Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus C)
5. neděle velikonoční - C / Stůl slova

Rozbor textu

1. čtení
Sk 14,20b-26
Pavel a Barnabáš spojují dvě funkce v jednom poslání: hlásají evangelium a tak získávají učedníky, to je v jejich úkol primární; ale také se vracejí tam, kde už jednou byli, aby utvrzovali a povzbuzovali získané. Tedy primárně konají evangelizaci, sekundárně pastoraci.

Potřeba pastorace vychází jak z lidské křehkosti, tak z toho, že nelze nepočítat s odporem vůči evangeliu a vůči životu podle evangelia (a proto: "hodně vytrpíme"). Bylo by ovšem scestné domnívat se, že si máme či musíme utrpení vlastní aktivitou opatřovat, jakoby Bůh v něm měl nějakou zvláštní zálibu.

Starší, které Pavel s Barnabášem ustanovovali, neměli zřejmě podobnou úlohu, jako oni. Zůstávali v obci a evangelizační poslání měli asi jen velmi omezené. Naproti tomu obec (zde: Antiochie) měla svou modlitbou a prorockým darem podíl na misijní cestě a proto jim Pavel s Barnabášem o cestě referují. Pavel i Barnabáš mohou vidět, že Bůh s nimi pracuje a také o tom vydávají svědectví.


2. čtení
Zj 21,1-5a
V1 - nebe a země znamenalo ve vyjádření té doby prostě všechno svět viditelný i neviditelný - je tedy zaslibována proměna všeho.

V2 - to nové přichází od Boha, proto v něm nemůže být ani stopa zla či nedokonalosti. Jeruzalém je "město velikého krále", tedy něco, co je zcela Boží. Motiv nevěsty okrášlené pro ženicha pak připomíná církev z listu Efezanům (Ef 5,25-27).

V3 - trvalá budoucnost pro člověka zde nese výrazné rysy starozákonního lidu smlouvy, ovšem v dokonalém naplnění: je to lid (ne jen jednotlivec) a tento lid přebývá s Bohem a Bůh s ním - není mu tedy vzdálen.

V4 - nepřítomnost hříchu, zla, zapříčiňuje nepřítomnost jeho následků (bolesti, zármutku, smrti). Není to ovšem vysněný ideální svět, je to vykoupený svět - Bůh sám stírá slzy.

V5 - svět stvořil Bůh a svět byl stvořen dobrý. Proto vykoupení znamená obnovení tohoto světa, ne jeho popření.


Evangelium
Jan 13,31-33a-.34-35
Na rozdíl od nejrůznějšího pozdějšího zpracování, zejména výtvarným uměním, nepodává Janovo evangelium závěr Ježíšova života jako tragédii, ale jako oslavení - oslavu Otce i oslavu Syna. V našem úryvku je to řečeno dokonce hned poté, co začíná Jidášova zrada. Oslava Boží podle Ježíšova stylu je opravdu jinou oslavou, než jakákoliv lidská (vnější) sláva. Je to oslava cestou činné lásky: Ježíš se odevzdává ve své smrti do Otcových rukou (Lk 23,46) a Otec ho nenechává v područí smrti (Sk 2,24).

Ježíšovo "nové přikázání" znamená vlastně přikázání pokračovat v jeho stylu života a v jeho činnosti ("jak jsem já miloval vás"). Je to tedy ideál velmi náročný a nelze ho naplňovat, nedá-li člověk do hry opravdu sebe sama.

Rozpoznávací znamení je jednoduché a náročné. Ovšem ten, kdo poznal Kristovu lásku na vlastní kůži, kdo z ní žije, chápe, proč Ježíš toto přikázání dává. A má také lepší možnost, než kdokoliv jiný, ho naplňovat.


K úvaze
Není nic snazšího (a neužitečnějšího), než mluvit a mluvit o tom, jak se máme milovat. Ježíš sám nejprve přiváděl lidi k zážitku lásky Boží ("synu, odpouštějí se ti hříchy!", "Zachee, pojď rychle dolů"... atd), sám dal svůj život v sázku, než aby jen mluvil o tom, že je třeba se navzájem milovat. Ostatně nelze zapomenout na to, že schopnost mít lásku k druhým je podmíněna určitým osobnostním vyzráním člověka, není to jen něco, co podle opakovaných výzev mohou lidé nacvičit. A toto vyzrání také roste z osobního poznávání Boží lásky k nám. Láska podle evangelia není nevědomá a slepá. Souvisí jistě i s poznáním. Nicméně láska v Ježíšově stylu nestojí na deklarované pravdě, ale na pravdivém postoji: Ježíš je rozhodnut stát a být zde pro své bližní a to i za cenu smrti. A je rozhodnut milovat i tenkrát, když jeho láska není ani chápána ani opětována. Plná láska vyžaduje plné odhodlání k chudobě - a snášení chudoby. A to nejen materiální. Jinak se může stát frází, zástěrkou nebo dobře maskovaným násilím a manipulací s člověkem.


Myšlenky k promluvě
Jan 13, 31-33a. 34-35

Jak dobře víme, že se máme navzájem milovat! Sotva je třeba aby nám to někdo říkal. Víme ovšem i další věc: jak je to těžké, milovat bližní. Milovat ty, kdo jsou jiní, zcela jiní než my, jiní, než by měli být, jiní, než jaké bychom je my chtěli mít. Opravdu, kdyby byli všichni podle našich představ, nedělalo by nám asi potíže milovat je. Jenže tohle nikdy nebude!

V našem dnešním úryvku z evangelia je ale kontrast, který bychom neměli přehlédnout. Jidáš vyšel ven z večeřadla, aby Ježíše zradil, a Ježíš právě v následné chvíli mluví o nutnosti naší vzájemné lásky. Ne proto, aby pokáral Jidáše, ale proto, aby ukázal, jak jedině lze jeho následovat. A sám ukazuje na svém chování, jak to vlastně myslí. Sám jde ve své lásce až do krajnosti: ve službě otroka nejen myje nohy, ale umírá jako trpící a věrný Boží služebník za hříchy všech.

Evangelium ovšem nemluví jen o nějakých ideálních situacích a vztazích. Je blízko životu, stojí v něm oběma nohama. Protože právě milování "velkých i docela maličkých Jidášů" je náš největší problém. Tedy těch lidí vůbec a křesťanů zvlášť, s nimiž nemůžeme souhlasit. Těch, o kterých jsme dokonce přesvědčeni, že ač se ke Kristu hlásí, kazí jeho dílo. Těch, kdo jdou jen za svými zájmy ... A přece: "milujte se navzájem ... jako jsem já miloval vás". Právě z tohoto posledního slova už není úniku. Milovat se tak, jak Ježíš miloval nás? Milovat tedy i za cenu ztráty života, milovat až na kříž? Není to příliš? Je! Na lidské poměry to je příliš, podle nás lidí je něco takového přehnané a nejspíš i zbytečné. To po nás přece nikdo nemůže chtít, řekneme si. Ano, nikdo po nás nechce a chtít nemůže, abychom svévolně ničili sami sebe, abychom si sami o své vůli vybírali cestu, která vede k našemu zničení. Bůh chce něco zcela jiného. Chce od nás, abychom přistoupili na to, že se budeme pokoušet o plnou, ideální lásku, o lásku na Boží úrovni uprostřed světa, který zdaleka ideální není. Jinými slovy: chce po nás, abychom neodpovídali na zničující moc zla také ničením, agresí, zlobou, ale naopak. Abychom odpovídali něčím, co tvoří nové věci a nové příležitosti. Tedy abychom odpovídali tvůrčí láskou, která vychází z Boha.

Nejsou to moc nadnesená slova? Neunikáme zde z reality života do krásné, ale jen a jen ideální představy? Asi ne. Vždyť je pravdou také to, co píše svatý Pavel v listě Římanům: "Boží láska je rozlita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán" (Řím 5,5). Tato láska není našim výtvorem, je to Boží dar, a to dokonce živoucí. Láska, vycházející z Ducha Božího, který nám byl darován, který Krista vzkřísil z mrtvých a který nás vzkřísí z mrtvých (srv. Řím 8,11).

Nejsme ale už v našich úvahách příliš vysoko nad zemí? Neuzemní nás nejbližší setkání s naším nesnesitelně upovídaným sousedem, kterého nemůžeme vystát? Nezhroutí se naše vysoké myšlenky při prvém setkání s někým, kdo nás pomluvil? Jistě, může se to stát. Může, ale nemusí. Jde totiž o jednu ryze praktickou věc. Jestli se budeme, jako většina lidí, bedlivě dívat na naše bližní, hodnotit je, jací jsou - a podle toho zjišťovat - jestli je můžeme nebo nemůžeme mít rádi. Anebo jestli se budeme dívat sami na sebe - ne proto, abychom obdivovali svou dokonalost, ale abychom objevili Boží lásku, vylitou skrze Ducha svatého v našem nitru. Jestli se budeme dívat na tu záplavu bohatství, kterou Bůh - bez našich zásluh a často i navzdory naší nechápavosti a naší křehkosti - dává do našeho nitra. Pokud to uděláme, zjistíme, že svět opravdu není a nebude ideální, ale že něco ideálního je v nás samotných: totiž Duch svatý, který v nás přebývá jako v chrámě. Potom se nám nebude zdát Ježíšův požadavek "milujte se navzájem" už tak nadlidsky veliký a nedosažitelný. Zjistíme, že můžeme víc, než si myslíme, než od sebe očekáváme. A to ne proto, že bychom byli tak skvěle výkonní, ale proto, že Bůh je věrný. Že Bůh, který jednou řekl, že vylije svého Ducha na všechny lidi (srv. Jl 3,1-5) to také dělá (srv. Sk 2,1-13). A to stále, znovu a znovu, na všechny, kdo Kristu uvěří, obrátí se, dají se pokřtít a jako dar přijmou Ducha svatého (srv. Sk 2,38).
Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 23.11.

1 Mak 2,15-29; Lk 19,41-44

Komentář k 1 Mak 2,15-29: Horlivost pro Hospodina, dnes těžko pochopitelná. Proto tvrdíme, že je málo „povolání“. Rozhodnutí obětovat se, nelze-li jinak, odejít na poušť. A odtamtud zachraňovat…

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...