Laik a biblické vědy (C.S. Lewis)

25.2.2016, Clive Staples Lewis

Laik a biblické vědy (C.S. Lewis)
Foto: Alžběta Krejčí

Být skeptický vůči skepticismu

Můj obraz reakce laika na některé vývody přísně aplikované historicko-kritické metody v oblasti biblických věd by byl neúplný bez určitého výčtu nadějí, které tajně chová. Musíte se vyrovnat se skutečností, že nečeká, že současná škola teologického myšlení bude trvat navěky. Domnívá se, snad toužebně se domnívá, že se celá ta věc jednoduše přežene. Naučil jsem se v jiných oblastech studia, jak pomíjivé mohou být „zaručené výsledky moderní vědy“, jak brzo přestane být určitá věda moderní. Sebevědomé zacházení, jemuž je Nový zákon vystaven, není už dnes aplikováno na profánní texty. Existovali angličtí učenci, kteří byli připraveni rozporcovat Shakespearova Jindřicha IV. mezi půl tuctu autorů a připsat každému jeho podíl. Teď už to neděláme. Když jsem byl chlapec, každý by se vysmál předpokladu, že existoval skutečný Homér; vypadalo to, jako by dezintegrátoři triumfovali na věky. Ale zdá se, že Homér se pomalu plíží nazpět. Dokonce i víra, že Mykénci byli potomky starých Řeků a mluvili řecky, nalezla překvapivou oporu. Bez hanby můžeme věřit v historického Artuše.

Všude kromě teologie silně narůstá skepticismus vůči samotnému skepticismu. Člověk mého věku také nikdy nemůže zapomenout, jak rychle a úplně padla idealistická filosofie jeho mládí. Zdálo se, že McTaggart, Green, Bosanquet a Bradley kralují navěky; padli stejně náhle jako Bastilla. A zajímavé na tom je, že zatímco jsem žil pod touto dynastií, pociťoval jsem různé těžkosti a námitky, které jsem se nikdy neodvážil vyjádřit nahlas. Byly tak děsivě očividné, že mi připadalo jisté, že to musejí být pouhá nedorozumění; ti velcí muži by přece nemohli udělat tak elementární chyby jako ty, na které poukazovaly mé námitky. Ale velmi podobné námitky – ačkoli nepochybně mnohem přesvědčivěji formulované, než bych je byl dokázal formulovat já – se objevily v rámci kritiky, která nakonec převážila. Dnes by to mohla být zásobárna odpovědí anglickému hegelianismu.

Síla pravděpodobnosti

Kdyby dnes večer někdo pocítil tytéž ostýchavé a předběžné pochybnosti o velkých biblických kriticích, možná bychom si nemuseli být tak úplně jisti, že je to jen jeho hloupost.

Možná budou mít budoucnost, o jaké se mu ani nesnilo. Od našich kolegů – matematiků získáváme také určitou útěchu. Když kritik rekonstruuje genezi textu, obvykle musí použít to, co lze nazvat kombinovanými hypotézami. Tak Bultmann říká, že Petrovo vyznání je „velikonoční příběh“ promítnutý zpět do Ježíšova pozemského života. První hypotézou je, že Petr žádné takové vyznání nevyslovil. Z tohoto předpokladu se pak odvíjí druhá hypotéza, jak asi vznikl nepravdivý příběh o tom, že tak učinil. Nyní tedy předpokládejme – což zdaleka nepřipouštím –, že první hypotéza má pravděpodobnost devadesát procent. Dejme tomu, že druhá hypotéza má také pravděpodobnost devadesát procent. Ale obojí dohromady nedává opět devadesát procent, neboť druhé nastává jen za předpokladu, že platí první. Nedostanete A plus B; dostanete celek AB. A matematikové mi říkají, že AB nastane jen s jedenaosmdesátiprocentní pravděpodobností. Nejsem dost dobrý v aritmetice, abych si to spočetl, ale vidíte, že při komplexní rekonstrukci, když takto vršíte hypotézu na hypotézu, získáte na konci výsledek, v němž, ačkoli každá z hypotéz měla v určitém smyslu vysokou pravděpodobnost, celek nemá téměř žádnou.

Musíte se však vyvarovat přílišného očerňování. Nejsme fundamentalisté. Domníváme se, že různé prvky tohoto druhu teologie mají různý stupeň síly. Čím více se drží pouhé textové kritiky starého typu, tím více jsme nakloněni jí věřit. A samozřejmě souhlasíme, že pasáže takřka slovo od slova shodné nemohou být vzájemně nezávislé. Teprve když se odtud dostáváme k rekonstrukcím jemnějšího a ambicióznějšího druhu, naše víra v tuto metodu kolísá; a naše víra v křesťanství je úměrně tomu potvrzována.

Příliš rozvinutá teologie na tak ranou dobu?

Náš největší skepticismus vyvolává ten typ výroku, který tvrdí, že něco v evangeliu nemůže být historické, protože to obsahuje teologii nebo eklesiologii příliš rozvinutou na tak ranou dobu. Neboť to předpokládá, že víme za prvé, že v té věci vůbec byl nějaký vývoj, a za druhé, jak rychle postupoval. Dokonce to předpokládá neobvyklou jednolitost a kontinuitu vývoje; implicitně to popírá, že někdo mohl významně anticipovat někoho jiného. Zdá se, že by to také předpokládalo znát o dávno mrtvých lidech – neboť první křesťané byli koneckonců lidé – věci, o nichž, jak se domnívám, by málokdo z nás dokázal podat přesnou zprávu, i kdybychom mezi nimi žili; všechno to přelévání diskusí, kázání a individuálních náboženských zkušeností z jedné strany na druhou. Nemohl bych mluvit s podobnou sebejistotou o kruhu lidí, mezi nimiž jsem se po většinu svého života sám pohyboval.

Nemohl bych popsat dokonce ani historii svého vlastního myšlení s takovou sebejistotou, s jakou tito lidé popisují historii myšlení prvotní církve. A jsem si naprosto jist, že by to nedokázal nikdo jiný.

Trocha agnosticismu nemůže škodit

 Dejme tomu, že by budoucí učenec věděl, že jsem v době dospívání zavrhl křesťanství a že jsem rovněž v době dospívání měl ateistického učitele. Nevypadalo by to jako mnohem lepší důkaz než většina z toho, co víme o vývoji křesťanské teologie v prvních dvou stoletích?

Nedospěl by k závěru, že mé odpadnutí od víry způsobil učitel? A pak by zamítl jako „zpětnou projekci“ každý příběh, který by mě představoval jako ateistu dříve, než jsem k tomuto učiteli přišel? Přesto by se však mýlil. Omlouvám se, že zase uvádím příklad z vlastního života. Ale úvaha o extrémní nepravděpodobnosti ve vlastním životě – podle historických měřítek – se mi zdá užitečným cvičením pro každého. Povzbuzuje k náležitému agnosticismu. Neboť v určitém smyslu je agnosticismus tím, co kážu. Nechci oslabit skeptickou část vaší mysli. Prohlašuji jen, že nemusí být namířena výhradně k Novému zákonu a vyznání. Zkuste zpochybnit něco jiného!

Takový skepticismus může, myslím, začít od samého počátku myšlenkou, která je výchozím předpokladem celé demytologizace naší doby. Byla už dávno formulována Tyrellem. Jak se člověk vyvíjí, bouří se proti „dřívějším a nepřiměřeným vyjádřením náboženské  ideje … Vzata doslovně, a nikoli symbolicky, tato vyjádření neuspokojují jeho potřebu.

Jakmile si chce zřetelně vykreslit pojem a povahu této potřeby, je odsouzen k pochybnostem, neboť použité metafory budou nevyhnutelně vzaty ze světa jeho přítomné zkušenosti.“ V určitém smyslu Tyrrell nepochybně neřekl nic nového. Negativní teologie Pseudodionýsova řekla totéž, ale nevyvodila z toho stejné závěry jako Tyrrell. Snad je tomu tak proto, že starší tradice pokládala naše koncepce za nepřiměřené Bohu, zatímco Tyrrell je pokládá za nepřiměřené „náboženské ideji“. Neříká čí ideji. Ale obávám se, že tím myslí lidskou myšlenku.

Myšlenky lidské a myšlenky Boží

My, protože jsme lidé, víme, co si myslíme; a shledáváme nauky o vzkříšení, nanebevzetí a druhém příchodu nepřiměřenými našemu myšlení. Ale co když jsou tyto věci vyjádřením Božího myšlení? Může být přesto pravda, že „vzaty doslovně, a nikoli symbolicky“ jsou nepřiměřené. Z čehož je obecně vyvozován závěr, že je třeba je brát symbolicky, nikoli doslovně; totiž naprosto symbolicky. Všechny jednotlivosti bez rozdílu jsou symbolické a analogické. Ale právě tady je nepochybně trhlina.

Argument zní takto: Všechny jednotlivosti jsou odvozeny z naší přítomné zkušenosti; ale skutečnost přesahuje naši zkušenost, proto jsou všechny jednotlivosti naprosto a bez rozdílu symbolické. Ale dejme tomu, že by se pes pokoušel vytvořit koncepci lidského života. Všechny jednotlivosti v jeho obrazu by byly odvozeny ze psí zkušenosti. Všechno, co by si tedy pes představoval, by mohlo být v nejlepším případě analogicky pravdivé o lidském životě.

Závěr je nesprávný. Jestliže si pes představuje naše vědecké výzkumy jako hon na krysy, byla by to analogie; ale kdyby si myslel, že příjem potravy lze lidem přisoudit jen v analogickém smyslu, mýlil by se. Ve skutečnosti kdyby pes mohl být, per impossibile, vržen na jeden den do lidského života, byl by sotva více překvapen dosud nepředstavitelnými odlišnostmi než dosud netušenými podobnostmi. Zbožný pes by byl šokován. Moderní pes, nedůvěřující celé své zkušenosti, by nás požádal, abychom jej vzali k veterináři. Ale pes nemůže vstoupit do lidského života. V důsledku toho, ačkoli si může být jist, že jeho nejlepší představy o lidském životě jsou plny analogií a symbolů, nikdy nemůže ukázat na určitou jednotlivost a říci: „Toto je čistě symbolické.“ Nemůžete vědět, zda je všechno na jevové stránce věci symbolické, pokud nemáte nezávislý přístup k věci a nemůžete ji srovnat s její jevovou stránkou.

Dr. Tyrrell může říci, že příběh o nanebevzetí je nepřiměřený jeho náboženské představě, protože zná svou vlastní představu a může ji s příběhem srovnat. Ale co když se zeptáme na transcendentní, objektivní skutečnost, k níž můžeme přistoupit výhradně prostřednictvím příběhu? „Nevíme – ach nevíme.“ Ale pak musíme vzít svou nevědomost vážně.

Neměli bychom raději počkat?

Samozřejmě, pokud „vzato doslova, a nikoli symbolicky“ znamená „vzato v pouhých fyzikálních pojmech“, pak tento příběh vůbec není náboženským příběhem. Pohyb pryč od země – což nanebevstoupení fyzikálně znamená – by sám o sobě nebyl událostí duchovního významu. Proto, říkáte, duchovní realita nemůže mít k příběhu o nanebevstoupení jiný vztah než analogický. Neboť spojení Boha s Bohem a člověka s Bohočlověkem nemá nic společného s vesmírem. Kdo vám to řekl?

Ve skutečnosti byste měli říct, že nyní nemůžeme pochopit, jak by s ním mohlo mít něco společného. To je úplně jiná výpověď. Až budu znát tak, jak jsem poznán, budu schopen říci, které části příběhu byly čistě symbolické a které, pokud nějaké, nebyly; pochopím, jak transcendentní skutečnost buď nemá nic společného s prostorem, nebo jak nepředstavitelně jej vstřebává a nabíjí významem.

Neměli bychom raději počkat? Takové jsou reakce nejednoho laika na moderní teologii. Je správné, abyste je slyšeli. Možná, že je příliš často znovu neuslyšíte. Vaši farníci s vámi často nemluví úplně otevřeně. Kdysi se laik obával, aby nevyšlo najevo, že věří o tolik méně než jeho kazatel; teď má sklon zatajovat, že věří o tolik více. Být misionářem kněze své vlastní církve je role, která uvádí do rozpaků; ačkoli mám hrozivý pocit, že nebude‑li taková misie rychle podniknuta, příští dějiny anglikánské církve budou pravděpodobně krátké.

Zpracováno podle knihy
C.S. Lewise Sloni a kapradí
vydalo nakladatelství Návrat domů

Další text k tomuto tématu: C.S. Lewis a biblická textová kritika

Autor: Clive Staples Lewis   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: teologie, teologové  |  Laici  |  Bible, Boží slovo, Písmo svaté  |  krize víry  |  ideologie  |  chyby, omyl, selhání  |  Církev  |  hereze  |  bludy

 

Související texty k tématu:

Bible, Písmo svaté, Boží slovo
Četba Božího slova pozvedá naši duši
Neúnavný kontakt s Božím slovem upevňuje naši víru 
Ty potřebuješ Bibli více, než mniši! 
Dodržujeme náležitý pitný režim?
Bible, Boží slovo, Písmo svaté (soubor tematických textů) 
CO JE BIBLE - první orientace (Prof. Dr. Jan Heller)
- Další texty k tématu Bible, Písmo svaté, Boží slovo

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz



Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz