Plody, které my přineseme, neučiní Boha bohatším, nás ale nás učiní šťastnějšími. - archiv citátů

17.4.2012, Benedikt XVI.

Život je sporný dar (Benedikt XVI.)

Život je sporný dar (Benedikt XVI.)

Otcové kardinálové,
drazí bratři v biskupské a kněžské službě,
milí bratři a sestry!

Církev ve své liturgii před nás 16. dubna – den mého narození a křtu – staví tři ukazatele cesty. Ukazují mi, kam má cesta vede, a pomáhají mi ji nalézt. V první řadě je to dnešní památka sv. Bernadetty Soubirousové, lurdské vizionářky. Dále si připomínáme jednoho z nejpodivuhodnějších svatých církevních dějin, sv. Benedikta Josepha Labre. Avšak především je tento den vždy zahalen do velikonočního tajemství. Toto tajemství kříže a vzkříšení nalezlo mimořádný výraz v den mého narození – Bílá sobota je totiž dnem Božího ticha, zdánlivé Boží nepřítomnosti a smrti Boha a přece je zároveň i dnem, v němž se ohlásilo Vzkříšení.

 

Bernadettu Soubirousovou – to prosté děvče z jihu, z Pyrenejí – všichni známe a milujeme. Vyrostla v osvícenské Francii 19. století v dnes stěží představitelné chudobě. Její rodina se po mnohém stěhování usídlila v opuštěné věznici. V této nezdravé budově Bernadette strávila své dětství, v němž se jí nedostalo školního vzdělání – pouze trochy katechismu k přípravě na první svaté přijímání. Avšak právě toto prosté dítě, jehož nitro zůstalo čisté a upřímné, vidělo srdcem a bylo schopné vidět Pánovu Matku a spatřit v ní odlesk Boží krásy a dobroty. Právě této dívce se mohla Maria ukázat a promluvit skrze ni k jejímu století a ke staletím následujícím. Bernadetta ji mohla vidět ryzím, nepokřiveným srdcem. Maria jí ukazuje pramen a uschopňuje ji k jeho odhalení – pramen živé, čisté a nezkalené vody, dávající život, čistotu, zdraví. Po staletí až do dneška je tento živoucí pramen znamením Mariiny přítomnosti. Je znamením vody života, v níž se můžeme očistit, v níž nacházíme neposkvrněnost. Toto znamení je o to výmluvnější v dnešní době, kdy svět sužuje tolikeré zoufalství a kdy trpíme nouzí vody – čisté vody. Od Marie, Boží Matky, z jejího čistého srdce pochází také čistá nezčeřená voda dávající život; voda, která nás v tomto i následujících staletích očistí a ozdraví.

Myslím si, že bychom mohli na tuto vodu pohlížet jako na symbol pravdy, která k nám přichází ve víře. Nezměněná, neznečištěná pravda. K našemu životu a dosažení čistoty totiž potřebujeme touhu po čistém životě, nezkreslené pravdě, neznečištění korupcí, neposkvrněném lidství. Proto je dnešního dne tato malá svatá pro mne znamením původu živé vody, již potřebujeme – vody, která nás očišťuje, dává život a je symbolem toho, jací máme být. Při veškerém našem vědění a našich dovednostech je totiž důležité neztratit prosté srdce a jeho skromný pohled, který nám umožňuje spatřovat podstatu. Musíme Pána stále prosit za to, abychom si zachovali pokoru, aby naše srdce zůstalo předvídavé, mohlo spatřovat prostotu a podstatu, Boží krásu a dobro, a tak nalézat pramen životodárné a očišťující vody.

 

Zbožný žebravý poutník 18. století sv. Benedikt Joseph Labre po různých marných začátcích nachází své povolání v žebrotě. Putoval svatými místy celé Evropy - od Španělska po Polsko, od Německa po Sicílii. Nebyl ničím zadržován a na nic odkázán, neponechal si nic z toho, co obdržel a co přímo nepotřeboval. Byl to vskutku evropský svatý. Klidně bychom mohli říci – prazvláštní svatý, který o žebrotě táhne od svatyně k svatyni, nechce dělat nic jiného, než se modlit a vydávat svědectví o tom, na čem v tomto životě záleží – totiž, na Bohu. Jistě se nemusíme řídit jeho vzorem, avšak může nám ukazovat cestu – jako prst, který míří na to, co je podstatné. Ukazuje, že nám stačí jenom sám Bůh. Poznání Boha je to rozhodující a podstatné ze všeho, co nám tento svět nabízí, co můžeme a co potřebujeme. Bůh sám nám stačí, jak nám žebravý světec dramaticky ukazuje. Zároveň je na tomto vpravdě evropském životě, objímajícím celý kontinent od jedné svatyně k druhé, viditelné, že ten, kdo se otevírá Bohu, se neodcizuje světu a lidem. Nachází naopak bratry, neboť před Bohem padají veškeré hranice. Jenom Bůh může tyto hranice odstranit, neboť pouze z jeho vůle jsme všichni bratry, patříme k sobě. Jedinečnost Boží je zároveň sourozenectví a smíření lidí, pád hranic, nastolující jednotu a přinášející uzdravení. Sv. Benedikt Joseph Labre je tedy svatým pokoje stejně jako světcem krajní chudoby, který umírá s ničím a přesto je požehnán vším.

 

A jsme konečně u velikonočního tajemství. V den, kdy jsme se narodil, jsem se také – díky péči svých rodičů – znovu zrodil z vody a ducha, jak jsme o tom právě slyšeli v evangeliu. Svým rodičům tedy musím poděkovat za dar života, který mi darovali ve velice těžké době. Avšak lidský život sám o sobě jistě není dar. Může být skutečně dobrým darem? Víme, co člověka může ohrozit v temných dobách, které nastanou, avšak i ve světlém čase, jenž může přijít? Můžeme předvídat, jakým nesnázím, či jakým hrůzám bude vystaven? Můžeme život prostě darovat? Je to únosné nebo příliš nejisté? Je to sám o sobě sporný dar. Biologický život je darem, avšak je obestřen velkým otazníkem. Skutečným darem se tento život může stát pouze tehdy, může-li k němu být přidán příslib, který je silnější než všechno hrozící neštěstí. Je-li ponořen do síly, zaručující, že je dobré být člověkem a že jakákoliv budoucnost je pro člověka dobrem. K narození tak náleží znovunarození, jistota, že je skutečně dobré být zde, neboť příslib je silnější než veškeré ohrožení. Toto je smysl znovuzrození z vody a ducha – být ponořen do příslibu, který nám může dát pouze sám Bůh: Je dobré, že jsi, můžeš si tím být jist, ať se již stane cokoliv. Z této jistoty jsem mohl žít, znovuzrozen z vody a ducha. Nikodém se ptal Pána: Jak se může člověk narodit, když je starý? Znovuzrození nám bylo darováno křtem, avšak musíme do něj stále dorůstat, nechat se Bohem nořit do jeho příslibu, abychom se skutečně nově narodili do velké, nové Boží rodiny, která je silnější než bezmoc a slabost, které nám hrozí. Tento den je tak dnem velkých díků.

Řekl jsem, že jsem byl pokřtěn na Bílou sobotu. Vigilie sobotní noci se tehdy slavila dopoledne, po němž znovu následovala temnota Bílé soboty bez „aleluja“. Připadá mi, že tento podivuhodný paradox, tato zvláštní anticipace světla v temnotě dne, je jakoby obrazem dějin naší doby. Na jedné straně je tu ještě mlčení Boha a jeho nepřítomnost. Avšak předzvěst Božího „ano“ již je zde v Kristově vzkříšení. Žijeme z této anticipace a skrze mlčení Boha jej slyšíme hovořit a v temnotě jeho nepřítomnosti spatřujeme jeho světlo. Předjímání vzkříšení v proudu dějin je síla, která nám ukazuje cestu a pomáhá nám v pouti.

Milému Bohu děkujeme, že nám daroval toto světlo, a prosíme ho, aby tomu tak bylo navždy. Mám důvod k tomu, abych poděkoval Jemu samému a všem, díky nimž jsem opětovně zakoušel tuto Pánovu přítomnost, těm, kteří mne doprovázeli, abych nikdy neztratil světlo.

Mám před sebou poslední úsek cesty svého života a nevím, co mi bude uloženo. Avšak vím, že světlo Boží je zde, že On vstal z mrtvých, že jeho světlo je silnější než temnota a že Boží dobrota je mocnější než všechno zlo tohoto světa. A to mi dodává jistotu k další cestě. To nám dodává jistotu. Všem, kteří mne svou vírou opakovaně ujišťují o onom Božím „ano“, v tuto hodinu z celého srdce děkuji.

V závěru, Otče kardinále děkane, srdečné poděkování za vaše slova bratrského přátelství a za vaši spolupráci v těchto letech. A velký dík všem spolupracovníkům za celých třicet let, jež jsem prožil v Římě. Pomohli mi nést břímě mé odpovědnosti. Děkuji.
Amen.

Se svolením převzato z:
webu české sekce Vatikánského rozhlasu
Přeložila Jana Gruberová
 

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Pátek 23.6. slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

Dt 7,6-11; 1 Jan 4,7-16; Mt 11,25-30

Komentář k Mt 11,25-30: Přetvoření našich srdcí, aby se staly podobnými Ježíšově tichosti a pokoře, je jistě bolestný proces a úkol na celý život. Ale je to přání Boha již od chvíle stvoření: „učiňme člověka ke svému obrazu“!

Zdroj: Nedělní liturgie