To, co jsme vykonali, zůstane s námi navždy a navěky... - archiv citátů

3.8.2007, Aleš Opatrný

Kdo v naší zemi požaduje předkoncilní liturgii ?

/Latinská mše II./
Pokusme se uvažovat o tom, kdo v naší zemi předkoncilní liturgii požaduje.
 
Na první pohled by se zdálo, že to budou především pamětníci staré liturgie, kteří si na obnovenou liturgii (za čtyřicet let!) nezvykli. Nepochybně i tito lidé existují, ale přinejmenším v naší zemi netvoří významnou část těch, kteří starou liturgii požadují a opěvují.
 
Prefekt kongregace pro svátosti kardinál Knox rozeslal roku 1980 biskupům celého světa list, ve kterém se dotazoval, zda v jejich diecézích existují skupiny, trvající na staré liturgii. Tehdejší pražský arcibiskup a předseda interdiecézní liturgické komise kardinál Tomášek Tomášek s jistou hrdostí odpověděl, že liturgie v latinském jazyku (podle misálu Pavla VI.) se v jeho diecézi na mnoha místech slouží, ale skupiny, trvající na užívání staré liturgie žádné nejsou. Odůvodňuje to mimo jiné tím, že reforma byla zavedena jednotně a s řádnou přípravou věřících (koncept dopisu kardinálu Knoxovi je uložen v archivu Arcibiskupství pražského). Zda tato skutečnost byla dána pouze dávnou náklonností našich katolíků k užití lidového jazyka v liturgii která teď byla naplněna, nebo zda také určitou roli hrála státní mocí způsobená nemožnost sdružovat se do zájmových skupin a konat nějaké „veřejné církevní disidentství“, můžeme dnes těžko rozsoudit.



Zastánci staré liturgie jsou zřejmě lidé, kteří se od liturgie a způsobu života církve, v kterém vyrostli, nechtějí odloučit, a také ti, kteří, ač starou praxi liturgického života neznají z vlastní zkušenosti, starou liturgií vyzdvihují a prezentují ji jako lepší. V naší zemi jsou dnes vlastně vehementními zastánci staré liturgie z největší části lidé, kteří v ní nevyrostli.

Dejme stranou v těchto úvahách některé halasné výkřiky odpůrců nové liturgie, když jejímu užívání souhrnně připisují nekázeň, svévoli a nevkus. Tyto všechny věci se jistě vyskytovaly a vyskytují, ale je to záležitost osob, vedoucích na určitém místě bohoslužbu, nikoliv vlastnost liturgie samotné. Ta, je-li řádně slavena, k svévoli nevede. A tvrzení, že jen starou liturgii lze hluboce prožívat, vyvrací například zkušenost každého, kdo zažil novou liturgii při bohoslužbách Jana Pavla II., kardinála Špidlíka, Jana Ev. Urbana a mnoha dalších.

Je také nepochybné, že kněží vzdělaní, kteří svou věrnost církvi a evangeliu osvědčili dlouholetým statečným pobytem v žaláři, byli vesměs koncilovými změnami a obnovenou liturgií nadšeni, ač (nebo právě proto), že vyrostli a byli vzdělání v předkoncilní liturgii i teologii (například kněží Pilík, Zvěřina, Mandl, Mádr, Bouše, Dvořák, Jan. Event. Urban) a také řada velmi vzdělaných katolických laiků (Myslivec, Vaško, Neradová, a mnozí další). Považovat tyto lidi za nějaké svévolné uličníky, kteří si s radostí začali dělat s liturgií, co je napadlo, může snad jen ten, kdo je neznal a nic seriozního se o nich nechce dozvědět.



V debatách o předkoncilní a pokoncilní liturgii se méně hovoří o tom, že zásadní odpůrci nové liturgie, tedy například Bratrstvo Pia X., neodmítají jen pokoncilní liturgii, ale 2. vatikánský koncil jako takový a zejména pak jeho učení o ekumenismu a náboženské svobodě. Na rozdíl od takzvaných sedisvakantistů neodmítají zastánci staré liturgie, jsou-li odpůrci koncilu, koncilové a pokoncilní papeže, ale odmítají důležité body legitimních rozhodnutí koncilu, která byla vykonána v jednotě s papežem a jím stvrzena. Otázkou potom je, jaký je skutečný postoj k celému učení církve i u těch, kteří zdánlivě „pouze“ odmítají pokoncilní liturgii, kterou nynější papež v Motu proprio označuje jako řádnou. Je prostě něčím jiným chce-li člověk k novému přiřadit také něco z minulého (to je postoj Benedikta XVI., který nechce ztratit nic z úctyhodné liturgické tradice), nebo je-li v podstatě vše po koncilu odmítnuto a dotyčný křesťan chce žít pouze v tom, co v církvi existovalo do 60. let dvacátého století. Těmito otázkami se ovšem dostáváme chtě-nechtě na pole nauky o církvi, na pole eklesiologie. Nejen liturgie je výrazem života a teologie církve, ale také vnímání změn v církvi souvisí s jejím teologickým chápáním. Vidí křesťan církev jako „Boží lid, putující dějinami“, nebo jako jakýsi kamenný hrad, do kterého vstoupí a tak se izoluje od vlivu světa? Počítá křesťan s trvalou působností Ducha svatého v církvi, která sice nezabrání jednotlivým chybám či omylům, ale která je přesto zárukou věrného putování církve k trvalému naplnění jejího úkolu? Proč by měl být Duch svatý u díla jen do poloviny 20. století a potom už ne?

Pokračování příští týden.

Latinská mše I. zde

 

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Středa 26.7.

Ex 16,1-5.9-15; Mt 13,1-9

Komentář k Mt 13,1-9: Dobrý rozsévač svým semenem nešetří. Jako by bez rozmyslu plýtval, na rozdíl od nás, kteří dobro konáme pečlivě a s rozmyslem.

Zdroj: Nedělní liturgie

Mediálně spolupracujeme:

CSM 2017 Olomouc / Celostátní setkání mládeže 15. - 20. 8. 2017

Festival United 24.8. - 26.8. 2017 Vsetín

Svatá Marie Magdalena (Magdalská, Magda) – svátek 22.7.

(20.7.2017) Kdo vlastně byla Marie Magdalská? Ještě donedávna se v ní spojovaly celkem tři ženské postavy známé z...

Sv. Eliáš (20.7.)

(18.7.2017) V náboženských dějinách Izraele hráli velkou roli proroci. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh...

17. července 1794 bylo popraveno šestnáct karmelitánek

(16.7.2017) z kláštera Compiègne u Paříže

Prosba o Vaši pomoc

(12.7.2017) Svou krví můžete zachránit život. Hledá se akutně dárce kostní dřeně pro 16 letého Jakuba z Brna.

Josef Toufar - výročí narození 14.7.1902

(12.7.2017) Josef Toufar - kněz umučený komunisty - se narodil 14.7.1902

Sv. Benedikt z Nursie (11.7.)

(10.7.2017) Sv. Benedikt měl zásadní vliv na rozšíření křesťanství na evropském kontinentu.

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)

(3.7.2017) svátek 5.7.

Svatý Prokop (svátek 4.7.)

(3.7.2017) (*Chotouň asi 970 + Sázava 25.3.1053)