Již jako student kolem sebe bratr Roger shromažďoval mladé k různým setkáním. Pro novou komunitu v Taizé tak bylo přirozené přijímat mladé hned od počátku. Zprvu přicházeli v malém počtu, a zejména kvůli chvílím ticha a odpočinku. V letech 1958–1960 však začal jejich počet narůstat. Roku 1970 vyhlásil bratr Roger „koncil mladých“, který byl zahájen roku 1974. Záhy jej vystřídala „pouť důvěry na Zemi“. Od té doby začali mladí do Taizé jezdit po tisících. Mezitím začala být také organizována setkání mimo Taizé, zejména každoroční evropská setkání v některém z velkých měst. Od roku 1990 se díky otevření hranic s východní Evropou jejich počet zdvojnásobil. 

Nedělali jsme nic pro to,
abychom mladé přitahovali…

Mladí začali přijíždět ve větším počtu v letech 1958–1960. Nedělali jsme nic pro to, abychom je přitahovali, bylo to překvapení. Jak to, že jich k nám přichází tolik v době, kdy se tak málo mladých účastní modliteb v kostelích? Nemohli jsme je posílat pryč: přišli se modlit, hledat. Neměli jsme však místo, abychom je mohli všechny přijmout. 

Pierre, jeden náš velmi statný bratr, vybudoval první stavbu, kterou jsme nazvali El Abiodh. Rovněž jsme koupili několik velkých stanů. Zpočátku jsme se chodívali modlit do malého románského kostelíka ve vesnici, později však býval přeplněný. Na začátku 60. let jsme proto začali uvažovat o větších prostorách. A tak mladí z Německa postavili chrám Smíření. Zprvu jsem si myslel, že je až příliš velký. Ale za pár let už ani on nestačil. Museli jsme zbořit západní zeď a rozšířit jej nejprve pomocí stanů a později jednoduše zkonstruovanými chrámovými předsíněmi.

Přicházejí se závažnými otázkami

Při pohledu na tolik mladých tváří na našem kopci, nejen ze západní a východní Evropy, ale také čím dál více i z jiných světadílů, jsme si uvědomovali, že přicházejí se závažnými otázkami, zejména s otázkou, jak nalézt smysl života. Někteří z nich se ptali, k čemu je Bůh volá.

A tak se přímo v Taizé, ale i v našich malých fraternitách (skupinkách) po světě, kde několik bratří žije mezi nejchudšími, či během každoročních evropských setkání ve velkých městech snažíme nalézt způsob, jak obnovit vnitřní zápal a jak žít s Kristem pro druhé.

Nechceme být duchovními vůdci

Nechceme jim být duchovními vůdci, ale lidmi, kteří naslouchají. Chceme jim naslouchat takovým způsobem, aby každý mohl nejen vyjádřit vlastní hranice a zranění, ale též objevit své dary, a především zakusit život ve společenství s Bohem Otcem, Ježíšem Kristem a Duchem Svatým. 

Někdy za letních večerů slyšíme v Taizé, pod oblohou posetou hvězdami, otevřenými okny mladé. Stále znovu nás překvapuje, že jich přijíždí tolik. Hledají, modlí se. Říkáme si, že touha každého z nich po pokoji a důvěře je jako tyto hvězdy – jsou to malá světélka ozařující noc. Co se mě týče, kdyby to bylo možné, šel bych klidně až na kraj světa, abych znovu a znovu vyjadřoval důvěru v mladou generaci.

Pro setkání s Bohem v modlitbě
není třeba nějakých mimořádných výkonů!

Přáli bychom si, aby mladí nalezli v Taizé pokoj srdce. Abychom se s Bohem mohli setkat v modlitbě, není třeba nějakých mimořádných výkonů. Kdepak! Bůh dobře ví, kdo jsme, zná naši ubohost a omezenost. Avšak ti, kdo sem přicházejí, objevují, že v prostotě se všechno může stát možným. Pokoj v našem srdci nachází odezvu nejen v nás samotných, ale i v druhých. Pokoj v našem srdci činí život našich blízkých krásným. Někdy se pokoj srdce může zdát velmi vzdálený, protože procházíme různými zkouškami, traumaty, životními obtížemi, vším tím, co námi otřásá. Kdyby tak každý z nás mohl zakusit, že přes toto všechno je nám velmi blízko a neustále se nám nabízí.