Nedávné volby do krajských zastupitelství spolu s doplňkovými volbami do senátu stále ještě nedopřávají našim mediím klidu jak svými výsledky, tak svým průběhem. To první zaměstnává politology a stranické sekretariáty, to druhé klade otázky zásadního charakteru, například nám, křesťanům.
Za komunistů rovněž existovalo něco jako volby, byla to ovšem pouhá fraška a myslící volič ji prožíval jako potupu sebe sama. Ti, kdo ji odmítli a k volbám nešli, prokazovali velkou míru občanské odvahy, jejich čin měl velkou morální hodnotu. Křesťanský postoj k volbám nelze tedy jednou provždy určit nějakým kategorickým imperativem typu "Ke každým volbám choditi budeš!" Morální povinnost účastnit se voleb - jinou povinnost totiž z evangelia odvodit nelze - tato morální povinnost (křesťana) záleží na okolnostech: Na tom, oč ve volbách jde, co je opravdu ve hře. Jejich smyslem a cílem má být veřejné blaho, věc veřejná, res publica. To také všichni organizátoři voleb, včetně komunistických, za svůj jediný cíl horlivě prohlašují. Že to nebylo cílem komunistických voleb všichni víme. Jak tomu ale bylo před pár týdny, v průběhu nepochybně demokratických voleb do senátu a do krajských zastupitelství? O tom je v současnosti vedena už zmíněná veřejná debata.
Co se týče našeho senátu, ten lze jen s velkými obtížemi považovat za místo, kde by se moudří starci ze zcela jiných než stranicko-mocenských pozic vyslovovali k fungování demokratických instancí, nazývaných u nás výstižně politickou scénou. Zatím to je opravdu spíše tyátr než starořecká agora a scény, které na ní zvolení herci předvádějí, se rychle přejedly. Náš senát je podobně stranickým grémiem jako parlament, jak dokládá stranická debata kolem prohry Libuše Benešové z ODS. Na voliče, který jej musí platit, působí za těchto okolností jako nadbytečný přepych.
Více zájmu se očekávalo při volbách do krajských zastupitelství. Tady ale zatím volič nevidí čím budou tato zastupitelství pro něj, v jeho konkrétním životě, důležitá a jaké budou vlastně jejich kompetence. Z toho, co o nich zatím víme, plyne obava, že budou, aspoň v první fázi, do značné míry převodovými pákami centrálních mocenských struktur. Partajnictvím unavený volič má pocit, že i tady jde zase v první řadě o moc a teprve okrajově potom též o jeho starosti a zájmy.
Uvážíme-li konečně, že se na jedné straně ještě v první polovině 19. století katolická církev k celému tomuto vládnímu systému stavěla odmítavě a že na druhé straně je v současnosti celá západoevropska demokracie postižena jakousi ochablostí, pak nám připadne průběh i výsledek našich voleb méně překvapivý a případná neúčast na nich z křesťanského hlediska daleko méně trestuhodná, než na první pohled. Rozhodující obrat může zřejmě přinést jen skutečná alternativa k výběru, před kterým jsme tentokrát stáli. Ta bez opory v křesťanských hodnotách bude sotva moci vzniknout, to už pochopili i jinde, kde s demokracií mají o mnoho delší zkušenost než my. Zbývá už "jen" najít politiky, kterým půjde více o tyto hodnoty, než o podíl na výkonu moci.
Petr Kolář SJ, Praha 29. listopadu 2000
Pro RaVat/ceco
Co se týče našeho senátu, ten lze jen s velkými obtížemi považovat za místo, kde by se moudří starci ze zcela jiných než stranicko-mocenských pozic vyslovovali k fungování demokratických instancí, nazývaných u nás výstižně politickou scénou. Zatím to je opravdu spíše tyátr než starořecká agora a scény, které na ní zvolení herci předvádějí, se rychle přejedly. Náš senát je podobně stranickým grémiem jako parlament, jak dokládá stranická debata kolem prohry Libuše Benešové z ODS. Na voliče, který jej musí platit, působí za těchto okolností jako nadbytečný přepych.
Více zájmu se očekávalo při volbách do krajských zastupitelství. Tady ale zatím volič nevidí čím budou tato zastupitelství pro něj, v jeho konkrétním životě, důležitá a jaké budou vlastně jejich kompetence. Z toho, co o nich zatím víme, plyne obava, že budou, aspoň v první fázi, do značné míry převodovými pákami centrálních mocenských struktur. Partajnictvím unavený volič má pocit, že i tady jde zase v první řadě o moc a teprve okrajově potom též o jeho starosti a zájmy.
Uvážíme-li konečně, že se na jedné straně ještě v první polovině 19. století katolická církev k celému tomuto vládnímu systému stavěla odmítavě a že na druhé straně je v současnosti celá západoevropska demokracie postižena jakousi ochablostí, pak nám připadne průběh i výsledek našich voleb méně překvapivý a případná neúčast na nich z křesťanského hlediska daleko méně trestuhodná, než na první pohled. Rozhodující obrat může zřejmě přinést jen skutečná alternativa k výběru, před kterým jsme tentokrát stáli. Ta bez opory v křesťanských hodnotách bude sotva moci vzniknout, to už pochopili i jinde, kde s demokracií mají o mnoho delší zkušenost než my. Zbývá už "jen" najít politiky, kterým půjde více o tyto hodnoty, než o podíl na výkonu moci.
Petr Kolář SJ, Praha 29. listopadu 2000
Pro RaVat/ceco
