Týden modliteb za duchovní povolání

Týden modliteb za duchovní povolání každoročně vrcholí o 4. neděli velikonoční, která se nazývá nedělí Dobrého pastýře (dle liturgických čtení Jan 10,1-30). Podkladem těchto modliteb je Ježíšovo slovo: „Proste Pána žní, aby poslal dělníky na svou žeň“ a “Získávejte mi učedníky…“ Každý rok k tomuto tématu vydává své poselství papež.

Můj Pane,
mé oči vidí hlavně zlo, které zaplavuje náš svět
a ztrácím mnohdy naději na světlo,
které by proniklo tyto temnoty.

Pane, ty sám si volíš a povoláváš své spolupracovníky.
Ty jsi dokázal proměnit pronásledovatele církve Šavla 
v neúnavného misionáře! Ty můžeš i v dnešní době
probouzet nové osobnosti schopné nést tvé světlo
a tvou radostnou zvěst do všech koutů světa
a společnosti.

Pane prosím tě, obnov v našem středu
své mocné působení, projev svou moc
a vzbuzuj si uprostřed nás nové hlasatele evangelia.
A prosím tě, používej i mně ke zvěstování
své radostné zvěsti mému okolí.

Dobrý pastýři, pečuj o své stádo a posílej nadále
dělníky na svou žeň!
Amen

 

---

Církev je jako symfonie duchovních povolání

Církev, řecky Ekklesía,  znamená „shromáždění lidí povolaných a svolaných“, aby tvořili společenství misionářských učedníků Ježíše Krista. V církvi jsme všichni služebníci a služebnice podle různých povolání, charismat a služeb.  Povolání k darování sebe sama v lásce, které je všem společné, se totiž uskutečňuje v životě laických křesťanů, kteří se angažují v budování rodiny jako malé domácí církve a v obnově různých prostředí společnosti kvasem evangelia, ale také ve svědectví zasvěcených mužů a žen, kteří se darovali Bohu pro své bratry a sestry jako proroci Božího království; v zasvěcených služebnících, jáhnech, kněžích a biskupech, postavených do služby slova, modlitby a společenství svatého Božího lidu. A teprve ve vztahu ke všem ostatním se „každé toto konkrétní povolání v církvi vynořuje se svou vlastní pravdou a bohatstvím, protože církev je symfonií povolání, sjednocených a odlišujících se ve vzájemné harmonii, aby vyzařovala do světa nový život Božího království.

Z poselství papeže Františka k šedesátému Světovému dni modliteb za duchovní povolání 30.4.2023 (více zde)

 

---

 

Naslouchat, rozlišovat, žít Pánovo povolání

Milé sestry, milí bratři,

v říjnu letošního roku proběhne XV. řádné generální zasedání biskupské synody, která bude věnována mládeži, obzvláště vztahu mladých lidí k víře a k povolání. Setkání nám dá příležitost hlouběji se zamyslet nad podstatou našeho života, a tou je Boží povolání k radosti. Je to „záměr Boha s muži a ženami každé doby“ (Přípravný dokument XV. řádného generálního zasedání biskupské synody na téma: „Mladí lidé, víra a rozlišování povolání“, úvod, ČBK, 2017).
Tuto dobrou zprávu nám znovu důrazně připomíná 55. světový den modlitby za povolání: nejsme tu náhodou, neocitáme se ve vleku chaotických událostí; naopak, náš život a naše přítomnost ve světě jsou plodem božského povolání.
I v této naší neklidné době nám tajemství vtělení připomíná, že nám Bůh stále vychází vstříc, je to Bůh–s–námi, který prochází cestami našeho života, mnohdy zaprášenými, a vnímá naši nesmírnou touhu po lásce a po štěstí, volá nás k radosti. Je zapotřebí, abychom v rozmanitosti a specifičnosti každého povolání, osobního i církevního, naslouchali, rozlišovali a žili slovo, které nás volá shůry a které nám umožňuje zúročit naše talenty. Tak z nás činí nástroj spásy ve světě a vede nás k plnosti štěstí.
Tyto tři aspekty – naslouchání, rozlišování a život – provází začátek Ježíšova poslání. Po dnech modlitby a zápasů na poušti se vydává do nazaretské synagogy, kde se zaposlouchá do slov Písma, porozumí významu svého poslání od Otce a oznamuje, že přišel, aby tato slova naplnil „dnes“ (srov. Lk 4,16-21).

Naslouchat

Pánovo povolání nemá povahu něčeho, co můžeme slyšet, vidět nebo čeho se lze dotknout v každodenní zkušenosti. Bůh přichází v tichosti a diskrétně, respektuje naši svobodu. Může se proto stát, že jeho hlas umlčí různé starosti a obavy, které zaměstnávají naši mysl a naše srdce. Proto je třeba se připravit na pozorné naslouchání jeho slovu a životu, věnovat pozornost detailům všedního dne, učit se dívat na události očima víry a zůstávat otevřeni překvapením Ducha.
Speciální a osobní povolání, které pro nás Bůh připravil, nebudeme moci objevit, pokud se uzavřeme do sebe, do svých zvyklostí a zůstaneme apatičtí jako ten, kdo svůj život promarní v zúženém pohledu svého „já“, ztratí šanci velkolepě snít a stát se protagonistou jedinečného a originálního příběhu, který chce Bůh napsat spolu s námi.
I Ježíš byl povolán a poslán; potřeboval se proto v tichosti usebrat, naslouchal slovu v synagoze, četl ho a ve světle a v síle Ducha Svatého zjevil jeho plnost a význam ve vztahu k sobě a k dějinám izraelského národa.
Tato připravenost je v současné době stále obtížnější. Jsme vnořeni do hlučné společnosti, plné rozruchů, podnětů a informací, které zaplavují naše dny. Okolnímu hluku, mnohdy vládnoucímu našim městům a čtvrtím, často odpovídá vnitřní zmatek a chaos, který nám nedovolí se zastavit, zakusit chuť kontemplace, zamyslet se v klidu nad událostmi našeho života a s důvěrou, že starostlivý Bůh má s námi svůj záměr, účinně rozlišovat.
Boží království, jak víme, přichází bez hluku, aniž by na sebe upozorňovalo (srov. Lk 17,21). Jeho zárodek můžeme zahlédnout pouze tehdy, když jako prorok Eliáš dokážeme sestoupit do hlubin svého ducha a dovolíme mu, aby se otevřel nepostřehnutelnému Božímu vanutí (srov. 1 Král 19,11-13).

Rozlišovat

Při čtení úryvku z proroka Izaiáše v nazaretské synagoze rozpoznává Ježíš jádro svého poslání a představuje ho těm, kteří očekávali Mesiáše: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně“ (Lk 4,18-19).
Každý z nás může stejným způsobem objevit vlastní povolání prostřednictvím duchovního rozlišování. Je to „proces, jehož prostřednictvím se člověk v dialogu s Pánem a při naslouchání hlasu Ducha dostane k uskutečnění základních rozhodnutí, počínaje tím o životním stavu“ (Přípravný dokument XV. řádného generálního zasedání biskupské synody na téma: „Mladí lidé, víra a rozlišování povolání“, II, 2, ČBK, 2017).
Objevujeme zejména, že křesťanské povolání má vždy prorocký rozměr. Jak dosvědčuje Písmo, proroci jsou vysláni k lidem v situacích materiální nejistoty, v duchovní a mravní krizi, aby jim jménem Božím předali slova obrácení, naděje a útěchy. Stejně tak jako vítr víří prach, ruší prorok falešný klid svědomí, které zapomnělo na Pánovo slovo. Rozlišuje události ve světle Božího příslibu a pomáhá lidem zachytit znamení jitřenky v temnotě dějin.
I dnes velice potřebujeme rozlišování a proroctví; je třeba přemáhat pokušení ideologie a fatalismu, a objevovat ve spojení s Pánem způsoby, nástroje a situace, jejichž prostřednictvím nás volá. Každý křesťan by měl rozvíjet schopnost „číst uvnitř“ života a chápat, kam a k čemu ho Pán volá, aby pokračoval v jeho poslání.

Žít

Ježíš nakonec ohlašuje přítomnou hodinu, která mnohé nadchne a mnohé zaskočí: čas se naplnil a on je Izaiášem ohlašovaný Mesiáš, pomazaný k tomu, aby osvobodil zajaté, navrátil zrak slepým a hlásal milosrdnou Boží lásku každému tvoru. Právě „dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli,“ říká Ježíš (Lk 4,20).
Radost z evangelia, ve které se otvíráme setkání s Bohem a bratry, nemůže otálet pro naši liknavost a lenost; nepronikne nás, pokud zůstaneme stát u okna s výmluvou, že čekáme na vhodnou chvíli; ani se na nás nenaplní, pokud ani dnes nepodstoupíme riziko rozhodnutí. Povolání přichází dnes! Křesťanské poslání je pro přítomnost! Každý z nás je povolán – k životu v manželství, ke kněžské službě nebo ke zvláštnímu zasvěcení –, abychom se stali Pánovými svědky tady a teď.

Ono „dnes“, které Ježíš oznámil, nás totiž ujišťuje, že Bůh i nadále „sestupuje“, aby zachránil naše lidství a dal nám podíl na svém poslání. Pán nás znovu volá, abychom s ním žili a následovali ho v jeho blízkém vztahu k lidem, v jeho službě. Pokud nám dá pochopit, že nás volá, abychom se zcela zasvětili jeho království, není třeba mít strach! Je krásné – a je to velká milost – být zcela a navždy zasvěceni Bohu a službě bratřím. Pán i dnes volá lidi k následování. Nemáme čekat, až budeme dokonalí, abychom odpověděli svým velkodušným „tady jsem“, ani se lekat svých chyb a hříchů, ale s otevřeným srdcem přijmout Pánův hlas. Poslouchat ho, rozlišit své osobní poslání v církvi a ve světě a vposledku žít povolání v dnešní den, který nám Bůh dává.
Nejsvětější Panna Maria, mladá dívka z periférie, která naslouchala, přijala a žila Boží slovo, jež se stalo tělem, ať nás chrání a stále provází na naší cestě.

Z listu papeže Františka u příležitosti 55. světového dne modliteb za povolání (22. dubna 2018)

Vatikán 3. prosince 2017 První neděle adventní

 

---

Poselství papeže Františka k 54. Světovému dni modliteb za povolání (2017)

 

---

Blahoslavený Pavel VI. v exhortaci Evangelii nuntiandi popsal kroky v procesu evangelizace. Jedním z nich je příslušnost ke křesťanskému společenství (srov. č. 23), k onomu společenství, od něhož člověk přijal svědectví víry a výslovného hlásání Pánova milosrdenství. Začleněnost do společenství zahrnuje veškeré bohatství života církve, zvláště svátosti. Církev není pouze místem, kde věříme, ale také objektem naší víry; proto v Krédu říkáme: „Věřím v církev“.

 Povolání od Boha přichází skrze zprostředkování ve společenství. Bůh nás volá, abychom byli součástí církve a po době určitého dozrávání v jejím nitru nám dává specifické povolání. Cesta povolání se koná spolu s bratřími a sestrami, které nám Bůh dává: je to spolu-volání (orig.: con-vocazione). Církevní dynamika povolání je protilátkou proti lhostejnosti a individualismu. Nastoluje společenství, v němž nad lhostejností zvítězila láska, protože od nás vyžaduje, abychom vycházeli ze sebe, dávali svůj život do služby Božímu záměru a brali si za svou dějinnou situaci jeho svatého lidu.

Při letošním dni věnovaném modlitbám za povolání vybízím všechny věřící, aby na sebe vzali zodpovědnost v péči o povolání a o jejich rozpoznávání. Když apoštolové hledali někoho, kdo zaujme místo Jidáše Iškariotského, shromáždil sv. Petr sto dvacet bratří (srov. Sk 1,15); a pro volbu sedmi jáhnů byla svolána skupina učedníků (srov. Sk 6,2). Sv. Pavel dává Titovi specifická kritéria pro volbu kněží (Tit 1,5-9). I dnes je křesťanské společenství vždy přítomné tam, kde povolání raší, kde se formují a kde mají přetrvávat (srov. apoštol. exhortace Evangelii gaudium,107).

Povolání se rodí v církvi. Už od zrodu povolání je třeba mít náležité církevní „cítění“. Nikdo není povolán výlučně pro nějakou danou oblast ani pro určitou skupinu nebo církevní hnutí, ale pro církev a pro svět. „Jasným znamením autenticity charismatu je jeho církevnost, jeho schopnost pro dobro všech se harmonicky integrovat do života svatého Božího lidu“ (tamtéž,130). Když mladý člověk odpovídá na Boží volání, vidí, jak se rozšiřuje jeho církevní obzor, může uvažovat o mnoha charismatech a dojít tak k objektivnějšímu rozlišení. Tímto způsobem se společenství stává domovem a rodinou, kde se rodí povolání. Kandidát s vděčností považuje tuto komunitní meditaci za nepostradatelný prvek své budoucnosti. Učí se poznávat a milovat bratry a sestry, kteří kráčejí po cestách odlišných od jeho cesty; a tato pouta ve všech posilují společenství.

Povolání roste v církvi. V procesu formace potřebují kandidáti různých povolání stále lépe poznávat církevní společenství a překonávat omezený pohled, který na začátku máme všichni. Za tímto účelem je vhodné prožít nějakou apoštolskou zkušenost spolu s dalšími členy společenství, jako například: spolu s dobrým katechetou hlásat křesťanskou zvěst; společně s nějakou řeholní komunitou vyzkoušet evangelizaci periférií; sdílením života v klauzuře objevit poklad kontemplace; v kontaktu s misionáři lépe poznávat misii ad gentes; s diecézními kněžími hlouběji poznávat pastoraci ve farnosti a v diecézi. Pro ty, kdo již jsou ve formaci, církevní společenství vždy zůstane základním prostředím pro jejich výchovu, vůči němuž mají cítit vděčnost.

Povolání je církví podporováno. Po přijetí definitivního závazku cesta povolání v církvi nekončí, ale pokračuje připraveností ke službě, vytrvalostí a stálou formací. Kdo zasvětil svůj život Pánovi, je připraven sloužit církvi tam, kde to ona potřebuje. Příkladem takovéto disponibility v církvi je misie Pavla a Barnabáše. Byli na ni posláni Duchem Svatým a antiochijskou komunitou (srov. Sk 13,1-4), pak se k této komunitě vrátili a vyprávěli to, co Bůh skrze ně vykonal (srov. Sk 14,27). Misionáře doprovází a podporuje křesťanské společenství, k němuž se vždy živě obracejí jako k viditelné vlasti, která poskytuje jistotu tomu, kdo završuje putování k věčnému životu.

Mezi pracovníky v pastoraci nabývají zvláštní důležitosti kněží. Jejich službou se zpřítomňuje Ježíšovo slovo, které říká: „Já jsem dveře k ovcím… Já jsem dobrý pastýř“ (Jan 10,7.11). Pastýřská péče o povolání je základní součástí jejich pastýřské služby. Kněží doprovázejí ty, kdo hledají své povolání, jakož i ty, kteří již dali svůj život službě Bohu a společenství.

Všichni věřící jsou povoláni uvědomovat si dynamiku povolání v církvi, aby se společenství víry po příkladu Panny Marie stávala mateřským lůnem, které přijímá dar Ducha Svatého (srov. Lk 1,35-38). Mateřství církve se vyjadřuje vytrvalou modlitbou za povolání i výchovnou prací a doprovázením těch, kdo zachytí Boží volání. Církev to koná i prostřednictvím důkladného výběru kandidátů kněžské služby a zasvěceného života. A konečně je matkou povolání i skrze vytrvalou podporu těch, kdo zasvětili svůj život službě druhým.

Prosme Pána, aby všem lidem, kteří jdou po cestě povolání, daroval hlubokou příchylnost k církvi a aby Duch Svatý posiloval u pastýřů i u všech věřících společenství, schopnost rozlišovat i duchovní otcovství a mateřství.

Milosrdný Otče, který jsi nám pro naši spásu dal svého Syna a neustále nás podporuješ dary Ducha Svatého, daruj nám živá, horlivá a radostná křesťanská společenství, která budou zdrojem bratrského života a budou mezi mladými vzbuzovat touhu zasvětit se tobě a evangelizaci. Podporuj je v jejich snaze předkládat vhodnou katechezi povolání a cesty specifického zasvěcení. Daruj jim moudrost pro potřebné rozpoznávání povolání tak, aby ve všem zářila velikost tvé milosrdné lásky. Maria, Ježíšova Matko a vychovatelko, přimlouvej se za každé křesťanské společenství, aby, oplodněno Duchem Svatým, se stávalo pramenem ryzích povolání ke službě svatému Božímu lidu.

Ve Vatikánu 29. listopadu 2015

1. neděle adventní

FRANTIŠEK

 

 

---

 

POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA
K LII. SVĚTOVÉMU DNI MODLITEB
ZA DUCHOVNÍ POVOLÁNÍ 2015

26. dubna 2015 – 4. neděle velikonoční

Exodus jako základní zkušenost povolání

Drazí bratři a sestry,

čtvrtá neděle velikonoční nám předkládá obraz Dobrého pastýře, který zná své ovce, volá je, živí je a vede je. Již více než padesát let prožíváme o této neděli Světový den modliteb za povolání. Pokaždé nám připomíná, jak je důležité se modlit, aby „Pán žně… poslal dělníky na svou žeň“ (Lk 10,2). Tento příkaz Ježíš vyslovuje v souvislosti s misijním posláním; kromě dvanácti apoštolů povolal dalších dvaasedmdesát učedníků a po dvou je rozesílá na misii (srov. Lk 10,1-16). Církev je vskutku „svou povahou misionářská“ (Druhý vatikánský koncil, dekr. Ad gentes, 2) a křesťanské povolání se nemůže narodit jinde než v nitru misijní zkušenosti. Poslouchat a následovat hlas Krista Dobrého pastýře, nechávat se jím přitáhnout, vést a zasvětit mu svůj život tedy znamená, že umož­níme Duchu Svatému, aby nás uvedl do misijní dynamiky a vzbudil v nás touhu a radostnou odvahu nabídnout a nasadit svůj život pro věc Nebeského království.

Nabídnout svůj život s takovýmto misionářským postojem je možné jen tehdy, jsme-li schopni vycházet ze sebe. Při 52. světovém dni modliteb za povolání bych proto chtěl uvažovat právě o tom­to specifickém „exodu“, jakým je povolání anebo, lépe řečeno, naše odpověď na povolání, které nám dává Bůh. Když slyšíme slovo „exodus“, naše myšlenky se hned ubírají k počátkům podivuhodné historie lásky mezi Bohem a lidem jeho dětí, té historie, jež prochází dramatickými dny egyptského otroctví, povoláním Mojžíše, osvobozením a putováním do zaslíbené země. Kniha Exodus – druhá kniha Bible – která o této historii vypráví, je podobenstvím celé historie naší spásy i základní dyna­miky křesťanské víry. Přechod z otroctví starého člověka k novému životu v Kristu je spasitelským dílem, k němuž u nás dochází prostřednictvím víry (Ef 4,22-24). Takový přechod je pravým a sku­tečným „exodem“, je to cesta křesťanské duše a celé církve a rozhodné nasměrování života na Otce.

U kořene každého křesťanského povolání se nachází takovýto základní pohyb prožívání víry: věřit znamená osvobozovat se od sebe, vycházet ven z pohodlnosti a tvrdosti vlastního já, abychom zaměřili svůj život na Ježíše Krista a tak jako Abrahám opustili svou zemi a vydali se na pouť s dů­věrou a s vědomím toho, že Bůh nám ukáže cestu do nové země. Toto „vyjití“ nelze chápat jako pohrdání svým vlastním životem, svým cítěním a svým lidstvím. Naopak, kdo se vydá na cestu násle­dování Krista, najde život v hojnosti tím, že sebe samého dává úplně k dispozici pro Boha a pro jeho Království. Ježíš říká: „Každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole kvůli mně, dostane stokrát víc a za podíl bude mít život věčný“ (Mt 19,29). To vše má své hluboké kořeny v lásce. Křesťanské povolání je především povoláním lásky, která člověka přita­huje, vede ho za své hranice, odvádí ho od soustředění se na sebe a podněcuje „trvalý exodus z já, které je uzavřené do sebe, směrem k jeho osvobození v sebedarování, a právě proto směřujícího
k opětnému nalezení sebe, ba dokonce k objevení Boha“ (Benedikt XVI., encyklika Deus Caritas est, 6).

Prožitek exodu je typovou zkušeností křesťanského života, především u toho, kdo přijímá povo­lání věnovat se zvláště službě evangeliu. Spočívá ve stále obnovovaném postoji konverze a proměny, v setrvávání na cestě, v přecházení ze smrti do života, jak tomu je, když slavíme každou liturgii – je to velikonoční dynamika. Od povolání Abrahámova až po Mojžíšovo, od putování Izraele pouští až po obrácení kázané proroky a Ježíšovu misijní cestu, která vrcholí jeho smrtí a zmrtvýchvstáním, každé povolání je v zásadě Božím konáním, jež nám umožňuje vycházet z naší původní situace, osvobozuje nás od každé formy otroctví, vytrhává nás z našich návyků a z lhostejnosti a promítá nás do radosti ze společenství s Bohem a s bratřími. Odpovědět na Boží volání tedy znamená umožnit mu, aby On nás nechal vycházet z naší falešné stability, a my abychom se mohli vydávat na cestu k Ježíši Kristu, prvnímu a poslednímu cíli našeho života a našeho štěstí.

Dynamika exodu se netýká jen osob povolaných jako jednotlivci, ale misijní a evangelizační činnosti celé církve. Církev je doopravdy věrná svému Mistrovi do té míry, do jaké je církví, která „vychází ven“, která se nezabývá sama sebou, svými strukturami a svými výdobytky, ale spíše dokáže kráčet, pohybovat se, setkávat se s Božími dětmi v jejich reálné situaci a soucítit s jejich ranami. Bůh vychází ze sebe v trojiční dynamice lásky, naslouchá bídě svého lidu a zasahuje, aby ho osvobodil (Ex 3,7). K takovémuto způsobu bytí a konání je církev povolána: má být církví, která vychází v úst­rety člověku, hlásá osvobozující slovo evangelia, s Boží milostí léčí rány na duši i na těle a povznáší chudé a potřebné.

Drazí bratři a sestry, tento osvobozující exodus ke Kristu a k bratřím rovněž představuje cestu
k plnému pochopení člověka a k lidskému a společenskému růstu v dějinách. Vyslechnout a přijmout Pánovo volání není pouze osobní a vnitřní záležitostí, kterou můžeme zaměnit za chvilkovou emoci; je to konkrétní, reálné a totální úsilí, jež zahrnuje celý náš život a klade ho do služeb budování Bo­žího království na zemi. Křesťanské povolání, zakořeněné v kontemplaci Otcova srdce, nás proto zároveň vede k solidární angažovanosti se snahou o osvobození bratří, především těch nejchudších. Ježíšův učedník má srdce otevřené k nekonečnému horizontu a jeho niterný vztah s Pánem nikdy není útěkem od života a od světa, ale naopak „je ze své podstaty společenstvím misijním“ (apoštol. exhort. Evangelii gaudium, 23).

Dynamika exodu směrem k Bohu a k člověku naplňuje život radostí a smyslem. To bych chtěl říci především těm nejmladším, kteří dokážou být disponibilní a velkorysí i vzhledem ke svému věku a hledí do budoucnosti, jež se otevírá před jejich očima. Pohled do neznáma a starosti o budoucnost
i nejistoty každodenního života mnohdy přinášejí riziko, že se jejich rozlet ochromí a jejich sny pře­kazí; někdy docházejí až k myšlence, že nemá smysl se pro něco nasazovat a že Bůh křesťanské víry omezuje jejich svobodu. Nikoli, drazí mladí, nemějte strach vycházet ze sebe a vydávat se na cestu! Evangelium je slovo, které osvobozuje, proměňuje a činí váš život krásnějším. Jak krásné je nechat se překvapit Božím voláním, přijmout jeho slovo, následovat svými kroky Ježíšovy stopy v uctívání božského tajemství a ve šlechetném nasazení pro druhé. Váš život bude každým dnem bohatší a ra­dostnější!

Panna Maria, vzor každého povolání, se nebála vyslovit při Pánově volání své „fiat“. Ona nás vede a provází. Maria s velkorysou odvahou víry vyzpívala svou radost z toho, že vyšla ze sebe
a darovala své životní plány Bohu. K ní se obracejme, abychom byli plně disponibilní pro Boží záměr, který má Bůh s každým z nás, aby v nás rostla touha vycházet a spěchat ke druhým (srov. Lk 1,39). Kéž nás Panna Maria chrání a přimlouvá se za každého z nás.

Ve Vatikánu 29. března 2015, Květná neděle

FRANTIŠEK

---

 

POSELSTVÍ PAPEŽE FRANTIŠKA
KE SVĚTOVÉMU DNI MODLITEB
ZA DUCHOVNÍ POVOLÁNÍ 2014

Povolání jako svědectví o pravdě

Drazí bratři a sestry,

1. Evangelium hovoří o tom, že „Ježíš pak obcházel všechna města i vesnice… Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: ‚Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň‘“(Mt 9,35-38). Tato slova nás překvapují, protože všichni víme, že je třeba nejprve orat, zasívat a pěstovat, abychom potom ve vhodném čase mohli sklízet hojnou úrodu. Ježíš však prohlašuje, že „žeň je hojná“. Kdo tedy pracoval, aby se dosáhlo takového výsledku? Odpověď je jedna jediná: Bůh. Polem, o němž Ježíš hovoří, je zjevně lidstvo, jsme jím my. Účinným konáním, které zapříčinilo „hojné plody“, je Boží milost a společenství s ním (srov. Jan 15,5). Modlitba, kterou Ježíš vyžaduje od církve, se týká prosby o větší počet těch, kdo jsou ve službě království. Svatý Pavel, jenž byl jedním z „Božích spolupracovníků“, se neúnavně nasazoval pro věc evangelia a církve. Věděl přitom a osobně zakusil, jak je spasitelská vůle Boží tajemná a že původem každého povolání je působení milosti. Korintským křesťanům Apoštol připomíná: „Vy jste Boží pole“ (1 Kor 3,9). Proto z našeho srdce vychází především údiv nad hojnou úrodou, kterou může poskytovat pouze Bůh, a pak vděčnost za lásku, jež nás stále předchází, a nekonečná úcta k dílu, které on vykonal a které vyžaduje náš svobodný souhlas, abychom pracovali s ním a pro něho.

2. Tolikrát jsme se modlili žalmistovými slovy: „On nás učinil a my mu náležíme, jsme jeho lid a stádce jeho pastvy“ (Žalm 100,3) anebo: „Hospodin si vyvolil Jakuba. Izraele za svůj majetek“ (Žalm 135,4). My jsme Božím „majetkem“ nikoli ve smyslu vlastnictví, které zotročuje, ale jako silné pouto, které nás sjednocuje s Bohem a mezi námi na základě paktu smlouvy, jež potrvá stále, neboť „jeho milosrdenství trvá navěky“ (Žalm 136). Např. v historii povolání proroka Jeremiáše Bůh připomíná, že on bdí stále nad každým, aby se v nás uskutečnilo jeho Slovo. Bere si za příklad větev mandlovníku, která rozkvete nejdříve ze všech a ohlašuje znovuzrození života na jaře (srov. Jer 1,11-12). Všechno pochází od něho a je jeho darem: svět, život, smrt, přítomnost, budoucnost, ale – jak ujišťuje Apoštol – „vy patříte Kristu a Kristus Bohu (1 Kor 3,23). Tím se vysvětluje způsob, jímž patříme Bohu – je to skrze jedinečný osobní vztah s Ježíšem, který jsme získali při křtu jako počátek našeho znovuzrození k novému životu. Kristus nás svým Slovem neustále vyzývá, abychom vkládali naději v něho a milovali ho „celým srdcem, celým rozumem a celou silou“ (Mk 12,33). Každé povolání – i při mnohosti různých cest – proto vyžaduje, abychom stále vycházeli ze sebe a zaměřovali svůj život na Krista a na jeho evangelium. Ať už v manželství nebo v různých formách řeholního zasvěcení či v kněžském životě je třeba překonávat způsoby myšlení a konání, které nejsou v souladu s vůlí Boží. Je to „exodus, který nás vede na cestu uctívání Pána službou jemu v bratřích a v sestrách“ (Projev k Mezinárodnímu sdružení generálních představených, 8. května 2013). Všichni jsme tedy povoláni k tomu, abychom uctívali Krista ve svých srdcích (srov. 1 Petr 3,15) a nechali se zasáhnout impulzem milosti obsažené v semeni Slova, které v nás má růst a proměňovat se v konkrétní službu bližnímu. Nesmíme mít strach; Bůh v každé životní fázi s láskou a s poznáním sleduje dílo, jež vyšlo z jeho rukou. Nikdy nás neopustí! Má na srdci uskutečnění svého plánu s námi a vždy má v úmyslu dosáhnout ho s naším souhlasem a s naší spoluprací.

3. I dnes Ježíš žije a kráčí s námi v každodenní životní realitě, aby se k nám všem přiblížil a počínaje těmi posledními nás uzdravoval z našich neduhů a nemocí. Obracím se teď na ty, kdo jsou ochotni začít naslouchat Kristovu hlasu, který zaznívá v církvi, aby poznali, jaké je jejich povolání. Vyzývám vás, abyste naslouchali Ježíšovi, následovali ho a nechali se vnitřně proměňovat jeho slovy, která „jsou duch a jsou život“ (Jan 6,62). Maria, Ježíšova i naše Matka, i nám opakuje: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5). Bude pro vás dobře, když se s důvěrou vydáte na cestu ve společenství, která dokáže uvolňovat ve vás i okolo vás ty nejlepší síly. Povolání je plodem, který dozrává na dobře obdělávaném poli vzájemnou láskou, jež se v prostředí autentického života církve stává službou jednoho druhému. Žádné povolání se nerodí ze sebe a nežije pro sebe. Povolání pramení z Božího Srdce a vzchází v dobré půdě věřícího lidu a ve zkušenosti bratrské lásky. Neřekl snad Ježíš: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35)?

4. Drazí bratři a sestry, žít takovou „vysokou míru běžného křesťanského života“ (srov. Jan Pavel II., apoštol. list Novo millennio ineunte, 31) často znamená jít proti proudu a také se setkávat s překážkami mimo nás i v nás. Sám Ježíš nás upozorňuje, že dobré semeno Slova Božího je často uloupeno tím zlým, brání mu soužení, dusí ho starosti a vábení světa (srov. Mt 13,19-22). Všechny takové těžkosti by nás mohly odrazovat a vést nás k tomu, abychom se spokojili se zdánlivě pohodlnějšími cestami. Ale pravá radost povolaných spočívá v tom, že věří a zakoušejí, jak on, Pán, je věrný, a že s ním můžeme kráčet, být učedníky a svědky Boží lásky a otevírat srdce velkým ideálům a velkým věcem. „My křesťané jsme nebyli Pánem vyvoleni pro nějaké nepatrné věcičky; jděte stále za ně k věcem velikým. Vsaďte život na velké ideály!“ (Homilie při mši k biřmovancům, 28. dubna 2013). Vás biskupy, kněze, řeholníky, komunity a křesťanské rodiny vyzývám k tomu, abyste zaměřili pastoraci povolání tímto směrem a doprovázeli mladé na cestách ke svatosti, které jsou osobní, „vyžadují opravdovou pedagogiku svatosti, schopnou přizpůsobit se životnímu stylu jednotlivých osob. Tato pedagogika musí spojit bohatství pozvání, adresované všem pokřtěným, s tradičními metodami osobní a skupinové pomoci i s novými formami, které nabízejí sdružení a hnutí uznaná církví“ (Jan Pavel II. apoštol. list Novo millennio ineunte, 31). Uzpůsobme své srdce, aby bylo „dobrou půdou“ pro naslouchání, příjímání a prožívání Slova a tak aby přinášelo plody. Čím více se dokážeme sjednocovat s Ježíšem modlitbou, Písmem svatým, eucharistií, svátostmi slavenými a žitými v církvi a bratrstvím, tím více v nás poroste radost, že můžeme spolupracovat s Bohem na službě pro království pravdy a milosrdenství, spravedlnosti a pokoje. Žeň pak bude hojná, úměrná milosti, jakou jsme učenlivě dokázali přijmout. S tímto přáním a s prosbou, abyste se za mne modlili, ze srdce všem uděluji své apoštolské požehnání.

Ve Vatikánu 15. ledna 2014

FRANTIŠEK

---

 

Z poselství papeže Benedikta XVI.
ke dni modliteb za duchovní povolání 2012

Rodiny jakožto místa „společenství života a lásky“ mají být místem opětovného objevování krásy kněžství a zasvěceného života, píše Svatý otec v poselství k letošnímu Světovému Dni.„Povolání – dar Boží lásky“ – tak zní téma tohoto Dne, který má být příležitostí k zamyšlení nad „hlubokou pravdou naší existence, obsažené v překvapivém tajemství“. Každý tvor a zvláště člověk je plodem myšlenky i činu Boží lásky, nezměrné, věrné a věčné lásky. „Objev této skutečnosti, píše papež, je tím, co opravdu v hloubi mění náš život. Každé specifické povolání se rodí z Boží iniciativy. Bůh činí první krok, čteme v poselství, a to nikoli v důsledku nějaké zvláštní přednosti, která se v dotyčném člověku nachází, nýbrž mocí přítomnosti samotné lásky Boží, vlité do našich srdcí Duchem svatým.“ Benedikt XVI. vybízí místní církve, aby se věnovali pozornému rozlišování duchovních povolání, a nabízeli mladým „moudré a mohutné duchovní doprovázení“. (Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu)

---

 

Modlitba Jana Pavla II. za povolání

Otče svatý ,  pohleď na dnešní lidstvo, které činí první kroky na cestě třetího tisíciletí.

Jeho život je silně poznamenán nenávistí, násilím a útlakem. Ale žízeň po spravedlnosti, pravdě a milosti znovu nachází místo v mnoha srdcích, která očekávají toho, kdo jim přinese spásu, kterou jsi vykonal skrze svého Syna Ježíše.

Je třeba odvážných hlasatelů evangelia a velkorysých služebníků trpícího lidstva. Prosíme tě, pošli své církvi svaté kněze, kteří by posvěcovali tvůj lid skrze prostředky tvé milosti.

Pošli mnoho zasvěcených mužů a žen, kteří by ukazovali tvou svatost uprostřed světa.

Pošli na svou vinici svaté dělníky, kteří by pracovali s horlivou láskou a vedeni tvým Svatým Duchem přinášeli Kristovu spásu až na konec země.

Amen.