Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty S SpolečenstvíDelší texty Pastorace společenství (Aleš Opatrný )

Pastorace společenství (Aleš Opatrný )

Jakkoliv není pojem "společenství" ani jeho výskyt v životě církve ničím novým, je v poslední době pojmem frekventovaným. V některých kruzích a u některých jednotlivců je společenství doporučováno takřka jako všelék nebo jako povinná forma života, jinde je problematizováno nebo přímo odmítáno ve jménu jednoty farnosti či diecéze, nebo je považováno jen za módní záležitost.

V následujícím pojednání nebudeme uvažovat o tom, zda společenství se má nebo nemá v životě církve vyskytovat, ale vyjdeme ze situace, že společenství existují, v dějinách církve má jejich existence oporu a v podmínkách katolické církve mají podmínky života společenství svá specifika. Budeme se proto zabývat pastoračními otázkami, totiž jaké je místo společenství v pastoraci farnosti, jakou péči společenství vyžaduje, v čem může být přínosem a jaká jsou potenciální nebezpečí, vyplývající z jeho existence.





1. Pojem společenství

Slovo "společenství" není nové, ale jako nový může být chápán důraz, který je na ně položen a také četnost výskytu přinejmenším v některých oblastech života církve. Povrchnímu pozorovateli se může zdát, že je vlastně do našeho prostoru vneslo a nejvíce podporuje Dílo Mariino čili hnutí Fokolare. Jakkoliv je pravdou, že společenství, spiritualita společenství a určitý odpor k pouze individuálnímu jsou charakteristikami spirituality tohoto hnutí , není "společenství" jejich objevem ani nejsou jediní, kdo ho propagují. Na biskupské synodě r. 1987 byla výslovně požadována podpora "základních společenství (Basisgemeinden) . Nepřehlédnutelný je také důraz papeže Jana Pavla II. na "spiritualitu společenství" v jeho listu Novo millennio ineunte .

U nás se slovo "společenství" užívá v praxi křesťanského života velmi volně, aniž je přesně definováno. Od lidového "spolčo" coby název pro jakoukoliv více méně pravidelně se scházející skupinu až po nároky na to, aby farnost, diecéze, (celá církev?) byla jedním společenstvím. Tomu, co se v katolickém prostředí nazývá společenstvím ve specifickém významu slova, tedy menší skupina osob, odpovídají v sociologii v zásadě dvě skupiny pojmů poněkud určitěji definovaných: je to jednak "skupina" a dále "komunita".

Malá skupina je skupina osob (zpravidla 7-10), která má takovou velikost a takový typ vztahů, že v ní může mít a má osobní vztah každý z každým, i při dalším setkání si členové snadno vybaví, kdo byl přítomen naposled, není zde žádná anonymita. V malé skupině mají členové společné normy, vyznávají společné hodnoty.

Primární skupina má opět malý počet členů a vztahy velmi osobní, každý vůči každému tam stojí "tváří v tvář". Členství v primární skupině nestojí na instrumentálních pohnutkách, to znamená, že členové k sobě nepatří především z toho důvodu, že se rozhodli pro společnou práci nebo jinou společnou akci, ale pro jiná pouta, a to více méně trvalá, která je spojují. V primární skupině se nejsnáze a nejvíce předávají elementy kultury a je místem pro získání základních sociálních dovedností. Typickým příkladem primární skupiny je rodina.

Sekundární skupina - ať už je to malá nebo větší skupina, liší se především tím, že základní vazby v ní jsou funkční. Intimita vazeb nevzniká, doba trvání takové skupiny je dána zejména dobou, po kterou trvá společná akce, po kterou má být pro společnou činnost funkční.

Je zde třeba poznamenat, že slovo "komunita" má v katolické oblasti svůj specifický význam. Zpravidla je jím míněna řeholní komunita nebo neřeholní společenství s podobnými znaky. Sociologie pojímá význam tohoto slova šířeji: zná např. komunity sídelní, morální (sem se řadí právě komunity vzniklé na náboženském základě), terapeutické, výcvikové .

"Lidé se musí naučit, že problém, který jedinec má a neumí či nemůže vyřešit, může být sdílen, stát se veřejným, a tím může být zahájena cesta k jeho řešení. Komunita je místo, kde člověk může získávat emocionální podporu, ocenění a praktickou pomoc v každodenním životě. Pro všechny problémy od těhotenství ke ztrátě milované osoby a od nezaměstnanosti k vážné chorobě."

Zde se nebudeme zabývat teoriemi skupin a komunit. Poznamenejme jen, že by bylo zřejmě velmi užitečné, kdyby se u nás v pastorační teorii i praxi církve k těmto sociologickým poznatkům ve větší míře přihlíželo. Jednak by se daly využít obecně lidské zkušenosti, zachycené jak v církvi tak mimo ni, a dále by se řadě jevů, očekávání a zklamání, které se v církevním životě vyskytují, lépe rozumělo. A také by nebylo možné tak snadno vydávat ve slovních projevech přání a sny za skutečnost, kterou lze snadno realizovat. Právě "snadná slova", která vyhlašují ideální stavy za normu dosažitelnou jen při troše dobré vůle, vedou často ke zklamání a frustraci řady lidí v církvi.





2. Historie

Při pohledu do dějin křesťanství vidíme od počátku dva komplementární rysy evangelizace a pastorace a to osobní a společenský. V novozákonních spisech vidíme především přístup a postup Ježíšův. Na jedné straně vytváří ze svých učedníků společenství , věnuje se mu zvláštním způsobem, a vrcholné sebedání, které se má konat trvale na jeho památku - totiž eucharistii - slaví právě s ním . Na druhé straně nejenže osobně oslovuje své učedníky a vyzývá je k následování, ale věnuje se jednotlivě různým osobám nehledě na dav kolem něho (např. celník Matouš, cizoložná žena, slepý od narození ) a volá je k osobnímu obrácení, uvěření a následování.

V dalších vrstvách Nového zákona, v době vznikající církve a u apoštola Pavla, vidíme pak v zásadě totéž. Na jedné straně je to "práce s jednotlivci", na druhé straně zakládání církevních obcí (čili společenství) a starost o ně. Pavel je sám velkou individualitou. Jeho křesťanský růst po konverzi sice nebyl bez vlivu druhých lidí, ale rozhodně se celý neodehrával v komunitě . Nicméně o církevní obce se staral a církev jako organismus, jako tajemné Kristovo Tělo, vyznával velmi výrazně. Rozhodně nevidí v křesťanech množinu individualistů .

První církevní obce, ale zřejmě i společenství Ježíšových posluchačů a žáků za jeho pozemského života, se tvořily " v domech", představovaly tehdy obvyklá domácí společenství. Domy, společenství v domech (v němčině terminus technicus "Hausgemeinde") představovaly zřejmě první "organizační jednotky" církve.

V dalších dějinách nacházíme opět oba prvky. Po velkém rozšíření křesťanství vzniká první vlna mnišství. Jsou to jednotlivci, toužící po dokonalosti, ke které kráčejí více méně sami. Záhy se ale začínají sdružovat do osad. Později, když se mnišství dostává na západ, začíná velká éra společného mnišského života, založená svatým Benediktem. Benediktinský klášter je společenství, kde má ovšem jednotlivec své osobní a nezastupitelné místo . Tato charakteristika se potom vine celým řeholním životem křesťanského Západu. Je zajímavé, že ačkoliv křesťanský Východ zná kláštery a společný život v nich, je přesto východní mnišství mnohem více individualistické než západní. Na Východě lze být v zásadě mnichem i bez kláštera. Duchovní růst je pak zajišťován mnohem více kontaktem mnich - duchovní učitel (starec), než dodržováním regulí společného života . Ovšem duchovní vedení na Východě vyžaduje úplnou otevřenost adepta starci, tedy něco, o čem v moderním emancipovaném individualismu nemůže být ani řeči.

Vývoj komunitního života v řeholích křesťanského Západu je sám o sobě velmi zajímavým tématem, přesahujícím rámec této stati. Uveďme proto jen, že ve dvacátém století dochází k určité významné přeměně: ustává tvorba nových řeholních komunit a zejména v jeho druhé polovině přibývají dva fenomény: malé radikální komunity uvnitř klasických řádů a společenství života, vzniklá z novodobých hnutí, jako jsou fokolare či charizmatická obnova, případně více či méně organizovaná společenství, která nemají znaky společného trvalého života, ale existují na základě určité specifické duchovní zkušenosti (modlitební skupiny Taizé, skupiny Medjugorje aj.).

Moderní hnutí, významná skutečnost v životě církve 20. století, v sobě zpravidla spojují jak komunitní prvky života, a to v různé míře, tak individuální péči jak o člena hnutí, tak navenek pro ty, kdo hnutí vyhledávají. Právě tak v textech 2. vatikánského koncilu nacházíme jak důraz na společný, komunitní charakter církve , tak důraz na osobní povolání ke svatosti jednotlivce i důraz na osobní a nezastupitelnou svobodu a odpovědnost jednotlivce pokud jde o náboženství, které vyznává .

Shrnuto: v celých dějinách církve všeobecně a v dějinách duchovního života speciálně nacházíme trvale jako komplementární prvky jak osobní (individuální) charakter života z víry, tak i složku kolektivní (komunitní). Na různých místech a v různých dobách je jedna nebo druhá více akcentována, ale nikdy není dlouhodobě jedna opuštěna ve prospěch druhé.





3. Čemu dnes čelíme

Ve světě se setkáváme se silným důrazem na svobodu, tedy na možnost osobní volby, a to zvlášť u prvků, které se niterně dotýkají člověka. Náboženství k nim patří v prvé řadě. K tomu ale přistupuje tendence zdánlivě protichůdná. Moderní člověk, tak citlivý na svou svobodu a na své svobodné životní volby, nese mnohdy dost těžko odpovědnost, která z této svobody vyplývá. Potom se cítí být odpovědností přetížen a vyhlíží autoritu, na kterou by ji delegoval. Tato autorita ovšem nebývá z řady doporučovaných (či naordinovaných) formálních autorit, je autonomně a svobodně volena. Přesněji řečeno, dotyčný musí mít dojem že ji volil svobodně. Dalším důležitým prvkem je osamělost člověka, který pracuje ve velkém podniku, bydlí ve velkém městě ve velkém domě a své příbuzné má na druhém konci města nebo státu, případně se s nimi nestýká. "Osamělost uprostřed davu" je častou charakteristikou života mnoha obyvatel velkých měst. K ní přistupuje pocit osobní bezvýznamnosti - většina lidí jsou jinými lidmi nahraditelní řadoví pracovníci, kteří jsou takřka "bez jména". A máme-li dokreslit tento obrázek, je třeba připomenout malou důvěru k veřejným autoritám a malou důvěru případně odpor vůči institucím. Tyto charakteristiky jsou u nás zřejmě ještě stále zesilovány o zkušenost z komunistické éry, která je přítomna ve vědomí velké části populace.

Pokud jde o náboženskou složku života člověka, není dnes žádnou zvláštností setkat se s výraznými projevy víry v Boha, při kterých se odmítá nejen církev, ale v podstatě smysl a oprávněnost jakéhokoliv společenství víry. Autonomní svět víry, náboženství sestavené jednotlivcem podle vlastní úvahy z toho, co po světě posbíral, je zřejmě jedním z nejvíce se šířících náboženských postojů . Nicméně i zde najdeme rys na první pohled opačný. Podíváme-li se například do světa sekt, přesněji do světa netradičních (a někdy dost bizarních) náboženských nebo paranáboženských uskupení, najdeme zde velkou sílu a přítažlivost skupiny. Jedinec se ve skupině cítí být přijat, cítí se v ní dobře, mívá pocit určitého bezpečí před "zlým světem", má pocit, že konečně našel to, po čem dlouho toužil a co proto nemíní opustit. Pro tyto zisky často snadno obětuje zdravý rozum - sebeneuvěřitelnější "věroučný" náboženský systém mu není na překážku.

Nakonec je třeba uvést, že ze všeho nejméně najdeme v postmoderním světě dneška skutečné "hledače pravdy", lidi, kteří jsou ochotni uvěřit jen rozumově dobře podloženému náboženskému přesvědčení. Najdeme spíš buď zastánce zcela "osobní víry", osobní nejen co do úkonu víry (ten považujeme samozřejmě za žádoucí), ale osobní i co výběru obsahů víry, nebo hledače společenství, ve kterém jsou přijati, které jim je autoritou a které není závislé na oficiálních autoritách a organizacích.





4. Výzvy pastoraci

Co toto všechno znamená pro vnitřní život církve a pro její evangelizační působení navenek? Odpověď nemůže být jednovětá, a přece má prosté východisko. Nejprve ale rozlišme, co je základním úkolem pastoračních pracovníků a jaké jsou formy, kterými lze tento úkol realizovat.

Prosté východisko lze vidět v tom, že základním úkolem křesťana je hlásání (přesněji: zprostředkování) evangelia člověku dnes a zde, a to jak slovem, tak činem (tedy postojem, svědectvím, konáním, které z evangelia vychází). Toto bylo a je považováno za základní úkol církve, který dává jejímu životu plné oprávnění . Evangelium je samo o sobě odpovědí na závažné otázky a potřeby člověka, ale není (a nebylo ani v čase Ježíšově!) odpovědí na všechny otázky, které člověk klade, a neuspokojuje všechny potřeby a nároky, které vznáší. Některým se dokonce příčí . Uvědomění si této diference je velmi důležité. Jinak budeme považovat buď evangelium za nedokonalé nebo dnešku neodpovídající ("vždyť ho všichni nehledají a nepřijímají!"), nebo se místo službě evangeliu budeme věnovat uspokojování náboženských a nenáboženských potřeb a přání našich současníků a zjistíme poprávu, že to buď jiní umějí lépe nebo že k tomu náš "křesťanský přídavek" (podle některých balast) prostě nepotřebujeme.

Pokud ale jde o formy, ve kterých se předávání evangelia, pastorační péče o lidi a naše služba světu všeobecně děje, tam nás samozřejmě očekávání, požadavky a možnosti našich současníků zajímat musejí. A zde se nám vyplatí znát obecné charakteristiky dnešních lidí, které lze vyčíst například ze solidních sociologických zkoumaní, mnohdy i dále teologicky interpretovaných a zpracovaných, které se v zásadě týkají jak věřících, tak nevěřících.

Zde se opět dostaneme k oběma touhám, dnes mezi lidmi silně přítomnými. K touhám po svobodě, po uplatnění osobního přístupu k důležitým otázkám (tedy i k otázkám víry) a k touhám po nalezení bezpečí v kompaktním společenstvím. I když tyto touhy jsou u různých lidí v rozličném poměru a jsou různě silně akcentované, je třeba je alespoň v nějaké míře předpokládat všude tam, kde křesťanství není jen folklorní součástí života, místním či osobním koloritem nebo nereflektovaným zachováváním zvyků v podstatě dobrých, jejichž smysl a význam současník, který je zachovává, už nechápe.

Dobrý pastorační přístup bychom tedy mohli charakterizovat jako
- osobní přístup, který vede ke komunitnímu žití víry (tedy k životu víry v církvi)
- podpora sdílené víry a sdílení víry, která nevylučuje a nenahrazuje individuální péči o osobní ztvárnění života jedince

Prakticky to znamená, že pastorační pracovník by měl mít sám co možná silnou zkušenost víry a jejího růstu jak osobního tak ve společenství, na druhé straně by ale neměl tuto svou osobní zkušenost zevšeobecňovat, natož ji bez rozlišení ordinovat každému, kdo se k němu přiblíží. Má jasně vědět, že jeho úkolem je předávání evangelia a pomoc k rozvíjení života z evangelia, a přitom má stále hledět na to, co ti, kterým pomáhá, potřebují a jako formy života jsou schopni akceptovat, jaké formy jsou jim teď a tady k užitku.

Toto ovšem na něho klade velké nároky. Na jedné straně má být dobře profilovaným křesťanem, jehož duchovní život má pevné základy, jasné kontury a odpovídá jeho možnostem i potřebám, ale přitom má být schopen chápat, že jiní mají potřeby i cesty jiné a na tyto cesty jim má, jsou-li to cesty evangelia, účinně pomáhat. To tedy předpokládá značnou flexibilitu, ochotu a schopnost stále znovu vnímat potřeby a možnosti těch, kterým slouží. Tato šíře nároků ukazuje, že jedinec je může jen stěží všechny naplnit. Má to i svůj teologický důvod - nikdo nemá všechny dary, ale všechny údy církve, vybavené různými dary, jsou potřebné . Proto je nutné sdílení darů a vzájemná služba dary v církvi, konkrétně pak nejen na "makrocírkevní", ale i na "mikrocírkevní" úrovni, která umožňuje konkrétní sdílení, a tou je společenství ve smyslu malé skupiny.





5. Pastorační problémy společenství

Soudržnost

Má-li společenství být svým členům "prostorem k životu", je nezbytné, aby mělo určitou soudržnost. Na druhé straně u spontánně vzniklých společenství nelze trvat na tom, aby tato soudržnost měla neomezené trvání. Společenství vznikají a zanikají nejen na základě vnějších okolností, ale také na základě určité vnitřní dynamiky, která je charakteristikou života každé skupiny. Někde se důvody k jeho existenci vyčerpají dříve, jindy později. Nicméně k tomu, aby společenství bylo po určitou dobu stabilní, a tedy životaschopné, nestačí jen prosté rozhodnutí, že určitá skupina stabilním společenstvím chce být a nestačí ani to, že se snaží žít podle evangelia. I zde totiž musí být splněny určité obecné podmínky, které se týkají každé malé skupiny. Ten, kdo o společenství pastoračně pečuje, je má znát. Jmenujme alespoň některé:

- Dostatečná motivace, která vychází z nitra skupiny. Společenství nebude soudržné a stabilní, je-li vytvářeno jen vnějším rozhodnutím, pokud nejde o institucionalizovanou skupinu, jakou je např. řeholní komunita, kde se právem předpokládá u každého člena základní motivace žít v dané řeholi. Motivací u spontánních společenství má zpravidla být jednak touha po sdílení radostí i starostí ("nebýt na vše sám") a dále zájem o společné dílo (modlitba, studium, vykonávání určitého úkolu ve prospěch druhých, vzájemná podpora apod.). Tato motivace může změnou životních okolností u některých členů vymizet a společenství se potom mnohdy drží při životě uměle, což má většinou malou cenu.

- Obsazení důležitých "rolí". Malé společenství se zpravidla neobejde bez tmelící osobnosti, dále bez někoho, kdo je schopen přinášet nové podněty, případně bez toho, kdo v krizích poskytne útěchu. Tyto role souvisejí samozřejmě s obdarováními, která Duch svatý dává jak sám chce . Některá mohou být sdružena v jedné osobě, nikdy ale ne všechna. Nelze je lidem přidělit či určit. I to je důvod, proč nelze společenství ve farnosti vytvářet "úředně,", autoritativně, rozhodnutím faráře nebo farní rady.

- Schopnost ubránit se destrukčním vlivům. Bylo by ušlechtilou iluzí domnívat se, že společenství proto, že ho tvoří křesťané, je schopno ve svém středu trvale snést jakéhokoliv člověka. I malou skupinu kvalitních křesťanů lze zevnitř rozložit. Například ten, kdo trvale napadá a bojkotuje dohodnutý program, a zvlášť pak člověk, který vytváří uvnitř společenství "podskupiny", které staví navzájem proti sobě nebo trvale mezi nimi rozsévá nedůvěru, bývá pro společenství neúnosným. Je třeba se zde zbavit iluzí o tom, že křesťanské odhodlání nás vymaňuje ze všech zákonitostí mezilidských vztahů. Buď tedy má společenství takovou sílu, že dotyčného člověka přivede ke změně chování, a proto může existovat dál, nebo ho vyloučí a bude pokračovat v cestě, na kterou se dalo, anebo se rozpadne, zpravidla ještě s dodatečnými následky, kterými bývá znechucení nad společenstvími, křesťany, církví, nebo prostě podstatné snížení důvěry k druhým lidem.

- Včasná změna programu nebo stylu společných akcí. U většiny společenství se nosnost programu, na němž se jeho členové dohodli, vyčerpá. To není nic zlého. Společenství pak ale stojí před úkolem včas se dohodnout na programu jiném (nebo na jiném stylu společně prožívaných chvil), který bude pro všechny přijatelný a který bude dostatečně nosný. Může se stát, že se takový program nenajde. Není potom žádným neštěstím uznat, že určitá etapa společného sdílení skončila a je třeba hledat další vhodné formy života.


Zbývá ještě otázka, do jaké míry je pevná soudržnost společenství zdravá, protože ona sama o sobě znamená určité uzavírání se nebo vydělování se společenství z většího celku (zpravidla farnosti). Je to dáno tím, že společenství má svou osobní historii (společné akce prožili právě jen jeho členové), má svou tvář, která nemusí být všem stejně sympatická, a konečně musí trvat na tom, že do něho mohou patřit jen ti, kdo ho nedestruují, kdo jsou ochotni do jeho života něco přinášet (ne jen konzumovat) a vyskytovat se na jeho setkáních pravidelně a ne jen nepravidelně a sporadicky. Tyto požadavky jsou pro život společenství v zásadě nezbytnými podmínkami života. Je úlohou pastýře (zpravidla faráře), aby trval na tom, že ve farnosti musí být dost prostoru života pro všechny, že v zásadě všichni musejí (i když každý jinak) přispívat ke společnému životu celku a že si nikdo nemůže pro sebe reklamovat ve farnosti zcela zvláštní statut, natož postavení jakési elity. Praktické uskutečnění těchto požadavků není ani tak otázkou opakovaných morálních apelů jako spíš otázkou dostatečné komunikace mezi všemi. Od pastýře kromě toho také vyžaduje velkou kázeň, která ho udržuje ve stejné blízkosti ke všem skupinám a nedopustí, aby některou výrazně a trvale favorizoval, protože mu je osobně blízká.


Vedoucí postava

V řadě konkrétních případů bývá velkým problémem, kdo bude vedoucí osobou společenství. Musí to být kněz? Může to být kdokoliv? Ideální je, když se vedoucí role vyjasní ve společenství spontánně a když je tato postava, která se osvědčila při jeho vzniku, příslušným farářem bez problémů akceptována. Ze zkušeností je zřejmé, že společenství, která jsou svým životem závislá na knězi, mají malou soudržnost a životnost, většinou nepomáhají k osobnímu růstu členů (ti stále jen konzumují) a zanikají nejpozději s jeho odchodem z farnosti. Kromě toho se mohou snadno stát ve farnosti favorizovaným fan klubem faráře, což nikomu neprospívá. . Může se ovšem stát, že se někdo společenství zmocní jako své kořisti a začne z něho budovat jakousi "kvazifarnost" či "kontrafarnost" uprostřed již existující farnosti. Zvládnutí takové situace je pastoračně opravdu náročné.

Je-li ve farnosti více společenství, potom je snad nejlepším řešením uspořádat čas od času jejich společné setkání a to i s farářem či všemi ve farnosti působícími kněžími, a kromě toho občas uspořádat schůzku vedoucích společenství s farářem.





6. Problémy malých společenství

Role, očekávané od společenství

V očekáváních, která jsou kladena na společenství, vznikají někdy nepříjemné omyly. Některé vznikají z neoprávněných očekávání, že společenství bude mít ten tvar a tu kvalitu, kterou určitý jedinec žádá, a to bez ohledu na to, kolik lidí ho tvoří a jaká jsou jejich očekávání. Další pak z nepřesné a neuvážené mluvy, když se v různých prohlášeních požaduje či tvrdí, že farnost (vikariát, diecéze) má být jedna rodina a skutečně pak někdo očekává, že tomu tak bude, že najde ve velkém společenství lidí osobní, blízké vztahy, a to pokud možná se všemi. Třetí a nejhorší nedorozumění pak vzniká zpravidla z toho, že ten, komu rodina či blízcí přátelé chybí, se rozhodne, že společenství, do kterého přišel nebo které vytvořil, mu musí tyto postrádané "služby" poskytnout. Dá se říci, že "odsoudí" společenství k rolím, které má vůči němu hrát. Nezajímá ho, že druzí mají třeba názory a očekávání jiná, nebo že je toto přání v daném společenství nereálné. Buď prosazuje svou, až společenství rozloží, nebo, když neuspěje, na konkrétní společenství či na všechna společenství (případně na církev) zanevře, protože se mu společenství nestalo tím, čím on chtěl, nenaplnilo roli, kterou mu určil.

Nereálná očekávání jsou tedy pro společenství nebezpečím a pro jednotlivce zdrojem zklamání a zármutku. Proto je dobré jim bránit, a to i tím, že pastorační pracovníci berou na vědomí skutečné charakteristiky malých skupin, že se v jejich typech a charakteristikách vyznají a pochopí tak, co od koho mohou očekávat.


Nebezpečí malých společenství

Jsou biskupové, kněží i laici, kteří malá společenství považují za potenciální nebo aktuální nebezpečí pro soudržnost farnosti. Dále je známo, že existují věřící s jakousi trvalou "sektářskou potencialitou", kteří mají tendenci vtiskovat malým i větším společenstvím mentalitu izolované, exkluzivní, případně povýšené sekty . A konečně je v každé farnosti určité procento lidí obtížněji komunikujících nebo prostě ve víře "samotářských", kteří nemají potřebu nebo schopnost prožívat své křesťanství v malé skupině. Případně si ve svém životě odnesli z účasti v nějaké malé skupině nebo z vlivu jejího působení hlubší zranění, které jim neumožňuje pouštět se do něčeho podobného. Ti se účasti ve společenství brání a nekritické favorizování a doporučování malých společenství je mnohdy ještě více odrazuje a vzbuzuje v nich pocit, že jsou "křesťany druhé kategorie".

Podobné nebezpečí nastává, když je ve farnosti malé společenství favorizovanou skupinou, která má zcela jiné postavení než ostatní věřící. Je ovšem nutno jasně říci, že tyto problémy nespočívají v malém společenství jako takovém, ale v jeho chybném hodnocení či sebehodnocení nebo v chybné organizaci pastorace ve farnosti.


Osobní identifikace

Dalším možným problémem života křesťana ve farnosti a v malém společenství je problém osobní identifikace. Člověk se totiž nejen identifikuje s určitou skupinou (lidově: "někam patří"), ale je schopen se identifikovat s vícerými skupinami současně (např. současně patří do rodiny, pracovního kolektivu, farnosti a rybářského spolku), a to zpravidla nestejnou měrou. Ve vztahu malé společenství - farnost pak vzniká otázka: identifikuje se člověk s malým společenstvím a se svou farností v zásadě stejnou měrou? Nebo se identifikuje jen se svým společenstvím? Zvláště ostře může tato otázka vystoupit tehdy, jsou-li někteří farníci členy mezifarních (nadfarních) společenství a jejich míra identifikace s nimi je podstatně větší než identifikace s farností. To špatně snáší nejen farář, ale i ta část farnosti, která s těmito lidmi komunikuje nebo komunikovat chce.


Společenství uvnitř farnosti

Řada farností je tak velkým konglomerátem lidí, že se v něm člověk sice může cítit dobře (farnost má "dobrého ducha", "sympatickou tvář", je poznačena působením vynikajícího pastýře apod.), ale o společenství nemůže být řeči. V tomto množství lidí (a také při určité konkrétní organizaci života farnosti) se lidé sice možná znají (na vesnici) nebo znají jen někteří (ve větším městě), ale nedostávají se do stabilizovaných blízkých vzájemných vztahů. Zde je tvorba malých společenství velmi žádoucí. Nicméně zkušenost ukazuje, že nejživotnější jsou ta společenství, která vznikají spontánně, nejsou "vymyšlena odjinud", a je jím dopřán čas ke vzniku, transformaci, zrání včetně krizí, ale také k rozpadu, když "přijde jejich čas". Pokud se malá společenství sama nevydělují ze života farnosti a pokud nejsou na druhé straně ostatními částmi farnosti vydělována, mohou jejímu životu zpravidla jen prospět. Víra jejich členů mnohdy ožije, prohloubí se, dozrává. A kromě toho může malé společenství někdy snáze naplnit specifické potřeby nějaké skupiny lidí (rodiny s malými dětmi, mladí, lidé z odlehlé části farnosti apod.), které by farnost jako celek naplňovala jen obtížně nebo nenaplňovala vůbec.


Rozdíl mezi obtížemi a destrukčními vlivy

Každá realizace i těch nejlepších úmyslů a rozhodnutí, každý rozvoj života přináší také neklid a problémy, každý růst - a to i ve víře - přináší střety, otázky a bolesti. Různost lidí v jedné skupině se vyrovnává a harmonizuje vždy dlouho a nikdy ne bezbolestně. Požadavek na trvale bezkonfliktní život společenství lidí, kteří jsou na něčem angažováni, rostou a o něco usilují, je nerealistický . Je však nutné rozlišovat obtíže výše uvedeného původu a typu, které skutečně mohou existenci nebo vznik malých společenství ve farnosti provázet, a eventuální destrukční vlivy na život farnosti, které mohou díky malým společenstvím také někdy nastat. "Obtíže života", "obtíže růstu" jsou vlastně indikací toho, že farnost není mrtva. V tom smyslu je možné je uvítat, i když je jistě nikdo nechce svévolně produkovat. Naproti tomu destrukčním vlivům je třeba se bránit. Za destrukční vlivy můžeme v této souvislosti považovat takové vlivy, které působí vyložené a objektivní zlo, které trvale rozdělují farnost, znemožňují organický rozvoj jejího života nebo ponižují či eliminují některou skupinu ve farnosti, která se "proviňuje" pouze tím, že chce zůstat jinou než jakou je skupina "udávající tón".

Rozlišení "obtíží růstu" od skutečných destrukčních vlivů je v prvé řadě úkolem pastýře farnosti (faráře), jistě také s moudrou součinností jak farní rady, tak i dalších zkušených a rozumných farníků a s inspirací diecézního biskupa a církevních dokumentů. Ovšem destrukčním vlivem může také být snaha pastýře vnutit celé farnosti "jednotný" (protože podle něho a jeho přátel nejlepší) model života a zbožnosti celé farnosti. Pro některé lidi či skupiny osob potom ve farnosti není "místo k životu". Farář prostě musí uznat, že nemůže udělat z farnosti jedno "malé společenství", které bude přesně podle jeho chutě a stylu, a které on sám ve všem povede. Jeho úkol je mnohem těžší: rozeznávat, co vede k plnějšímu životu z víry farnosti i jednotlivce, a to podporovat . Dále musí umět přibrzdit skupiny či jednotlivce velmi agilní až agresivní - ačkoliv jsou to třeba lidé, usilující o dobré věci - a povzbudit méně průrazné, aby ve farnosti bylo dost místa k životu pro všechny a aby ji nezahltilo jen jedno velmi aktivní, byť třeba velmi kvalitní, společenství svými nároky a činy.





7. Smysl existence farností

Občas se vyskytne mínění, že klasická územní farnost je jen formální záležitostí, případně že je mrtvá, že se život odehrává zejména v malých společenstvích, hnutích, případně personálních farnostech. Jakkoliv lze najít místa (ve městech), kde to více méně platí a jakkoliv můžeme najít i "polomrtvé" farnosti či kostely plné "návštěvníků", ale bez farního života, střízlivý a nezaujatý pohled na život církve v Evropě i v zámoří říká toto: řada řeholí, novodobých hnutí a společenství se stala nebo stávají centry oživení diecéze nebo země (jistěže ne všechna!). Pro mnoho lidí je malé společenství konkrétním místem posily i místem prožívání církve. Ale pro naprostou většinu katolíků zůstává a zřejmě ještě dlouho nebo napořád zůstane farnost základním a mnohdy jediným místem, kde se bude odehrávat jejich prožívání společenství církve, místem zakotvení, "domovem" víry i křesťana. Přes všechny nedostatky, jakými je například určitá anonymita křesťana ve větší farnosti, možnost zpohodlnění nebo zakrnění ve víře, menší průraznost a radikálnost víry člověka, ponořeného do masy jemu podobných ve srovnání s průrazností "elitní malé skupiny", má farnost jednu velikou výhodu v tom, že je, jak už bylo zmíněno, "společenstvím lidí různých" - nikoliv v prožívání víry "stejných", jak tomu bývá u hnutí a malých společenství. Tato různost je sice někdy člověku na obtíž, ale má na druhé straně své velké výhody: neumožňuje tak snadno vznik jednostrannosti ve stylu života z víry, umožňuje lepší a rozsáhlejší vzájemné obdarovávání různě obdarovaných, různě starých a různě ve víře zkušených křesťanů a také lépe zobrazuje univerzalitu katolické církve, která obsahuje mnoho spiritualit, ale která nevyvyšuje žádnou nad ostatní. Shrnuto: farnost může být velmi dobrým "domovem" jak pro jednotlivce, tak pro malá společenství a hnutí; společenství nebo malá společenství ale nejsou v zásadě alternativou k farnosti, spíš mohou být jedním z jejich elementů.


***

Se svolením převzato ze sborníku "Fórum pastorálních teologů II. - Vybraná studijní témata pro posluchače CMTF UP", kterou jako studijní text vydalo Centrum Aletti, Olomouc - Velehrad 2002.


Témata: Společenství

Čtení z dnešního dne: Pátek 24.11.

1 Mak 4,36-37.52-59; Lk 19,45-48

Komentář k 1 Mak 4,36-37.52-59: Radost a obnova národa začala obnovou chrámu. Jsou ovšem národy, které při svém vzniku chrámy boří.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...