Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty K KřesťanstvíDelší texty Křesťan v proměnách času (KGI 16)

Křesťan v proměnách času (KGI 16)

Křesťan v proměnách času

Téma katechumenátu

„Když pozorujete, že na západě vystupuje mrak,
hned říkáte: ‚Přijde déšť‘ – a bývá tak;
a vane-li jižní vítr, říkáte: ‚Bude vedro‘ – a bývá.
Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze;
jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas?
Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné?“
Lk 12,54-57


Říkáme: Abychom jakožto křesťané jednali zodpovědně, musíme se v neposlední řadě orientovat podle skutečnosti, ve které žijeme. Tato skutečnost je ale podřízena rychlým a hluboko sa-hajícím proměnám. Je často těžké ji prohlédnout, je rozporná, komplikovaná. Při posuzování jsme nadále závislí na jiných, na jejich znalosti věci, jejich přehledu, informacích. Tyto informace jsou často filtrovány a řízeny osobními zájmy. Tímto způsobem byli lidé mnohokrát oklamáni a zneužiti.

Tak vidí křesťan situaci, do které je postaven. Má se pokusit rozpoznat „znamení doby“ a z křesťanské zodpovědnosti s nimi naložit. Ale není vůbec lehké nalézt na všechny otázky jasnou a jed-noznačnou odpověď a rozhodnout, co je nutné zodpovědět pouze křesťansky. Dosti často se lidé cítí vnitřně rozpolcení. Přesto život vyžaduje, abychom činili různá rozhodnutí. Často zůstává mezi dvěma zly jen bolestná volba, tragické zabřednutí do viny, ačkoliv jsme přece chtěli jen to dobré.



Například válka a mír

Otázka, jestli snad může být válka za jistých okolností povolena, v uplynulých letech silně hýbala lidmi, zvláště také křesťany. Tato otázka vyvstala při sporu o znovuvyzbrojení Německa po strašných zkušenostech z poslední světové války, byla řešena v době mírového hnutí v 70. a 80. letech (diskuse o zesilování zbrojení), a konečně je vždy aktuální otázka oprávněnosti vést válku s cílem zasadit konec bídě, utrpení, nouzi a vyvražďování národů.

Na první pohled je pro křesťana všechno jasné a jednoznačné: Války by podle vůle Boží být neměly. Bible podtrhuje hodnotu smíření, lásku k nepříteli, nasazení pro mír. Ježíš sám se zřekl násilí.

Na druhé straně také nemůže odpovídat vůli Boží, když se prosazuje bezpráví a násilí a podrobují se celé národy. Kde zřeknutí se násilí povzbuzuje násilníky k dalším násilnostem, není to méně proti Boží vůli. Nemohou proto být situace, kdy mír může být natrvalo zajištěn jedině tak, že neoprávněný útok je odražen násilím? Není potom za jistých okolností válka menším bezprávím, menším zlem? I když snad neexistuje žádná „spravedlivá válka“, neexistuje „ospravedlnitelná válka“? Nenásilí je naprosto fascinující a odpovídající křesťanovi; kde ale člověk nestaví bezpráví žádné hráze, ocitá se v nebezpečí, že se stane komplicem násilné činnosti a tím spoluodpovědným – říkají někteří. Právě bezbrannost a slabost – tak prý učí zkušenost – prý povzbuzují nezodpovědné diktátory k válce a násilné činnosti. To ukazují „velké světové dějiny“. To ukazuje každodenní zkušenost. U příležitosti války v Zálivu v roce 1991 řekl papež: „Mír za každou cenu nemůže být.“ Stejně tak činil všechno pro to, aby zabránil vypuknutí války, a nazval hrozící boj „nesmyslným krveprolitím“.

Není divu, že také mezi křesťany proto přetrvávají rozdílná pojetí c e s t y k míru. Někteří míní, že v tomto okamžiku je zbrojení ještě – bohužel – naléhavě nutné, aby diktátorům bylo zabráněno ve válce a násilí, aby byla chráněna lidská svoboda a lidská práva.

S vývojem strašných jaderných, biologických a chemických zbraní přibyly další úvahy a způsobily trvalé a citelné změny také v katolické církvi a teologii. To, že je nutné zatratit útočné války a totální války, je nesporné. To bylo nově zdůrazňováno na Druhém vatikánském koncilu. Jestliže jsme u dřívějších konvenčních zbraní mohli ještě možná nahlížet na obrannou válku jako na oprávněnou, pak dnes je otázkou, zda nyní, s ohledem na strašné arzenály zbraní, když se musí počítat s jejich nasazením, je válka vůbec myslitelná? Nestane se obrana prakticky nesmyslnou, když při tom sám obránce zahyne? Nebo nezničí se snad mnohem více, než co by mělo být bráněno? Může kdy být oprávněn atomový vyhlazovací úder?

Dlouho platilo, že „atomové odstrašení“, takzvaná „rovnováha hrůzy“, je zárukou míru a stability. Pak se prosadilo dokonce i u politiků přesvědčení, že rozsáhlé odzbrojení je lepší cestou. Církev používání zbraní hromadného ničení jednoznačně odmítá. Zavrhuje již vyhrožování takovým ničivým úderem. Nemůžeme hrozit zbraněmi, jejichž nasazení je vždy neoprávněné, a proto zcela zakázané.

Papež Jan Pavel II. napsal den před vypuknutím války v Zálivu: „Nemůžeme pominout to, že použití zbraní, zvláště dnešních vysoce účinných zbraňových systémů, by mohlo přinést kromě utrpení a zničení ještě horší a novou nespravedlnost.“



Vojenská služba, nebo – civilní služba

Pro a proti se v této složité otázce stávají konkrétními také při rozhodování, jestli mají mladí lidé sloužit se zbraní v ruce, nebo tuto službu odmítnout. Kdo je toho přesvědčení, že řetěz násilí a protinásilí může být zlomen jen absolutním nenásilím, musí vojenskou službu odepřít. Nikdo nemá právo takovému mladému člověku vyčítat pohodlnost a strach z odpovědnosti. Právo jednotlivce na odepření vojenské služby z důvodu svědomí musí zůstat chráněno. Existují církevní poradní místa, která pomáhají dojít k rozhodnutí v souladu s vlastním svědomím.

Na druhou stranu tím církev neodsuzuje legitimitu vojenské služby a pečuje o povinné vojenskou službou vlastním vojenským duchovním pastýřstvím. Druhý vatikánský koncil říká: „Kdo ale stojí ve službě vlasti jako voják, má na sebe nahlížet jakožto na služebníka bezpečnosti a svobody národů. Správným vykonáváním své služby přispívá skutečně k upevnění míru.“

Nemají ale ti, kteří se rozhodnou pro vojenskou službu, na své straně přinejmenším větší realismus? Není bližší skutečnosti vycházet z toho, že zlo může být poutáno jen mocí, silou a násilím? Nejsou přívrženci nenásilí utopisté vzdálení světu? (Utopia = „země nikde na tomto světě“.)

Neexistuje ale na druhou stranu dost příkladů, jak může být úspěšný a „mocný“ mírový protest? Biskup z Limburka, Franz Kamphaus, na otázku, zda můžeme kázáním na hoře (míněno je absolutní nenásilí) dělat politiku, odpověděl: „... Politici mají svou zvláštní zodpovědnost. Ale to nesmí bránit tomu, aby byla udržována naděje, že my lidé jsme s to činit s Boží pomocí kroky k míru a spravedlnosti. Kdo jde přes mrtvoly, opouští cestu Ježíšovu. Kdo myslí na pustošící války našeho století a na gigantickou ničivou sílu dnešních zbraní, ten by neměl pochybovat o tom, že nenásilí je rozumné.“



Cíl: mírumilovný svět

Křesťanská víra stojí jednoznačně na straně míru. Válka a násilí jsou odsuzovány, s ohraničeným a cíleným nasazením zbraní se smiřujeme snad ještě jako s nutným zlem. Pak ale musí zůstat na zřeteli přiměřenost prostředků a musí se dbát na bezpodmínečnou ochranu civilního obyvatelstva. Platí zákaz zbraní hromadného ničení. Obsahem a úkolem naší víry zůstávají: láska, smíření, tolerance, nenásilí.

Křesťané nesou zodpovědnost za to, aby pokračovala snaha o zajištění míru na světové úrovni: jednáními, zapojením zprostředkovatelů, účastí v nadnárodních organizacích, jako jsou Spojené národy, dohodami o všeobecných omezeních zbrojení, mírovými sbory. Mír není možné natrvalo zachovat soutěžením ve zbrojení. Musí to dojít tak daleko, že prosazování národních „práv“ budeme řídit pomocí mezinárodních soudních dvorů.

Především musí být vyhlazeny kořeny války překonáním myšlení přítel – nepřítel; zrušením nacionálních, rasistických, sociálních, ideologických a také náboženských předsudků; společnými hnutími, aby byl ze světa sprovozen hlad a utlačování.

Velkých cílů je dosahováno mnoha malými kroky. Při vší bezmocnosti, kterou lze pociťovat, zůstává pro každého jednotlivce dost toho, co může učinit, aby se proti násilí vzepřel nenásilím a mírumilovností. To se týká jeho chování v soukromí a rodině, jeho náchylnosti ke konfliktům a jeho osobního zvládání krizí. Demokratická společnost zná mnoho situací politického rozhodování a možností nést spoluzodpovědnost, např. volby. Pokud nejsou tyto malé kroky uskutečňovány, je nutno hovořit o vině.



Kam jde tvorstvo?

Podobný obraz skýtá okruh problémů životního prostředí (a jeho ničení) a přírody (a její ochrany). Také zde neexistuje žádná pochybnost o vysokém cíli: Člověk nemá žádné právo spotřebovávat a příliš využívat svět, svou zemi, přírodu, která ho obklopuje, a základy života následujících generací. Svět nepatří nikomu kromě jeho stvořitele. Nepatří jedné generaci, a už vůbec ne jedné rase, jednomu lidu nebo jedné hospodářské, průmyslové nebo finanční elitě.

Svět je člověku svěřen. Měl by jej uchovávat jako základ svého života, měl by ho kultivovat a dále předávat. Podle vůle Boží má být svět pro člověka „zahradou“, a ne jeho vytěženým kamenolomem nebo nějakou zadušenou kloakou.

Měli bychom věřit, že není třeba až takového náboženského přesvědčení, aby bylo se světem zacházeno starostlivě. Vlastně by měl stačit pouhý rozum. A když ne rozumný vhled, tak přece alespoň vlastní egoismus; kdo by si podřezával vlastní větev, na které sedí?

A přesto se to děje stokrát a tisíckrát. Osudným způsobem se krátkozraký egoismus, pohodlnost a hloupost spojují se zločinnou a člověkem opovrhující touhou po zisku. Děje se neuvěřitelné a nepochopitelné: Vzduch, který dýcháme, voda, kterou pijeme, nerostné suroviny a zdroje energie jsou nesmyslně ruinovány; napadána je dokonce i atmosféra a prostor kolem naší zeměkoule je zneužíván jako skládka odpadků. Jestliže se splní různé vědecky fundované předpovědi, pak je zlepšení a záchrana možná jen tehdy, když se vzdáme mnohých oblíbených zvyklostí a samozřejmostí právě industrializované společnosti. Omezení v konzumu a spotřebě budou trvalé. Nadbytek a plýtvání musí skončit.

Ale také zde se hlásí pochybnost, nedůvěra a námitky: Jestlipak jsou ony prognózy pravdivé? Neříkají vědci mnoho rozporného? Nepřineslo naše hospodářské zřízení velké požehnání? Nejsou vědomí životního prostředí a ochrana životního prostředí více uskutečňované než kdykoliv dříve? Který jiný systém kdy nasytil tolik lidí, umožnil opravdu v masovém měřítku životní podmínky hodné člověka, vytvořil finanční základy pro výzkum, vědu a také kulturu? Kde by byla medicína, kdyby neužívala výhod tohoto systému? Nepotřebujeme nutněji než kdy předtím tyto vědy a možnosti techniky? Nemusíme zpřístupnit nové možnosti stravy prostřednictvím genetických manipulací? Jak jinak má kdy být možné vyřešit všechny ty problémy, počínaje přelidněním až k léčbě rakoviny a AIDS?

Nezní to přehnaně a není to neskrývaný egoismus, když nyní bohaté průmyslové země vyžadují od národů „třetího světa“, které se snaží o vzestup, zdrženlivost a šetrný přístup k životnímu prostředí? Nemají také tito právo na rozvoj a přiměřený životní standart, a to i za cenu dalšího ničení přírody, zdrojů a také lidí?

Ovšem na druhou stranu: na připravenost k odříkání bychom měli apelovat kvůli lidem. Neboť jak jsou „blahodárná“ požehnání západní průmyslové společnosti založené na konzumu, spotřebě a výkonu? Neničí své děti, neopotřebovává důvěru a naději, nečiní duše nemocnými, neoslabuje společný život, připravenost k pomoci, solidaritu, rozhovor bližních?

Ani zde nemá víra – a tím méně církev – to pravé řešení. Církev má však pro tvorstvo jednoznačnou volbu. Jeho zničení je těžkou vinou, hříchem, provokativní urážkou a útokem na Boha samého. Proto neseme plnou zodpovědnost. Ona zodpovědnost a povinnost péče platí na celém světě. Nejen proto, že v tomto citlivém systému přírody není možné zachránit „dílčí oblasti“ nebo jen určité regiony, když se rozpadá celý systém. Je to morální povinností vůči všem lidem a všemu živému a patří k náboženské zodpovědnosti před Bohem, abychom měli na zřeteli celek světa.

Věřící je přitom odkázán na pomoc. Potřebuje správné informace, poctivě provedené „inventarizace“. Modely, podněty, pomoci a alternativy musí vypracovat vědci, badatelé a politici. Církvi často nezbývá nic jiného než především důvěřovat a věřit takovým odborníkům.

Změněný poměr k tvorstvu se neobejde bez odříkání, omezení a nápravy. Odříkání a omezení, oběť, askeze mají v církvi pevné místo. To, že má ale člověk sklon k nepořádku a pohodlnosti, je skutečnost ověřená zkušenostmi. Askeze vědomě jedná proti tomu. Sebekázeň, odříkání a oběť nemají žádnou hodnotu „samy o sobě“, mnohem více jsou jen prostředkem k účelu. Požadují, abychom se učili „nehledět“ na sebe. Nejde o popření světa, nýbrž spíše o více lásky. Láska se nebojí ani přinášet oběti. Oběť je přinášena kvůli vyššímu zájmu. „Když dítě vyskočí od hry, aby běželo naproti svému otci, zřeklo se něčeho, nechalo ležet své hračky a přineslo oběť, ale tato oběť nebyla žádnou temnou zátěží, nýbrž radostné odložení kvůli něčemu mnohem většímu a hezčímu. V tomto dětském chování rozeznáváme základní rysy všech mravních oběti, i když to v životě může být daleko těžší.“ (Klemens Tilmann)

Náboženství a víra v Boha jsou snad jedinou morální silou, která může lidi motivovat k takovému obrácení, které je spojeno s obětmi. Anebo k tomu lidi „nutí“ blížící se katastrofa. Vytvoří ale taková nutnost dobrovolné „svaté“, kteří jsou ochotni se změnit, nebo spíše „obránce“, připravené ke všemu a schopné všeho, kteří budou ve vražedném boji o rozdělení bojovat až do poslední kapky pitné vody a o poslední litr vzduchu k dýchání? Ale co to znamená pro křesťana, který takovým radikálním svatým být nemůže a nechce už být nechápajícím, egoistickým konzumentem? Bude zkoušet realizovat velký požadavek v malých krocích, a toto snažení bude často bohaté na konflikty.

Ve společném prohlášení křesťanských církví ve Spolkové republice jsou uvedeny tyto příklady: Zabránění vzniku odpadů, které nejsou nezbytné, odstranění nebo přinejmenším snížení množství smíšených odpadů ve prospěch nákladnějšího třídění, připravenost platit vyšší cenu za zboží, které je produkováno šetrně k stvořenému; každému jsou otevřeny možnosti k šetření ve spotřebě energie a také (pitné) vody; anebo při balení, u plastových druhů zboží.

Mnohé může přitom působit naivně. Mnohé dokládá spíš bezmoc než úspěch. Snad připadá věřícímu lehčí snášet takové frustrace, protože může důvěřovat a doufat v Boží pomoc a přímluvu. To ho nevyvazuje z jeho vlastních povinností. Ale dovoluje mu to nezoufat nad svými nedostatečnostmi. (Katolická) církev se v očích mnoha lidí drží v aktuálních společenských, politických a sociálních otázkách přespříliš pozadu. Jiní tuto zdrženlivost vítají. Pro církev je to obtížný akt balancování – na jedné straně vzhledem ke komplexnosti problémů nezneužít svou autoritu a nementorovat své členy; na druhé straně jednoznačně zaujmout pozici, kdy na ně klade požadavky, i když není ještě „všechno“ vyjasněno a „absolutně jasné“. Ale je to jistě i tak, že je církvím stále připisována falešná image. Následující krátké poznámky a výňatky pocházejí ze (společného) „Prohlášení ze Stuttgartu“ s titulem „Boží dary – náš úkol“ (1988), vydáno Pracovním společenstvím křesťanských církví ve Spolkové republice (Arbeitsgemeinschaft christlicher Kirchen in der Bundesrepublik) a z prohlášení německých katolických biskupů s názvem „Křesťanská zodpovědnost ve změněném světě“ (1990). Podrobné znění obou textů lze (bezplatně) obdržet na sekretariátu Německé katolické biskupské kon-ference: Sekretariat der Deutschen Katholischen Bischofskonferenz, Kaiserstraße 163, 531 13 Bonn.

O všech problémových okruzích, které jsou zde jen nastíněny, platí totéž co pro oba problémy podrobně rozvinuté výše: Bolestný rozpor mezi nárokem a skutečností, mezi jediným cílem a mnohými cestami.



Rasismus

„Rasismus popírá lidskou důstojnost, porušuje lidská práva a je z morálního hlediska opovrženíhodný. Křesťané a církve jsou vždy a všude povinováni k tomu, aby rozpoznali a poráželi rasismus ve vlastním srdci a ve společnosti a aby se postavili na stranu těch, kteří jsou znevýhodňováni nebo pronásledováni kvůli své víře nebo svému etnickému původu ...“



Celosvětová sociální spravedlnost

„Víra v obnovení Duchem svatým a naděje na přicházející říši Boží je (křesťany) osvobozuje, aby se nesmířili s nespravedlivými mocenskými poměry, nýbrž aby činili odvážné kroky změny kvůli lidem trpícím nouzí ... Na základě jejich úkolu a jejich celosvětového závazku k solidaritě, ale také na základě jejich pohledu na úkoly rozvoje a jejich zkušeností ve službě rozvoji vzniká pro církve a křesťany stále znovu nutnost ... stát se obhájcem lidí v Africe, Asii a latinské Americe, jejichž hlasy nejsou slyšeny.“ V této souvislosti kritizují církve zákonitosti poplatné hospodářskému uspořádání. Požadují: „... změna tohoto světového hospodářského systému (je) bezpodmínečně nutná. Cílem musí být spojení výhod svobodné výměny s mezinárodními dohodami na ochranu slabších partnerů a ke společnému rozvoji jejich hospodářských možností ... Zahraniční zadluženost a chudoba jsou výrazem strukturální nespravedlnosti, která přetrvává na národní i mezinárodní úrovni ... Církve jsou svým pověřením povinovány, aby vystupovaly za hospodářská a politická řešení problémů s dluhy s ohledem na dosažení spravedlnosti, míru a uchování tvorstva. Přitom se mají řídit cílem sociální spravedlnosti, která byla již vyjádřena v modelu biblického milostivého léta.“

Biblické „milostivé léto“ je popsáno ve třetí knize Mojžíšově (Leviticus), kapitole 25. Jsou tam popisovány „roky odpočinutí“ (každý 7. rok) a posvátné roky (každý 50. rok). Tyto roky slouží klidu, smíření, opětovnému zlepšení event. znovuobnovení původního, Bohem chtěného pořádku. Viny jsou promíjeny. Zabavené statky vraceny. Země nesmí být neodvolatelně prodána, protože je garantováno právo na zpětný odkup. Z nouze prodaný statek musí být znovu vykoupen. Pokud nemůže být tento majetek znovu vykoupen, tak připadne prodaný statek nejpozději v milostivém létu bez zatížení zpět původnímu majiteli. U domů je právo zpětného odkupu omezeno na určenou dobu. V protikladu k obytným domům mimo města nemusí být v milostivém létě zpět vráceny původním majitelům. Když někdo prodal sám sebe a svou pracovní sílu jakožto otroka, tak otroctví končí v milostivém létě, potom může svobodně odejít se svou rodinou a čeledí a vrátit se k majetku svých otců. Teologicky jsou tato pravidla a zákony podloženy tím, že Bůh je ten, který všechny lidi miluje, stará se o všechny lidi a chce svobodu a vykoupení všech lidí.



Ať jeden nese zátěž druhého ...

Starost o druhé nemůže ovšem zůstat věcí jednotlivce, musí být uchopena mnohými najednou. Dnes existují celosvětové pomocné organizace na soukromé, státní nebo nadnárodní úrovni, které se v těchto úkolech angažují.

Caritas pečuje ve Spolkové republice denně o jeden milión lidí. V jejích službách je dále činných více než 100 000 pracovníků na plný úvazek, laických pomocníků a řádových sester a bratří. Pomoc nemocným a starým, rodinné prázdniny pro početné rodiny, zotavení matek, dětské ozdravovny a útulky, dětské vesničky, školky, ubytovny pro mládež, pečovatelské a výchovné domovy, jakož i vzdělávací místa pro všechna tato zařízení. Nadto je charita stále znovu nasazována v zahraničí v případě tísně nebo katastrof. Misereor je název postní oběti katolíků vykonávané pro zaostalé oblasti světa. K tomu přichází adventní oběť adveniát , která slouží podobným účelům, ale je používána výhradně pro jižní Ameriku.

V roce 1968 se spojila státní zařízení a církevní sdružení „Chléb pro svět“ (evangelický) a „Misereor“ k Akci bratrské dělení. Každý první pátek v měsíci vyzývali ke zvláštní páteční oběti pro země trpící nouzí. Přicházející peníze jsou společně spravovány a vydávány. Při rozdílení těchto peněz se dbá na to, aby byla trvale odstraněny nejen akutní nouze, nýbrž i její příčina.



Export zbraní

„Export zbraní slouží zisku malého počtu lidí především v průmyslových zemích, ale také zisku mocenských elit jižní polokoule Země. Nezodpovědným způsobem jsou tím zostřovány konflikty a zhoršovány jejich následky se strašlivými následky pro mnoho nevinných lidí ... Církve se cítí povinny poukazovat na to, že zbraně nejsou zboží jako každé jiné. Ani udržování pracovních míst nemůže být žádným argumentem pro výrobu produkci a export zbraní.“



Cizina, cizinci, vysídlenci, hledající azyl ...

„Když jsou lidé ve své vlasti pronásledováni a potlačováni z politických, rasových nebo náboženských důvodů a přicházejí do naší země, mají právo na azyl. K tomu, abychom je přijali, nás zavazuje ústava. Základní právo na azyl nesmí být podkopáváno ... Varujeme před tím, aby se na veřejnosti bezstarostně a tendenčně zacházelo s pojmy a počty, které posilují odmítavé stanovisko obyvatelstva vůči cizincům.

Energičtěji než dosud se musí pracovat na odstraňování příčin útěků a na snížení zatížení uprchlíky v chudých prvotních přijímacích státech.“

Odpovědnost státu za obecné blaho se vztahuje na všechny lidi, kteří v něm žijí (nezávisle na jejich právním statutu), stejným způsobem. Odpovědnost za obecné blaho se tedy vztahuje i na uprchlíky a jejich rodiny, jakož i na zahraniční spoluobčany. Politické koncepce se nesmějí orientovat výlučně na zájem vlastního lidu.



Práce, nezaměstnanost ...

„Podle křesťanského pojetí patří práce k důstojnosti člověka ... Hospodářská jistota a společenské uznání jsou podstatnými znaky práce ... Kde je lidem bráněno v účasti na pracovním procesu, kde nenacházejí žádnou uznanou práci odpovídající jejich nadání a schopnostem, jedná společenství proti spravedlnosti.“ Církve poukazují především na možnost „dělit práci“. Myslí přitom taktéž výdělečnou práci, dobrovolnickou práci, domácí práci atd. Navrhují: dlouhodobou dovolenou (např. modely, akumulace času až k roku odpočinku); systém vymezení většího množství času pro dobrovolnou a vzdělávací činnost; zajištění doby vzdělávání dětí a času péče o ně; přehodnocení vlastní práce; pro rodinu snesitelné pracovní doby a pracovní smlouvy; odbourání přesčasových hodin; dobrovolné a přiměřené předpenzijní úpravy ... Církve jako zaměstnavatelé a křesťané jako zaměstnavatelé a zaměstnanci se mají aktivně podílet na rozvoji a realizaci modelů dělení.



Mzda a vlastnictví

Každá práce vyžaduje přiměřenou mzdu, „neboť hoden je dělník své mzdy“ (L 10,7). Otázka po spravedlivé mzdě zůstane snad stále aktuální. Přiměřená mzda se řídí v první řadě podle pracovního výkonu; předběžné rozhodnutí odpovídající odměny zaměstnavatelem i promrhání zaplacené pracovní doby pracovníkem jsou podvod. Spravedlivá mzda se ale bude muset řídit také podle zisku podnikatele (podíl na zisku). Dalším hlediskem je skutečnost, že odměna za práci musí vystačit také k uživení rodiny (tzv. rodinná mzda). Zde musí mj. stát obstarat vyrovnání prostřednictvím dětských přídavků. Bude ale stále znovu potřeba sociálních reforem, aby všichni dostali svůj spravedlivý podíl na sociálním produktu, tzn. na blahobytu naší společnosti. Milníkem na cestě k této spravedlnosti je právo na spolurozhodování zaměstnanců v závodech. Pokud je pracovníkovi upíráno to, co mu přísluší, není to jen nespravedlivé, nýbrž ho to opravňuje, aby odmítl nebo zastavil práci (stávka). Vedle nároku na spravedlivou mzdu má každý člověk základní právo na vlastnictví. Kdo by rád neviděl ovoce své práce?

Pokusy, aby existovalo jen kolektivní vlastnictví, ztroskotaly (v našem kulturním okruhu). Tam, kde jsme se o to na východě Evropy pokoušeli, přecházíme více a více k reprivatizaci. Kde ale končí právo na soukromé vlastnictví? Bůh nepředal zem jednomu jednotlivému člověku nebo jedné upřednostněné skupině, nýbrž všem lidem. Všichni mají právo žít na této zemi a z ní. Proto nalézá právo na soukromé vlastnictví své ohraničení u práva druhého na nutné k životu. Také soukromý majetek není nezávislý od společenství – je společensky vázán. To neplatí jen pro jednotlivce a jeho majetek, nýbrž zároveň také pro národy. Proto není neoprávněná otázka, jestli jsou statky naší země dnes opravdu spravedlivě rozděleny. Dvě třetiny lidstva hladoví!



Rozsáhlá ochrana všeho života ...

Zde zaujímají obě církve jednoznačné postavení ke sporným tématům týkajícím se především začátku a konce lidského života. Církve stanovují: „Existují početné možnosti zásahu do lidského rozmnožování a lidského dědičného statku: Možné jsou např. genomové analýzy, genové převody, rozmnožování geneticky manipulovatelných vzorových individuí, splývání lidských a zvířecích buněk vajíček a semene, k tomu umělé inseminace, laboratorní oplodňování, implantace zárodků. Zde se otevírají možnosti ovlivňování, kdy se spolu těžko oddělitelně spojují vědecké, diagnostické, terapeutické, eugenické, manipulátorské a komerční zájmy ...“

Církve důrazně odrazují od všech postupů zplodit dítě mimo tělo matky. Požadují zákaz náhradních, půjčovních a nájemných mateřství ve všech formách. Právě tak konzervování buněk semene a vajíček chladem, jakož i ničení lidských embryí za účelem výzkumu. „Využití „nadbytečných“ embryí vzniklých rozmnožovacími postupy ke komerčním účelům ve výzkumu není eticky za žádných okolností obhajitelné ...“



Doprovození ke smrti a eutanázie ...

„Důstojnost člověka nepotřebuje jen ochranu na začátku života, nýbrž na ni musí být dbáno právě tak na jeho konci. Každý člověk má proto právo na osobní podporu a doprovod při umírání. K tomu jsou křesťané a křesťanské obce zvláště vyzývány. Úkolem medicíny a lékařů je tišit utrpení a umožnit důstojné umírání. Opatření, která jsou zaměřena na zkrácení života, považujeme za neobhajitelné.“



Ochrana druhů a zvířat

„Důležitým úkolem uchování tvorstva je ochrana druhů. Mnohost tvorstva je odleskem vznešenosti Boha a je bezpodmínečným předpokladem pro globální ekologickou stabilitu ...“ Církve žádají ochranu ohrožených živočišných a rostlinných druhů také proti hospodářským a vojenským zájmům, rozšíření přírodních a krajinných chráněných oblastí, obnovení přírodního charakteru vodních toků, ploch a vlhkých oblastí, ochranu ekologicky cenných oblastí před turismem, podporu ekologického obdělávání půdy, ekologicky obhájitelná zastavení obdělávání některých zemědělských ploch, hnojení odpovídající potřebám, ochranu plodin pouze takovými přípravky, z nichž nezůstávají v přírodním prostředí nežádoucí zbytky ... Obracejí se proti pokusům na zvířatech ve výrobě alkoholu, tabáku a kosmetiky. V medicínském výzkumu musí být pokusy na zvířatech omezovány. Musí být silněji vysloven zákaz trápení zvířat. Masové chování zvířat je třeba zakázat.



Zásobování energií ...

Zde se církve rozhodně brání proti marnotratné spotřebě energie v bohatých zemích. V jaderné energii a rizicích, která skrývá, nevidí církve žádnou nosnou základnu budoucího celosvětového zásobování energií. Vyslovují se pro výstavbu a využití takzvaných „obnovitelných zdrojů energie“ (slunce, voda, vzduch). K vyloučení, snížení a využití odpadu musí být nalezena lepší politická a technická řešení. Vývozy odpadu do jiných zemí, zvláště jižní polokoule, jsou zavrhovány. Jakožto vhodné nástroje proti ničení tvorstva vycházejícímu z látek škodících životnímu prostředí církve navrhují: konsekventní užívání principu původce stejně jako princip prevence, zkoušku snášenlivosti životního prostředí u soustav a produktů a zavedení ručení za životní prostředí nezávislé na důkazu.

Problémy s energií a otázky životního prostředí nezůstávají bez působení na naše stanovisko k autu a dopravě. Zde církve sice oceňují to, za co naše společnost autu vděčí (mobilita, nezávislost, pracovní místa), odkazují ale také na škody vznikající přímo či nepřímo autem: lidské oběti v dopravě, výroba škodlivých látek, zatížení hlukem, zapečetění a „rozkrájení“ přirozených životních prostorů, plánování měst zaměřené přednostně na automobilovou dopravu ... Tomu přiměřeně žádají církve: Města a obce se musí opět stát spravedlivými k lidem. K tomu patří: Omezení rychlosti, budování hromadné místní osobní dopravy, přeložení nákladní dopravy ze silnic na železnice, omezení vnitrostátní letecké dopravy, omezení stavby silnic ...

Toto vyjmenování různých problémových okruhů, které rozhodujícím způsobem ovlivnily diskusi posledních let, ukazuje, že církev se naprosto pokouší zaujmout místo v rámci svých informačních možností a své příslušnosti a dát také konkrétní odkazy, jak by muselo vypadat přenesení Boží vůle do politické a společenské situace. Takové problémy jsou ale také v „průsečíku“ mezi vlastním, soukromým životem a mezi církví a státem.



Křesťan a stát

Jednotlivci, rodiny, ale také různé skupiny, ke kterým se přidružují lidé, velmi dobře vědí, že sami nejsou s to vykonat vše, co patří k plně lidskému životu. Naše soužití je tak mnohotvárné, že jsme odkázáni jeden na druhého. Ani velkoměsto nemůže vést plně samostatný život. Obchodní vztahy, doprava, zajištění pracovních míst, zdravotní péče – to všechno jsou úkoly, které mohou být neseny jen širokým společenstvím. Větší společné bytí je tedy nutné.

Tak dochází k založení států. Lidé, kteří jsou spolu spojeni svým životním prostorem, svým jazykem, svou lidovou jedinečností, svou kmenovou spřízněností, svým osudem, tvoří takové státní bytí. Tento dějinný vývoj, dobývání, války stále znovu posouvaly státní hranice, podstata ale zůstala, dokonce i když dnes již vyhlížíme sjednocení více států – snad ve směru evropského státního svazu. Téměř každý člověk se – jako v nějaké rodině – narodil do nějakého státu.

Cílem státního společenství je všeobecné blaho jeho občanů. Politická organizace nemá žádnou jinou úlohu než sloužit člověku, zajišťovat jeho rozvoj – ne obráceně. Aby ale stát mohl dosáhnout tohoto cíle, potřebuje nutnou autoritu a jistou moc, aby mohl adekvátně jednat. Proto také Ježíš uznával politickou instituci a zdůraznil povinnost následovat její legitimní zákony: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Mt 22,21). Pořádek, mír, prosazování dobrého, jak to má vykonávat stát, odpovídají vůli Boží. Pavel proto výrazně požaduje, aby byla respektována také autorita pohanského státu (Ř 13,1-7; Tm 2,1).

Státní zákony – Společný život ve společenství státu vyžaduje pozitivní zákony a nařízení. Tyto mají nechat a dokonce zajistit jednotlivci největší možnou svobodu k rozvinutí jeho osobnosti. Kde ale státní zákon musí omezovat blaho jednotlivce ve prospěch společenství, je občan zavázán, aby tato omezení přijal. Tak může stát zvedat daně, aby pokryl nutné výdaje na celek. Občan je povinen platit. Právě tak má stát právo „vládnout mečem“, tzn. vynést a zajistit rozsudek a přimět jednotlivce k obraně společenství. Nikdo by se neměl vyhnout této povinnosti pouze ze sobeckých důvodů.

Nikdy ale nesmí lidský zákon odporovat vůli Boží. Pak by platilo: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi“ (Sk 5,29). Nařízení státu, která se prohřešují proti pořádku tvorstva nebo Božímu přikázání, nemají žádnou zavazující sílu. Kde stát opovrhuje svobodou svědomí a lidskou důstojností, překračuje své kompetence. Zde leží v extrémních případech zdůvodnění mravního práva k odporu proti státní moci. Na druhou stranu potom jedná stát nejlépe, když vystačí s nejnižší mírou veřejné moci. Státní forma, která nejlépe chrání práva jednotlivce a všech sociálních skupin (právo na vlastnictví, na svobodnou volbu povolání, na svobodu mínění a svobodu shromažďovací, právo na soukromé a veřejné vyznání víry atd.), odpovídá nejlépe důstojnosti člověka. Všeobecně dostává těmto požadavkům spíše demokratický než autoritářský stát.

Někteří z vás, milí čtenáři, snad při studování těchto církevních stanovisek vnitřně pocítili námitky, odpor, pochybnost, nebo spontánní souhlas. Některým se bude líbit jasný jazyk. Ale tyto protikladné pocity jen zdůrazňují, že každý jednotlivec je zodpovědný za svá rozhodnutí, jak převede všeobecné normy, hodnoty a přesvědčení o víře do svého všedního dne.



Překlad Christ in der Zeit, Glaubenskurs der Katholischen Glaubensinformation, www.internetseelsorge.de

KGi 16.


Témata: Křesťanství

Čtení z dnešního dne: Neděle 19. 11.

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm 128; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Při čtení evangelia této neděle se posluchači často ptají, zda potrestaný třetí služebník netrpí bezpráví. Vždyť pán je tvrdý a „sbírá, kde nerozsypal“. Úvaha vypravěče však poukazuje na důležitý detail: Cožpak třetí služebník neznal Pána dobře? Vždyť ví, jak smýšlí! Jde o zaměstnance, který neprovede zadanou práci a ještě se vymlouvá. Nejde tedy o odsouzení těch, kdo mají úzkostnou povahu. Je třeba nepřehlédnout, v jaké souvislosti náš úryvek zaznívá, protože není obecná! Jde o texty mluvící o konci světa. Proto je pravděpodobné, že zde je řeč o přijetí evangelia v kontextu široké židovské komunity. Mnozí evangelium nepřijali, protože jim nezapadalo do tradic a vlastních představ o prožívání víry. Ale i dnes jsou lidé, kteří utíkají do minulosti, v níž spatřují jistotu. Nic „nového“ ze strachu nepřipouští. To ovšem nenese plody, které Pán očekává.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...