Maria bojuje po našem boku (papež František) - archiv citátů

5.9.2011, Vojtěch Kodet

Býváme nervózní, když se ztišíme k modlitbě…

Zdá se nám, že nemáme čas na nic,
rozhodně ne ten, který bychom právě potřebovali.
 
Býváme nervózní, kdykoliv se ztišíme k modlitbě,
protože máme pocit, že by bylo třeba dělat cokoli jiného.
 
Ale nakonec se nám čas drobí pod rukama:
děláme pořád něco, ale nemáme pocit, že by náš čas byl naplněný…
 
Ježíš, který byl na roztrhání,
kolikrát neměl čas ani se najíst nebo se v klidu vyspat,
si klidně odcházel na celé hodiny, aby byl sám s Otcem v modlitbě.
A nelitoval toho času, ačkoli mohl kázat nebo uzdravovat či vymítat démony.
Nelitoval času stráveného modlitbou.

Zpracováno podle knihy
Vojtěcha Kodeta: Učednictví,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Neděle 26. 3.

1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; Žalm 23; Ef 5,8-14
Jan 9,1-41

V úryvku evangelia se do konfrontace dostává hned několik skupin lidí. Nejen uzdravený slepec a farizeové, ale i slepcovi rodiče. Jakoby „zdravý rozum“ velel, že obyčejný chlapík chodící po ulici nemůže být Božím synem. Jenže tento typ zdravého rozumu v této chvíli neobstojí. Lidé, se kterými uzdravený vede dialog, jsou představitelé víry! Oni první měli rozpoznat Mesiáše. Jak to, že zcela selhávají? Jak to, že mesiáš oslovuje žebráky, chudé a nikoli elitu? Protože Mesiáše pozná jen ten, kdo ho hledá, očekává, kdo touží se s ním setkat… Kdo ho prosí za uzdravení. Jak legračně vyznívá otázka farizeů (tedy těch, kteří dávají najevo, že usilují o dokonalost): „Jsme snad i my slepí?“ v níž předpokládají jasnou odpověď. Nyní je třeba hledat, jaké skutečné místo v příběhu zaujímáme my. Kterou z postav jsme my? Jsme to totiž často my sami, kdo spolu s farizeji považujeme svůj postoj za tak jasně daný, že neumožňuje vstup skutečného Božího pohledu!