Náš život se může stát plodným, jako byl život Mariin - archiv citátů

20.8.2015 (Foto: IMA)

Ježíši, přetvoř moje srdce podle srdce svého

Ježíši, přetvoř moje srdce podle srdce svého

"Ježíši tichý, 
srdce pokorného, 
přetvoř srdce naše podle srdce svého."

Učte se ode mě, neboť jsem tichý

My všichni se přetvořujeme stále víc a víc
k zářivé podobě, jakou má on.
(Působí to) duch Páně (srov. 2 Kor 3,18).

Viditelným projevem pozitivního přístupu ke světu a lidem je tichost. Tichý je pravým opakem toho, co Ježíš připomíná jako příklad chování, které je v rozporu s blahoslavenstvím.  Ježíšovým záměrem není nějaké naše jednotlivé gesto, nýbrž bytí, máme se skutečně stát tichými.  Tichost je semenem království Božího zasetým do tohoto času, a proto tiší obdrží toto království jako dědictví, protože jsou blahoslavení. Ježíš nikde nedefinuje tichost, protože on sám je jejím nejlepším vzorem: „Vezměte  na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek“ (Mt 11,29). Tichost je viditelná navenek, je to znamení milosti Boží. Tichost je také jedním z plodů Ducha svatého (srov. Gal 5,23).

(Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra,
Lectio Divina na každý den v roce –
Všední dny liturgického mezidobí, sv.9;  str. 70; 74.
vydalo KNA.cz)

Nevidím Ježíše už jako naivně ztvárňované božstvo
v kostelích mého dětství

Nevidím Ježíše už jako božstvo naivně ztvárňované v kostelích mého dětství; nevidím ho už jako teologický koncept, nad nímž jsem se dost nenapřemýšlel. Nevidím ho jako nedostupného Boha… vidím jen jeho. Ježíš je pro mě od této chvíle muž, který mi zkřížil cestu. Muž, který mě zná, který se setkal svým pohledem s mým, muž, který stiskl mé srdce ve svých dlaních, aby je navždycky změnil.

Když jdu k domovu, pochopím, že mé setkání s Ježíšem, i když bylo trochu ubohé, trochu nevydařené, trochu zmatené, mi dává najednou nečekanou sílu. Jako kdybych v sobě měl na dosah ruky nevyčerpatelnou zásobu lásky! Zásoba, z níž si mohu po libosti brát, která mne po celý den naplňuje radostí, uklidňuje mě a zahání jednoho po druhém démony, kteří mě až do nynějška trápili. Vidím, jak zahanbeně prchají  před mými kroky: ty strachy, že nebudu mít dost peněz, uznání a lásky… Také pozoruji, jak se jako led na slunci rozpouštějí nutkavé potřeby mého ega a mého těla. Jakási síla mne zahaluje do svého širokého pláště, chrání mě  a dává mi chuť být lepší.

(Thierry Bizot, Anonymní katolík, 2015 – str. 133; 136
vydalo KNA.cz)

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Neděle 30. 4.

Sk 2,14.22b-33 ; Žalm 16; 1 Petr 1,17-21
Lk 24,13-35

Zklamání. Tak by se dala charakterizovat nálada, se kterou vyšli z Jeruzaléma dva učedníci a směřovali pryč. Odcházejí, protože očekávaný mesiáš je zklamal. A oni tak doufali… Mnohokrát v životě jsme podobné zklamání mohli okusit. Měli jsme jasnou představu, jak se věci mají odehrát, ale vše jako by se pokazilo. V takových chvílích si člověk sice řekne: „Ať se děje Boží vůle“, ale v srdci jde zjevně o hořkost. A právě v této chvíli k učedníkům Pán přistoupí. „Ty jsi snad jediný, kdo neví…“ Paradoxem té chvíle bylo právě to, že jako jediný přesně ví! Ví, jaký je smysl událostí, utrpení, bolesti. Ví, jak vypadá skutečné Boží vítězství. Učedníci poznali Krista při eucharistii. Teprve tehdy jim došly všechny souvislosti. Eucharistie je mocný nástroj víry. A tato nabídka leží také před námi.