Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Vánoce (cyklus B)
Svátek Křtu Páně / Stůl slova - Aleš Opatrný

Jsme povoláni k jeho následování. Nebe je stále otevřené, je stále čas milosti. I my jsme synové, i když ne od počátku jako Ježíš. Ale na křtu jsme za syny přijati byli.

Křest Páně

Rozbor textu

1. čtení
Iz 42, 1. 6-7
Čtyři skupiny veršů, totiž 42, 1-4; 49, 1-6; 50, 4-9; 52, 13-53 z druhého dílu Izaiáše, které bývají obvykle nazvány písněmi o Božím služebníku, tvořily původně jeden celek a byly zřejmě teprve dodatečně vřazeny do nynějších souvislostí.

Vzniklé koncem babylonského zajetí (538), mluví tyto písně jedinečným způsobem o zprostředkovateli spásy zcela zvláštního druhu. Palestinská prvotní obec viděla naplnění těchto zaslíbení o Božím služebníkovi v Ježíši z Nazareta, jak například ukazují Sk 3, 13.26; 4, 27-30. Také Matouš představuje Ježíše jakožto zaslíbeného Božího služebníka (srov. Mt 12,18-21).

V exilu se stávala situace vyvoleného národa čím dál beznadějnější, bylo nebezpečí, že převaha babylonské moci (nejen vojenské) potlačí a nakonec zlikviduje národní a tedy i náboženskou identitu Izraele. V této situaci se objevuje perský král Kyros, kterého (ač pohana), "vzbudil Hospodin" - viz Iz 41, 2.25, a který se stal osvoboditelem Izraele, Božím nástrojem k naplnění Božích slibů. Kyros ovšem není tímto mírným Božím služebníkem, o kterém se mluví v našem úryvku, je válečníkem a politikem. Boží služebník je nejen mírný, ale přinese pomoc všem národům, nejenom Izraeli. Jeho metody jsou neuvěřitelně mírné. Jeho poslání, úkol, stojí výhradně na Božím povolání, které je tímto zveřejňované. Zbývá tedy otázka: kdo je tento služebník? V dějinách Izraele nenajdeme postavu, na kterou by se toto všechno vztahovalo, která by tento úkol plně ztělesňovala. Do jisté míry může být brán izraelský národ v kolektivním smyslu jako nositel tohoto poslání Božího služebníka. Ale úplné naplnění je zřejmě až ve vyvrcholení tohoto poslání Izraele - v Ježíši. Jen v něm nacházíme plnou realizaci toho, co Izaiáš uvádí.

Je zde opět zřejmé, že Nový zákon nelze dobře chápat bez Starého zákona, že Ježíše nemůžeme oddělit od Židovství, z něhož vyšel. I obrazy vyvýšeného Ježíše Pantokratora, vzkříšeného Pána vesmíru i budoucnosti, jak je přineslo rozvíjející se křesťanství, nesmí zapomenout na rysy služebníka z Izaiáše, které ostatně přejímá i evangelium. A tak na ně nesmí zapomenout ani Ježíšovo tělo, totiž církev, která tyto rysy má zviditelňovat: jak jistotu Božího pověření, poslání (a tedy nezávislost na světských mocích a prostředcích), tak i mírnost služebníka, ale hlavně a nejvíc jádro jeho poslání - zprostředkování spásy mnohým.


2. čtení
Sk 10, 34-38
V "malých dějinách spásy" ukazuje Lukáš, že poslání Ježíše a tedy církve je prostřednictvím Izraele určeno všem národům. Ježíš je vybaven Boží mocí, Duchem, a má moc nad zlem, protože "Bůh byl s ním". Proto skrze něho nastává pokoj pro každého, kdo tohoto Ježíše přijme, kdo jeho moc nechá na sebe působit a tak se zbaví moci zla.


Evangelium
Mk 1, 6b-11
Verše 7-8 a 9-11 jsou dvě části, dvě "historie". První část je závěrem Janova kázání a snad i jeho působení. Ukazuje, že Janovská příprava, kázání, ponořování do Jordánu končí, když přichází silnější, který je zřejmě "nejsilnějším" - vůči zlu. Janův odstup od něho je ještě větší než byl mezi rabínem a jeho žáky: je jako mezi pánem a otrokem (slovo o řemínku a obuvi). Křest Duchem je začátek mesiášského času.

Vlastní křest Ježíšův uvádí evangelisty, zdá se, trochu do rozpaků. Jan se o něm vůbec nezmiňuje. (1, 30-34). Lukáš jen nejstručněji (3,21), Matouš ho "omlouvá" (3, 13-17). Motiv tohoto Ježíšova konání je a bude sotva jasný. Jasnější je celek události. Protržená, otevřená nebesa jsou vyplněním touhy proroka - začátek záchrany (Iz 63,19). Sestupující Duch, Duch na Ježíši, je znázorněním nejvyšší plnosti Božího poslání. Hlas, který se ozval z nebe, protože bylo otevřené, protože totiž nastal čas spásy, je jasným proklamováním toho, kdo je Ježíš.

Výklady těchto veršů Markova evangelia jsou nejrůznější. U adopcianistů, což byli bludaři, to bylo chápáno jako chvíle Ježíšova přijetí za Syna a tak začátek jeho poslání. Ježíš byl pro ně adoptivním, nikoliv skutečným Synem Božím. Pro Justina to bylo lidsky přijatelné zviditelnění odvěké skutečnosti, že Ježíš je Božím Synem od počátku. Pro gnozi (opět bludná cesta) se z Ježíše, člověka, poslaného Bohem, stává v tuto chvíli Kristus - pomazaný Páně díky vylití Ducha. Někteří viděli v Ježíšově křtu nejpravější předobraz našeho křtu a to díky tomu, že byl doprovázen darem Ducha. Církevní otec Atanáš dokonce říká, že v Ježíšově křtu byl náš křest předem uskutečněn.

V moderní době se opět názory různí. Dva výrazné: K. Barth (evangelický theolog) vidí v perikopě o křtu prakticky i fakticky text, který je rovnocenný s příkazem křtít. Podle něho se zde Ježíš podrobuje Boží vládě a dává se Bohu k dispozici, staví se do řady s lidmi, propadlými Božímu soudu a odkázanými na Boží milosrdenství, dává se do služeb díla k plnění Boží vůle a záchraně člověka. Dieter Wiederkehr (katolík) naproti tomu vidí v Ježíšově křtu shrnutí jeho mesiášských činů do původního a základního kořene, který mohl být formulován takto až po velikonoční události. Slovo o Ježíši - Božím Synu a událost dání Ducha má být podle něho chápána spíš dynamicky, než staticky. Jsou to věci, které se - lidsky řečeno - objevují a rozvíjejí v celém Ježíšově životě.


K úvaze
Uvedené různé výklady tohoto místa mají chránit před nebezpečím zúženého chápání, zcela jednostranné a zjednodušující exegeze. Zdá se, že je třeba mít na zřeteli současně zejména oba poslední pohledy (Barth, Wiederkehr). Evangelium je především hlásáním Krista a z tohoto hlediska je Wiederkehrův pohled primární. Ale toto hlásání je pro lidi, má být proměněno v uskutečnění v okolnostech našich životů - a zde jsou B. myšlenky velmi užitečné. Je třeba dát pozor na adopcianistické chápání (které je bludné) a nepřenášet ho do hlásání a aplikace. Podobně jako v hlásání o Ježíšovi jde i u aplikace na život křesťana o tři základní věci: vyvolení (u Ježíše šlo o preexistenci!), Ducha a poslání. Nejde rozhodně jen o ponoření (křest) nebo jen o dání Ducha.

Vidí-li člověk v perspektivě Písma v Ježíši toho, kdo je Synem a kdo je nositelem Ducha, pak v něm vidí počátek a původce nového života v lidstvu, překonání soudu, nové stvoření z Ducha. Toto je zřejmě třeba dnes stavět proti množícím se morbidním pohledům na budoucnost (zkáza světa, zánik všeho). Ježíš přichází jako počátek a původce nového věku, nového nebe a nové země, a přináší počátek do tohoto světa a do těchto dějin. A v tomto světě si počíná jako Boží služebník, kterého ukázalo dnešní první čtení.


Myšlenky k promluvě
Mk 1,6b -11
Do společenství národa a víry byl mužský potomek v Izraeli přijímán obřízkou podobně, jako je dnes křtem člověk přijímán do společenství církve. A toto znamení nosil jako znamení smlouvy s Hospodinem po celý život na svém těle. Ježíšův křest v Jordánu byl ovšem něco zcela jiného. To bylo slavnostní uvedení v úřad, nastolení Božího služebníka do veřejné služby. Začalo to pro nás dost nepochopitelně - Ježíš se zařadil do zástupu hříšníků, kteří přicházeli k Janu Křtiteli, vyznávali své hříchy a dávali se na znamení pokání ponořovat (pokřtít) do vod Jordánu. Ježíš, ač je bez hříchu, začíná svou veřejnou činnost tím, že se mezi hříšníky staví. A potom následují podivuhodné věci, které evangelista označuje slovy: otevřené, doslova protržené, nebe, Duch snášející se jako holubice, hlas o milovaném Synu. Slavnostnější intronizaci si nelze představit, zvlášť když čteme tyto řádky očima židovských současníků. Protržené nebe, to byl sen proroků, je to okamžik, kdy se otvírá proud Božího daru lidem, zemi, celému stvoření. Ten, kdo je pomazaný Duchem, má nejvyšší poslání a pověření, jedná v samotné síle Boží, je to Mesiáš, jedinečný pomazaný Páně. Je to milovaný Syn, ztělesnění věrnosti a bohumilosti v celém Izraeli.

Po takovémto úvodu bychom asi čekali po lidsku vítězné tažení do Jeruzaléma a jistě pak i do Říma, nastolení na císařský stolec nebo umístění zaživa ve skvělém chrámu, kam by se chodili všichni kořit. Místo toho všeho čteme dál v evangeliu, že Ježíš byl Duchem veden na poušť, tam pokoušen od ďábla. A potom začal svou cestu po Palestině, cestu kázání a uzdravování, ale také cestu nepochopení, odmítání a nakonec odsouzení a smrti. A přece to byla cesta vítězná, na níž Ježíš dokonale naplnil úkol Božího služebníka, předpovídaného Izaiášem, a na níž úspěšně bojoval se zlem v lidech tím, že je uzdravoval. Nakonec pak na té cestě vybojoval ve svém umučení a smrti konečně platné vítězství nad hříchem a smrtí.

Nám tohle všechno ovšem není řečeno jen proto, abychom Ježíše uznávali a obdivovali ho, i když tím se začít musí. Jsme povoláni k jeho následování. Nebe je stále otevřené, je stále čas milosti. I my jsme synové, i když ne od počátku jako Ježíš. Ale na křtu jsme za syny přijati byli. A i nám byl dán Duch ve křtu a jeho dary byly zpečetěny v biřmování. A konečně máme pokračovat v uskutečňování Ježíšovy práce pro lidi, totiž pro jejich spásu ("jděte do celého světa, učte všechny národy..."). Nemůžeme se tedy na nastoleného Mesiáše jen s obdivem dívat, jsme vyzváni k tomu, abychom se vydávali za ním na cestu. A následování není úkolem ani především pro kostel, ani pro sváteční chvíle, ale pro všední dny a běžné životní situace. Tam můžeme žít z otevřeného nebe, tam máme úkol, podobně jako Ježíš, utkávat se se zlem a vítězit nad ním zbraněmi Ducha, ne lidskou silou nebo lstí. A tam konečně můžeme stále žít tu skvělou skutečnost, že jsme přijati za syny, že nepatříme sami sobě, ale že patříme tomu Kristu, kterého Bůh poslal ke spáse všech.

Čtení z dnešního dne: Pátek 24.11.

1 Mak 4,36-37.52-59; Lk 19,45-48

Komentář k 1 Mak 4,36-37.52-59: Radost a obnova národa začala obnovou chrámu. Jsou ovšem národy, které při svém vzniku chrámy boří.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...