Když se člověk rozhoduje pro Boha, dostává abnormální sílu

30.1.2014

Když Bůh po člověku
chce nějaký úkol,

když ho chce mít 
na nějakém určitém místě,
tak mu k tomu dá 

Rozhovor se sestrou 
alžbětinkou Bohumilou 
o cestě do kláštera, 
duchovním mateřství 
i o vztazích s muži.

 

Potkala jsem se s ní v Hospici svaté Alžběty na Kamenné ulici v Brně, který je úzce spjatý s konventem sester alžbětinek; dříve se zde sestry staraly o obyvatele domova důchodců. Bohumila – před vstupem do kláštera Kateřina – Bunová (nar. 1975 na severní Moravě) se vyučila v oboru cukrář – pekař a vystudovala Střední zdravotnickou školu; věčné sliby skládala v srpnu 1998. Následující rozhovor vznikal v návštěvní místnosti kláštera a při procházce na brněnském Špilberku (v roce 2005).

 

Dětství jsi prožívala v Pustiměři u Vyškova. Jaké bylo?

Docela těžké, protože jsem vyrůstala bez rodičů. Vychovávala nás babička s dědou, takže i to mě asi v povolání ovlivnilo. Byly jsme čtyři děti - dvě děti měly jít k otci a dvě k matce, a protože maminka se o nás v té době starat nemohla, bylo to nějaký složitý, tak nás vychovávala její maminka… Bydlela jsem ještě se svojí o rok starší sestrou. Rodiče nám chyběli… Já osobně to pociťuji ještě teď, bývám z toho někdy rozrušená, i když vím, že Bůh léčí rány vždycky a všude. Věřím, že uzdraví i ty moje rány, které jsou možná ještě z dětství neuzdravené.

A co dospívání?

Bylo úplně normální. Chodila jsem se sestrou na diskotéky, myslím, že jsem byla docela veselá holka a měla jsem ráda, když jsem byla středem pozornosti, na klášter jsem tehdy rozhodně nepomýšlela.

Kdy nastal v tvé životní cestě zlom – tedy nasměrování k duchovnímu životu?

Velká změna byla, když nás ve farnosti otec Beníček – farář, který i dnes v Pustiměři působí - přesvědčil, abychom jeli do Lurd na pouť. Já jsem to tenkrát brala jako nějakou šou, vůbec jsem nevnímala, že bychom tu cestu měli prožívat po duchovní stránce. I v samotných Lurdech jsem se spíš snažila, abych tam vynikla a zaujala pozornost. Až tak asi tři dny před odjezdem, když jsem tam viděla plno řeholních sester, jsem nějakým způsobem zareagovala a v duchu jsem si říkala: „Jé, to by bylo krásné, kdybych taky tak mohla chodit.“ To byl možná první záchvěv, to mi bylo patnáct let.

Trvalo okouzlení řeholním šatem dál?

Po Lurdech takové touhy brzy ustaly, zase jsem vesele chodila na diskotéky, měla jsem ráda tanec, hudbu, takže jsem si nedokázala představit, že bych něco takového měla opustit. A taky už jsem se dívala do budoucnosti, že bych se možná vdala, měla děti, v té době mi ani nešlo přemýšlet o řádu.

Po základní škole jsi šla na učební obor…

Když jsem se učila, byla jsem na internátu v Brně. Byla tam spousta holek a každá byla úplně jiná, ale jedna mi utkvěla v paměti. Dokonce ještě teď si spolu dopisujeme. Ona mi řekla takovou zajímavou větu. Řekla mi, že kdyby ji Pán zavolal do řeholního života, že by nemeškala a šla by hned. Že kdyby uslyšela jenom cinkot hlasu Božího, že by šla…

V té chvíli se ve mně něco úplně zachvělo a říkám: „Hmm, to je hezký, to já nevím, jestli bych to udělala.“ A ta holka se vdala a má teď pět dětí a já jsem tady, kde jsem (směje se) … takže ona mi dala impuls a možná i odvahu, abych o řádu ještě víc přemýšlela. 

Co bylo pak? Radila jsi se o svých pocitech s někým z duchovních?

Když už jsem v Brně pracovala v pekárnách, tak se ve mně znovu ozývala touha žít jinak než doposud. Než diskotéky, kluci, život ve středu dění tohoto světa. Jednou po práci jsem zašla ke zpovědi, říkala jsem si, že už toho bylo dost, už do toho prásknu. Šla jsem k minoritům do kostela a rozhodovala jsem se, ke komu mám jít ke zpovědi, protože v té době byla pro mě osoba kněze dost důležitá. Byli tam dva kněží – jeden mladý a jeden starší. Tak si říkám: „Mladý kněz, ten mě může pochopit, ale asi má málo zkušeností, tak půjdu k tomu staršímu.“ Šla jsem, klekla a už jsem to ze sebe chrlila: „Otče, já už nemůžu, já musím jít za tou svojí touhou a chci milovat Boha a chci mu sloužit nějak jinak, blíž, osobněji, třeba jako řádová sestra…“ A on na to: „Hmm, dítě, to je hezký, tak tě doporučím k alžbětinkám…“ (směje se) Já jsem vůbec nevěděla, kdo to je, co to je. Tak se ptám: „Kde to je, otče? Můžete mi poradit?“ – „Na Kamenné ulici 36, to si musíte najít sama, spánembohem.“ To byla celá zpověď. Byla jsem z toho celá vyjevená. 

Vypravila ses k alžbětinkám brzy?

Odvahu hledat ten klášter na Kamenné ulici jsem našla po čtrnácti dnech. Shodou okolností jsem se pak dozvěděla, že to byl zpovědník alžbětinek. Zase jsem v tom viděla Boží řízení a Boží cestu, že se nic neděje bez Boha, i to, že jsem k němu mohla jít ke zpovědi a že jsem mu mohla říct o své touze. V dnešní době holky uvažují tak zvláštně. Když třeba k nám přijdou kandidátky, mají už různé řády otestované a pak někde třeba zakotví. Já jsem zase skočila jakoby po nohách do vody, možná že jsem v té době byla hodně naivní… a troufám si říct, že i hloupá, protože jsem nevěděla, kam mám jít, necítila jsem, že mám nějakou zodpovědnost, věděla jsem jen, že mám hledat Boha a že se mám modlit. To byla moje představa kláštera. Ale právě pak, když jsem sestry navštívila poprvé, tak mě vyvedly z omylu a byla jsem hodně v šoku…

Proč?

Byla tam jedna stará sestřička, která už měla sedmdesátku a říkala (napodobuje hlas starší sestry): „Tak dítě, jakou máš představu – chceš jít do řádu?“ Já říkám: „No, možná bych chtěla být tady s vámi a modlit se.“ „No to je pěkné, ale my máme ještě představu, že bys musela udělat ekonomickou anebo zdravotní školu…“ A to víš, to ve mně úplně zatrnulo a říkám, že to teda asi ne. A ona: „A proč ne? Přece jsi chtěla jít do řádu?“ Chtěla jsem jít do řádu, ale na zdravotní sestru jsem se necítila, vždycky jsem se toho povolání hrozně bála. A ekonomickou, tu určitě ne, protože na matiku jsem byla velice slabá… Takže ani jedno, ani druhý. Řekla jsem tehdy, že uvidíme, že si to ještě nechám projít hlavou. Ještě před tím rozhovorem mě sestry nechaly projít domovem důchodců, který tam původně byl, bydlely v něm jenom starší ženy, babičky, a na mě to působilo hodně depresivně. Bylo vidět, že ti lidé jsou psychicky narušení a mně to dělalo zle.

Myslela jsem si: „Nic. Pane, balím to. Tady moje cesta nebude.“ Odjela jsem domů a nechala jsem to tak, ale stejně se ta touha pořád ve mně ozývala. Jenom v náznacích jsem se zmiňovala své rodině, když jsme se setkali – babičce, mamce, sestře – , ptala jsem se, co by tomu říkaly, kdybych třeba odešla do řádu, do kláštera? „Bude z tebe jeptiška, abatyše“ – takových poznámek jsem se dočkala, přitom jsme k víře byli vedeni, babička se snažila, abychom se modlili a pravidelně chodili do kostela. Bylo to zvláštní, že právě lidé, od kterých bych to nečekala, mě zrazovali od této cesty. Takže jsem se cítila hodně sama ve chvíli, kdy jsem potřebovala podpořit. Žádné „Jo, běž tam!“

Kdy jsi to doma řekla otevřeně?

Rozhodla jsem se, že to našim řeknu na Boží hod vánoční, že to bude ta vhodná doba. Tak jsem spustila: „Ano, odcházím do kláštera k alžbětinkám.“ Prostě mně to nedalo. Samozřejmě že z toho byli všichni vyjevení. A já taky… Protože když se člověk rozhoduje pro Boha, tak dostává abnormální sílu, kterou jsem nikdy předtím nezažila, takovou sílu bojovat za Boha nebo pro Boha. Tu sílu jsem dostala a jela jsem… Je to 14 let, co jsem v klášteře.

Kdy se zlomil tvůj postoj ke zdravotnické škole? Kdy sis uvědomila, že tuto profesi můžeš dělat?

Já jsem si to ani tak neuvědomila. Začala jsem jako sanitárka v domově důchodců a můj první zážitek byl, že jsem mohla nakrmit babičku. Přiběhla jsem do komunity a říkám: „Sestřičky, dneska jsem krmila babičku a ona se tak na mě usmívala a vůbec se mně nezakuckala!“ Prostě pro mě to bylo něco úžasnýho. A pak asi po roce mi sestry řekly, že bych měla zkusit zdravotní školu. Že se mi to bude stejně do budoucna hodit a proč bych si ji nemohla udělat. Nejdříve jsem ovšem šla na sanitárský kurz, velice se mi to líbilo, že jsem se v oboru mohla vzdělat, ale zdálo se mi, že už to stačí a byla jsem spokojená. Ale bohužel sestřičkám to nestačilo a chtěly mě přihlásit do zdravotní školy. Docela jsem se tomu bránila, ale tady v klášteře samozřejmě platí, že když člověk složí sliby poslušnosti, tak by se měl, pokud je to možné, zachovat podle toho, co řekne představená.Takže jsem řekla: „No dobře, já to zkusím, ale na tu zdrávku nemám. Bojím se toho a vím, že to nezvládnu.“

Ale nakonec zvládla, viď?

Úplně jednoduché to ale nebylo. Přišly přijímačky a nedostala jsem se, až na odvolání, což bylo taky zajímavé. Přijala jsem tedy, že to tak Pán Bůh asi chce, že tam mám jít. Když jsem do školy šla poprvé, bylo to pro mě hodně těžké, protože přece jen jsem byla o něco starší než ty ostatní holky. Jim bylo sedmnáct, možná šestnáct, nevím teď přesně, kdežto mně už bylo téměř dvacet. Nevěděla jsem, jak na ně budu vůbec reagovat, protože člověk má v klášteře trošku uzavřené obzory a vidí třeba lidi zvenku jinak. Ale jsem za tu zkušenost vděčná, protože právě škola a spolužačky mě vedly k tomu, abych měla mladého ducha. Teď už se cítím zase nějak starší, ale v té době mi to moc pomohlo.

A zase potvrzuji to, co říkám, že když Pán Bůh chce po člověku nějaký úkol, když ho chce mít na nějakém určitém místě, tak mu k tomu dá schopnosti a milosti. Já už bych tuto službu neměnila, protože služba u nemocných… Nejenom že my dáváme jako zdravotnice nebo řeholnice, ale ono se nám to taky vrací. Od některých lidí mi stačí jenom úsměv a jsem naplněna. Mě to naplňuje a stačí mi to k tomu, abych byla spokojená a šťastná. Abych v nich viděla Boha. Už nic jiného nepotřebuji.

Práce s nemocnými a umírajícími je ale přece velice náročná…

Samozřejmě, že uznávám i to lidské, že člověk je opravdu někdy úplně vyčerpaný a je na dně s fyzickými i psychickými silami, ale to dobíjím buď v komunitě nebo před svatostánkem nebo i tady s tebou, i to je pro mě úžasný obohacení. 

Mluvily jsme o tom, co nemocní dávají tobě.
Co ty jim můžeš dát? Nejprve ty jako člověk (obecně).

Člověk by si měl asi uvědomit, jaké má dary a schopnosti od Boha a pak s nimi nakládat rozumně a hlavně svobodně, takže myslím si, že jim můžu dát dobré slovo, úsměv, pohlazení, přítomnost… Myslím že lidé, kteří jsou na konci života a umírají, se cítí osamocení a z dětství vím, co to je samota, jak člověk touží být s někým, s někým si promluvit, chytnout ho za ruku a myslím si, že tito lidi po tom touží. Takže i když za nimi třeba chodí rodinní příslušníci, tak mohu pacientům nabídnout blízkost… Jsou za ni velice vděční a už to, jak projevují, co cítí, nebo že se svěřují, tak to už je známka toho, že tam funguje vzájemná důvěra. Když těm lidem dáme důvěru, dáme jim srdce, prostě celého člověka, tak oni to vrátí tímto způsobem.

Co jim můžeš dát jako řeholnice?

Jako řeholnice? Já si myslím, že je to spojené, řeholní oděv sám o sobě vlastně neznamená nic, jsme pořád jenom lidmi. Ale pokud nosím, já tomu věřím, že v sobě nosím Ježíše, tak nabízím Ježíše skrze sebe. Jo, možná, že to zní až hodně odvážně, ale myslím si, že ten člověk to vycítí. Určitě nenastupuji s tím, že „Dobrý den, já jsem řeholní sestra, budu se o vás starat, povězte mi něco o vaší víře a já vám řeknu taky.“ Tak to určitě ne. Spíš si myslím, že když nastoupím před tím konkrétním člověkem jako člověk, tak ten druhý se potom otevírá i po té duchovní stránce. Pak s ním teprve mohu mluvit o duchovních věcech, mohu mu nabídnout to, co jsem načerpala v komunitě, v řeholním životě, ze zkušeností.

A co ty jako žena?

Já se velice snažím o to, abychom všechny mohly být duchovními matkami. Jestli já nemohu být fyzickou matkou, tak tou duchovní můžu být na sto procent. To obnáší, že člověk musí mít otevřené srdce a oči a uši k naslouchání, taky ten úsměv… prostě být jako matka. Já jsem sice matku nezažila takovým způsobem, jak to třeba teď popisuji, ale o to víc se k tomu přikláním a chci, aby to zažívali ti druzí. 

Mezi lidmi, kteří jsou v hospici, kteří jsou hodně těžce nemocní, trpí a umírají, je i řada žen. Vidíš je ve veliké bezmoci. Zbylo jim něco ze ženské krásy?

Když tu ženu vidím poprvé, otevřu dveře a vidím ji, tak z ní něco vyzařuje, něco vnitřního. Určitě navenek mají různé defekty po těle nebo prostě vypadají starší, ale já si myslím, a i ty ses o tom mohla přesvědčit, že ty ženy mají někdy výraz, který uvádí do pokoje. Nevím, jak bych to řekla, ale myslím si, že i v té nemoci mají mateřské srdce. Já jsem právě v hospici nalezla hodně maminek… takových těch duchovních… Dokonce jedna pacientka mi říkala: „Ty jsi takové moje děťátko.“ A já říkám: „Ty seš takové moje maminka.“ A opravdu to bylo velmi upřímné. Nechtěla bych teď zahanbit svou maminku, kterou mám moc ráda, ale prostě my, které je ošetřujeme, tady můžeme mít hodně duchovních maminek, maminek, které nám mohou něco předat ze svého mateřství. Možná nás naučit správně milovat, protože ta naše láska je často pochroumaná z dětství a vůbec z různých vztahů. Právě ty nemocné maminky to můžou doplnit a můžou nám to nahradit. A možná že nás mohou i vyléčit, aniž by o tom věděly. My léčíme jejich rány a ony léčí naši duši. 

To je krásné, že ženství hodně spojuješ s mateřstvím. Co je ještě pro tebe ženství – u sebe samé nebo u žen kolem tebe, co si myslíš, že je důležité, aby žena měla?

Vhledem k tomu, že jsem ještě mladá, dávám důraz i na vzhled, ale i ten vyplývá ze srdce. To, co člověk nosí v srdci, se odráží i navenek. A jestli tam má člověk dobro a lásku, tak to samozřejmě vyzařuje z očí. Myslím si, že i žena v řeholním stavu by měla být hezká, upravená. Samozřejmě po duchovní stránce, to je jasný, že by se měla zkrášlovat, ale měla by být i hezká navenek, měla by být upravená, aby byla lidem milá a taky Bohu. Já si to myslím. Ženství je něco hezkýho a já třeba hodně čerpám od Panny Marie, protože ona, která byla svatá, byla i obyčejnou ženou. A byla nesmírně krásná. Byla krásná duchovně, ale byla krásná i jako žena, fyzicky. Myslím si, že o sebe určitě dbala, aby byla hezká. Podle mě to není nic špatného a pokud to nevyvolává nějaké žádosti, patří to k životu. Když vidím upravenou ženu, tak si říkám: „Opravdu, ta je jako obraz Panny Marie.“ Když z ní ještě něco vyzařuje, něco až duchovního, tak z toho taky čerpám. 

Řešila jsi někdy v dospívání, jestli jsi dost hezká?

To víš že jo. Chtěla jsem být středem pozornosti, a tak jsem musela nosit velké náušnice, opravdu velikánské, a minisukně, vlasy jsem měla přirozeně hezké… Pořád jsem koukala do zrcadla, jestli nevyčnívám, jestli jsem taková, jaká bych měla být, aspoň podle svých představ (smích). Vždycky jsem dbala o to, abych byla upravená, myslím si, že mi to nikdy nebylo jedno. S tím se potýkám i teď. Vždycky sestrám říkám, že jsem hrozně marnivá, v tom smyslu, že to není hřích, ale je to slabost. A s tou slabostí třeba půjdu až do smrti. Bohužel. 

Není ti líto, že řeholní sestry nosí jen tmavé šaty? Nestýská se ti po barvách a jiných střizích?

Někdy jsem měla pokušení si říct: „To je škoda, že máme jenom černý hábit a že se nemůžeme oblíkat nějak pestřeji.“ Ale zase když to člověk vezme po té duchovní stránce, vzdala jsem se toho z lásky k Bohu, protože jsem byla natolik do Boha zamilovaná, že mi nebylo zatěžko opustit šaty, minisukně, nějaké malování nebo účes, i to jsem svobodně dala, takže to přijímám tak, že mi Pán dal zase jiný oděv a že už bych se nechtěla vrátit do oblečení, které mě třeba vedlo ke hříchu, ve kterém jsem byla nešťastná. 

Když jsi v klášteře, můžeš plánovat? Přemýšlíš o budoucnosti, těšíváš se na něco?

O budoucnosti přemýšlet můžu, ale jsme komunita, celek, takže nemůžu si jen tak sama naplánovat svůj den nebo vymyslet plány do budoucna, vždycky plánujeme společně s představenou. Ráda bych se třeba chtěla dostat do Medjugorje, kde jsem už byla a pro můj duchovní život to mělo velký význam. Chtěla bych se tam znovu setkat s Pannou Marií a s mladými lidmi, kteří mě zase povzbudili, abych šla dál touto cestou.

Dokážeš si představit, co bude za pět, za deset, za patnáct let?

To si nedokážu představit a myslím si, že to není ani zas tak podstatné. Podstatné asi je, aby člověk žil přítomnost a aby se snažil dělat všude jenom dobře, protože nikdy nevíme, kdy je náš poslední den ani hodina. 

Přání mnoha lidí (a je to splnění představy o štěstí) je být milovaný a milovat. A ženy si to patrně uvědomují ještě více, protože o svých citech dokáží snadněji mluvit. Co si myslíš, že můžeš sama udělat pro to, abys byla od lidí, ale i od Boha milovaná a aby ty jsi milovala?

Především musí člověk sám sebe v tom dobrém slova smyslu milovat – musí se mít rád a to takového, jaký je, přijmout sebe samého. To je hodně důležitý. Na druhém místě je určitě odpuštění sobě samotnému, své rodině, svým bližním… A pak teprve může dojít k nějakému vnitřnímu spojení, kdy člověk může mít někoho rád. Taky v tom správném slova smyslu.

Cítíš se teď někdy sama?

I když žijeme v komunitě, Pán může dopustit, aby se i tady člověk cítil úplně sám. I Pán Ježíš, který měl okolo sebe dvanáct apoštolů, se cítil sám a odešel do Getsemanské zahrady. Přijdou chvilky, kdy cítím krizi samoty a opuštěnosti a kdy je mi třeba úplně nanic. Kdy jdu do kaple a modlím se: „Pane, já necítím ani Tvoji přítomnost. Nevnímám ji. Nevnímám ani lidskou přítomnost.“ Jako kdyby ti lidi, které mám ráda a s kterými žiji, najednou odpadli a já zůstala úplně holá před Pánem. A Pán mizel někde v dáli. Je to takový zvláštní pocit, který se nedá popsat a někdy ta krize trvá dost dlouho. Čekám někdy s radostí, kdy zase bude vlnovka nahoru, abych už mohla pocítit blízkost těch druhých. Ale zas když tu krizi překonám, tak se cítím mnohem silnější… Vím, že mi tyto situace dává Pán, abych rostla. Člověk má tendenci přimknout se k člověku, i v komunitě: Buď k sestře nebo si rozumíš s někým na oddělení, je ti s někým dobře, může to být kterýkoliv člověk, ale žádný člověk nemůže nahradit blízkost Pána. A to mi možná Pán chce vždycky říct: „Pozor, ty jsi zase trošku mimo mne. Ty sis mne zvolila, ale kde máš prioritu? Člověka, nebo mne?“ Vždycky mě to upozorní a souhlasím: „Jo, Pane, tak Ti děkuji za tu krizi, protože jsem se z ní mohla otřepat a jít zase za Tebou, určit si, že Ty jsi mým Pánem, ne člověk.“ A to je asi ta podstata. 

Usnadňuje ti, nebo komplikuje tvoje postavení komunikaci s mužským světem?

Vystupuji jako řeholní sestra-žena a problém nemám. Naopak jsem se překvapivě setkala s muži, kteří říkali: „Ale ona je normální, představ si to, ona je úplně normální a říkala mně i intimní věci…“ Možná někteří muži očekávají, že řeholní sestry jsou nějaké zakřiknuté, nebo že se nedokáží bránit nebo bavit se. Ale když potom dojde k rozhovoru, může se mnohé vyjasnit. Měla jsem třeba štěstí na jednoho kluka, který nás ze zvědavosti venku zastavil - zrovna jsem šla s představenou - a vyptával se nás, jak to, že mladé holky chodí do kláštera a jestli jsme někdy netoužily po mužích… a takové různé dotazy. A když jsem se s ním pak bavila, tak nakonec řekl: „Tak vám moc děkuji, přesvědčila jste mě o tom, že do řádu chodí i normální ženský.“ Což mě velice pozdvihlo a já jsem ráda, že z nás nečiší něco, co činí odstup, ale že můžeme být k lidem otevřené a že jim můžeme i pomoci při osobních problémech. Dívky se na mne obracejí například s otázkou, jak by se měly zachovat ve svém vztahu ke klukovi. Tady můžu čerpat ze své zkušenosti, kdy jsem to pokazila, a taky čerpám ze své současné zkušenosti ze vztahu k Bohu. A i když k Bohu je to takové do výše, tak stále zůstáváme lidmi, takže cit, to, co cítím, co prožívám, tak to prožívá třeba i ta holka ve vztahu ke klukovi. Snažím se jí povědět, co prožívám, a ona mi třeba řekne: „Mně to pomohlo, díky.“ To je pro mě odměna. Určitě si dávám heslo - být řeholní sestrou, ale zůstat normální. 

Zůstaňme ještě v mužském světě. Co na mužích obdivuješ?

Muž a žena prostě patří k sobě, tak je Bůh stvořil. A na mužích obdivuji možná to, že dokáží bránit ženu. Dokáží ji bránit a samozřejmě toho dokáží i zneužít… Ale když už se setkávám s nějakými muži, třeba s lékaři, tak obdivuji tu jejich citovost, protože vím, že muži neradi projevují své city. Ale u lékařů to vidím jinak - oni ty city třeba dají najevo a dokonce i pláčí. A to se mi líbí. Asi bych si přála, aby muži byli pokorní, aby nebyli třeba tak ješitní… Když vidím pokorného muže, je to pro mě velmi silné… Když muž žije v pokoře - před Pánem i před lidmi. 

Mluvily jsme o tom, že vztahy jsou komplikované… A člověk se z nich nikdy vlastně nedostane, pořád musíš řešit nějaké vztahy, pořád máš v životě vztahy mezi muži a ženami, na jakýchkoli rovinách. Čím si myslíš, že si to my ženy někdy kazíme v komunikaci s muži, nebo ve vztazích s muži?

Nevím to… Člověk i v řeholním životě naráží, stále narážíme ve vztahu k mužům. Protože my možná očekáváme něco od nich a oni ani neví, co očekáváme, muži chtějí všechno vědět konkrétně. Jakmile jim to neřekneme konkrétně, tak bohužel stop, nechápou. Neví, co po nich chceme. Mám takový pocit, že právě na té konkrétnosti to vázne. Já třeba řeknu něco všeobecně, myslím si, že to ten muž pochopí, co mu tím chci říct, jak se ke mně má třeba chovat, aby mě nezraňovalo to a to. Ale ten muž to stále nechápe. A tak se musím ze všech sil vyčerpat a říct mu to konkrétně, byť je to pro něho ne moc příjemný. Možná muže dost zraňujeme svým chováním a jednáním, že dostatečně neuznáváme jejich sílu nebo schopnost, možná že mají stále pocit jakoby méněcennosti, že je podceňujeme, že je nechápeme. Musíme se to prostě učit, chápat je, a platí to i o mužích. My ženy je máme umět pochopit i povzbudit a možná pak totéž dostaneme také.

Jak to, že jsi zrovna Bohumila? Jak se to stalo?

(směje se) Já si myslím, že Pán všechno řídí, ačkoliv jsem se nikdy takto nechtěla jmenovat, neuvažovala jsem o tom. Přirostlo mi k srdci jméno Magdalena, protože jsem se opravdu cítila provinile, cítila jsem, že jsem hřešila, chtěla jsem milovat Pána a chtěla jsem jít za ním, protože jsem byla do Boha zamilovaná… Ale sestřičky se rozhodly jinak, i když o mé touze přijmout jméno po Maří Magdaleně věděly. Chtěly prostě, abych byla milá lidem a milá Bohu. A hlavně znaly jednu sestřičku Bohumilu, která už je na věčnosti, a ta byla velice hodná a milá. A říkaly, že když budu taková jako ta sestřička, tak že ze mne bude mít Pán radost. Tak nevím…

Já si myslím, že je pořád ještě hodně co naplňovat a že ne vždycky se to daří, aby člověk byl milý lidem a Bohu, jsou tam mínusy a člověk se je snaží vyrovnávat, ale ne vždycky to jde dobře. Jsme jenom lidé. 
 
- Ptala se Renata Bělunková .
- Rozhovor odvysílalo Radio Proglas
v rámci seriálu "Co chtějí řící ženy ženám" v roce 2005.
- Ve spolupráci s Radiem Proglas vyšla část tohoto seriálu
v textovém přepisu  "Co chtějí řící ženy ženám" na webu vira.cz.

Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: Povolání duchovní  |  řehole, řeholní život  |  Svědectví  |  Žena  |  Boží vedení  |  Povolání  |  Rozlišování  |  Síla  |  Uzdravení  |  zranění  |  Hromnice, svátek Uvedení Páně do chrámu (2. 2.)  |  Smrt, umírání  |  Týden modliteb za duchovní povolání  |  umírání a smrt

 

Související texty k tématu:

"Hromnice", Svátek Uvedení Páně do chrámu a Den zasvěcených osob (2.2.)
Hromnice, Svátek Uvedení Páně do chrámu a Světový den zasvěcených osob (2.2.)
- Simeon nás vybízí, abychom i my žehnali
Dítě, které je světlem pro národy
Neexistuje temnota, jež by zastínila Boží světlo
Hromnice (soubor tematických textů)
Jestliže zažíháme plamen svíce, chceme ukázat na Boží světlo
Světový den zasvěcených osob

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz



Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz