Láska se neutužuje, když za ní není třeba bojovat. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
29. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

29. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Iz 45,1.4-6
Perský král Kyros roku 539 před Kristem dobyl Babylon a stal se, ač pohan, osvoboditelem vyvoleného národa. Proto je nazýván "pomazaný", jako by byl králem v Izraeli. I takto je zviditelněna jedinečnost a velikost Hospodinova, který je schopen pro své dílo odpuštění použít i toho, kdo ho nezná a kdo nepatří k jeho lidu.


2. čtení
1 Sol 1,1-5b
První list Soluňanům je zcela zvláštním způsobem Božím slovem pro taková křesťanská společenství, která musí žít v nekřesťanském okolí. Prvotní církev sestávala z malých bratrských společenství uprostřed pohanského okolí, rozptýlena po světě do všech možných národů, bez vnější moci, v chudobě a slabosti, ale plná vnitřní slávy Boží. Takovýmto společenstvím v minulosti, přítomnosti a budoucnosti má náš dopis co říci: Je zaměřen na křesťany v ubohých podmínkách jejich společenství, na společenství, které
a) jako nedávno založené je malé a nepevné, které
b) je ohrožováno okolním světem, který žije zcela jinak a které konečně
c) pro svou víru je poškozováno a pronásledováno.

V 4 - ačkoliv je obec mladá, sotva pár měsíců existující, není možno v ní vidět nic jiného, než celek, napojený na Boha-Otce a Pána Ježíše Krista. I v tomto nejranějším spisu Nového zákona je jasně rozlišován Otec a Ježíš a hlavně Ježíš je zde uváděn dvěma z nejzávažnějších titulů: Pán (řecky Kyrios, vyvýšený nad všechny) a Kristus (řecky Chrestos, pomazaný, tedy Mesiáš).

Přání milosti a pokoje je ve zkratce přáním největších darů, které pro své spojení s Bohem skrze Krista mohou mít: milost i pokoj jsou Boží dary po výtce, to co dostávají jeho milovaní.

V 2 - modlitba je privilegovaný prostředek spojení mezi Pavlem a jeho obcí, pravidelnější, než je list! A předmětem této modlitby je - jako na začátku většiny Pavlových listů - dík. Obec není dílem, "výrobkem" Pavla, Silvána a Timoteje, ale je Božím darem pro Pavla a pro ostatní církve.

V 3 - nacházíme tu zcela přirozeně proslulou trojici: víra, naděje, láska. Ani jedna z těchto ctností tu nestojí jako abstraktní vlastnost, všechny slouží bratřím a mají jedině možné základní zaměření - na Ježíše Krista.

V 4-5 - (Ekumenický překlad je zde lepší, než z lekcionáře.) Křesťanství Soluňských stojí na dvou základních pilířích. Jednak na jejich vyvolení - nejsou tedy obětí manipulace, nejsou lidským výtvorem, a potom na projevech Ducha, na jeho moci, v níž bylo evangelium zvěstováno. Jejich křesťanství je tedy Boží věc, uskutečněná pomocí lidí na lidech. Má božsko- lidskou strukturu, tedy strukturu vtělení. V tom je jeho autentičnost.


Evangelium
Mt 22,15-21
Scéna se zlomyslnou otázkou není jen charakteristikou Ježíšových odpůrců, a není v první řadě (jako literární druh) spornou rozpravou mezi Ježíšem a farizei (tzv. Streitgesprach, např. Mt 22,34-40). Je to spíš poučné vyprávění, jehož hlavním bodem je V 21. Kvůli němu je celá scénka vyprávěna, k němu je stavěna.

Výklady na toto evangelium jsou někdy fantastické. Od všelijakého kroucení, jak má člověk rozdělit svou poslušnost mezi člověka a Boha až po alegorický výraz, kde se z daru císaři a Bohu stane povinnost člověka vůči duši a tělu. Ovšem jakmile vezmeme v úvahu, že žádná část Písma nemůže být vytrhována z celku a vykládána bez ohledu na ostatní výpovědi, věc se zjednodušuje. Je zřejmé, že:
1. Ježíš nepřišel "hecovat" nikoho proti nikomu, tedy ani své posluchače proti císaři.
2. Převaha Boha nad člověkem je absolutní: Bůh a císař se nemohou nikdy o člověka dělit - císař i poddaní patří Bohu.
3. Křesťanství nevytrhuje člověka ze společenských vazeb a nestaví ho do nějakého vysněného světa.
4. Ve sporných věcech je třeba "více poslouchat Boha než lidi".

A tedy: Nemohu Boha zanedbat ve jménu císaře, z ohledů na něj. Ale také se nemohu vymlouvat vůči císaři na Boha. Jestliže učedníci farizeů při sobě denár měli, bylo jasné, že ho užívají v běžném životě, že "ekonomicky" do říše římské patří. Pak bylo taky jasné, že nemohou odpírat daň, najednou (a jen v tu chvíli) se vymluvit na Hospodina. To ovšem neruší základní požadavek, aby sebe, císaře, a vůbec všechno chápali jako náležející Bohu.

Oni - lidé - v sobě nesou Boží obraz (Gen 1,26), patří tedy Bohu, tak, jako denár s obrazem císaře patří císaři.


K úvaze
1 Sol 1,1-5b
Témat mnoho. Především společenská struktura víry a církve. Ani Pavel, ani Soluňané nestojí sami. Vzájemné spojení modlitbou je zcela konkrétní. A potom asi druhé nejdůležitější je to, co je obsaženo ve V 4 a 5. Všechny nejlepší a nejzaručenější metodiky, osvědčené postupy, zkušenosti, atd. jsou pro hlásání víry málo platné, nejsou-li neseny mocí Ducha a nejsou-li uplatňovány vůči těm, kdo jsou právě pro hlásání vyvolení. Zdá se, že na koncilu a těsně po něm církev dobře rozpoznala, co dělat nemá a skutečně se mnohého vzdala. Mnohem méně vládne, bere člověka dneška vážně, "nebojí" se světa, nezavírá se za kleteb před ním. Ale potřebuje se zřejmě plněji rozpomenout na apoštolskou praxi hlásání z moci Ducha, nestačí jen vyučování podle dobře systematizovaného programu. V koncilových dokumentech ovšem toto je, není to nic nového. Jde o to, jak a kde se to stane obecným majetkem křesťanů.


Mt 22,15-21
Jakmile dnešní křesťan začne dělit sebe, je v omylu. Jakmile nechce dělit nic svého, je v omylu také. To, že jsme Boží, že mu patříme tak, jako nikomu a ničemu jinému, plně, víc, než sobě, je základní pravdou, která osvobodí a oblaží, je-li s porozuměním co nejvíce přijata a uskutečněna. Tam asi leží náš největší problém. Co opravdu patří císaři, to chápe často i člověk bez víry. A křesťan se nemá vymlouvat na své náboženství. Lidské společenství, v němž žije, je přes všechny nedostatky něčím, co mne nese a co jsem tedy i já povinen nést a tvořit. Mezi splynutím s tímto světem (čemuž se právem bráníme) a mezi fanatickým a nepravdivým únikem (spíš vykroucením se z povinnosti) ze světa leží prostor autentického křesťanství. Křesťan ovšem nesmí zapomenout, že není vždy snadné poznat, co opravdu císaři náleží a taky kdy přestává patřit Bohu. Není ale nucen to řešit ani fanatismem, ani použitím ztuhlých a zdánlivě neomylných pravidel. Má to trvale řešit ve světle a síle Ducha svatého, v napojení na celou církev. A v prvé řadě musí vědět, "čí je" - doslova. tam, kde by křesťan začal patřit něčemu, spíš někomu kdo má sice císařský majestát, ale kdo je jen maskovaným Božím nepřítelem, tam už nejde o omyl, ale o tragédii. V bližních jí nelze nečinně přihlížet, pokud s námi v církvi tvoří jedno tělo!


Myšlenky k promluvě
Mt 22,15-21
Je to příjemný pocit číst "jak jim to Pán Ježíš nandal", zlomyslníkům! Neskočil jim na lep. Kdyby řekl "ano - platit" obvinili by ho, že slevuje z víry, že placením daně uznává císaře za legitimního panovníka a legitimním panovníkem v Izraeli je přece Hospodin - a jím určený král, pomazaný Páně; kdyby řekl "ne - neplatit" - obvinili by ho Herodovci, že neuznává oficiální státní moc, moc římského císaře, který měl Palestinu sobě podrobenou. Ježíš však na jejich "buď - nebo" nepřistupuje, ale posouvá celou záležitost dál a hlouběji, překvapivě otázku radikalizuje: je třeba dát císaři, co je císařovo a Bohu, co je Božího. Na to druhé v jeho odpovědi se ovšem tazatelé neptali. Zdá se, že Pán počítá s dvěma říšemi, s říší Boží a s říší císařovou, k nímž je člověk vázán stejně závazně. Domyšleno do důsledku - takto smýšlející člověk by byl (a ve skutečnosti také vždy je) rozdělen. Mezi Boha a císaře, kteří si na něj dělají stejné právo (jen císaři často víc křičí, víc se svých práv domáhají, než Bůh). Jak z tohoto rozdělení uniknout? Člověk přece nechce být v sobě rozdělen!

Ptejme se tedy: může být na jedny váhy položen na jednu stranu člověk (císař) a na druhou Bůh? Odpověď je pro věřícího člověka mimo vší pochybnost - ví, že to jsou dvě naprosto nesouměřitelné veličiny, mezi něž nelze rozdělovat svou lásku, své já. A právě tak je nesouměřitelný člověk a denár - jeden nemůže být druhým nahrazen!

Na denáru je císařův obraz - a proto mu denár patří, kdo má co dělat s císařem (a to Ježíšovi tazatelé měli - měli denár po ruce, totiž patřili do římského ekonomického systému), ten nemá právo upírat císaři to, co mu legitimně patří. Ale v člověku je Boží obraz (Gen 1,27), a proto člověk (a křesťan tím spíš) patří Bohu. Císař ani kdokoliv jiný nemá právo člověka vlastnit, nebo ho brát Bohu. A tak "problém denár" prakticky odpadá, protože je jasné, že císaři nelze brát věc, která mu patří. Ale vyvstává další požadavek, a ten je proti původní otázce "navíc" - požadavek patřit Bohu. Jen jemu může člověk patřit - a tedy dává-li sebe císaři, jedná vůči Bohu špatně a je rozdělen. A právě tak jedná člověk špatně, dává-li místo sebe Bohu nějakou věc - dar, třeba drahý, ale ponechává sebe sobě samému, nevychází ze sebe, stále sebe samého vlastní. Tak se z problému "jak rozdělit svou přízeň a svůj respekt" stává problém, který sám je jádrem čistoty víry: totiž problém, zda poznávám a uznávám v Bohu toho, kým on skutečně je! Každý svůdce se staví totiž na místo Boží a chce si člověka uzpůsobit sám pro sebe - dělá si božské nároky. Někdy je člověk tímto svůdcem sám sobě. Ale ryzí víra říká, že Bůh je Pán a dárce všeho - a proto jemu a jedině jemu je možné a nutné patřit cele. A toto úsilí o celistvé náležení Bohu, o realizovanou lásku k Bohu z celého srdce a z celé mysli - je celoživotním úsilím u křesťana, který pochopil, oč skutečně v křesťanství jde a který je ochoten to vzít do důsledku. Kdo hokynaří a odvažuje kolik Bohu a kolik císaři, aby na obou stranách vyšel, ten nepochopil nic, i kdyby odříkával Krédo třikrát denně.
Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Neděle 24. 6.

Iz 49,1-6; Žalm 139; Sk 13,22-26
Lk 1,57-66.80

Dnešní slavnost je nejen oslavou jedince, který sehrál v dějinách spásy zajímavou roli. Nepřipomínáme si ani tolik jednoho člověka, jako spíše vidíme celek dějin spásy, tedy událostí, které znamenají i naši záchranu. Bůh v nich využívá různé lidi a různé prostředky, aby na konci mohl každý člověk spatřit Boží slávu. Z tohoto pohledu jsou Janovy příběhy také součástí našeho, mého života. Lze říci, že s početím Jana se odstartovaly události přímo vedoucí k našemu vykoupení. Proto církev věnuje pozornost nejen Janově mučednické smrti, ale nezvykle i jeho narození. Od dnešního dne přesně za půl roku budeme slavit narození Krista. Slavnost se tak stává i určitým odkazem na Vánoce.

Zdroj: Nedělní liturgie

zveřejněno v rámci mediální spolupráce

Nové vydání INu je na světe

Nové vydání INu je na světe
(23. 6. 2018) Prázdninové číslo časopisu IN! je tady.

Sv. Jan Fisher (svátek 22.6.)

Sv. Jan Fisher (svátek 22.6.)
(21. 6. 2018) Horlivý a zbožný biskup, který žil v chudobě. Reformátor kléru. Popraven králem Jindřichem VII. 22. 6. 1535

Patron lidí závislých na alkoholu - Matt Talbot (19.6.)

Patron lidí závislých na alkoholu - Matt Talbot (19.6.)
(18. 6. 2018) Matt se narodil 2. 5. 1856 v Dublinu v Irsku. Všichni muži v rodině pili tak, že se...

Jan Nepomucký Neumann (svátek 19.6.)

(17. 6. 2018) Prachatický rodák Jan Nepomucký Neumann se stal prvním americkým světcem. Ztělesňoval most mezi různými světy: syn Němce...

Příprava na manželství - osvědčená publikace

Příprava na manželství - osvědčená publikace
(13. 6. 2018) Zkušenost ukazuje, že řada mladých lidí dnes nenachází odvahu k rozhodnutí pro manželství. Tato knížka chce...

Jaroslav Škarvada - oblíbený a optimistický člověk - pomocný pražský biskup († 14.6.2010)

Jaroslav Škarvada - oblíbený a optimistický člověk - pomocný pražský biskup († 14.6.2010)
(13. 6. 2018) "Na konci života nevidím nějakou tmu hrobu, anebo pec krematoria. Na mě tam čeká otevřená náruč Boha. Není to hezký...