít?“

Viděl to zcela správně: jediná cesta je ta, že se k osobě Ježíše stále znovu vracíme. Bůh sám je neviditelný. Kdo však vidí Krista, vidí Otce (J 14,9). Jde tedy o to, abychom se do Bible začetli s otevřeností; zde mě možná skutečně oslovuje Bůh, aby mi něco sdělil. Musíme na sebe stále znovu nechat působit Ježíše, meditovat: je to, co nám Ježíš říká, hodnověrné? To nás přivede k dalším otázkám: Má tento člověk pro mě význam? Může mi pomoci porozumět mému životu? Mohu s tím, co on říká a čím žije, žít – a zemřít?

Tím se dostáváme k důležitému bodu: jednou se musíme odhodlat ke skoku a vycházet z toho, že Boží láska k nám je skutečností. V J 1,39 se podává zpráva o tom, jak první učedníci hledali kontakt s Ježíšem. Šli za ním, on se otočil. Na jejich otázku: „Mistře, kde bydlíš?“ řekl stručně: „Pojďte a uvidíte!“ Ježíš prohlašuje a nezdůvodňuje. Vyžaduje rozhodnutí a připravenost poznat ho, následovat ho.

Když se někdo bojí vody, pak je málo platné chtít mu jeho strach vyvracet povzbudivými slovy. Tvrzení, že voda nese, snad dokonce uzná. Příklad ostatních plavců ho může konečně povzbudit ke skoku do vody. Svůj strach však ztratí teprve tehdy, když se skutečně odhodlá ke skoku a sám se přesvědčí, že voda opravdu nadnáší.

Právě tak se musíme odhodlat k víře, byť ze začátku také jen „na zkoušku“. Stále znovu se v Bibli v souvislosti s vírou používají slova „pokání, obrácení“. „Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15) Obrátit se znamená dát životu nový směr, orientovat se na Ježíše. Následovat ho. Pokoušet se jednat tak, jak jednal on.

To je jistě rozhodnutí s dalekosáhlými důsledky a nikdy jej nelze beze zbytku zdůvodnit. Stává se však možným díky předcházejícímu zvolání lásky: „Pojď!“ A dodatečně se nám stále znovu potvrzuje, že bylo zodpovědné a správné. Neboť v uskutečnění člověk pozná, jak víra nese, jak se jejím prostřednictvím vyjasňuje mnoho otázek, jak se rozjasňují tmavá místa života a jak ve světle víry život dostává svůj nejvyšší smysl.

Pro někoho je to nejdříve skok do tmy, který není ospravedlněn ničím jiným než zkušeností věřících bližních, vlastní nouzí nebo fascinací, která vychází z Ježíše.

Kdo však tento krok udělal, ten smí skutečně poznat něco ze samotného Boha. Takový člověk se skutečně přiblíží Kristu.

Mnoho křesťanů nikdy nedosáhne skutečné víry proto, že nikdy neučinili toto rozhodnutí, nikdy neodpověděli „ano“ na Boží výzvu. Jako děti byli pokřtěni, nikdy však tento křest sami nijak nestvrdili. To znamená, že rozhodnutí svých rodičů nikdy nepřijali za své. Nerozhodli se ovšem nikdy ani proti tomu. Jejich křesťanství spočívá pouze ve výchově, návštěvě náboženství ve škole, tradici. Taková víra ale nemůže nést a nemůže vést k žádnému poznání.

Rozvažte:
– Co z toho platí o vás?
– Proč jste takové rozhodnutí učinil(a), resp. neučinil(a)?
– Kteří lidé měli negativní resp. pozitivní vliv na váš religiózní vývoj?
– Co vám ve vaší náboženské výchově nejvíc vadilo?

Víra jako zkušenost

Kdo někdy ve svém životě skutečně nezakusil Boha, pro toho zůstává víra systémem pouček a požadavků.

Zkušenost je víc než rozumové pochopení, víc než informace. Zkušenost je znalost získaná ze styku s lidmi a věcmi, v protikladu k pouhému vědění získanému z knih. Proto je ohromný rozdíl mezi tím, zda člověk čte cestopis, nebo zda tuto krajinu procestuje sám. Podobně ani lásku a věrnost nelze poznat racionálně, lze je zakusit jen ve vzájemném kontaktu. Pro některé lidi přichází tato zkušenost zcela náhle, jako např. pro Pavla před Damaškem (Sk 9). U většiny lidí však tato zkušenost vyrůstá pomalu. Vždy ale mění život.

Vidíme to na příkladu učedníků o Velikonocích. Při Ježíšově smrti se všichni rozprchli a pod křížem vydržel jen Jan. Mezi Velikonocemi a letnicemi se jim však muselo „přihodit“ něco, co je úplně změnilo. Stali se neohroženými vyznavači Krista, kteří teď už nemohli mlčet o tom, co dřív viděli a slyšeli. Rozhodující zkušenost předcházela bezprostředně před tím: Ježíš z Nazareta, se kterým se setkávali a který byl ukřižován, žije, setkal se s nimi. „Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni to můžeme dosvědčit,“ říká Petr za všechny (Sk 2,32). Ale také jejich posluchači získávají své zkušenosti: vidí a slyší, jak Boží Duch proměňuje, jak lidé začínají neuvěřitelným způsobem zvěstovat Boží činy (Sk 2,4-11); diví se tomu, že každý tomuto poselství rozumí a mnozí také mění svůj život (3000 lidí se nechává pokřtít!).

Nyní se zeptáte: Jak ale mohu Boha zakusit já? Je mnoho způsobů. Každý musí najít svou cestu. My můžeme jen ukázat směr.

Jeden člověk v těžké náboženské krizi měl sen: S největším vypětím sil zlezl strmou skalní stěnu. Musel přitom překonávat mlhu a ledovou zimu. Zarputile bojuje o každý metr, posedlý myšlenkou, že tam nahoře je světlo, tam nahoře je Bůh. Avšak nad ním jen černá stěna bez konce. Pod ním neustále hrozící propast. Prožívá smrtelnou úzkost. Náhle se roztrhnou oblaka a on rozeznává v údolí nepatrně malou vesničku, ze které se vydal na cestu. Vesnička leží v teplé sluneční záři. S trhnutím ho probudí poznání, že Bůh je tam dole!

Mnoho lidí hledá Boha v mimořádném, zvláštním. On se však dává uprostřed všedního dne, dokonce tam, kde by ho člověk nehledal – u lidí při každodenní práci, ve starosti i radosti. „Proč tak mnoho lidí Boha nenachází?“ ptal se jeden žid svého rabího. „Protože se nesklánějí dostatečně hluboko,“ odpověděl rabí.

To znamená, že všední věci nemáme pokládat za všední, že v nich musíme hledat Boha. Setkat se s Bohem neznamená najít něco nového, něco mimořádného. Víra nerozeznává ve všednosti náhle jiné věci, nýbrž vidí tytéž věci jinak. Nemění se mé životní podmínky, nýbrž světlo, ve kterém všechno vidím. A tak může víra změnit můj život skutečně od základu.

Když čteme knihu a držíme ji příliš blízko před očima, nemůžeme rozeznat písmena, číst věty, a tedy ani pochopit smysl. Abychom v našem životě rozeznali Boží stopu, potřebujeme také „správnou vzdálenost“, musíme získat trochu odstup. Teprve když se vymaníme z okamžiku, pozorujeme průběh naší cesty životem, připomínáme si mezníky a zvraty, pak se snad i nám „jednotlivá písmena“ spojí ve smysluplnou výpověď, za kterou můžeme rozeznat rukopis Božího Ducha.

Zkuste někdy nakreslit svou životní linii – od narození do dneška. Vyznačte období plusů a mínusů, která ve vašem životě nastala, dobré a špatné časy. Druhou čarou můžete zkusit zobrazit vývoj vašeho vztahu k Bohu.

příklad

narození dnes

Vedle těchto událostí všedních, ve kterých můžeme zažít Boha, jsou také okamžiky, ve kterých prožíváme – snad jen na pár vteřin – vnitřní jasno a prohlédáme, kdy z nás opadávají všechny pochybnosti. Máme např. vnitřní jistotu, že nějaká událost může být vysvětlena jedině jako vyslyšení naší modlitby. Máme naději, ačkoliv jsme v beznadějné situaci. Prožíváme to např. u nevyléčitelně nemocných, kteří dokonce mohou ještě utěšovat jiné. Nebo zažíváme jako plody víry to, co Pavel nazývá účinkem působení Božího Ducha: „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání“ (Ga 5,22), ačkoliv naše konkrétní situace v žádném případě nedává příčinu k radosti, míru,...

Všechny tyto zkušenosti jsou subjektivní, jsou platné jen pro konkrétního jedince. Navenek jsou mnohoznačné a lze je vykládat jako výplod obrazotvornosti, fantazie nebo jako produkt psychologických procesů. Pro samotného jedince jsou však neochvějné. Jejich pravost se potvrzuje tím, že tyto zkušenosti mění život. Nejsou však jednoduše přenosné.

A přece ovlivňují také druhé lidi tím, že také ostatním je dána možnost poznat, jak víra mění život a dodává sílu. Tím se dostáváme k velmi důležité možnosti zkušenosti víry.

Víra jako společenství

Nikdo nevěří sám pro sebe. Každý je odkázán na svědectví víry jiných, na rezonanci a potvrzení. Zkušenost víry proto nejlépe zažijeme v kontaktu a styku s věřícími. Když vidíme a slyšíme, jak ostatní z víry žijí a čerpají sílu, vidíme a slyšíme něco o Ježíši a Bohu samotném. Zakoušíme jej především ve společenství věřících.

Žádný člověk Boha sám neviděl. Můžeme na něj usuzovat rozumem, nemůžeme ho však pocítit svými smysly. V Ježíši se však Boží dobrota a láska stala hmatatelnou, zakusitelnou. Jeho svědkové, apoštolové, mohou tedy zvěstovat, co sami prožili, „viděli a slyšeli“ (1 J 1-3)). Po svém odchodu jim Ježíš zanechal svého ducha. Ten jim připomínal všechno, co Ježíš udělal a řekl (J 14,26; srov. dopis č. 7). Je to tento Duch svatý, kdo dnes působí ve svědectví víry a náboženském životě křesťanů. Tím se můžeme nechat nakazit. Svědectví a vyznání spoluvěřících nám dává pocítit svou sílu i tam, kde bychom ji sami přehlédli. Víra přichází skrze naslouchání.

Tohoto Ducha svatého však Ježíš nepřiřkl žádnému jednotlivci, nýbrž celé své obci. Zvláštní zjevení pro jednotlivce jsou výjimkami. Hledejte proto společenství věřících: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20) Jestliže jste si prostudovali naše informace o víře, ale nevyhledali jste současně živé společenství, nebude vám to moc platné.

Jestliže je víra odpovědí na nabídku a výzvu Boží lásky, pak může víra být zakoušena a uskutečňována nejspíše tam, kde se lidé sami navzájem přijímají.

Jedna 19letá žena nám napsala, že má v úmyslu vystoupit z církve a připojit se k jedné zvláštní náboženské skupině, neboť ve své obci nenachází žádnou skupinu, ve které by člověk skutečně mohl společně prožívat víru. Napsal jsem jí, že její situaci dobře rozumím, že naše veliké obce jsou často velmi anonymní. Mohl bych jí však v jejím bydlišti – jednom velkoměstě – říct o některých skupinách katolických křesťanů. O půl roku později oznámila plna radosti, že našla přesně to, co hledala. Byla šťastná, že může svou víru dále prohlubovat.

Víme, že zde pro mnoho lidí začínají největší potíže. Naše obce jsou příliš velké a naše bohoslužby jsou velmi anonymní. Mnoho seskupení v našich obcích je pak pociťováno spíš jako „uzavřená společnost“ než jako skupiny, které jsou skutečně otevřené i pro kritické a hledající lidi. Musíme si přiznat, že v mnoha skupinách je skutečná výměna zkušeností s vírou a společné uskutečňování víry vzácným jevem. Velmi zřetelně si tento stav nouze uvědomujeme. Nic se nám v současnosti nejeví naléhavějším úkolem, než rozčlenění našich anonymních farností do základních společenství, ve kterých člověk zažívá nejen kontakt a bratrské společenství, ale také ve vzájemném rozhovoru a styku a v zodpovědnosti za jiné pozoruje něco ze skutečné síly víry.

Setkávání s takovými skupinami je „nakažlivé“. Nejen tím, že na nás působí víra jiných; je to zcela úžasné: když jiným dáváme svědectví o naší víře – ale také o nevíře, která na nás stále znovu útočí –, pak také my sami více a více vrůstáme do víry.

Mějte oči otevřené, abyste viděli, zda takováto živoucí seskupení neexistují ve vašem okolí. Na mnoha místech spontánně vznikají. Oslovte také faráře. Možná se v obci děje víc, než je vidět zvenčí. Jestliže tomu tak není, dejte se dohromady s lidmi stejného smýšlení. Jsme si jisti, že ve vaší bezprostřední blízkosti jsou lidé se stejně naléhavou potřebou. Možná začnete se společným čtením našich dopisů a debatováním o nich. Snad můžete tímto způsobem pomoci změnit společnost, kterou kritizujete.

– Měl(a) byste zájem o kontakt se skupinou lidí, kteří se pokoušejí žít skutečně svou víru?
– Podnikl(a) jste už něco pro to, abyste takovou skupinu našel (našla)? Zkusil(a) jste někoho v tomto smyslu oslovit?
– Setkal(a) jste se s lidmi, jejichž náboženské přesvědčení na vás zapůsobilo?
– Co pro vás znamenal tento poslední dopis? A co celá série dopisů? Mohl(a) byste nám sdělit svůj názor, svou zkušenost? Mohli bychom vám být nápomocni při objasňování jednotlivých otázek?


Korespondenční kurs o katolické víře (24 dopisů) vydává Katholische Glaubens-Information, Justinusplatz 2, 65929 Frankfurt nad Mohanem, telefon +49-(0)69-330097-0, fax +49-(0)69-330097-17.
Redakce a vypracování dopisů: farář Ferdinand Krenzer, dipl. teologové Manfred Lay a Michael Belzer.
Všechna práva vyhrazena.

10. vydání, 241. – 247.000

Překlad dřívějších vydání do italštiny, francouzštiny, španělštiny, dánštiny, finštiny, švédštiny, češtiny, chorvatštiny, polštiny a islandštiny; překlad do slovenštiny se připravuje; převod do slepeckého písma.


Milí účastníci kursu,

závěrem našeho kursu Vám přejeme, abyste cestu, kterou jste začali, neopustili kvůli zklamání nebo únavě; aby Vás našli a doprovodili druzí lidé. Ještě lépe: abyste na tyto lidi nečekali, nýbrž abyste jim sami vyšli vstříc; abyste našli partnery, se kterými si budete moci vyměňovat své otázky a názory. Neboť když je člověk sám, příliš snadno krouží kolem sebe samotného. Samozřejmě, že můžete také o svých otázkách a problémech nadále korespondovat s námi. Přejeme Vám sílu rozhodnutí, díky kterému jednoho dne poznáte víru jako „svíci, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci“ (2 Petr 1,19).

Za tým KGI

Ferdinand Krenzer






***

Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI www.kgi.org, www.autobahnkirche.de

(Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)



Témata: Víra

Čtení z dnešního dne: Sobota 25.11.

1 Mak 6,1-13; Lk 20,27-40

Komentář k 1 Mak 6,1-13: Král Antioch, který šířil násilí, umírá v zoufalství. Na konci církevního roku mohu vzpomenout na všechny pronásledovatele církve. Ne s pocitem msty a zadostiučinění, ale spíš s lítostí…

Zdroj: Nedělní liturgie

Blahoslavený Don Giacomo Jakub Alberione (svátek 26.11.)

(25. 11. 2017) První systematický apoštol médií ve XX. století

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...