Jan Bula a jeho pastorační činnost

Jan Bula ustanoven do Rokytnice nad Rokytnou

Již týden po primiční mši obdržel farní úřad v Lukově jmenovací dekret pro P. Jana Bulu. Biskupství jej ustanovilo s platností od 1. srpna 1945 do Rokytnice nad Rokytnou, kde se měl neprodleně hlásit u tamního pana faráře Stanislava Lakomého a zastoupit ho v době jeho zdravotní dovolené.

Nemocný farář Stanislav Lakomý příchod nového kaplana uvítal. A tak Jan Bula poprvé sloužil mši svatou v místním kostele sv. Jana Křtitele. Za nemocného faráře převzal prakticky celou starost o farnost. Křtil, oddával, uděloval svátost nemocných, celebroval pohřební obřady. Nejdříve po farnosti jezdil na kole, později mu bratr Antonín daroval motorku, černou JAWU zvanou pérák, na které objížděl přilehlé vesnice.

Oblíbený a vtipný učitel

Hlavní náplní činnosti Jana Buly byla především výuka náboženství na několika školách v okolí. A brzy si získal srdce svých žáků. Byl oblíbený pro svůj humor i schopnost výkladu pro děti často složitých témat. Velmi rád vyprávěl životopisy svatých a často s dětmi diskutoval i po vyučování.

Marie Velebová z Chlístova vzpomíná: "Chodili jsme do Rokytnice do kostela, bylo mi šest let, když mne pan kaplan připravoval na první svaté přijímání. Nedá mi, abych na něj nezapomněla. Nezapomněla ten jeho úsměv, tu dobrotu a jeho milou povahu. Jak nám vyprávěl ty první poznatky o víře. Prvně jezdil na kole a pak na motorce. Pamatuji si, že z Veverky vozil na náboženství děti na té motorce. Děcka na ní byly navěšeny kolem kaplana. Měl strašně rád lidi a lidi jeho. Rádi ho zvali na svatby, byl samý humor. Také si vzpomínám, že v kostele namaloval na zeď pro nás děcka anděly. Naučil nás také různé písně, dodnes vzpomínám na píseň ´Ó Matko Páně, matko rajských krás´."

Antonín Václavek z Rokytnice doplnil: S Paterem Bulou jsem se setkal v posledním roce měšťanky na Sádku. Měli jsme ho ve velké oblibě. Krásně nám vyprávěl o životě svatých. Když jsme skončili, doprovázeli jsme ho často. Byla námi zastoupena celá silnice a on vykládal.

Zapojil do společenského a kulturního života v obci

Mladý kněz se kromě svých kněžských povinností naplno zapojil do společenského a kulturního života v Rokytnici.

Pro zájemce zpřístupnil farní knihovnu a půjčoval knihy. Stal se také členem Československé strany lidové a aktivně se účastnil především kulturní činnosti místní organizace. Nešlo mu však o politickou kariéru a ani nezastával žádnou funkci. Byl jen řadovým členem. Spíše ve svém rozhodnutí viděl prostředek apoštolátu a možnost, jak se ještě více zapojit do osvětové činnosti. Brzy však aktivit v této straně zanechal. Politika ho nepřitahovala.

P. Bula se stal v Rokytnici velmi oblíbeným společníkem. Pro jeho úsměv, vrozenou eleganci a osobitý humor byl často zván farníky na svatby a různé rodinné oslavy. Lidé v Rokytnici si ho záhy oblíbili. Měl zde brzy řadu přátel. Nejvíce se přátelil s lesníkem Miloslavem Hlouchem a jeho příbuzným, železničním zřízencem Bohumilem Krátkým. Často se také setkával s Václavem Machovcem, úředníkem státní správy, a rolníky Václavem Vejmelkou a Jaroslavem Václavkem. Scházeli se při různých kulturních akcích, dožínkách, ale nejčastěji na faře, kde si rádi zahráli karty. Velmi často večer společně poseděli na návsi pod starými lípami u barokního schodiště vedoucího ke kostelu. Debatovali, zpívali a hráli na kytaru.

Společenství kněží

Z okruhu duchovních se P. Jan Bula nejvíce setkával s P. Janem Podveským z Jaroměřic nad Rokytnou a jeho kaplanem P. Josefem Valeriánem, kterého znal ze studií v Brně. Ti i později, v době nemoci faráře Lakomého, začali do Rokytnice jezdit každý první pátek v měsíci na výpomoc. Často ho navštěvoval kaplan Otoupal, který v Boskovicích vedl internát pro chlapce, a s rokytnickým kaplanem si předávali zkušenosti z oblasti výchovy a pedagogiky. Také měli oba rádi hudbu a často zajížděli společně do nedaleké osady Veverka ke Karlu Němcovi, učiteli z Římova a rokytnickému varhaníkovi, kde se konaly společné hudební večery. Setkání se často účastnil i řídící učitel Jan Brinda ze školy na Sádku.

Jan Bula sám také navštěvoval své bývalé spolužáky ze semináře či jiné kněze v okolí. Často spolu vyráželi na výlety na kole. Několikrát se tak setkal i s P. Václavem Drbolou. Ten působil nejdříve jako kaplan ve Slavkově a v Čučicích nedaleko Náměště nad Oslavou. Jan Bula si s rodákem ze Staroviček u Brna velmi dobře rozuměl a od staršího kolegy získával řadu zkušeností. Největšími autoritami z okolí byli pro mladého kněze jaroměřický kněz P. Jan Podveský a farář P. Jindřich Hladík z Babic, hrdinové protinacistického odboje. Při svých návštěvách rodičů v Lukově nikdy nezapomněl navštívit i pana faráře Bojanovského.

Zapojen do ochotnického divadla v rámci Orla

Členem místní jednoty křesťanské sportovní organizace Orel, která se po válce velmi rychle obnovila a věnovala se kulturním a sportovním aktivitám byl i rokytnický farník Miloslav Hlouch. Několikrát P. Bulu pozval do místní Orlovny a ten byl nadšen. Především ochotnickým divadlem. Brzy nato se stal členem místní jednoty a zároveň orelského divadelního spolku. Maloval kulisy, psal scénáře k divadlu. Například hry Mařenka z kovárny a Talár v městečku. Divadlo mělo dlouhou tradici a hrálo se od roku 1928, co byla Orlovna postavena. Nehrála se jen klasika jako Tyl, Klicpera a bratři Mrštíkové, ale i méně známí autoři. V roce 1947 měla velký úspěch divadelní hra od Felixe Buřila, Nikola Šuhaj loupežník, pro kterou Jan Bula napsal scénář a namaloval kulisy. Orel ho přivedl k jeho velké lásce, divadlu a poezii. Věnoval se dál osvětové činnosti a stal se i tajemníkem Místní osvětové rady. Později se zapojil i do aktivit Vzdělávacího spolku Havlíček v sousedním Chlístově, který zde působil od roku 1925. Vedl ho vášnivý ochotník František Svoboda. I spolek se věnoval především divadlu.

Pan farář Lakomý se trochu obával, že kaplan bude pro divadlo zanedbávat své povinnosti, ale když viděl jeho nadšení, tak mu nic nevyčítal. Rozuměli si a pan rada si nového kaplana velmi rychle oblíbil. Důvodem spokojenosti pana rady P. Lakomého byla i zvýšená návštěvnost kostela při pobožnostech a mších. Mladý kaplan uměl přitáhnout a zaujmout lidi.

Paní Jaroslava Václavková z Rokytnice po letech vzpomínala: "Byl velmi humorný a krásně zpíval. Dokázal zpívat velmi vysoko a vždy na konci mše svaté." Antonín Václavek dodal: "Po válce chodilo do kostela mnoho lidí. V kostele měl vždy nabito."

Sportování v rámci Orla

Kaplan P. Bula se nakonec stal i vedoucím orelské mládeže. Postupně se kolem něj vytvořila stálá skupina mládeže. Pravidelně se s Orlíky scházel, diskutoval s nimi o duchovních věcech a sportoval. Emilie Brožková z Rokytnice vzpomíná: "Chodila jsem do Orla cvičit a na pobožnosti a zde jsem se setkávala s panem kaplanem. Rád sportoval, v Orlovně hrával tenis a volejbal."

Chaloupka pro mladé

Jednou se u P. Buly zastavil jeho přítel, hajný Antonín Škrdla z hájenky na Březové a obdivoval kaplanovo malířské umění. Jan Bula ho měl rád a jako vlastenec ho obdivoval za jeho partyzánskou činnost v době okupace. Hajný mu poděkoval za jeho pomoc místnímu Orlu a jako otec tří dětí ocenil i jeho práci v rokytnické škole. Zároveň mu také nabídl nevyužívaný zděný domek pro jeho práci s mládeží. Stál u Zámecké cesty, lesní cesty spojující silnici mezi Čechočovicemi a Rokytnicí, a silnici mezi Sádkem a Mastníkem. V dřívějších dobách sloužila sádeckému panstvu.

Domek byl jen obyčejný zděný seník, ale Jan Bula byl nadšen a okamžitě začal chaloupku, jak domku říkával, s mladými opravovat. Spravili střechu, obílili fasádu, natřeli vchodové dveře a upravili místnost. Orlům věnoval Jan Bula každou volnou chvíli. O prázdninách 1946 uspořádal pro ně poprvé orelskou chaloupku, kde mladí strávili zálesácké prázdniny, které se staly školou v přírodě. Jan Bula za nimi na motorce jezdil každý den. Bylo zde třicet a někdy až čtyřicet chlapců, kteří přespávali buď v chaloupce či poblíž ve stanech. Rokytnický řezník Jeřábek jim tam vozil jídlo. Akce byla natolik úspěšná, že ji v příštím roce zopakoval. Heslem bylo orelské motto: "Modli se a pracuj! Modli se a sportuj!"

Časopis Orlík otiskl 1. září 1947 společnou fotografii mladých Orlů s P. Bulou a pod ní uvedl: "Orlíci z Rokytnice prožili letos radostné prázdniny ve svém žákovském táboře. Přinášíme obrázek z jejich orelské školy v přírodě. Poslouchají se zájmem slova bratra vedoucího, který je dobře vede k radostnému orelskému životu pro víru a vlast."

Marie Svobodová vzpomínala: "Pana kaplana jsme měli všichni rádi. Pracoval zde hodně s mládeží, maloval kulisy pro Orla. Ve směru na Třebíč na první odbočce do lesa u Zámecké cesty stojí ještě dnes chaloupka, kde s mladými pořádal víkendy a pobyty v přírodě. Někteří bydleli v chaloupce, někteří v její blízkosti ve stanech. Pan kaplan chodíval či jezdil na motorce každý večer za nimi. Dělali si zde táboráky. Byl velmi oblíben."

Pro mladého kněze Jana Bulu to byly krásné roky. Šťastné období však přerval tragický státní převrat v únoru 1948. Převrat, který rozhodl o nešťastném osudu oblíbeného rokytnického kaplana.

Komunistické represe a zákaz Orla

Ihned po převzetí moci v roce 1948 přistoupili komunisté k perzekuci společnosti. Tzv. akční výbory národní fronty, začaly provádět očistu ve všech podnicích, úřadech, organizacích a spolcích. Lidé, kteří nesouhlasili s komunistickým "únorovým vítězstvím pracujícího lidu", byli okamžitě propuštěni ze svých zaměstnání a vyloučeni ze všech organizací. Akční výbory rozhodovaly i o konfiskaci jejich soukromého majetku. Dalšími nástroji zvůle byla tajná policie StB, policie SNB a později Lidové soudy, které podléhaly přímo ústřednímu výboru Komunistické strany. Komunisté pak do čela obcí postavili své věrné.

Pro Jana Bulu byl největší bolestí zákaz Orla. Katolická tělovýchovná jednota byla již v březnu 1948 zlikvidována sloučením do jediné povolené organizace. Orel byl do té doby silně napojen na Československou stranu lidovou a provázán s římskokatolickou církví. Jednalo se o nejsilnější katolický spolek v zemi. Vždy zdůrazňoval svou roli v náboženské oblasti, což bylo pro komunisty nepřípustné. K likvidaci Orla došlo i v Rokytnici nad Rokytnou. Orlovna a veškerý majetek Orlů byl předán obci sokolské. Byla ukončena činnost orelské mládeže i divadelního spolku. P. Jan Bula se nechtěl divadla vzdát úplně; spolupracoval tedy dál s divadlem spolku Havlíček v Chlístově a s mladými Orly se scházel dál mimo Orlovnu na faře či o víkendech v chaloupce.

Orlíci se cítili jako vyhnanci a Jan Bula s odkazem na vyhnance sv. Vojtěcha říkal chlapcům Vojtíšci. Těm se pojmenování zalíbilo. Jan Bula je občas bral na výlet, nejčastěji do Lukova. Jezdívali vždy vlakem, z nádraží ze Starče. Oblíbenou zábavou pro rokytnické kluky byl fotbal. Jan Bula nechal upravit část pozemku za budovou fary a na plácku si s hochy občas, když měl čas, rád zahrál. Později tyto jeho aktivity vyhodnotí StB: "Založil skupinu mládeže ze školních dětí, kterou nazval Vojtíšci a vychovával je k náboženskému fanatismu. Mimo to jim vštěpoval nenávist k lidově demokratickému zřízení. Měl velký zájem, aby jeho mládež nevstoupila do Československého svazu mládeže."

Jan Bula však nerozlišoval a nevěnoval se jen Orlům, ale všem mladým, kteří měli zájem. Velmi rád bral i jiné děti na výlety po okolí a do svého rodného Lukova. Jaroslav Nováček z Rokytnice zavzpomínal: "P. Bula mne učil a rok jsem mu ministroval. Získal si celou Rokytnici a hlavně nás mladé. Velmi rád nám vyprávěl o tom, jak zlobil se sourozenci a jak je maminka svolávala. Jako kluky nás vzal jednou do Lukova. Poprvé jsem jel vlakem ze Starče. V Lukově u jeho maminky jsme dostali svačinu, on nás provedl po okolí a zas jsme jeli domů."

Pastýřský list arcibiskupa Berana -  nadešel čas zkoušky

V pátek 17. června 1949 dostal Jan Bula od tajného kurýra nový oběžník určený nejen kněžím, ale i věřícím. Vznikl na tajné poradě biskupů 15. června v Praze a byl tajně rozmnožován a šířen. Přinášel poselství pastýřského listu "Hlas československých biskupů a ordinářů v hodině velké zkoušky", který byl výsledkem biskupské konference, ale byl komunistickými úřady zakázán. Za všechny biskupy ho podepsal pražský arcibiskup Beran s tím, že má být přečten v neděli před hlavní slavností Božího Těla.

"Každý katolík si musí uvědomit, že nadešel čas zkoušky"

Biskupové v něm zcela otevřeně vyjádřili znepokojení nad tím, že stát zasahuje do záležitostí církve, je vůči ní postupováno nepřátelsky a je jí nepravdivě dáváno za vinu ztroskotání jednání mezi státem a církví. Církevní hodnostáři odsoudili zastavení církevního tisku, tzv. Katolickou akci a připomenuli exkomunikaci všech, kteří se na ní podílejí. K oběžníku byly připojeny stručné instrukce kněžím a věřícím: "Katolíci, přinášíme Vám znění posledního pastýřského listu, který zabavila komunistická cenzura, která systematicky odděluje duchovenstvo od pokynů nadřízených církevních úřadů. Za této situace záleží na Vás, laicích, abyste s listem seznámili okamžitě své sousední farníky i důstojné pány. Kromě toho opište několikrát tento list a s tímto dovětkem jej rozešlete v uzavřených dopisech všem svým známým katolíkům. Odesílatele nikdy neuvádějte. Buďte opatrní, nevěřte dennímu tisku, přinášejícímu podpisy kněží, kteří údajně souhlasí s tzv. Katolickou akcí a nepište žádné sdělení na konzistoře, administrativa je v rukou komunistické policie."

Zároveň s oběžníkem se do oběhu dostal státem zakázaný pastýřský list. Režim se čtení oběžníku a pastýřského listu obával a ještě před slavností Božího Těla navštěvovali členové MNV a SNB fary a varovali kněze. Vyhrožovali jim, že přečtení listu bude kvalifikováno jako nezákonné a protistátní. I Jan Bula byl brzy ráno na Boží Tělo probuzen bušením do dveří. Kolem půl šesté se k němu dostavil předseda národního výboru Jan Auer, člen místního výboru  František Novák a praporčík policie SNB Eduard Chytka. Upozornili mladého kněze, že čtení oběžníku z 15. června je zakázané, jelikož list je protistátní. Jan Bula si v srdci si nesl arcibiskupovu větu z listu: "Každý katolík si musí uvědomit, že nadešel čas zkoušky."

Kostel sv. Jana Křtitele byl toho dne přeplněn lidmi již na předslavnostní mši svatou. Na kůru seděl i předseda místní komunistické organizace a předeseda národního výboru Jan Auer, vedle něho nechyběl praporčík policie SNB Eduard Chytka. Jan Bula je dobře viděl. V závěru mše svaté pronesl k věřícím: "Vy všichni jste denně znepokojováni nerozřešenou otázkou Církve a státu. Jste zneklidňováni různými zprávami o svých kněžích. Nepokoj nerozséváme my, a proto dnes, kdy jsme se sešli jako jedna rodina, abychom opravdu manifestačním způsobem ukázali svou věrnost Kristu svátostnému, chci jménem pana rady i jménem svým, aby jednou už bylo jasno, vám přečíst nezkreslenou pravdu o stavu jednání mezi Církví a státem, o správném stanovisku každého křesťana Oběžník biskupů katolickému duchovenstvu a věřícímu lidu."

Předseda Auer nezasáhl a jen s úžasem poslouchal mladého nebojácného kněze. Ten po tomto úvodu přečetl jasně a zřetelně celý biskupský oběžník. Po něm navázal Bula vlastním prohlášením.. „… Dne 13. června projevili jsme svou oddanost primasovi českému arcibiskupu Beranovi a biskupovi brněnskému dr. Skoupému, že stojíme pevně za nimi a podrobujeme se všemu, co rozhodnou, a respektujeme to, co podniknou. Uvažte každý, každý svůj čin dobře zná. My nechceme zradit svůj národ, ale ani Krista. Krista dovedl zradit jen Jidáš, který utekl od svých věrných a Spasitele k nepřátelům a za hrst peněz jim jej vydal. Spasitel mu nebránil a řekl mu: Co chceš učiniti, učiň rychle. A Jidáš stal se odstrašujícím příkladem pro každého zrádce. Vy buďte věrni. Nezklamte důvěru své církve, v níž jste se narodili, aby nemusela jednou nad vámi plakat a nezlořečily vám vaše děti. A proste raději v hodině této svatodušní o Ducha svatého, o světlo rozumu a správného poznání v těchto těžkých chvílích.“

Již druhý den po čtení oběžníku, 20. června 1949, rozhodlo předsednictvo komunistické strany, že kněží, kteří oběžník četli, budou potrestáni pokutou a odnětím svobody. Krajští tajemníci dostali podrobné instrukce ministerstva vnitra, jak postupovat. Jan Bula patřil jako jediný duchovní z třebíčského okresu k těm, kdo i přes zákaz úřadů oběžník přečetl a ještě okomentoval vlastními slovy. Musel a také očekával potíže se státní mocí, ale svědomí mu nedalo jednat jinak. I když nepatřil k vyhraněným odpůrcům nového režimu a díky chudobě, ve které vyrůstal, měl pro určité sociální snahy nového režimu pochopení, jako kněz slíbil věrnost svému biskupovi a církvi. Jan Bula si poté prošel několika soudy a odvoláními, kdy byl odsouzen a následně omilostněn. Ale ne na dlouho…

Rok 1949 se nachýlil ke svému konci

Rok 1949 se nachýlil ke svému konci. O Vánocích překvapil Jan Bula farníky, když zavedl tradici půlnoční vánoční mše se slavnostním vyzváněním. Kostel byl o svátcích plný věřících. Po bohoslužbách nikdo nepospíchal domů a lidé diskutovali o posledních událostech. Všude se mluvilo především o zázraku v malé obci Číhošť několik kilometrů od Světlé nad Sázavou. Bylo to dopoledne dne 11. prosince, kdy se při mši svaté na svatostánku číhošťského kostela Nanebevzetí Panny Marie hýbal křížek. Událost se rozkřikla po celém kraji. Všichni si kladli otázku, zda se jedná o zázrak či provokaci. Byla nebezpečná doba a farář Jan Bula, který již pocítil zvůli režimu, se jen s obavou díval do budoucnosti a tiše se modlil za číhošťského faráře Josefa Toufara.