Náš život se může stát plodným, jako byl život Mariin - archiv citátů

5.10.2015, Aleš Opatrný (Foto: IMA)

Synoda o rodině - hlásat zásadu, nebo pomáhat lidem na cestě?

Synoda o rodině - hlásat zásadu, nebo pomáhat lidem na cestě?

Řádná biskupská synoda o rodině (4. 10. 2015 – 25. 10. 2015) a témata, nastolená synodou mimořádnou (2014) vzbuzují obavy, očekávání a zdá se, že mnohdy i vášně. Došlo totiž k situaci, kdy diskuse působí dojmem, jako by tématem synody byla a měla být pouze otázka rozvedených a znovu (občansky) sezdaných a jejich přístup ke svátostem. Případně otázka homosexuálních vztahů – a nic víc. Tak tomu ovšem nebylo a není, jak dokládají přípravné materiály pro obě synody. Nelze ovšem říci, že by toto zúžení tématiky bylo pouze dílem senzacechtivých novinářů. Už reakce na dotazník, rozeslaný biskupským konferencím před mimořádnou synodou ukázaly, že v řadě zemí je otázka rozvedených velmi živá a současné řešení není zdaleka všemi považováno za adekvátní. Na téma se tedy rozvinula nejen na mimořádné synodě ale hlavně po ní živá diskuse. Ta měla a má, jak to bývá, různou úroveň – od uvážených a argumentačně podložených stanovisek až po stavění kategorických požadavků tím nebo oním směrem a očerňování diskutujících jiného smýšlení. V zásadě v diskusích vidíme dva vyhraněné přístupy, charakterizující obsah problému. Jeden bychom mohli nazvat doktrinální a druhý pastorační.

Doktrinální přístup opakuje, že manželství je Ježíšovou autoritou vyhlášeno jako nerozlučné, na čemž nelze nic měnit. Ten, kdo hledá možnost přístupu ke svátostem rozvedeným, žijícím v druhém (občanském) manželství, je z této pozice většinou označován jako někdo, kdo nerozlučnost manželství zpochybňuje nebo popírá. Složité otázky života rodin, kdy jeden nebo oba manželé jsou postiženi rozvodem a důsledky toho, že nemohou v novém svazku přistupovat ke svátostem, se tu zpravidla neřeší.

Pastorační přístup nechce nijak zpochybňovat zásadu nerozlučnosti manželství, ale bere vážně situaci osob, které zdaleka ne vždy svou vinou utrpěly rozvod a svou další životní situaci  řešily dalším vztahem a sňatkem, tedy závažným a závazným rozhodnutím. Případně konvertovali k uvědomělému životu z víry až v druhém sňatku a tam se pro ně teprve stala živou otázka víry a svátostí. Nejde zde většinou jen o situaci rozvedeného jedince, ale celé rodiny, a to v případě, že chce skutečně žít křesťansky, což je nepochybně žádoucí.        

Je jisté, že jakékoliv zpochybnění trvalosti a tedy nerozlučnosti manželského svazku je nežádoucí a to nejen z důvodů doktrinálních, ale i s ohledem na štěstí člověka, protože  rozpad manželství je těžkou ranou i pro další život rozvedených. A je těžkou ranou pro děti, pro které je stabilní rodina ničím nenahraditelnou hodnotou a které rozvod vždy poškodí. Proto jsou důležité nejen otázky dobré přípravy na manželství, ale i další skutečně poučená péče o manželství a rodiny, která jim pomáhá předcházet těžkým problémům nebo je řešit. A proto je také pochopitelná obava, aby se nevzbudil dojem, že katolická církev zásadně reviduje své chápání manželství. Je ale na pováženou, pokud není v těchto prohlášeních a diskusích brána vážně obava z toho, že by církev působila v podstatě zákonicky. Totiž že by jen opakovala důležité zásady, aniž by měla řešení pro ty, kdo se upřímně obrátili, ale nemohou některé minulé situace života změnit, aniž by tím způsobili další zlo. Jinak řečeno: Je třeba také vzít vážně, že pro nemalou část věřících katolíků je těžko pochopitelné a přijatelné, že na rozdíl od všech hrozných a přesto odpustitelných hříchů znamená život v druhém svazku, kde návrat do prvého manželství není možný a opuštění tohoto druhého svazku by bylo těžkým ublížením druhým osobám, trvalé a bezvýjimečné „stop“ k životu ze svátostí. I když zde nejde o exkomunikaci ve smyslu církevního práva, je to faktické vyloučení z „communia“, tedy ze svátostného společenství a to natrvalo. Je třeba uvážit, jaké to má pro postižené následky, když právem tvrdíme, jak je eucharistie pro křesťanský život zásadně důležitá.  A ve hře je také věrohodnost církve, totiž její ujišťování o velikosti a dosažitelnosti Božího odpuštění. Vždyť ve staré církvi bylo takové vyloučení z communia dočasné a mělo být léčivé! 

Při vší snaze o šíření dobra je třeba také vzít vážně, že dobrý křesťanský život nelze prostě jen „nařídit“, ale že je třeba k němu postupně vést a to i ty, kteří se k němu dostali poměrně pozdě, po některých nevratných životních krocích. Tyto a další skutečnosti živě vnímá řada kardinálů, biskupů, farářů i laiků, kteří nejenže přicházejí do kontaktu s lidmi v takových a podobných těžkých situacích, ale kteří také tuto tíhu nechají jaksi na sebe dopadnout. Takové osoby rozhodně nelze obviňovat z lehkovážnosti nebo malé víry, když si kladou otázku, jak lidem v jejich konkrétní a nezměnitelné situaci pomáhat k plnému životu v církvi.

Je vždy jednodušší hlásat a opakovat zásadu než reagovat na životní realitu tak, aby bylo lidem na cestě víry pomoženo. Proto lze synodu jen uvítat, byť nemůže být všelékem. Je namístě mít naději, že biskupové v čele s papežem Františkem udělají na synodě to dobré, co je v současné době uskutečnitelné. Návrat do starých zlatých časů (které nikdy nebyly!) ani únik do nebeské skutečnosti (v níž doufáme) není reálný. Žádoucí je spojení dobrých sil a úmyslů v církvi k dobrým cílům. K tomu ovšem ultimáta nevedou, ať jsou z kterékoliv pozice.

Aleš Opatrný
KTF UK v Praze 

Se svolením převzato z Katolického týdeníku
www.katyd.cz

Redakčně upraveno (titul článku)

 

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Neděle 30. 4.

Sk 2,14.22b-33 ; Žalm 16; 1 Petr 1,17-21
Lk 24,13-35

Zklamání. Tak by se dala charakterizovat nálada, se kterou vyšli z Jeruzaléma dva učedníci a směřovali pryč. Odcházejí, protože očekávaný mesiáš je zklamal. A oni tak doufali… Mnohokrát v životě jsme podobné zklamání mohli okusit. Měli jsme jasnou představu, jak se věci mají odehrát, ale vše jako by se pokazilo. V takových chvílích si člověk sice řekne: „Ať se děje Boží vůle“, ale v srdci jde zjevně o hořkost. A právě v této chvíli k učedníkům Pán přistoupí. „Ty jsi snad jediný, kdo neví…“ Paradoxem té chvíle bylo právě to, že jako jediný přesně ví! Ví, jaký je smysl událostí, utrpení, bolesti. Ví, jak vypadá skutečné Boží vítězství. Učedníci poznali Krista při eucharistii. Teprve tehdy jim došly všechny souvislosti. Eucharistie je mocný nástroj víry. A tato nabídka leží také před námi.