Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus A)
3. neděle postní / Stůl slova - Aleš Opatrný

3. neděle postní

Rozbor textu

1. čtení
Ex 17,3-7
Starý zákon je svědectví o skutečném životě Izraele s Bohem, není to žádně vybájené utěšené povídání o hodných dětičkách Božích. Proto nás nesmí překvapit, že se Izrael s Hospodinem prostřednictvím Mojžíše vlastně hádá, a že si pomoc takřka vynucuje. Bez vody šlo o život - vzrušená reakce nás nemůže překvapit. A otázka: "Je Hospodin uprostřed nás?" je otázkou životní. Měli ovšem na ni mít už odpověď - měli zkušenost z cesty před faraónovými vojsky Rudým mořem. Ale přes všechna lidská selhání - Bůh je milosrdný a věrný a vodu dá, tedy Izraele zachová při životě, pokračuje s ním v započaté cestě, naplní svá zaslíbení. V dnešní liturgii je toto čtení vybráno hlavně kvůli motivu "voda" (viz evangelium), který samozřejmě podstatně patří ke křestní katechezi.


2. čtení
Řím 5,1-2.5-8
Zda by bylo možno vykládat nejen větu po větě, ale v mnohém slovo po slovu. To si nemůžeme dovolit a tak se přidržíme aspoň hlavních myšlenkových linií.

Jak rozpoznal už Luther, je v listě Římanům přesvědčivě ukázána jistota spásy, ke které se dochází skrze víru. My si všimneme dvou věcí: Jak a proč Bůh spásu dává (tedy dobroty dárce tohoto svrchovaného daru) a potom jak člověk tento dar přijímá.

Bez všech pochybností tu ví Pavel o primátu Boží lásky. Boží láska se projevila tím, že Bůh dal svého Syna, když jsme byli ještě hříšníci. Ale tato láska neleží jen v minulosti. Je nám rozlita do srdce skrze Ducha, který nám byl dán. A tak je potvrzeno, že naše naděje do budoucna, totiž dosažení slávy u Boha, není marná. Ježíš je pro nás skutečně tolik, co dveře - je branou k daru Boží milosti. Bez něho nic nejde. Naše víra je cesta, kterou k Ježíši jdeme. Bez ní to také nejde.

Co tedy má člověk Bohu uvěřit? Kupodivu to, že ho Bůh miluje. Čím víc vidíme Boží velikost a čím víc vidíme naši skutečnost, tedy naši hříšnost, tím víc se nám to může zdát nemožné. Musíme si ale znova připomenout, že Bůh nejedná, nemyslí jako člověk. Naše špatné zkušenosti s lidmi (i s námi samotnými) tu prostě neplatí. Boží "vášeň pro člověka" je neuvěřitelná, ale skutečná. Zachycuje člověka v tomto světě, v jeho bídě a dává mu nejen budoucnost, ale i vnitřní ujištění teď hned - Ducha, jako "závdavek našeho dědictví" (Ef 1,13-14)


Evangelium
Jan 4,5-42
Především je třeba podotknout, že zkrácené čtení, jak je přináší lekcionář, je znetvořením textu a nemělo by se použít. Pokud někdo přece krátit chce, pak spíš tak, že se bude číst od začátku po verš 26. V kázání se potom lze dobře soustředit na křestní téma - "voda".

Z Galileje do Judska se dá jít třemi cestami: nejkratší vedla přes Samaří - přešlo se pohořím, v jehož středu je úrodná nížina s místem, do jehož středu je situováno naše líčení (viz Kroll, Po stopách Ježíšových). Další dvě cesty Samaří obcházejí, buď podle Jordánu, nebo z druhé strany podle moře. Samařané jsou potomky obyvatelstva, které se, smíšené s pohany, vrátilo na území bývalé severní říše za čas po jejím pádu (r. 722 př.Kr.). Pro jejich smíšení s pohany s nimi Židé po návratu z Babylónu nechtěli nic mít a nepřipouštěli je k chrámovým obětem. Samařané se tedy museli "zařídit pro sebe" - místem kultu pro ně byla hora.

Ježíšův postoj v této scéně je takovýto: spása je ze Židů (je to realizace Božích zaslíbení) a je pro všechny, tedy i pro Samařany. Židé ovšem stojí v prvé řadě stále, jsou vyvoleným národem. Ježíš zde vlastně podává katechezi a je to katecheze o spáse. Protože médiem, na němž je vykládána, je voda, byla tato katecheze od dávných dob vztahována k vodě křtu, byla křestní katechezí, ukazující spásu, ke které se člověk dostává skrze křest (šlo o křest dospělých a tedy víra se předpokládala).

Text přináší řadu možných témat, např.:
- Ježíš jako dárce spásy
- spása - proud "vody živé"
- Ježíš - prorok
- spása ze Židů
- Bůh je Otec, úcta k němu je v Duchu a v pravdě
- Ježíš a Otec (konání vůle Otcovy jako základ Ježíšova žití na Zemi)
- žeň a pracovníci na ní

1. Člověk se čím dál tím více považuje za původce a "výrobce" všeho (viz 2. čtení). Proto těžko rozumíme spáse jakožto daru. Ale ten, kdo narazil na pravdivé "dno" svých možností (životní nezdary), toto chápe snadněji. Ježíš se zde představuje nejdřív jako ten, kdo je potřebný vody, tedy člověk jako my, ale záhy ukazuje, že on sám je zdrojem daru, a to daru po kterém žena, s níž mluvil, toužila. Je dárcem spásy, je Spasitelem sám. Dává vodu, která je pramenem vyvěrajícím k životu věčnému, dává tedy víc, než může člověk dát - je Pomazaný Boží, Mesiáš, Syn Boží. Pyšný obsluhovatel studny, tedy člověk potřebný spásy, má prohlédnout a vidět, že lze získat ještě víc, než jen "automatickou studnu" (viz V 15), kterou by nejdřív chtěla mít ta žena. Lze získat zdroj Božího života v sobě, Bohem darovaný.

2. Spása bývá mylně chápána jako dar až pro život po smrti. To je ale zúžení. "Voda tryskající do života věčného" (V 15) je něčím, co dostáváme křtem už tady. Tento zdroj ovšem může být nepoznaný, nevyužívaný, zanesený harampádím, atd. Jeho odkrytí je náplní křestní obnovy.

3. Ježíš - prorok. Nikoliv předpovídatel budoucnosti, ale podle starozákonního chápání ten, který autenticky sděluje Boží vůli, Boží slovo. A tedy pro nás ten, jehož slova nás musí zajímat a vázat víc, než cokoliv ostatního. Nic nemá srovnatelnou váhu.

4. Spása ze Židů - pro většinu křesťanů myšlenka cizí a domněle zbytečná (ne-li nežádoucí, pokud jsou starými, dobrými, křesťanskými antisemity). Přes to je to věc zásadní. Spáse dobře neporozumíme, pokud nepoznáme židovský dějinný základ, z něhož vyvěrá. Nebudeme mít zřejmě dostatečnou důvěru ve spolehlivost Božích zaslíbení, jestliže v Ježíši Kristu nevidíme jejich vrcholné naplnění. Prakticky: bez důvěrné znalosti a chápání Starého zákona nebudeme dobře chápat Nový zákon.

5. Právě tvrzení, že Bůh je Otcem, lze dost dobře chápat jen na pozadí "spásy ze Židů". Bůh je Otec, totiž původce, záštita a síla vyvoleného národa, Izraele, a tedy i nového Izraele - církve. Kdo nechápe Boží otcovství v kontextu Písma, ten z něho snadno udělá dobráckého tatíka, nebo jeho otcovství pochopí jako přísnou a nesmlouvavou vládu nad člověkem, nebo ho neuvidí vůbec.

Požadavek úcty "v Duchu a pravdě" je polemikou s každým zvnějšnělým kultem. Ale ne s kultem vůbec! (to by si ostatně Ježíšův součastník ani nedovedl představit). Krátce řečeno: je třeba se ptát, jaký skutečně tento Otec - Bůh je, aby člověk správně pochopil, jak ho má uctívat.


K úvaze
V našem "století výkonu" se člověk často jen znova a znova ptá, co sám pro Boha, pro sebe, pro druhé udělal. Je to důležité, ale není to nejdůležitější. V prvé řadě jde přece o to, co dal Bůh nám. A i zde bývá nedorozumění - lidé čekají dary především ve vnějších věcech (úspěch, splněná přání, atd.). Je to trapné a zároveň nutné opakovat: svrchovaným darem Božím pro křesťany je Duch svatý. Boží láska, vylita do našich srdcí. Ten, který nás k Otci volá. Nejde o to, vykonávat zvláštní pobožnosti a rozvíjet zvláštní úctu k Duchu. Je prostě třeba toto obdarování rozpoznat (víra!) a žít z něho. Znamená to, že náš vlastní výkon (a i my sami jako osobnosti) se dostaneme trochu do pozadí, a to je dobře. Důkaz Boží lásky je nad jiné masivní - dal svého Syna, když jsme ještě byli hříšníci (= když od nás nemohl nic čekat). Nelze mu tedy jeho lásku nevěřit.

Křtem jsem přijal Ježíše jakožto Spasitele nejosobnějším způsobem, ale bez víry není toto přijetí v mém životě efektivní. Z dnešního textu vidím, že jsem nedostal jen nějaký výhled do budoucna, ani jen odpuštění hříchů, ale přímo zdroj života v sobě, "pramen vody". Toto je třeba pochopit, odhalit, přijmout vírou, a pokud se tento pramen zanesl, znovu ho plně odkrýt, prohloubit - to je obnova křtu.


Myšlenky k promluvě
Jen velmi povrchní čtenář či posluchač evangelia by mohl nabýt dojmu, že ve slovech, která jsme slyšeli, jde především o vodu, studnu, tedy o problémy se zásobováním lidí vodou. Celý rozhovor u studnice Jákobovy míří k vodě živé a k tomu, který ji dává. To znamená, že celý rozhovor Ježíše se samařskou ženou se týká nejzákladnějších problémů člověka. Řečeno dnešními slovy týká se otázky, jak překonat úzkost života, jak překonat pocit nenaplnění, jak se dostat do situace, kdy mám sám z čeho žít a ještě jsem přitom bohatým pro druhé. Odpověď, kterou evangelium přináší, není složitá, ale není také lacinou útěchou. Odpovědí na potřeby člověka je vlastně Ježíš sám. On přichází jako ten, kdo má co dát, kdo je schopen člověka obohatit už na této zemi, kdo neslibuje pouze něco v budoucnosti za smrtí. Co ale slibuje a nabízí Ježíš? Mnohdy ne to, po čem by člověk sahal. Nenabízí okamžité štěstí, bezpracné blaho, odstranění vší bolesti, život, ve kterém se člověka nedotkne žádné zlo. Ježíš nabízí zdroj života, nejen nějaké přilepšení k životu. A tento zdroj života je v Bohu samotném a přitom je nabízen všem lidem. Jinými slovy, Ježíš překonává ve své osobě, ve svém životě a ve svém působení tu prastarou roztržku mezi člověkem a Bohem, kterou známe z Písma jako vyprávění o hříchu prvních lidí. Být bez Boha neznamená okamžitě zemřít, ale být bez Boha znamená být vystaven bolestem života téměř bez pomoci, znamená to nemít oporu a jistotu jinde, než mezi zlem ohrožovanými lidmi. Pro silného jedince je mnohdy tato situace dobře snesitelná. Ale ve chvílích oslabení je to jiné. Člověk pravdivě vidí, že nemůže změnit celý svět kolem sebe, pravdivě vidí, jak zlo kolem něho je ve velké přesile, tuší nebo cítí, jak snadné je octnout se uprostřed života bez sil a bez schopnosti čelit všemu tomu, co na nás doráží. Může to překvapit, ale je prokázáno, že pocit strachu a úzkosti v moderní přetechnizované společnosti spíš roste, než klesá. Máme v ruce mnoho technických prostředků - od lékařských přístrojů po zbraně, ale naše ohrozitelnost se tím nezmenšuje. Spíš naopak. Na toto ohrožení reagují lidé různě. Někdo ponořením se do své vlastní práce, jiný shromažďováním a konzumováním dalších a dalších věcí, někdo závislostí na alkoholu nebo na drogách. Právě poslední zmíněné věci jsou pro člověka velmi nebezpečné a vyskytují se čím dál tím častěji. Zkušenost lidstva říká, že zakazování zlých cest nepomůže, že je třeba v prvé řadě odstraňovat příčiny. Tedy příčiny strachu, pocitu ohrožení a úzkosti. Co pro to může udělat křesťanství? Neměli bychom s větším úsilím lidi o Bohu učit? Jistěže ano. Ale nejde jen o to, aby se lidé o Bohu něco dozvěděli, aby se děti naučily odpovědím katechismu. Obojí je jistě dobré, ale na zvládnutí života to nestačí. Je třeba, aby především ti, kdo jsou křesťany, okusili vody živé. Aby slova, která jsme v evangeliu četli, byla v našem životě reálnou skutečností. Abychom trvale pili a žili z pramene - Krista. To znamená záchranu pro nás samotné. To není málo. To však také znamená možnost záchrany pro druhé. Tak jako žena v evangeliu mohla svědčit o svém setkání s Ježíšem a proto byla důvěryhodná, tak i my můžeme být důvěryhodní jen tehdy, když z pramene Božího života sami žijeme. Důvěryhodnost ženy způsobila, že její okolí se setkalo s Ježíšem a potom uvěřilo už ne kvůli té ženě, ale kvůli své vlastní zkušenosti. Zcela podobné věci se mohou dít a dějí kolem nás, pokud nežijeme jen ze vzpomínek, jen z povrchní znalosti křesťanství, ale z vody živé, kterou dává Pán těm, kdo v něho uvěřili, které přijal za vlastní
Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Středa 22.11.

2 Mak 7,1.20-31; Lk 19,11-28

Komentář k 2 Mak 7,1.20-31: Matka, která dodávala odvahu, je svou statečností vzorem pro naše chování v církvi. Odvážné ženy, které povzbuzovaly své vězněné manžely, ač byly nuceny režimem k rozvodu. Vzor pro každodenní nesení břemene i v našich dobách klidných.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...