Pokora je jako malta Ten, kdo staví dům, musí pokládat každý kámen do malty. - archiv citátů

5.12.2000, Petr Plaňanský

Poznámka ke všem příštím diskusím o euthanasii

V den, kdy pražské ulice křižovaly průvody Mikulášů, andělů a jiné namaskované havěti, jsem se účastnil natáčení televizního pořadu Na hraně pro ČT. Pořadu, který byl zaměřen na problematiku euthanasie. V průběhu vzrušené debaty, která kráčela spíše po vedlejších cestách, než po hlavní linii, jsem si uvědomil, že k případným dalším veřejným diskusím na toto téma je potřeba přistupovat odlišně než doposud. Hovořit by měli hlavně fundovaní odborníci (s možným vyjádřením laické veřejnosti) a měli by brát v potaz několik hledisek, která s danou tematikou souvisejí:
* medicínské: ve kterém by měly zaznít dostatečně srozumitelné informace o možnostech tlumení bolesti umírajících lidí, problematice okolo umírání a možnostech paliativní léčby, případně možnostech, které poskytují hospice, jako místa důstojného dožití života. Lékaři by se sami měli jednoznačně vyjádřit k tomu, zda se chtějí aktivně podílet na usmrcení svého pacienta.

* legislativní: co by z dlouhodobé perspektivy mohlo znamenat přijetí zákona umožňujícího beztrestně asistovat usmrcení druhého člověka a jak by tím bylo ovlivněno právní klima ve společnosti; zda je vůbec pro zákon přípustné učinit druhého člověka soudcem nad životem svého bližního.

* historické: poskytnutí fundovaného výkladu ohledně zkušenosti lidstva s násilnou selekcí života neschopného obyvatelstva a s důsledky, které tyto selekce pro lidstvo znamenaly (potomci Jákoba v Egyptě, Sparta, nacistická Třetí říše, kontrola porodnosti v Číně…).

* teologicko-filosofické: které by nastínilo pohled základních světových názorů na danou problematiku a odhalilo jejich slabé a silné stránky.

* eticko-sociologické: s výkladem možných dopadů na nejširší společnost v otázce vnímání hodnoty lidského života jako takového a nastíněním možných morálních konfliktů, které by případné schválení takového zákona mohlo přinést.

Hlavní problém doposud vedených diskusí na dané téma spočíval především v tom, že byly vedeny více na úrovni emocí než skutečných faktů. Diskuse o euthanasii v naší společnosti je ve skutečnosti pouze zástupným problémem několika skutečných problémů: jedním je stav zdravotnictví a možnosti soudobé medicíny. Dalším je obecná tabuizace smrti, umírání, bolesti a jejich místa v lidském životě, případně strach z těchto jevů. A budiž řečeno, že dalším – snad nejzávažnějším problémem – je devastace morálních hodnot v naší společnosti. Právě diskuse o euthanasii odhaluje, jak málo si ceníme lidského života a jeho hodnotu odvozujeme – v tom lepším případě – od kvality života, avšak nikoli od života jako takového (potažmo jeho Dárce).

Závěrem přidám svou osobní zkušenost a názor.
Letos mi čtyři měsíce umírala ve Vinohradské nemocnici maminka. Bylo to umírání postupné, zdlouhavé, mnohdy bolestivé. Jako cukrovkářka měla vážné problémy s cévami, prodělala několik infarktů, její stav byl komplikován zápalem plic a posléze i multiorgánovým selháním. Věřím (a na vlastní oči jsem se o tom přesvědčil), že lékaři i personál z interny zmíněné nemocnice pro mojí maminku udělali opravdové maximum, kterého byli schopni. Za to jim patří můj dík i obdiv. (Nechci teď diskutovat o možnosti, že došlo v předchozích letech k profesnímu pochybení jiného lékaře v jiné nemocnici, který neodhadl zdravotní stav mé maminky a ten se později radikálně zhoršil. Tuto možnost nevylučuji, ale v dané diskusi je pro mě nepodstatná.)
S umírající maminkou jsem za ty čtyři měsíce prožil hodiny (přesněji dny) u jejího nemocničního lůžka. Měli jsme spolu možnost zavzpomínat na určité společné prožitky, měli jsme možnost spolu hovořit o tom, že odcházející člověk by si měl dát do pořádku svůj vztah k lidem i ke svému Stvořiteli. A uchovávali jsme si v srdci naději na zlepšení, byť to byla naděje pouze několikaprocentní. I přesto, že toto období bylo těžké především pro maminku (některá vyšetření a zákroky, které musela absolvovat byly bolestivou záležitostí) i pro nás – nejbližší, prožívám hlubokou vděčnost, že nám byl takový čas dán. I kdybych měl v danou chvíli možnost požádat o euthanasii (maminka byla několikrát v kómatu), nikdy bych to neučinil. Jsem přesvědčen o tom, že i maminka, která si ke konci již nepřála žít, neboť její utrpení bylo opravdu zdlouhavé (nutno podotknout, že utrpení spíše psychického a sociálního než fyzického charakteru, neboť její fyzická bolest byla účinně tlumena medikamenty), nikdy by k něčemu takovému nesvolila.

V kontextu toho, co jsem doposud řekl, podotýkám, že osobně neodsuzuji nikoho, kdo se rozhodl pro možnost vzít si život. Za prvé proto, že „jsem nebyl v jeho kůži“ a nedokážu tedy posoudit, co druhého k tomuto rozhodnutí vedlo. Za druhé, že on sám je před svým Stvořitelem zodpovědný za své rozhodnutí. Za třetí nejsem Bůh a nevidím do lidského srdce (a tudíž ani nemohu být soudcem skutků druhých lidí). Nicméně podotýkám, že jako vyznávající křesťan, považuji dobrovolný odchod ze světa za to nejhorší z možných daných řešení v dané situaci.
A naopak je hodna odsouzení jakákoli aktivní asistence při sebevraždě, potažmo euthanasii. Nota bene je-li tím kdo „aktivně asistuje“ lékař. Jeho úkolem je přeci lidem pomáhat, zachraňovat je, nikoli jim život zkracovat.

Důvody, proč o této věci hovořím tak otevřeně jsou dva. Ten první se týká pojmu láska. V diskusích jsem několikrát zaslechl, že milující člověk, přeci nenechá druhého trpět a raději ukončí jeho trápení. Osobně jsem přesvědčen o tom, že skutečná láska břemeno bolesti a utrpení druhého aktivně nese a sdílí. Skutečná láska dává bolesti a utrpení smysl. Minimálně v tom, že skrze ně lze retropsektivně nahlížet na smysl celého svého života a na skutky, které zůstávají za námi. Učí nás i milosrdenství k druhým. Láska, je-li láskou skutečnou, nezabíjí, nýbrž obětuje se. (K problému bolesti, umírání a případné sebevraždě – byť asistované, což euthanasie ve skutečnosti je – doporučuji k přečtení dvě knihy, jednak C. S. Lewis: Problém bolesti a dále G. K. Chesterton: Ortodoxie.)
Můj druhý důvod je ten, že nikdo z nás není práv být soudcem nad životem a smrtí druhého člověka a dokonce ani sebe sama. Život nám byl dán, nebyli jsme to my, kdo ho sobě i druhým udělil. A tuto základní a nevyvratitelnou skutečnost by měl brát v potaz každý, ať je jeho světový názor jakýkoli.
Euthanasie (zejména tak jak je pojímána v současné době zákonnou normou v Holandsku) možná řeší náš strach z bolesti a umírání. Nicméně nás připravuje o poslední chvíle s nejbližšími a okrádá nás o možnost nést s nimi to dobré a zlé až do jejich exitu – tedy vyjití, nebo-li smrti.
Navíc, je-li euthanasie uzákoněna a posléze se stane tolerovanou normou, otevírá dveře, které nejenom že nepůjdou zavřít, ale o nichž teď nemáme ani tušení, kam vlastně vedou. Dnes pomáháme nevyléčitelně nemocným. Ale co když se za dvacet až třicet let pro nás stanou tito lidé (a sem si dosaďme klidně své jméno, protože nevyléčitelně nemocným člověkem se může stát každý z nás) takovou přítěží, že si společnost z euthanasie vytvoří institut, který jí usnadní zbavit se legální cestou této „nežádoucí přítěže“?!

Mohu-li říci své slovo do diskuse, pak radím, nechejme dveře Pandořiny skříňky raději zavřené!


Petr Plaňanský
v Praze 5. 12. 2000

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Pátek 22.9.

1 Tim 6,2c-12; Lk 8,1-3

Komentář k Lk 8,1-3: Možná, že kdybychom blíž poznali ženy, které doprovázely našeho Pána, byli bychom zaskočeni. Ježíšova novost spočívala i v tom, že se nerozpakoval obklopit se těmi, na které shlížela společnost svrchu.

Zdroj: Nedělní liturgie

Svatý Václav - pracovní listy pro děti

(22.9.2017) Svatý Václav - omalovánka, komiks, pracovní listy a další na deti.vira.cz

21.9. sv. Matouš

(20.9.2017) Dynamika Božího povolání a lidské odpovědi

20. září - památka korejských mučedníků

(19.9.2017) "... Už máme velmi blízko k rozhodujícímu zápasu, snažně vás prosím, žijte věrně z víry, abyste jednou...

Jak se stavět k odpadlíkům od církve? (Svatí Kornélius a Cyprián, svátek 17.9.)

(16.9.2017) Když v roce 251 pominulo pronásledování křesťanů, mnozí z těch, kteří předtím ze strachu od víry...

Teolog, který nebyl odtažený od každodenních a aktuálních problémů

(16.9.2017) Adolf Kajpr (5. 7. 1902, Hředle na Kladensku – 17. 9. 1959, komunistická věznice Leopoldov)

Kněz, kterého zastřelila sicilská mafie

(14.9.2017) 15. září 1993 byl sicilskou mafií zavražděn kněz Giuseppe Puglisi. Padre Giuseppe Puglisi se pokusil se o...

Svátek povýšení svatého kříže - 14. září

(13.9.2017) Kříž symbolizuje lásku Boha k člověku

Svatá Ludmila - pracovní listy pro děti

(10.9.2017) 16. září slavíme svátek svaté Ludmily. Nabízíme vám několik pracovních listů k tomuto tématu.