Šabaka Petr | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
10. neděle v mezidobí B / Petr Šabaka

Co je vlastně tragické

 
Promluva 10. neděle Mezidobí B
 
„Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ (Gn 3,10)
 
Věřím, že všichni víme, co je to hřích. Jen pro úplnost si dovolím nabídnout definici z Katechismu katolické církve: „Hřích je provinění proti rozumu, pravdě a správnému svědomí; je to přestupek proti pravé lásce k Bohu a bližnímu …“ (KKC 1849) Možná že by stálo za to, přemýšlet o těchto slovech při zpytování svědomí před přijetím svátosti smíření. Nejedna zpověď by pak nebyla tak formální, frázovitá a nic neřešící.
 
Všichni hřešíme! Všichni se proviňujeme proti zdravému rozumu, skutečné pravdě a správném svědomí. Pravidla stanovil Bůh – Tvůrce. Jsou v souladu s přirozeným řádem stvořeného, a my je máme respektovat. Pak jsme totiž šťastní.
 
Není však nejtragičtější, že hřešíme. Ze svého hříchu bychom neměli mít nepřiměřenou hrůzu. Tragičtější může být, že svůj hřích skrýváme před Bohem, jako Adam s Evou. A naprostá katastrofa je, když se svým hříchem nechceme nic dělat, ba co víc si v něm libujeme, schvalujeme ho, či považujeme za vyjádření revolty vůči Bohu. 
 
Evangelium nám dnes nabídlo otázku: Co je to hřích proti Duchu svatému: „Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.“ (Mk 3,28-29) Katechismus dodává: „Taková zatvrzelost může vést k definitivní nekajícnosti a k věčné záhubě“ (KKC 1864).
 
Mnoho věřících se zajímá, jestli se hříchu proti Duchu svatému náhodou nedopouštějí. Doufám, že ne. Ale některé naše recidivující hříchy nás mohou disponovat pro zatvrzelost a jednou před Boží tváří „k věčné záhubě“, jak píše Katechismus. 
 

Nebojme se sebe sama. Nebojme se Boha, který nám chce odpustit, chce, abychom se před ním a před druhými lidmi nestyděli. Vyznejme mu svá provinění. Očistěme svá svědomí, byť je zatíženo čímkoli. Ať jednou před Božím soudem neodmítneme jeho milosrdenství. 


Fanatikem ne

Promluva 10. neděle mezidobí B

„Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl“ (Mk 3,20). „Z každého náboženství kousek, ale fanatikem nebudu,“ s tímto smýšlením jsem vstupoval na biskupské gymnázium jako nevěřící. Už po půl roce jsem připustil, že bych se mohl nechat pokřtít, vždyť „to neuškodí“. A v deníku mám po dalším půlroce zapsáno: „Dnešní den je v mém životě zapsán zlatem, neboť jsem byl očištěn od svých hříchů. Byl jsem pokřtěn. Bylo to nádherné.“ Rodiče mi dali určitou volnost, protože křest prý ještě nikoho nezkazil. Znám však případy, kdy to tak hladké mladí nemají. Strach z toho, že věřící bude zotročen a zmanipulován je veliký.

Rovněž věřící, který se setká s Pánem, zamiluje si ho, chce prohloubit svůj vztah s ním, chce žít více pro církev, to také nemusí mít jednoduché. Posměšky, zákazy, naschvály. Jak odlišit skutečnou obavu nevěřících o naše duševní a duchovní zdraví od jejich zápasu proti Bohu? Jak rozlišit zdravou víru od výstřelků, které nás a naše okolí deformují? Jaké kritérium najít pro hledání priorit: rodina nebo víra?

Víru rád definuji jako vztah k Bohu. Čím je hlubší, tím více času svému životnímu nebeskému partneru věnujeme: každý den. Víra není závislá na dalších aktivitách, jde spolu s nimi. Jako například manželství nestojí jako překážka práci, přátelství studiu. Bůh nikdy nestojí v cestě vztahům. Ba naopak čím více věříme, doufáme a milujeme Boha, tím více milujeme konkrétní lidi, kteří tvoří naše bezprostřední okolí. Plody vztahu k Bohu jsou přeci: „Láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání“ (Gal 5,22-23). Víra v Boha nás vede k lásce, která se stává darem, slouží, obětuje se, považuje druhého za lepšího, raduje se z dobrých, ušlechtilých, krásných vztahů, událostí a věcí.

Někdy nelze přesvědčit logickými argumenty, že jsme se nepomátli, že naše víra není fanatická, umanutá, že nejsme zmanipulovaní nějakou ideologií nebo demagogií, že modlitba, společenství křesťanů, služba mimo hranice svého domova není na úkor intenzity vztahů s nejbližšími. Pokud to nejde, přichází na řadu kříž, který máme nést dost možná i mnoho let.

Pokud však jsou námitky a připomínky těch, kteří nás milují pravdivé? Pokud jsme otevřeni radě věřících, kteří nám napovídají, že v našem jednání je něco nemocného, pomýleného, přehnaného, pak je potřeba zpytovat svědomí a hledat nápravu, pročištění, uzdravení. Pustit se iluzí a hledat reálné ideály.

 

Autor: Šabaka Petr

Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Pátek 26. 4

1. čtení Sk 13,26-33; Evangelium Jan 14,1-6

Komentář k Sk 13,26-33: Pavel hlásá „radostnou zvěst“ o zaslíbeních, která se splní i na nás! Nezevšednělo mi Kristovo učení – nekladu důraz jen na soubor návodů, jak se chovat?

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťanská nostalgie nefunguje

Křesťanská nostalgie nefunguje
(24. 4. 2024) Obranné křesťanské strategie jsou plodem nostalgického návratu do minulosti, což nefunguje, řekl m.j. papež František na…

Žena, která neohnula hřbet: Růžena Vacková (* 23. dubna 1901) / audio k poslechu

(22. 4. 2024) Od nacistů trest smrti, od komunistů 22 let tvrdého žaláře.

Co obsahuje vatikánský dokument Dignitas Infinita (Nekonečná důstojnost)?

(22. 4. 2024)  Co se v dokumentu píše a v čem je překvapivý?

Den Země - 22. dubna

Den Země - 22. dubna
(22. 4. 2024) 22. dubna si celosvětově připomínáme Den Země. Nejde o svátek, kdy bychom se měli stát nějakými pohanskými uctívači…

Svatý Vojtěch (23. duben)

(22. 4. 2024) Dvakrát z Čech odešel a dvakrát se vrátil. Svůj život završil mučednickou smrtí při hlásání evangelia pohanům v…

Den skautů - 24. duben

Den skautů - 24. duben
(21. 4. 2024) Na svátek sv. Jiří se připomíná Den skautů.

P. Emil Kapaun (* 20. 4. 1916)

P. Emil Kapaun (* 20. 4. 1916)
(19. 4. 2024) Emil Kapaun byl Americký katolický kněz s českými kořeny, který zahynul v zajateckém táboře v Severní Koreji v roce…