Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty K KřesťanstvíKrátké texty, citáty Různé

Různé

Málo platné, to krásné a silné, co v církvi existuje a co známe my, kdo jsme do jejího života hlouběji ponořeni, nemá řada těch, kteří se k církvi blíží, šanci vůbec zahlédnout.
(Aleš Opatrný: Pastorační situace u nás, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1996, 65)

+

Křesťanství a jiná náboženství nepředstavují pouhé relativní pravdy ležící lhostejně vedle sebe. Spíše vedou mezi sebou dialog, v němž má jít o pravdu a spásu. I když křesťané vidí v Ježíši Kristu plnost milosti a pravdy (srv. Jan 1,14 a Kol 2,9), nepotřebují nikoho vylučovat. Křesťanství je jedinečné a univerzální, není však výlučné. (Z předmluvy O. Štampacha)
(Anthony de Melo: Sádhana. Cesta k Bohu, Cesta, Brno 1996, 11)

+

Křesťané se od ostatních neliší ani původem ani jazykem ani způsobem oblékání.

Nebydlí ve vlastních městech a nemluví nezvyklým jazykem; na životě, který vedou, není nic podivného. Jejich učení není plodem úvah a výmyslů pozoruhodných osob, a ani ze sebe nečiní, tak jako někteří jiní, zakladatele nějaké lidské teorie. Žijí v řeckých a barbarských městech, jak je komu souzeno, přizpůsobují se místním zvyklostem, pokud se týká oblečení, jídla a každodenního života vůbec, a přitom, jak všichni říkají, jejich způsob života je podivuhodný a neobyčejný. Žijí ve své vlasti, ale jako cizinci, účastní se všeho jako občané a všechno snášejí jako cizinci, každá země je jejich vlastí a každá vlast je cizinou.

Uzavírají sňatky jako všichni, plodí děti, ale neodkládají novorozence. Mají společný stůl, ale ne lože. Jsou tělesní, ale nežijí podle těla. Bydlí na zemi, ale jsou obyvateli nebe. Jsou poslušni stanovených zákonů, ale svým životem zákony překonávají.

Milují všechny a jsou všemi pronásledováni.
Ví se o nich málo, a přece jsou odsuzováni; jsou zabíjeni, a přesto jsou probouzeni k životu. Jsou chudí a mnohé obohacují; mají ve všem nedostatek a všeho jim přebývá. Je jimi pohrdáno, ale oni v pohrdání nalézají slávu; jsou proklínáni a zároveň se objevují svědectví o jejich spravedlnosti. Jsou hanobeni a žehnají; jsou tupeni a vzdávají jiným čest. Ačkoli konají dobro, jsou trestáni jako zločinci; přestože jsou trestáni, radují se, jako by při- jímali život.

Židé proti nim bojují jako proti cizincům, Řekové je pronásledují, ale kdo je nenávidí, nedokáže vysvětlit důvod své nenávisti vůči nim.
Zkrátka křesťané mají ve světě tutéž úlohu a postavení, jako duše v těle. /Anonym, Diognetovi 5,1-17; 6,1/
(Vittorino Grossi, Paolo Siniscalco: Křesťanský život v prvních staletích, CDK, Brno 1995, 109-10)



Křesťané jsou ve světě tím, čím je duse v těle. Duše je rozšířena do všech částí těla: také křesťané jsou rozeseti do všech měst světa. Duse přebývá v těle, ale nepochází z těla: také křesťané žijí ve světě, ale nepocházejí ze světa. Neviditelná duse je uzavřená ve viditelném těle; také křesťané jsou ve světě; ale jejich zbožnost zůstává neviditelná.'" Tělo nenávidí duši a vyhlašuje jí válku, aniž od ní utrpělo urážku, jen proto, že mu zakazuje rozkoše: také svět nenávidí křesťany, kteří mu neučinili žádné bezpráví, jen proto, že se stavějí proti rozkoším. Duse miluje tělo, které ji nenávidí, a údy: také křesťané milují ty, kteří je nenávidí. Duše je uzavřená v těle, ale ona sama podpírá tělo: také křesťané jsou zadržováni ve světě jako ve vězení, ale oni sami podpírají svět. Nesmrtelná duse přebývá ve smrtelném stanu: také křesťané bydlí jako poutníci mezi věcmi, které pustnou, v očekávání nesmrtelnosti v nebi. Sužována pokrmy a nápoji se duse stává lepší: také trestaní křesťané se znásobují ze dne na den. Tak vysoko je místo, které jim určil Bůh, a není jim dovoleno je opustit. /Anonym, Diognetovi IV,6/
(Vittorino Grossi, Paolo Siniscalco: Křesťanský život v prvních staletích, CDK, Brno 1995, 207)

+

Často se dnes lidé ptají, co je pro křesťanství charakteristické. Charakteristické je především to, že křesťanství je všezahrnující, obecné (katolické), bez hranic! My křesťané máme oproti ostatním lidem navíc to, že díky naší víře s konečnou jistotou můžeme a máme říci: "Bůh existuje a Bůh je láska a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm."
Kromě toho máme my křesťané ještě jednu "výhodu", a sice že můžeme prostřednictvím církve, bible a svátostí svou víru žít.
(Elmar Gruber: Děti se ptají na Boha, Portál, Praha 1994, 15-16)

+

Vždyť o to také šlo papeži Janu XXIII., který od Druhého vatikánského koncilu neočekával nic menšího než "skok vpřed" (un balzo innanzi), aby poselství evangelia formulované v řeči minulých generací mohlo být chápáno a s vírou přijímáno i v naší době.
/Franz kardinál König: Slovo k českému vydání/
(Jakob Kremer - Franz König: Křesťan na prahu třetího tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 10)



Činy Ježíše a jeho učedníků byly "znameními", která ohlašovala, že v tomto světě již začíná Boží vláda. Podobně jsou dnes všichni křesťané povoláni, aby podobnými "znameními" ukazovali Boží vítězství nad mocí zla a u mnohých probouzeli nebo posilovali naději na osvobození od všech nedostatečností života a na dosažení pravého štěstí. Na tom je založeno i křesťanské angažování v politice a zejména "rozhodnutí (opce) pro chudé". Služebnou láskou ke všem chudým a utlačovaným prokazuje se vposledku každý člověk, ať si toho je vědom nebo ne, jako spolupracovník na dovršování Kristova díla. /Jakob Kremer/
(Jakob Kremer - Franz König: Křesťan na prahu třetího tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 74-75)


+

Rozumíme však správně pojmu ,,ctnost’’? Vždyť „ctnost“ znamená v jádře totéž jako být zdatný v životě a neústupný v dobrém chování. Křesťané se přece musí snažit o moderní ctnosti, které jim umožňují jednat správně jako křesťané žijící v naší době. Před několika léty vyšla knížka Heinricha Klompse vypočítávající tyto moderní „ctnosti“: vědomí zodpovědnosti, tolerance, mírumilovnost, věcnost, otevřenost, nezaujatost, uctivost, odvaha, kolegialita, družnost, diskrétnost, náprava křivd, sdílení radosti, vlídnost, mírnost, vděčnost, spolehlivost, sebeovládání, trpělivost, ochota posloužit. (74)
(...)
Víme přece, že každý kousek spravedlnosti a pokoje, kterého na tomto světě dosáhneme, je kouskem skutečnosti Bohem vykoupeného stvoření. Proč by měl Bůh pohrdnout přínosem lidí, kteří nejsou křesťané? Bůh je jim ostatně blíž, než sami tuší. A proč bychom se neměli přiučit něčemu dobrému od těch, kdo nejsou křesťany? (75)

(Otto Hermann Pesch: Základní otázky katolické víry, Vyšehrad, Praha 1997, 74-75)

+

Křesťanství dovede spojit to, co je jinak nespojitelné: smrt a život, samotu a spojení s lidmi, a také nespokojenost se světem s obdivem pro svět a jeho krásu.
(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus A, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.69)

+

Pro řecký způsob myšlení "poznat" znamená "pozorovat" předmět zdálky, v jeho objektivitě a nehybnosti, uchopit jeho "formu" a přijmout ji za svou. V biblickém pojetí poznat znamená "učinit zkušenost" s určitou věcí a v tomto smyslu se mluví o poznání ztráty dětí, nemoci, Božího trestu, radosti. V bibli poznat určitou věc znamená přijít s ní do styku, být s ní konfrontován; získat ji anebo být jí získán, podle toho, jedná-li se o stvoření nebo Stvořitele. Pro Pavla "poznat Krista" znamená zakoušet moc jeho vzkříšení, mít účast na jeho utrpení, získat ho (srv. Flp 3,1O). Kladení důrazu na křesťanskou zkušenost samozřejmě nesmí vést k zlehčování křesťanské pravdy. Zkušenost se nesmí snažit nahradit teologii, ale spíš ji "nést" a dodat jí účinnost a věrohodnost. Má být její přirozenou "živnou půdou".

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 8-9)

+

Křesťanský život tedy znamená především: nechat působit Ducha a vytvořit pro to nutné předpoklady. V tomto smyslu musíme také chápat slova žalmu: "Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé" (Ž 127,1).

(Meinrad Gyr SJ: Obnovte se v Duchu, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 2O)


+

Být křesťanem spíše znamená stávat se křesťanem. Proto je první obrácení vždy jen prvním – i když důležitým - začátkem a žádá si každodenní prohlubování a rozvíjení.

(Michael Schneider: Das neue leben, Freiburg Herder 1987, s. 110-11)

+

Jezuita je muž, který uznává přirozené a lidské hodnoty a podporuje je v sobě i v jiných, ale tyto hodnoty se snaží pozdvihnout a posvětit. (P. Arrupe)

(Jozef Porubčan: Amici in Domino, Bez tir., s.) (53)

+

Kdo chce slyšet to nejdůležitější, tomu musí oněmět všechny hlasy. Ticho ale neznamená jen nepřítomnost mluvení. Není něco negativního, nýbrž i samo je něčím. Je hloubkou, plností, klidným prouděním života. Všechno opravdové a velké roste v tichu. Bez mlčení mineme skutečnost, nezměříme hloubku bytí. Velmi pravdivé je, co kdysi vyslovil bdělý Kierkegaard: "Tiší jsou jediná troška křesťanství, kterou ještě máme." Co vzniká, vzniká v tichu.

(Ladislav Boros: Bůh mezi námi, Signum unitatis, s. 123)


Výstavba křesťanské existence začíná od osobní skutečnosti Ježíše Krista.
(Ladislav Boros: Bůh mezi námi, Signum unitatis, s. 13O)

+

Písmo neodkazuje nazpět na poslední, sám od sebe jistý důvod, nýbrž kupředu na budoucnost anticipovanou Ježíšovým zmrtvýchvstáním. Jistota víry je jistota naděje. To znamená, že víra bude v dějinách vždy sporná a že i věřící nikdy nemá svou víru jednoduše za sebou, nýbrž vždy před sebou. Zde platí: "Pane, já věřím, pomoz mé nedůvěře." (Mk 9,23). (63)
Ve střetávání s jinými projekty existence a světovými názory se musí neustále snažit /roz. víra/ prokázat, že jí patří budoucnost, protože dokáže člověku budoucnost otevřít. Je to tedy víra, která je sama na cestě a která musí neustále pozorně sledovat znamení. Věřící nejsou "beati posidentes", blahoslavení, kteří mají v držení pravdu a sebejistě všechno posuzují; víra musí být solidární s těmi, kteří se ptají a hledají. Smí se dokonce prokázat jako inspirace hledání a tázání. Smí být nejen azylem bezpečnosti, ale musí být také ohniskem svatého neklidu. (64)

(Walter Kasper: Uvedení do víry, Řím, Křesťanská akademie 1987, s. 63 a 64)

+

Nikdy nemáme právo zapomenout na slova Lacordairova: "Křesťan je člověk, jemuž Bůh svěřil ostatní lidi." A víme, že budeme souzeni dle toho, jak milujeme své bližní.

(J. Card. Suenens: Duchovní cesta, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakl. 1990, s. )

+

A obrat "žít s dobou", to je jedno z ustálených rčení, jaká používáme, abychom zakryli nějaký mravní ústupek nebo ochabování naší odhodlanosti o něco bojovat. Kdyby byl Kristus "žil s dobou", docela nepochybně by jeho příběh byl skončil méně bolestně. Dokonce by se nebyl vůbec žádný příběh odehrál. Kdyby byl svou oslňující výmluvnost přizpůsobivě usměrnil v duch všeobecně panujících názorů, místo aby se proti nim tak ostře stavěl, byl by okouzlil židovskou nejvyšší radu, a nakonec bychom jej byli mohli potkat jako hosta obklopeného pozornou úctou na recepcích Pontského Piláta. Byl by zkrátka vstoupil do našich dějin, ale my bychom nikdy nebyli vstoupili do dějin spásy.

(André Frossard: Ptali jste se na Boha, Praha, Portál, 1992, s. 81)

+

V takový den můžeme v dítěti zahlédnout sebe a svůj vlastní úděl: stejně jsi začínal ty. A pokročilo to dále? Naplnilo se na tobě zaslíbení křtu? Dozrála dnešní setba ke žni? Náš den křtu se jednou z minulosti pouze zdánlivé vrátí jako naše budoucnost - jako blaženost nebo jako soud. Jdeme vstříc svému skutečnému bytí, nevzdalujeme se mu tím, jak stárneme. Proto bychom se měli v takový den pozastavit, v takové hodině si v srdci říci: žádám křest, který mi dá věčný život, zříkám se, slibují, chci své svatební roucho uchovat neposkvrněné po celý život, ať neuhasne světlo víry a lásky, chci dojít až na konec své cesty, kterou jsem započal onoho dne: cestu, vedoucí do věčného života.

(Karl Rahner: O svátostech v církvi Scriptum, Praha 1993, 38-39)

+

Účelem následování není jen "podobat se" Kristu a dělat, co dělal on, ale "obléci se" v Krista, naplnit se jím, přeměnit se v něj, abychom s ním tvořili "jednoho Ducha" (1 K 6,17). Jeden ruský světec šel rovnou k jádru věci: "Cílem křesťanského života je získat Ducha svatého." (sv. Serafin Sarovský, Rozmluva s Motovilovem)

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 195-96)


Podle evangelia je měřítkem velkomyslnosti právě pokora: "Kdo chce být mezi vámi první...", "Kdo se mezi vámi chce stát velkým..." (Mt 2O,26): je tedy dovoleno toužit po "prvenství" a konat velké věci. S evangeliem se změnil jen způsob jejich uskutečnění. Neprovádějí se na účet druhých lidí, jejich ovládáním, jak to dělají mocní světa, ale ve prospěch druhých. Evangelium obrátilo vzhůru nohama žebříček hodnot, daný a upevňovaný hříchem. S velkomyslností a pokorou je to jako s moudrostí a bláznovstvím: musíme se stát blázny, abychom se stali opravdu moudrými (srv. 1 K 3,18) a musíme se učinit maličkými, abychom se stali opravdu velkými. Tuto novou a skvělou velkomyslnost, která se neměří jen vykonanými skutky, ale také a především úmyslem, s nímž jsou prováděny: láskou, žili světci. Byli velkomyslní podle Božího vzoru, nikoli lidského.

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 234)

+

"Křesťanství není žádný zákon, i když takový zákon s sebou přináší; není to morálka, i když určitou morálku přináší. Je to z Ducha svatého ontologie milosti, která jako výsledek a ovoce přináší určité způsoby jednání, které jsou požadovány tím, co jsme." (254)


"Být křesťanem znamená být v Kristu, udělat Krista svým životním principem, žít svůj život z Krista a ve vztahu k němu." (231)


- Křesťanský křest je křest vodou a Duchem sv. současně

(Yves Congar: Der Heilige Geist, St. Benno-V. Leipzig 1988)

+

Pokud toto století bude v dějinách charakterizováno jako období největšího popření křesťanství, stane se také stoletím mnoha vyznavačů a mučedníků, kteří zasadili semeno nového života v Evropě i na celém světě, v duchu starověké zásady: Sanguis martyrum - semen christianorum.

(Jan Pavel II.: Nebojme se pravdy, Zvon, Praha 1997, 160)

+

A pak přijde velice tvrdé slovo: „Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho“ (Řím 8,9). To je to, u čeho se člověk musí zarazit a vzít to vážně. Skutečná a nefalšovaná příslušnost ke Kristu záleží na tom, jestli máme Kristova Ducha. Ne tedy na tom, jestli chodíme do kostela, jestli stojíme, jestli klečíme, nebo dáme takhle ruce, takhle hlavu - ne na tom, co čteme, ne na tom, jestli jíme nebo nejíme v pátek maso, jestli máme doma křesťanskou výchovu, na tom všem v gruntu nestojí naše křesťanství, ale na tom, jestli máme Kristova Ducha.

Jestliže máme Kristova Ducha, pak všechny ty věci, které jsem vyjmenoval, budou pravdivým výrazem našeho nitra. Budu se modlit proto, že mám vztah ke Kristu a abych měl ještě lepší. Budu číst dobré věci proto, abych se s Kristem víc sblížil. Budu chodit do kostela na mši proto, že vím, že tam patřím a protože je to výraz mého postoje.

Člověk si musí dát pozor, aby mu tohle neuniklo, aby jeho křesťanství neuvízlo na něčem vnějším. Aby mělo mé křesťanství skutečně niternou povahu, abych měl Ducha Kristova. To znamená jednak ochotu se spodobnit s jeho životem, životním stylem a na druhé straně přijmout něco, co je vyloženě Kristovo.

(Aleš Opatrný: Co dělá život křesťanským, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 44)


Mám na mysli věc, kterou jsem vyčetl: člověk by vlastně měl svou křesťanskou existenci, svůj křesťanský způsob života dávat jako určitou nabídku jiné alternativy, jako alternativní způsob života. Pan Vomáčka a já žijeme ve stejném světě, ve stejném zaměstnání, zhruba ve stejných podmínkách, ale můžeme svůj život prožít různým způsobem. A tak tedy můj život by měl být jistou nabídkou panu Vomáčkovi, aby zkusil svůj život žít jinak. Abych to řekl trochu konkrétněji: člověk třeba umí plavat - ale okolo něho je několik neplavců a on je bude přesvědčovat, aby se naučili plavat. Neposlechnou ho hned, ale přesto má smysl, jestliže se setkali s vámi jako s plavcem. Dokud se pohybovali a stýkali jenom se samými neplavci, neviděli žádnou jinou možnost, alternativu. Všichni jsou neplavci. Jakmile se vedle nich vyskytne jeden plavec, ještě to sice neznamená, že se hned ženou do lázní, aby absolvovali kursy plavání, ale znamená to, že začnou počítat s alternativou, že kromě neplavců existují také plavci. A že eventuálně - možná, třeba - by mohli zkusit být také plavci ... Ne, kvůli nám se rozhodně žádný hned neobrátí o 180o a nebude se snažit být tím nejlepším člověkem, nezmění se kvůli tomu hned. Ale vidí, že přece jen je možné ještě něco jiného, než jak sám žije a že by to možná stálo za úvahu.

(Aleš Opatrný: Co dělá život křesťanským, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 41)

+

Janovo evangelium se bohužel označuje za nejméně historické ze všech čtyř evangelií. Pro mě ovšem je nejhistoričtější, protože bylo sepsáno z lásky, která rozumí a chápe. Právě skrze lásku byl Kristus poznán ve své nejhlubší skutečnosti, do největší hloubky. (74)
(...)
Vedle argumentu "láska" existuje ještě argument "čas", podle kterého můžeme Janovo evangelium nazvat jako více historickým než ostatní tři, protože bylo sepsáno později. Více než šedesát let umožnilo Janovi reflexi a meditaci o díle a slovech Ježíšových, aby se dostal k tomu nejpodstatnějšímu o Kristově osobě a o jeho poselství. Proto je pro nás toto evangelium nejzralejším a nejapoštolštějštím svědectvím, které o Ježíši máme. Časový faktor zde hrál pozitivní roli pro věrnost a autenticitu svědecké výpovědi. (75)

(Henri Boulad: Dimenze lásky, Karmelitánské nakl., Kost. Vydří 1995, 74 a 75)


Čtení z dnešního dne: Sobota 18.11. Posvěcení římských bazilik svatých apoštolů Petra a Pavla

Sk 28,11-16.30-31; Mt 14,22-33

Komentář k Mt 14,22-33: Ochota k následování. Potom ale zachvácení strachem a nedostatkem víry. A nakonec: Ježíšova záchrana před vlnami a zklidnění vichru. Dodnes v církvi stejné pořadí!

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...