Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty O Osobnosti, svatíVintíř Poustevník Vintíř (Jaroslav Kadlec)

Poustevník Vintíř (Jaroslav Kadlec)

Na sklonku raného středověku pokrýval šumavskou hranici Čech po obou jejích stranách divoký a téměř neobydlený prales, jehož ráz dosud připomíná přírodní rezervace boubínská. Změť vyvrácených a mocně vzhůru se tyčících obřích stromů, hustý lesní podrost, osamělé bažiny a neschůdné úžlabiny dávají tušit, s jakými překážkami se tu setkávali první osídlenci. Jednotlivec byl by asi mnoho nesvedl, kdyby byl chtěl tato místa proměnit v úrodnou půdu. Jenom hospodářsky silné organizace, šlechta a kláštery se mohly s úspěchem ujmout takového úkolu. Z klášterů na bavorské straně Šumavy vyznamenal se v kolonizačním díle klášter Dolní Altaich (Niederaltaich) na Dunaji, a to hlavně přičiněním svého příslušníka sv. Gunthera, u nás známého pode jménem Vintíř.

Vintířův život před vstupem do kláštera známe jen v hrubých obrysech, jeho působení jako mnicha je obestřeno množstvím legendárních vyprávění a teprve v nedávné době podařilo se altašskému benediktinovi G. Langovi vyloupnout historickou postavu Vintířovu z legendárního nánosu. Přitom je pramenná situace poměrně příznivá. Kromě listinných svědectví a zmínek v starých kronikách jsou to především dvě, případně tři obšírnější zprávy, které dávají nahlédnout do světcova života a jsou zároveň podkladem pozdějších líčení. Hildesheimský kanovník Wolfhere, který dlel kolem roku 1035 v klášteře dolnoaltašském a byl důvěrným přítelem tamního opata Ratmunda, přepracoval Ratmundův životopis biskupa Godeharda (Vita Godehardi II) a v něm v 8. a 9. kapitole pojednal obšírně o sv. Vintíři. Protože se Wolfher v doprovodu Ratmundově s Vintířem, který tenkrát dlel v Rinchnachu, několikrát setkal, je jeho vyprávění hodnověrné. S Vintířem se dobře znal i řezenský mnich Arnold, autor životopisu řezenského biskupa sv. Emmerama (De memoria beati Emmerami et eius cultorum). V tomto díle, psaném ve formě dialogu bratra Ammonicia s bratrem Collecticiem (= Arnoldem), je v četných exkursech v 61. až 68. kapitole opětovně řeč o Vintířovi. Po stránce literární Arnoldův spis sice příliš nevyniká, ale to, co Arnold vypravuje o Vintířovi, lze považovat za spolehlivé. Spíše pro folkloristu nežli pro historika má cenu Vita sancti Guntheri, sepsaná anonymním autorem na. sklonku 11. století. Čtyři z třinácti kapitol (kap. 1., 2., 3., 6.) jsou doslova převzaty z Vita Godehardi II, ostatek je složen podle obvyklých legendárních vzorů.

Rok Vintířova narození žádný z pramenů sice neuvádí, ale můžeme jej určit z toho, co víme o Vintířově stáří a o jeho úmrtí. Vintíř zemřel 9. října 1045 stár více nežli 90 let. Narodil se tedy přibližně kolem roku 955. O jeho původu se rovněž nikde nedočítáme. "Guntharius monachus factus est" (Vintíř se stal mnichem) poznamenávají stručně Annales Altahenses Maiores. Některá svědectví však naznačují, že pocházel z rodu durynských hrabat z Käfernburgu-Schwarzburgu a že byl spřízněn s císařem Jindřichem II. a s uherským králem Štěpánem I. jehož manželkou byla císařova sestra Gisela. Z Vintířova života před vstupem do kláštera víme jen to, že měl velký pozemkový majetek, že zastával vysoké úřady a získal si veliké zásluhy. Byl prý také, jak píše Arnold Řezenský, sebevědomý a pyšný na svůj urozený stav. Není ovšem jisté, do jaké míry tato zpráva odpovídá pravdě. Rozhodně však není třeba brát vážně vyprávění o Vintířově velkém provinění a těžkých mravních poklescích, s nímž se setkáváme teprve v pozdějších životopisech. Bylo asi vymyšleno proto, aby v tím jasnějším světle vynikla Vintířova "conversio" (obrácení). Vintířovo vzdělání se podle tehdejších zvyklostí omezovalo jen na výcvik ve zbrani. Číst a psát podle svědectví Wolfherova neuměl, byl tedy "illiteratus" stejně jako mnoho vznešených mužů té doby, císaře nevyjímaje. Mluvil však plynně slovansky, což je vysvětlitelné tím, že v Durynsku tehdy žilo mnoho slovanského obyvatelstva. Tato znalost mu byla později velmi prospěšná v jeho misijní i diplomatické činnosti.

Rozhodující význam pro Vintířův život mělo setkání s biskupem Godehardem (960-1038). Godehard, který byl od roku 997 opatem v Dolním Altaichu, přivedl klášter neúnavnou prací k novému rozkvětu a zanesl -reformu i do Tegernsee (1001-1002) a do Hersfeldu (1005-1007), kde Vintíř zastával úřad klášterního fojta. Vintířovi bylo tehdy padesát let a vážný muž reformy a zároveň plný humoru a lidského porozumění udělal na něho dojem tak mocný, že se rozhodl svůj život od základu změnit. Po dlouhé rozmluvě s Godehardem svěřil se zcela jeho vedení a posléze jej požádal, aby ho přijal do benediktinského řádu jako bratra laika. "Dotčen milostí Boží zřekl se Vintíř světa a jeho nádhery a stal se mnichem," poznamenávají anály hildesheimské.

Nějakou dobu však ještě trvalo, než Vintíř uspořádal své světské záležitosti. Darovací listinou z 25. prosince 1005 odevzdal v přítomnosti Gotthardově svůj majetek sv. Wikpertovi, tj. klášteru hersfeldskému jako prebendu pro klášter Göllingen, jehož správu si vymínil do konce života. Tato výhrada se ovšem Godehardovi nelíbila, protože v ní spatřoval nebezpečí pro duchovní život svého svěřence. Odložil tedy jeho přijetí do Hersfeldu nebo do Göllingen a vzal ho s sebou v jeho světském šatě do Dolního Altaichu. Odtud vykonal Vintíř pouť do Svaté země a po návratu na jaře roku 1006 odložil před oltářem sv. Mořice zbraň a započal noviciát. Tento krok váženého říšského hraběte vzbudil velkou pozornost a byl zaznamenán v četných soudobých kronikách. Šlechtici zvyklému poroučet nebylo asi lehké podřídit se klášterní disciplíně, ale Vintíř vytrval a roku 1007 složil řeholní sliby. Potom se svolením Godehardovým odešel do Göllingen, aby se ujal řízení kláštera. Šlo sice jen o vnější správu, ale i ta přinášela stále nové problémy a Vintíř se musel opětovně utíkat ke Gotthardovi o radu. Ten mu dal posléze na vybranou: bud odloží řeholní roucho, nebo se stane opravdovým mnichem beze všech výhrad. Vintíř se rozhodl pro tuto druhou možnost a odešel do Altaichu, kde konečně nalezl vnitřní klid.

S řeholními povinnostmi bral to pak Vintíř velmi vážně. Třebas žil jako prostý mnich, brzy se nespokojil askezí a cvičením v pokoře, jak to bylo v klášteře obvyklé, a roku 1008 odešel na horu Ranzingerberg, vzdálenou tři až čtyři hodiny od kláštera, aby tam o samotě sloužil Bohu. I toto místo však po třech letech opustil, protože ho rušily návštěvy okolních osídlenců, dal se severním směrem od kláštera a na místě podle kolem tekoucí říčky zvaném Rinchnach si zřídil poustevnu. Již v zimě 1011/1012 byl by však málem zahynul hladem, když sněhová bouře znemožnila na deset dní přístup do Rinchnachu. Na jaře roku 1012 připojilo se k Vintířovi s Godehardovým svolením několik altašských řeholníků a pak po noviciátě v Altaichu přišli další. Malé mnišské sídlo rychle vyrostlo v samostatný klášter. Již roku 1019 pasovský biskup vysvětil mnichům malý kostel a císař Konrád II. jim roku 1029 daroval velký kus okolního lesního hvozdu. Představeným kláštera byl Vintíř. Třebas neuměl číst a psát, vyznal se dobře v bibli a Wolfhere vypravuje, jak sám jednou o svátku kostelního patrona sv. Jana tajně u okna naslouchal důtklivé Vintířově promluvě. Život mnichů byl tvrdý. Maso nejedli vůbec, ale i vodu dostávali jen v přesně vyměřených porcích. Přitom však těžce tělesně pracovali. Vymýcení a zúrodnění širokého okolí kláštera a jeho kolonizace jest jejich dílem.

Ani v Rinchnachu Vintíř trvale nezůstal. Když pomohl svým bratřím překonat nejtěžší překážky, nastoupil roku 1040 další cestu severním směrem, překročil českou hranici a přes Prášily se dostal podle místní, poměrně nedávné tradice k Dobré Vodě u Hartmanic, pravděpodobně k Svatému Mouřenci (kde na otonský původ presbytáře ukazuje celý půdorys a na dodatečnou výstavbu věže nad pravoúhlou částí presbytáře spára, dodnes zvenčí patrná). Tam poblíž vodního pramene na místě chráněném skalním útesem si zřídil novou poustevnu a po pěti letech, 9. října 1045, v ní zesnul ve věku 90 let. Jeho smrt zaznamenaly všechny větší soudobé kroniky.

Třebas Vintíř žil dlouhá léta v klášterní odloučenosti a v lesní samotě, nezůstal lhostejný k soudobým veřejným událostem. Středověkému člověku byl cizí nám dnes běžný dualismus církve a státu, života duchovního a světského. Obojí tvořilo jednotu a vzájemný rozdíl byl jen funkční, nikoli podstatný. Proto mnich, poustevník a kolonizátor Vintíř se nejen horlivě podílel na díle misijním, ale nevyhýbal se ani politickému dění, dělaje prostředníka mezi říší a jejími východními slovanskými sousedy.

Hlásání evangelia v Čechách kolem Dobré Vody a Sv. Mouřence (patrocinium sv. Mořice, patrona kláštera altašského, je v Čechách jinak ojedinělé) bylo spíše dílem rinchnašských a altašských mnichů než Vintíře samotného, ale k roku 1017 píší dva kronikáři, analista Saský a Dětmar Merseburský, že bratr laik Vintíř vypravil se jako misionář k pohanským Luticům, usedlým mezi ústím Havoly a Odry. Podnik však skončil úplným nezdarem.

Podle anonymní Vita sancti Guntheri a podle Vita maior sv. Štěpána působil Vintíř také v Uhrách. Býval prý častěji královým hostem a pohnul ho k založení opatství Bakonybel, kde nějaký čas poustevničil. Protože opatství Bakonybel bylo skutečně založeno za Vintířova života (1018), může být zmíněná zpráva pravdivá.

Velmi vlivnou, třebas ne vždycky zřetelně poznatelnou úlohu hrál Vintíř jako důvěrník a rádce císařů a králů. V roli poradce císaře Konráda II. vystupuje ponejprv v burgundské válce v letech 1032-1034. Po smrti bezdětného burgundského krále Rudolfa roku 1032 měl se ujmout dědictví manžel jeho neteře Gisely, císař Konrád II. Zemi však obsadil manžel jedné ze sester zemřelého, hrabě Odo ze Champagne. Tu "napomenut poustevníkem Vintířem a zemskými hrabaty" císař vytáhl proti Burgundsku válečně a zmocnil se dědictví.

Úzké přátelství pojilo Vintíře s panovnickým rodem českým, jmenovitě s knížetem Oldřichem a s jeho synem Břetislavem. Počátky přátelství s Oldřichem sahají asi ještě do doby, kdy Vintíř vedl život světského velmože a zdržoval se na řezenském dvoře, kam byl svým otcem Boleslavem II. poslán Oldřich, aby se naučil dvorským mravům a státnickému umění. Do Řezna se Oldřich znovu uchýlil r. 999 a 1003 před bratrem Boleslavem III., který mu ukládal o život. Povstání šlechty proti tomuto krutému a neschopnému panovníkovi si vzal za záminku polský král Boleslav Chrabrý, aby i české země připojil k svému panství a vybudoval velký, na říši nezávislý západoslovanský stát. Když císař Jindřich II. na sklonku léta roku 1004 vojensky zakročil, táhli s ním nejen Oldřich s bratrem Jaromírem, nýbrž i Vintíř. Boleslav musel ustoupit a na jeho místo byli dosazeni oba bratři. Když pak Oldřich roku 1012 Jaromíra zapudil, uznal Jindřich II. za českého panovníka Oldřicha. Ten však říši příliš věrný nezůstal. Za války císaře Konráda II. s polským králem Měškem II. a s uherským Štěpánem choval se tak nespolehlivě, že ho císař roku 1032 pohnal pro porušení věrnosti před knížecí soud do Merseburku. Teprve následujícího roku se Oldřich císaři podrobil a byl odsouzen do vyhnanství v Bavorsku. Tu znovu zasáhl Vintíř. Když Konrád II. na jaře roku 1034 meškal v Řezně, přimluvil se spolu s císařovnou a některými českými velmoži za Oldřicha, že se směl znovu ujmout vlády. Ještě téhož roku však Oldřich zemřel a po něm nastoupil jeho syn Břetislav.

Také s Břetislavem udržoval Vintíř přátelské styky. Tvrzení, že byl Břetislavovým kmotrem, se vyskytuje jen ve Vita sancti Guntheri a v análech dolnoaltašského opata Hermanna, proto bývá zpravidla odmítáno, ale přesto je lidsky blízké, že Oldřich mohl svého starého přítele o tuto službu požádat. Břetislav byl schopný vladař a daleko předčil svého otce. Kosmas ho pro jeho vojenské úspěchy nazývá novým Achillem. Břetislav využil zmatků v Polsku po smrti Boleslava Chrabrého (1025) a nejen dobyl Moravy, nýbrž vtrhl i do Polska, zmocnil se Krakovska a Poznaňska a z Hnězdna odvezl ostatky sv. Vojtěcha. Nový německý král Jindřich III., zvaný "Černý", žárlivě sledoval výboje českého vazala. Ujal se vypuzeného Kazimíra Polského a rozkazoval Břetislavovi, aby se vzdal všech dobytých zemí. Břetislav poslal na říšský sněm do Augsburku k jednání poselstvo v čele s Vintířem. Projevoval ochotu přijmout své země od císaře jako léno, chtěl odvádět obvyklý poplatek, ale odmítal každé další omezování své neodvislosti, zejména každé zkrácení územních zisků, nabytých válečným výbojem. Proto došlo roku 1040 k válce. Jedno německé vojsko vedl císař přes Šumavu, druhé markrabě Ekkehard přes Rudohoří. Také Břetislav rozdělil vojsko ve dví a šumavské přechody zahradil silnými zásekami. Když císařův předvoj na ně udělal útok, padl do zálohy a utrpěl velkou porážku; mnoho urozených zahynulo a ostatní se octli v zajetí. Císař byl donucen vyjednávat a užil k tomu Vintíře, který se již nějakou dobu zdržoval v jeho vojsku. Vintíř ujednal příměří a Ekkehardovi, který se svými oddíly již pronikl až k Mostu, odevzdal císařův příkaz, aby z Čech ustoupil. Následujícího roku Jindřich III., podrážděný nedávnou porážkou, se znovu vypravil s vojskem proti Čechům a tentokrát měl úspěch. Pronikl až ku Praze a donutil Břetislava, aby se mu podrobil. Dohad, že tentokrát Vintíř císaři ukázal cestu, nemá, jak prokázal V. Novotný, v pramenech žádnou oporu. Císař přešel přes hvozdy mnohem severněji, daleko od poustevníkova sídla. Kníže Břetislav by také byl sotva dovolil, aby Vintíř byl pohřben v Praze, kdyby se byl vůči němu zachoval nepřátelsky.

Vintířovy tělesné pozůstatky dal dopravit do Prahy břevnovský opat Meginhard (Meinhard), někdejší Vintířův spolubratr v Altaichu, a dal je uložit v klášterním kostele vedle oltáře sv. Štěpána. Za válek husitských byl klášter i kostel zpustošen a ostatky byly nezvěstné, až roku 1685 byly prý objeveny v proboštství v Polici, kam se po roce 1420 uchýlila část břevnovských mnichů. Tyto relikvie byly pak uloženy na Vintířově oltáři v novém nádherném Dientzenhoferově barokním opatském kostele břevnovském. Tam je také ve stěně umístěn starý oltářní kámen z rozbořeného kostela.

Když byl břevnovský klášter sv. Markéty roku 1253 restaurován, byli by bývali mniši rádi jako třetího patrona kostela zařadili Vintíře, ale kult nebyl uznán. Proto bylo zvoleno patrocinium sv. Dionysia, jehož svátek připadá na 9. říjen, Vintířův úmrtní den. Opětovné pokusy krále Přemysla Otakara II, dosáhnouti formálního uznání Vintířova kultu skončily nezdarem. Schválila jej teprve bulla Urbana VIII. z roku 1634, protože je vykonáván "od nepaměti a nepřetržitě".

Úcta Vintířova započala hned po jeho smrti. Zvláště se rozmohla v Břevnově, kde do roku 1740 zprávy o zázračných událostech na Vintířově hrobě dostoupily čísla 500. Od poloviny 18. století uctívání sláblo, pobožnosti o výročí Vintířovy smrti zmizely a dnes památka Vintířova téměř vyhasla. V Rinchnachu není pro první století pro Vintířovu úctu dokladů. Rozkvetla teprve v době barokní, kdy proboštský kostel, zbudovaný J. M. Fischerem z Erlachu, byl vyzdoben nádhernými freskami z poustevníkova života. Jinou památkou Vintířovy úcty je tzv. Vintířova studánka ve farnosti rinchnašské, rovněž vyzdobená freskami z poustevníkova života.

Co znamená sv. Vintíř pro země, v nichž působil, tedy i pro nás? Snad nejlépe to poví symbol, který vlastníma rukama vytvořil, stezka, kterou si proklestil z Rinchnachu přes českou hranici až k Dobré Vodě. Nepřišel po ní jako dobyvatel, leda jako dobyvatel srdcí pro Krista, nepřišel zasazovat rány, nýbrž prostředkovat, usmiřovat, budovat mosty vzájemného dorozumění. Bylo by žádoucí, aby Vintířův duch smířlivosti naplnil všechny lidi naší doby, která tolik volá po míru a přátelství mezi národy.

Jaroslav Kadlec
PRAMENY A LITERATURA:
Wolfhere z Hildesheimu, Vita S. Godehardi Episcopi posterior (Mon. Germ. Script. 11, 176-196) - Arnold z Řezna, Vita S. Emmerami Episcopi, lib. 2 (Mon. Gertn. Script. 4, 543-574). - Vita Guntheri Eremitae (Mon. Germ. Script. 11, 276-279 Fontes rerum Bohemicarum i, Praha 1873, 337-346 s českým překladem). - Annales Altahenses Maiores (Mon. Germ. Script. 20. 782-824). G. David, Des Königreiches Böhmen heilsamer Waldarzt. Prag 1713. - A. Höffele, Ein Baum, gepflanzt an den Wasserbächen, Gunther, Bekenner und Landespatron Bohmens. Prag 1745. - B. Piter, Thesaurus absconditus in agro . . . Brunae 1762. - G. Lang, Gunther der Eremit, in Geschichte, Sage und Kult. In: Studien und Mitteilung zur Gesehichte des Benediktinerordens und seiner Zweige 59 (1941), 3-80. - Kl. Pfeffer, Der heilige Gunther van Niederaltaich. In: Bavaria sancta II (ed. G. Schwaiger, Regensburg 1971), 98 až 112. - Mattausch, Missionsarbeit und Reichspolitik des hl. Gunther. Konigstein) Taunus, 1962. V. Novotný, České dějiny I/1 (Praha 19I2) a I/2 (Praha 1913). - 1000 Jahre St. Gunther. Festchrift zum Jahre 1955, hrsg. von Abt Emmanuel Heufelder von Niederalteich, Koln 1955. - J. Schwarzmeier, Giinther von Thuringen, der heilige Klausner und Nationalpatron des Bohmerwaldes. Winterberg 1940. - J. Vintr, Barokní česká legenda o svatém Vintíři. Wiener slawistischer Almanach B. 10 (1982i, 43-56.


P o z n á m k a.

Boje Břetislavovy s Jindřichem III. se neodehrávaly u Brůdku. Brůdek je novostavba z doby barokní na místě zaniklé osady Zedmil, kde se podle konfirmačních knih vyskytoval i plebánský kostel. Viz R. Turek, Role jihozápadních Čech v bojích Břetislava I. s Jindřichem III. V: Minulostí západočeského kraje XIX (1983), 163-180. - Týž, Brůdek a Zdemily. V: Historická geografie 21 (19c3), 297 až 314. Boj se odehrával u lokality "Příkopy", o níž R. Turek, Sborník Národního muzea A XXI, 1967, 203--208, a na niž zvláště Kosmovo líčení bez uvedení jména poukazuje. Za upozornění vděčím příteli Rudolfu Turkovi.


Z knihy: Bohemia Sancta, Česká katolická charita, Praha 1989


Čtení z dnešního dne: Sobota 18.11. Posvěcení římských bazilik svatých apoštolů Petra a Pavla

Sk 28,11-16.30-31; Mt 14,22-33

Komentář k Mt 14,22-33: Ochota k následování. Potom ale zachvácení strachem a nedostatkem víry. A nakonec: Ježíšova záchrana před vlnami a zklidnění vichru. Dodnes v církvi stejné pořadí!

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...