Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty P Pastorační péčePastorační péče v méně obvyklých situacích - část II. (P. ThLic. Aleš Opatrný) VI. Jak může co nejlépe křesťansky žít rozvedený člověk?

VI. Jak může co nejlépe křesťansky žít rozvedený člověk?

Manželství, platně uzavřené v katolické církvi, je nerozlučitelné. Je možné, že někdo má pochybnosti o tom, zda jeho manželství bylo skutečně platné či nikoli, zda splňovalo všechny podmínky, které má podle práva splňovat. Je samozřejmé, že většina lidí podmínky platnosti běžně nezná. Má-li tedy člověk pochybnosti o platnosti manželství, uzavřeného v katolické církvi, má se obrátit na svého duchovního správce nebo na některého člena církevního soudu, aby si celou věc osvětlil.

Pokud lze dokázat, že manželství, které bylo civilně rozvedeno, bylo uzavřeno podle hlediska církevního práva neplatně, pak se dá církevně soudním procesem dojít k potvrzení této skutečnosti a prohlásit dané manželství za neplatné od samého počátku (nikoli za rozvedené!). Potom tedy může být uzavřen platný církevní sňatek, byť v pořadí druhý.

Dospěje-li se naopak k závěru, že manželství bylo uzavřeno platně, pak přichází na řadu odpověď na výše položenou otázku: Jak může co nejlépe křesťansky žít člověk, jehož manželství bylo sice rozvedeno civilně, ale jako manželství před Bohem dále trvá?

Takový člověk buď zůstává sám nebo uzavřel nové, civilní manželství a podle toho, ve které z těchto dvou situací se nachází, bude hledat další řešení svého života.





Vyrovnávání se s rozvodem

Podíváme-li se do nitra člověka, do nitra lidské společnosti a do nitra rodiny, uvidíme, že rozvod je pro každého člověka břemenem a že většina lidí prožila následující věc - stáli před rozvodem a měli dojem, že toto je konečně řešení, že to je konec jejich trápení. Určitá trápení jistě přestanou, ale současně s tím se objevují trápení nová, se kterými se nepočítalo. Rozvod tedy zpravidla není pociťován jako vstup do ráje.

Každý člověk, s přibývajícími životními zkušenostmi poznává, že řadu nepříjemných, bolavých a obtížných věcí musí do svého života zakalkulovat a musí je nějak nést. Jde o to, zda je ponese pouze odevzdaně a trpně a v koutku duše bude naříkat, proč právě on měl takovou smůlu, anebo zda bude aktivně hledat ve svém životě cestu, která je v daných možnostech tou nejlepší.

Řada křesťanů se po rozvodu snaží celou věc nějakým způsobem beze zbytku anulovat, jako kdyby žádný rozvod nebyl, a stejný postoj by čekali nejspíš i od církve. Jen menší část lidí se s minulostí aktivně vyrovnává. U těch, kteří uzavřeli nové manželství, bývá zpravidla velmi citlivým bodem přístup ke svátostem. Mnozí se pak koncentrují na to, jak věci zařídit, aby ke svátostem opět mohli. Možná, že to teď bude znít trochu tvrdě, ale je třeba uznat, že jsou v životě události, jejichž následky se sice dají minimalizovat, ale nedají se beze zbytku zlikvidovat. A zde je důležitá jedna věc - zda se soustředím jen a jen na to, co v životě nejde, a budu se snažit různými třeba i postranními cestami za každou cenu dosáhnout svého, nebo jestli na všechno a na všechny zatrpknu a prohlásím je za viníky svého stavu, nebo jestli rozšířím svůj obzor a budu se ptát, jak žít, abych svůj život udělal plodným.

Rozpad manželství je životní rána, která nikdy nezmizí beze stop, kterou není možné vyhojit bez následků. To bychom měli uznat. Ale na druhé straně tato rána není absolutní celoživotní diskvalifikací, která by znehodnocovala lidský život až do jeho konce. Na to, jak po takové ráně co nejlépe žít, bychom se neměli ptát jen jako lidé, ale i jako věřící křesťané, kteří mohou i s touto utrpěnou ránou svůj život naplnit a přinést co nejvíce dobrého. Toto je v zásadě postoj církve. Církev ukládá pastýřům, aby se starali o všechny lidi, tedy i o ty, kteří si v životě s sebou nesou nějakou nezhojitelnou ránu. Takové rány jsou nejrůznější. Jsou lidé poznamenaní neustále se zhoršujícím sluchem, smrtí dítěte, tvrdou rodinnou výchovou a tak dále a jsou lidé poznamenaní rozvodem. Katolická církev chce, aby se pastorační péče týkala všech těchto lidí. Jsou chvíle, kdy je dobré pozvat si tyto lidi zvlášť a mluvit s nimi o věcech, které je specielně zajímají. Ale to nemůže být trvalé. Není možné udělat farnost rozvedených. A stejně tak to platí i o lidech v jakýchkoli jiných výjimečných situacích. Je nutné jim pomoci k tomu, aby mohli plnějším způsobem žít mezi ostatními lidmi, a to jak na pracovišti, tak v církvi. Co samozřejmě není možné, je dát kouzelný recept, jenž by absolutně a beze zbytku odstranil veškeré potíže, z rozvodu vyplývající. Křesťanství dává člověku na jedné straně vysoký ideál mravní, náboženský a lidský, ale na druhé straně vždy počítá s člověkem, který více či méně tohoto ideálu nedosahuje, a pomáhá mu na cestě k němu. Pomáhá mu, aby k němu vydržel jít celý život a nikdy se neztratil, nikdy se nevzdal a neřekl: "To je moc těžké, od toho já jdu pryč."





Vztah rozvedených a církve

V dalším výkladu se budeme opírat o apoštolskou adhortaci Jana Pavla II.Familiaris consortio[13]. Uvádí se zde mnoho užitečných věcí o rodině, manželství a životě v manželství. Některá místa jsou věnována i situacím těch, kteří se ve svém životě značně vzdálili od ideálu, hlásaného církví.

"Ve své péči o ochranu rodiny po všech jejích stránkách, a ne jen po stránce náboženské, se biskupská synoda zabývala také některými situacemi, které jsou nábožensky, a často i občansko-právně neregulérní. V důsledku rychlých kulturních přeměn šíří se dnes, bohužel, tyto jevy i mezi katolíky, k nemalé škodě instituce rodiny jako takové, i lidské společnosti, jejíž je rodina základní buňkou.[14]"

První neregulérní situací, o které se zde mluví, je manželství na zkoušku. Jev, který sice existuje, ale který nemůžeme křesťansky schválit. Těmto lidem je potřeba pastoračně pomoci, aby nalezli lepší řešení. Další odstavec se týká volného spojení. Volné spojení se velmi šíří a má hluboké psychologické kořeny. Pro většinu lidí je totiž velmi těžké se k něčemu definitivně zavázat a tento svůj přístup vztahují i na manželství. Adhortace mluví také o katolících, spojených jen občanským sňatkem, o rozvedených a rozloučených, kteří uzavřeli nový sňatek a nakonec o lidech bez rodiny. K otázce rozvedených a rozloučených Familiaris consortio říká:
"Různé důvody, jako vzájemné neporozumění nebo neschopnost k meziosobním vztahům, mohou dovést platné manželství k bolestné a často nenapravitelné roztržce. Přirozeně, rozluka musí být pokládána za nejkrajnější prostředek, když se každý jiný pokus o nápravu ukázal bezvýsledným.

Osamocenost a jiné obtíže jsou často údělem rozloučeného manžela, zvláště, když je nevinen. Takovým lidem musí obec věřících ještě více pomáhat. Má je zahrnout úctou, solidaritou, pochopením a konkrétní pomocí, aby dokázali zachovat věrnost i ve svých obtížných situacích. Ať jim pomáhá nalézat sílu k odpuštění, jak to přikazuje křesťanská láska, a ochotu přijmout případně znovu dřívější společenství života.

Podobný případ nastává u manžela, který se rozvedl, ale velmi dobře ví, že platné manželství je nerozlučitelné, a proto nevstupuje v žádný nový sňatek, nýbrž se snaží soustředit se výhradně na plnění svých rodinných povinností a na křesťanský život. Důsledkem toho je vzácné svědectví věrnosti a křesťanské stálosti před světem a před církví. Tím potřebnější je, aby církev neúnavně projevovala takovým lidem lásku a prakticky jim pomáhala. Přitom nic nebrání tomu, aby byli připuštěni ke svátostem.[15]"

Z předchozího odstavce vyplývá, že rozvedení nejsou žádní druhořadí křesťané. Je jasně řečeno, že právě o ně se má církev starat se zvýšenou péčí, neboť se nalézají ve velmi obtížné životní situaci. Jestliže i po rozpadu manželství zůstávají věrní svému manželskému závazku, zůstávají sami a snášejí všechny nemalé obtíže s tím spojené, je potřeba v nich vidět svědky věrnosti a stálosti manželského slibu. Na jedné straně je rozpad manželství neštěstím, ale na straně druhé je takto žijící člověk schopen dát opravdu závažné svědectví víry a pravdivosti života. Toto ocenění nesmíme zůstat dlužni.





Rozvedení a ostatní lidé.

Obrátíme-li ale pohled od papežského dokumentu ke zkušenostem běžného života, vidíme mnohdy něco zcela jiného. V okamžiku rozpadu manželství, a to se nemusí ještě nutně jednat o rozvod, pohlížejí ostatní (teď máme na mysli křesťany v kostele) na takové lidi svrchu. Řada z nich nemá ponětí o tom, jaký postoj by vůči této obtížné životní situaci měla vlastně zaujmout. Někteří to řeší velmi liberálně, když říkají: "Jen se rozveď, dneska se rozvádí každý druhý, aspoň budeš mít pokoj!" Taková rada však nikdy nikomu nepomůže. Člověk, který takto radí, k vám nikdy nepřijde, aby pomohl nést vaše starosti. Jeho žoviální řeč ho nic nestojí a vám nic nepřinese. Na druhé straně jsou lidé, kteří se dívají na rozvedené, rozvádějící se, nebo na ty, kdo prožívají manželskou krizi, velmi svrchu a nepříznivě. Těm, na něž je takto pohlíženo, nelze pak říci nic jiného než"vydržte". Vydržte, protože vaše vytrvalost v dobrém má větší naději na úspěch než nechápavost vašich bližních. Setrvání v dobrém, to je hodnota, která nese ovoce. Je však zřejmé, že je to nesnadná cesta. Naštěstí jsou i lidé citliví a moudří, lidé dobří, kteří si rozvedených křesťanů v kritické životní situaci všimnou a pomohou jim.

Naopak rozvedení nemohou pohlížet na ostatní jako na nespravedlivě šťastné, jimž se nic neděje. Podíváme-li se hlouběji na život druhých zjistíme, že i oni mají své starosti, svá trápení a bolesti. Je třeba spíše vzít si za svá slova Písma:"Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův"[16]. Jsme spolunositeli břemene jeden druhého, což ovšem neznamená, že můžeme vzít něčí břemeno plně na sebe. To by znamenalo, že on by přestal žít, už by neměl proč. Ale společně nést břemeno můžeme a křesťanská obec tím pomáhá rozvedenému nalézt sílu k odpuštění a také k přijetí všeho toho, co naplňovalo život v předchozích letech. Odpuštění druhým a přijetí vlastních neúspěchů a bolestí je klíčem k duševnímu a duchovnímu zdraví člověka. Bez toho není nikdo schopen ani vyrovnanosti, ani přiměřeného štěstí a co nejhůř, nemůže být tvůrcem pokoje a marně si bude stěžovat na druhé, že oni za všechno můžou.

Člověk, který podstoupil rozvod, ať už se cítí být vinen nebo nevinen, je v každém případě člověkem zraněným. A i když se na svém zranění podílel více či méně sám, je pro něho velmi těžké odpustit. Přesto je to nutné.

Je nutné také připomínat, že ten, kdo po rozvodu osaměl, kdo byl partnerem opuštěn, není jediný, kdo trpí, kdo je nešťastný. Není vždy tím, kdo je na tom hůř než ostatní. Je sice obtížen břemenem osamocenosti, ale v jeho životě je celá řada dalších světlých bodů a ty nesmějí být kvůli jakémukoliv břemenu přehlédnuty. Obojí patří do celku života. Svým způsobem může takovému člověku pomoci i vědomí, že je věrný tomu, co jednou řekl, tedy svému manželskému slibu, a tato věrnost rozhodně není zanedbatelnou hodnotou.

Další věc je otázkou spíše psychologickou, než teologickou a týká se vztahů k druhým lidem. Člověk po rozvodu, a zejména katolík, se mnohdy stáhne do své ulity. Má dojem, že se stal druhořadou osobou a cítí se mezi lidmi, žijícími ve fungujících manželstvích, špatně. Buď je to dáno jeho závistí, nevyrovnaností s vlastním neúspěchem, pocitem studu, nebo naopak podrážděnou reakcí okolí. Partneři opačného pohlaví pohlížejí často na rozvedeného jako na potenciálního narušitele jejich vlastního svazku. Pokud žije rozvedený ve větším městě, je jeho znovuzapojení do společnosti snazší. Spíše zde najde lidi s nimiž se může přátelit. Třeba také rozvedené, ale i lidi svobodné nebo vstřícné, vyrovnané manžele. Je ale třeba si dát pozor na nebezpečí příliš exkluzivního vztahu k jednomu člověku, jenž by tím byl postaven do role náhražky životního partnera. Nejde zde jen o nebezpečí různých morálních problémů, ale též o to, že takovýto vztah "okupovaného" člověka nesmírně zatěžuje. Proto je nutné tvořit vztahy spíš k více lidem současně.

Je dobré stát pevně na tom, že rozvedený není černou ovcí, přítěží pro ostatní, ale že také nemá statut trpícího chudáka, kterého je potřeba nosit na rukou a nic od něho nepožadovat. Naopak, má být viděn jako normální a plnohodnotný člověk, na něhož mohou být kladeny v zásadě stejné nároky a požadavky jako na jiné.





Otázka dětí

To je vždy velmi citlivá záležitost. Nebudeme zde mluvit o všech těch soudních potížích, řešících u koho má kdy dítě být či nebýt, zda se předává zdravé či nemocné. My se zaměříme na jiné závažné věci.

Pokud je rozvedený člověk větší část života (dne, týdne) s dítětem nebo dětmi sám, měl by si uvědomit, že bude své dítě více či méně přetěžovat. Dítě totiž do určité míry vždy supluje chybějícího partnera. Tato skutečnost se dá sice trochu zmírnit, ale nedá se zcela odstranit, zejména tam, kde jde o vztah jeden dospělý - jedno dítě. Dítě je vždy takovým vztahem přetíženo, a stejně je na tom i jeho rodič. Silné pouto je tedy oboustranné, a proto je třeba ho moudře a postupně korigovat. Dospělý se nesmí stát svému dítěti obzorem, u něhož končí jeho svět, ale milujícím rodičem, pro něhož zase naopak není celým světem jen jeho potomek a který si je odpovědně vědom toho, že dítě jednoho dne odejde. Pokud má rodič dětí víc, je pro něj nastalá situace z výše zmíněného hlediska jednodušší. Vztah se rozkládá na více dětí.

Další důležitou věcí je vztah k rodiči, který od rodiny odešel. I když byl třeba otec dítěte sebehorší, je pro něj stále reálným tátou a ono k němu musí najít a neustále bude nacházet svůj vztah, který je nezbytný. I když může otec i rušivým způsobem zasahovat do výchovy dítěte, nemůže být dítě postaveno do situace, jakoby otec neexistoval.Totéž platí o matce.

V otázce výchovy je nutné, aby měl rodič někoho, s kým bude konfrontovat své názory a postoje vůči chybám a problémům dítěte. Tím se zbaví falešných starostí a problémů, vyvaruje se nepřiměřených reakcí na ně, přisoudí jim jen takovou důležitost, jakou doopravdy mají a zaměří se pouze na to, co je konkrétní a skutečné. Ideální je, když tato konfrontace probíhá mezi rodičem a spřátelenými manžely nebo mezi rodičem a starší osobou.





Čeho se musí rozvedený vyvarovat?

Člověk, který zůstal po rozvodu sám, se musí vyvarovat sebelítosti, jakožto základního životního postoje. Takový postoj je neúčelný a nesmyslný. Je důležité, aby přijal svou roli osamoceného a ne aby neustále koketoval s eventualitou nalezení nového životního partnera, kterou ale neuskuteční. Kolísáním mezi stavem"samota - nesamota" uškodí nejvíce sám sobě. Je zcela normální, že rozvedeného čas od času napadne, jak by to bylo pěkné, kdyby si nějakého partnera (partnerku) přece jen našel. Ale pak je zapotřebí dovést tuto myšlenku do úplného konce, domyslet případný vztah se všemi jeho důsledky i těmi nepříjemnými, i s tím, že se v novém partnerovi mohou zopakovat ony protivné chyby partnera předchozího. Zvážit možné komplikace ve vztahu k dětem. Uvážit, že novým sňatkem si zřejmě uzavře cesta ke svátostem. A nakonec se jasně a pevně rozhodnout pro další životní cestu, na níž chce setrvat.

Nakonec je tu otázka víry. Rozvedení lidé jsou mnohokrát podezíráni z nahrazování si vztahu manželského vztahem k Bohu. Ten, kdo si postaví Boha do role náhražky neexistujícího manželství, s vírou zpravidla za pár let skončí, mnohdy i dříve. Naopak člověk, který prožil v životě nějakou krizi, bolest, těžkost či trápení, je často člověkem s otevřenějším přístupem. Trápení či bolest zpravidla ukáže skutečné hodnoty života a pomůže je oddělit od toho, co je nedůležité. Proto lidé mnohdy právě skrze svou bolest dojdou k víře. Toho si je zapotřebí vážit a žít z toho. Jestliže tedy člověk v nejtěžší fázi svého života objeví živého Boha, který je neustále s ním, pak musí tento nosný vztah rozvíjet a dále na něm stavět a ne ho ukončit jakmile těžkosti pominou.





Rozvedení, kteří uzavřeli druhé manželství

Nejčastěji se vyskytujícím problémem je situace lidí, kteří po rozvodu uzavřeli druhé manželství. Ústředním bodem starostí takového člověka se mnohdy stane skutečnost, že nemůže chodit ke svátostem. Koncentruje se cele na to, jak zařídit, aby k nim mohl. Může se stát, že bude říkat: "Já bych šel ke zpovědi, ale když já nemůžu," a přitom nebude činit pokání, nebude litovat svých hříchů a nebude o nich ani přemýšlet. Tak to bohužel dělá velká část těch, kteří ke svátostem nemohou. Co všechno tedy smí člověk, který nesmí přistupovat ke svátostem a jak může prožít co nejplnější křesťanský život?

V odpovědi na položenou otázku se přidržíme textu Familiaris consortio. "Bohužel, denní zkušenost ukazuje, že ten, kdo se rozvedl, většinou pomýšlí na nový sňatek, přirozeně nekatolicky uzavřený. Protože tu jde o zlo, které podobně jako jiné špatnosti stále více postihuje také katolické kruhy, musí se tento problém pečlivě a neprodleně řešit. Synodální otcové o něm výslovně jednali. Církev, zřízená k tomu, aby vedla všechny lidi, a zejména pokřtěné, ke spáse, nemůže jen tak opustit ty, kdo si vyhledali nový svazek, i když už byli s jedním partnerem spojeni svátostnou manželskou smlouvou. Proto bude neúnavně a usilovně nabízet takovým lidem spásonosné prostředky.

Duchovní správci ať si uvědomí, že jsou pro lásku k pravdě povinni dobře rozlišovat různé situace. Je rozdíl, jestli někdo přes upřímnou snahu zachránit dřívější manželství byl zcela nespravedlivě opuštěn, anebo jestli někdo rozvrátil církevně platné manželství svou těžkou vinou. Opět jiní uzavřeli nový sňatek s ohledem na výchovu dětí, a mnohdy jsou ve svědomí subjektivně přesvědčeni, že dřívější, nenapravitelně rozbité manželství nebylo nikdy platné.

Spolu se synodou bych chtěl duchovní správce a celé společenství věřících důrazně vybídnout, aby rozvedeným pomáhali se starostlivou láskou tak, aby se necítili odloučeni od církve. Vždyť jako pokřtění mohou, ba musí mít účast na jejím životě. Mají být vybízeni k tomu, aby naslouchali Božímu slovu, účastnili se oběti mše svaté, pravidelně se modlili, podporovali obec v jejích dílech blíženecké lásky a v iniciativách bojujících za spravedlnost, vychovávali děti v křesťanské víře, zachovali si kajícího ducha a konali skutky pokání, a tak aby den ze dne na sebe svolávali Boží milost. Církev se má za ně modlit, dodávat jim odvahy, projevovat se jim jako milosrdná matka, a tak je udržovat ve víře a v naději.

Avšak církev potvrzuje svou praxi opírající se o Písmo svaté a nepřipouští k eucharistickému stolu věřící, kteří po rozvodu znovu uzavřeli sňatek. Nemohou být k němu připuštěni, protože jejich životní stav a jejich životní poměry jsou v objektivním rozporu se smlouvou lásky mezi Kristem a církví, kterou viditelně zjevuje a zpřítomňuje eucharistie. Mimoto je ještě jiný zvláštní pastorační důvod: kdyby byli tito lidé připuštěni k eucharistii, uváděli by se věřící v omyl a zmatek ohledně učení církve o nerozlučitelnosti manželství.

Svátost smíření, která otevírá cestu k svátosti eucharistie, může být udělena jen těm, kdo litují, že porušili znamení smlouvy s Kristem a věrnosti k němu, a jsou upřímně ochotni žít tak, že to už nebude v rozporu s nerozlučitelností manželství. Konkrétně to znamená, že nemohou-li se muž a žena z vážných důvodů - například kvůli výchově dětí - rozejít, jak by byli povinni, 'zavážou se, že budou žít v úplné zdrženlivosti, totiž že se zdrží úkonů, které jsou vyhrazeny manželům'.“[17]

Není nejšťastnější říci, že člověk, který uzavřel druhé, civilní manželství, nemůže jít k přijímání, protože žije ve hříchu. Toto tvrzení se sice dá obhájit, ale není nejvýstižnější. Smlouva věrnosti mezi Kristem a církví je neporušitelná, je naprosto pevná a jasná[18]. Manželství je pak jejím obrazem. Věrnost Krista k církvi a věrnost manželů v manželství jsou navzájem si odpovídajícími obrazy. Také proto dává církev tak velký důraz na neporušitelnost platné manželské smlouvy. Druhé manželství je trvalým poraněním a porušením prvního svazku. Proto zde nelze říct ono Ježíšovo: "Jdi a nehřeš." Člověk, žijící v takovém svazku, se nalézá ve struktuře, která neodpovídá věrnosti Krista a církve.

Je zde tedy jediné možné řešení a to, že se "zavážou, že budou žít v úplné zdrženlivosti", tedy svobodně se rozhodnou, že budou žít jako bratr a sestra. Potom je nutné vyloučit věci omylu a pohoršení, to znamená, že budou chodit ke svátostem tam, kde lidé nevědí, že jsou rozvedení. Avšak k takovému řešení je nutno přistupovat s největší opatrností a až po vzájemném, nevynuceném souhlasu. Jinak se může ze zbožných důvodů stát z druhého manželství peklo. Není možné, aby byl jeden z partnerů k takovému kroku přinucen jen proto, že druhý má silnější náboženskou motivaci.

I když se manželé k něčemu takovému rozhodnou, nemohou nikdy slíbit, že svůj slib nikdy neporuší. Není na místě úzkostlivost. Může se stát, že se rozhodnutí o vzájemné zdrženlivosti ze slabosti poruší. Pak je zde namístě cesta pokání. Ne že by se nic nestalo, ale je to napravitelné. Je však také zapotřebí znovu odpovědně zvážit a popřípadě konzultovat se zpovědníkem, zda život ve vzájemné zdrženlivosti je pro oba manžele stejně chtěný a stejně únosný, zda je opravdu jejich společnou cestou.

Vraťme se nyní k problému lidí, žijících ve druhém manželství, kteří nemohou přistupovat ke svátostem. Jakožto pokřtění musí mít účast na životě církve a mají být proto vybízeni k tomu, aby naslouchali Božímu slovu, účastnili se oběti mše svaté, pravidelně se modlili, vykonávali skutky pokání atd.

Dnešní forma zbožnosti u nás katolíků v této zemi je většinou taková, že lidé chodí především na mši svatou a cestu bez svatého přijímání považují za téměř marnou. Historie je ale pestřejší. V prvních třech stoletích se slavila eucharistie jen jednou za týden. Nejdříve v noci ze soboty na neděli a potom, od roku 313, v neděli. Ke každodennímu slavení eucharistie se přešlo až mnohem později. Později byla období, kdy se chodilo ke svatému přijímání velmi zřídka. Například sv. František z Assisi nebo sv. Terezie Veliká mluví o svatém přijímání jako o výjimečných bodech duchovního života. To však na druhou stranu neznamená, že by svaté přijímání bylo něčím zbytečným, ale je dobré vědět, že dokonce i pro světce, žijící s Bohem velmi intenzívně, byla eucharistie v některých dobách vzácnou událostí.

Vždy je důležité, aby se člověk nekoncentroval na to, co nemůže, ale na to, co může. Především může a má, jako všichni křesťané bez rozdílu, věřit Bohu a modlit se k němu. Když se to takto řekne, vypadá to jako velmi slabá útěcha, ale uvažme, že například modlitba je velkou šancí a velkou konkrétní službou druhým lidem. A dále - nikdo nemůže a ani nechce zabránit rozvedenému, žijícímu ve druhém manželství, v naslouchání Božímu slovu, v životu z něho a v tom, aby byl svědkem vzkříšeného Krista. Právě tak práce pro spravedlnost a zmírnění nouze druhým není jen náhradním programem, je to program určený všem křesťanům, tedy i těm, kteří nemohou přistupovat ke svátostem. A jak víme z Písma, jsou to skutky, které mají před Bohem velkou cenu[19].

I pro rozvedené je nutné, stejně jako pro ostatní křesťany, smiřovat se každý den s lidmi i s Bohem a prosit ho za odpuštění, i když to není koncentrováno do svátosti smíření.

Existují případy, kdy se lidé snaží proklouznout ke svátostem různými pololegálními způsoby. Nelze je doporučit. Nejenže obcházejí legitimní stanoviska církve, ale vlastně nic neřeší. A není možné, aby zpovědník řekl: "Já to beru na sebe, klidně k přijímání jděte." Pouze Pán Ježíš vzal na sebe naše hříchy a za svůj život je odpovědný před Bohem každý sám.

Pokud mají manželé z neplatného manželství děti a ty jsou ještě nepokřtěné, nemusí mít obavy, že by pokřtěny být nemohly. Udělení svátosti křtu závisí na víře rodičů a ne na platnosti jejich sňatku. Odmítne-li kněz pokřtít dítě, jehož rodiče nemohou uzavřít platný církevní sňatek, je dobré obrátit se na biskupa. Ne se stížností, ale spíš s prosbou o pomoc v dané situaci, o klidné zvážení všech okolností.

A na závěr malé povzbuzení - nemějme dojem, že nedají-li se věci vyřešit beze zbytku a hned, nedají se vyřešit vůbec, nemá již cenu se o ně starat a nemá ani význam snažit se o něco dalšího. Každá životní cesta, kterou člověk projde ve víře s Bohem (a třeba i bez svátostí) má svou velkou hodnotu pro něho i pro druhé. Je jen třeba hledat cesty spravedlivé, dobré a schůdné a ne jen naříkat nebo nadávat na někoho, kdo vlastně není prvou příčinou mých nesnází. Protože manželství uzavírají a porušují lidé, my sami - ne církev nebo Bůh za nás a místo nás. Proto ani církev, ani Boha ba ani druhé lidi nemůžeme nikdy s konečnou platností vinit za své nezdary. Ale můžeme od nich hledat pomoc v situaci, kterou jsme si buď sami zavinili, nebo do které nám "pomohli" jiní. A o tuto pomoc a o nalezení dobré životní cesty má jít v pastoraci rozvedených především.


Čtení z dnešního dne: Neděle 19. 11.

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm 128; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Při čtení evangelia této neděle se posluchači často ptají, zda potrestaný třetí služebník netrpí bezpráví. Vždyť pán je tvrdý a „sbírá, kde nerozsypal“. Úvaha vypravěče však poukazuje na důležitý detail: Cožpak třetí služebník neznal Pána dobře? Vždyť ví, jak smýšlí! Jde o zaměstnance, který neprovede zadanou práci a ještě se vymlouvá. Nejde tedy o odsouzení těch, kdo mají úzkostnou povahu. Je třeba nepřehlédnout, v jaké souvislosti náš úryvek zaznívá, protože není obecná! Jde o texty mluvící o konci světa. Proto je pravděpodobné, že zde je řeč o přijetí evangelia v kontextu široké židovské komunity. Mnozí evangelium nepřijali, protože jim nezapadalo do tradic a vlastních představ o prožívání víry. Ale i dnes jsou lidé, kteří utíkají do minulosti, v níž spatřují jistotu. Nic „nového“ ze strachu nepřipouští. To ovšem nenese plody, které Pán očekává.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...